Zikmund Lucemburský - císař ve stínu husitů: 1. díl: nesnadné počátky (1368 - 1396)

Leon , 28.07.2019 09:04

Úvod

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

   Husité nechtěli válku, ta jim byla vnucena. Namísto dialogu se Zikmundem však přitáhl tento věčný čekatel českého trůnu v čele ohromného vojska, které za bezmezných zvěrstev a ukrutností začalo hubit české kacíře ohněm i mečem. Není divu, že většina obyvatel země poté pohlížela na Zikmunda s nenávistí a opovržením. Tento soud, jenž nebyl vynesen bezdůvodně, byl však velmi tendenční, protože reflektoval víceméně pouze českou zkušenost s tímto Lucemburkem. A tak úměrně s tím, jak se měnil Zikmundův obraz v dalších staletích do podoby úhlavního nepřítele českého národa a proradné šelmy ryšavé, stále více se zapomínalo na to, že Zikmund byl panovníkem evropského významu. Vždyť když Zikmund přebíral v roce 1419 vládu v zemích Koruny české, měl již za sebou desítky let úspěšné vlády v Uhrách a téměř celou dekádu panování ve Svaté říši římské. Na své konto si navíc připsal nejeden velký diplomatický úspěch. V tehdejší Evropě tak byl Zikmund považován za velkého státníka s jasnou vizí, který se snaží vrátit Západu smysl a řád v situaci, kdy toho druhý univerzální pilíř křesťanské společnosti, tj. církev, nebyl schopen z důvodu své hluboké krize. V Čechách však Zikmund tvrdě narazil a musel čelit problémům, na které nebyl připraven, a při jejichž řešení by pravděpodobně selhala i osobnost mnohem nadanější, Karla IV. nevyjímaje. V 19. a 20. století proměnily celé generace romanopisců, umělců, rádoby odborníků a bohužel i politiků Zikmunda bez mála v zavrženíhodnou osobnost, jež do českých dějin vlastně ani nepatří. Vznikl tak hluboko zakořeněný mýtus o cizáckém a zlovolném králi, který zcela zakryl skutečnou podobu tohoto významného politika přelomu 14. a 15. století.  

   I když po roce 1989 nastala svoboda myšlení a vyjadřování, ve vztahu českého národa k poslednímu Lucemburkovi na českém trůně nedošlo k většímu posunu. Historikové sice vzali Zikmunda na milost a dnes jej bez větších námitek řadí mezi vůdčí postavy české a evropské historie pozdního středověku, avšak veřejnost je i nadále svázána výkladovými stereotypy. To však bohužel platí i ve vztahu české veřejnosti k husitství jako takovému. O Zikmundovi tak slyšel snad každý, ale jen málokdo by dokázal povědět o tomto vladaři něco více než oněch pět šest vět, které se dodnes učí ve školách. Většina lidí tak Zikmunda jako držitele hned tří středoevropských královských korun a také císařského diadému ve skutečnosti nezná, přičemž literární i filmová fikce u nich jednoznačně překrývá jeho skutečný historický význam. Rozhodli jsme se proto, že se pokusíme vylíčit životní osudy a vládu Zikmunda Lucemburského v novém výpravném seriálu. Ten nebude a ani nemůže mít za cíl změnit pohled Čechů na tuto jistě fascinující osobnost. Avšak bude se snažit postřehnout evropský i český rozměr Zikmundova života a vlády. Zároveň poukázat na ty aspekty jeho osudu, jimž se dříve nevěnovala pozornost, či jsou české veřejnosti zcela neznámé. Hlavně však budeme chtít vyvážit pohled. Nebudeme proto bourat starý mýtus a nahrazovat jej nějakým jiným. Třeba stejně neobjektivním jako je ten původní, například o moudrém a spravedlivém králi, jemuž vlastně historie ublížila. Naopak! Naší snahou je důsledně poukazovat na Zikmundovy úspěchy i neúspěchy. Podíváme se podrobně na jeho pády i prohry, stejně jako na vítězství a triumfy. Vylíčíme Zikmunda v evropském kontextu s přihlédnutím k nejnovějším poznatkům a stavu bádání. Konečný soud však bude mít čtenář sám. Pokud se nám podaří oživit zájem a diskuzi o tomto císaři a králi z lucemburské dynastie, seriál splní svůj hlavní cíl. Ale teď už rychle pospěšme do jednoho německého města, v němž nedočkavý otec očekává narození svého potomka… 

   Píše se rok 1368 a postarší muž nervózně přechází po nádvoří majestátního hradu. Každou chvíli se zadívá na hradební ochoz, kde stráže vyhlížejí příjezd spěšného posla z nedaleké země. Už je to několik dní, co nedočkavý císař vyslal rychlého jezdce do Prahy, aby jej obratem zpravil o stavu královny a jejího čerstvě narozeného dítěte. Bude-li to zase děvče, uvažoval přísný, avšak spravedlivý vladař, celé jeho kolosální plány přijdou vniveč. Potřeboval by dalšího dědice, aby tak nemusel každý večer usínat s pochybami a obavami, zdali si Bůh k sobě nepovolá jeho jediného následníka trůnu. Chlapec by však dodal jeho životu i politice nový dech a náboj. Z myšlenek však císaře vytrhlo zvolání, že se k hradu blíží osamělý jezdec. Císař ihned zanechal svých myšlenek a spěchal k hradní bráně. Posel sesedl z koně, uklonil se před velkým vládcem až k zemi a podal mu list přímo od samotné královny. Stálo v něm, že se narodil zdravý chlapec. „Ach, díky Bohu na nebesích!“, zvolal císař, když se radostnou zprávu dozvěděl. Posla ihned odměnil svým zlatým prstenem a spěchal se rozdělit o tuto zprávu i se svým dvorem. Jeho srdce a mysl zalil pocit neskonalého štěstí, otcovské pýchy a vděčnosti. Paní Štěstěna se na něj opět usmála…       

   Svobodné říšské město Norimberk, německá perla rozkládající se na řece Pegnitz, se stal místem Karlovy radosti už podruhé. Poprvé se tak stalo v roce 1361, kdy mu zde jeho třetí manželka Anna Svídnická porodila dědice a následníka Václava IV. Už před tím měl Karel Norimberk v oblibě. Od této chvíle se však stal jedním z jeho nejoblíbenějších míst v německých oblastech Svaté říše římské. Vždy, když to bylo jen trochu možné, zavítal Karel do Norimberku, aby vzdal ve zdejším kostele Panny Marie, jenž ostatně sám založil, dík Bohu za to, že jej obdařil dědicem. Nyní mohl děkovat boží Prozřetelnosti znovu, neboť v okamžiku, kde ve městě pobýval s celým svým dvorem a vedl zde čilá jednání s říšskými knížaty, dorazil spěšný posel z Prahy. Přinášel radostnou zprávu o tom, že císařova čtvrtá choť Alžběta Pomořanská mu 14. února 1368 po západu slunce porodila na Pražském hradě dalšího syna. [1] Karel byl štěstím bez sebe, neboť narození už druhého mužského potomka zažehnávalo všechny obavy z případné ztráty tehdy již sedmiletého Václava, přičemž umožňovalo Lucemburkům dokonce pomýšlet na další povznesení rodu. Radosti již stárnoucího císaře se nemohl nikdo divit. Osud jej totiž těžce zkoušel. O jednoho dědice už kdysi přišel, stejně tak jako o tři manželky. S ohledem na pokročilý věk – bylo mu 52 let, tj. na středověké poměry se už nacházel v podzimu života – bylo zřejmé, že pravděpodobně minula jedna z posledních příležitostí, jak ještě zplodit mužského pokračovatele rodu. Přesto dokázala vitální a o mnoho let mladší Alžběta obšťastnit svého muže v dalších letech ještě třemi chlapci. I když pravda, dospělosti se z nich dožil jedině Jan Zhořelecký, který se narodil roku 1370. Jak Zikmund, tak i Jan proto byli Václavovými nevlastními bratry, čímž lze do jisté míry vysvětlit okolnost, že mezi nimi panovaly prakticky od počátku napjaté vztahy i neskrývaná rivalita.

   Připočteme-li k Václavovi ještě dceru Annu, budoucí anglickou královnu, která také vzešla ze svazku Karla IV. a Alžběty, a ještě další dvě lucemburské princezny z předchozích Karlových manželství, narodil se císařův druhorozený chlapec do rodiny poměrně početné. A to nemluvě o moravských bratrancích, kteří patřili k vedlejší rodové větvi Lucemburků, jež od roku 1349 vládla z vůle samotného Karla na Moravě. Také Karlův bratr Jan Jindřich, markrabě moravský, měl totiž hned tři syny, a to Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Nepřekvapí tedy, že sám pyšný otec Karel IV. věřil v okamžiku, kdy se k jeho císařským uším donesla zpráva o narození syna, že je jeho dynastie již dostatečně zabezpečena, a tak nic nebrání tomu, aby Lucemburkové mohli vládnout na dvojím trůně (římském a českém) až do skonání věků. Ve skutečnosti však byla přicházející generace Lucemburků poslední, jíž bylo ještě dáno pohnout dějinami Evropy. A hlavní slovo v tom měl mít právě čerstvě narozený chlapec, kterému dali rodiče plní očekávání při křtu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě jméno Zikmund. [2] Toto netradiční jméno bylo v Čechách až do poloviny 14. století prakticky neznámé, neboť pocházelo z říšského prostředí a odkazovalo na sv. Zikmunda, původně křesťanského panovníka z Burgundska, jenž byl v už 6. století zavražděn. Jeho kult byl v Burgundsku a Říši velmi rozšířený, čehož si povšiml i Karel IV. Ten navíc poté, kdy byl roku 1365 korunován v Arles burgundským králem, začal cíleně shromažďovat ostatky tohoto svatého a postupně jej povýšil na jednoho ze zemských patronů Čech. V katedrále sv. Víta už tak měl sv. Zikmund v době narození Karlova druhého syna noblesní schránku s ostatky, kterou nechal Karel po Zikmundově křtu ještě vyzdobit zlatem a stříbrem, přičemž věnoval rovných tisíc zlatých, aby mohly být na světcovu počest slouženy pravidelné mše. Ironií osudu byla mimo jiné i tato výzdoba v roce 1420 na příkaz samotného Zikmunda zabavena a z větší části použita na uhrazení válečných nákladů I. křížové výpravy proti husitům. Po Zikmundově křtu se začala obliba tohoto původně cizího jména lavinově šířit po celých Čechách. Dodnes žije v rozmanitých podobách českých příjmení (např. Zika, Zikeš či Zigo), aniž by jejich držitelé tušili, že ve svém jménu nesou odkaz na dávného světce a Karlova mladšího syna.   

   Se Zikmundem se na trůn v době jeho narození ani v nejmenším nepočítalo. O nástupci na římském a českém trůnu již bylo dávno rozhodnuto. Václav IV. byl od roku 1363 korunovaný český král a volbu v Říši (římský trůn nebyl dědičný) měl Karel v diáři vyznačenou na nejbližší léta, de facto hned poté, kdy Václav dosáhne alespoň formálně zletilosti. Ani o vládě v Burgundsku nemohlo být řeči, protože na toto území si činili dlouhodobě zálusk Francouzi. Však také Karel Burgundsko v roce 1378 de facto převedl na francouzskou korunu. I rodové Lucembursko bylo v dané době obsazeno císařovým nevlastním bratrem Václavem, který zde vládl jako vévoda. Morava zase patřila moravským Lucemburkům. Karel si toho byl pochopitelně vědom hned od začátku, a proto synovi vyčlenil jiný úděl. Měl se stát říšským knížetem a být tak v budoucnu oporou ve Svaté říši římské svému staršímu bratru. Prakticky ihned, kdy se Karel dozvěděl o Zikmundově narození, tak dohodl ještě v Norimberku sňatek svého syna s Kateřinou, dcerou norimberského purkrabího Fridricha V. z Hohenzollernu. Tyto námluvy však neměly dlouhého trvání, protože vychytralý císař brzy zaměřil svou pozornost východním směrem, kde se děly velké věci. Uherský král Ludvík z Anjou (1342 - 1382), ne nadarmo přezdívaný „Veliký“, se totiž ujal v roce 1370 vlády i v Polsku, díky čemuž vznikla mohutná polsko-uherská personální unie, nad jejíž budoucností se ovšem vznášel velký otazník. Ludvík měl pouze dvě dcery, Kateřinu a Marii, přičemž se mu pozemský čas začal již krátit. Karel IV. proto přiměl Ludvíka, aby v lednu 1372 souhlasil s budoucími zásnubami jeho syna Zikmunda buď s Kateřinou nebo Marií. Zatím nebylo určeno, se kterou z uherských princezen nakonec Zikmund skončí v chomoutu, stejně jako to, zdali z této dohody budou Lucemburkové vůbec těžit, neboť Ludvík ještě stále mohl zplodit syna. Když ale dostal jako nádavkem hned vzápětí třetí dceru Hedviku, bylo zřejmé, že Karlův syn bude moci v nepříliš vzdálené budoucnosti aspirovat jako manžel jedné z Ludvíkových dcer na vládu v Uhrách či Polsku. Možná i v obou královstvích.  

   A to byl velký zlom v Zikmundově „kariéře“, protože se rázem posunul z role Lucemburka s nejistou budoucností do pozice císařova syna s konkrétními a velmi perspektivními vyhlídkami. Vcelku brzy vykrystalizovalo ze vzájemných jednání Karla a Ludvíka, že Zikmund by měl pojmout za manželku mladší ze sester Marii, jíž byl určen trůn polský. Ludvík jako primárně uherský král si totiž v souladu se zdejší nobilitou nepřál, aby v Uhrách vládli Lucemburkové, čímž tento horký brambor alibisticky přehodil na Krakov, aniž ho jakkoli zajímalo, že ani hrdí Poláci nejsou příliš nadšeni vidinou cizince na trůnu. Vláda v Polsku Karla lákala mnohem více než v Uhrách, protože poté, co získal roku 1373 Braniborsko i s kurfiřtským hlasem, kalkuloval s tím, že by Zikmund držel společně s polským trůnem i braniborskou marku. Díky tomu by Lucemburkové získali na východě Říše další mocnou rodovou základnu, která by jim definitivně pojistila vůdčí roli ve Svaté říši římské a celé střední Evropě. Tento scénář se velmi zamlouval i Zikmundově matce Alžbětě, která byla vnučkou slavného polského krále Kazimíra III. Velikého. Pochopitelně by tak ráda viděla svého syna vládnout v Polsku. Polská šlechta sice nechtěla Marii přiznat dědické právo k polskému trůnu, ale v Praze se dál počítalo se Zikmundovou vládou v této zemi. Zikmund zatím rostl jako z vody, vždyť měl ostatně vynikající geny, a to hlavně z matčiny strany. Po matce Alžbětě, známé to silačce a lamačce podkov, byl fyzicky zdatným a vitálním chlapcem s optimistickou i zvídavou povahou. Na rozdíl od bratra Václava se neuzavíral před lidmi, ale naopak vyhledával společnost. Rád býval centrem pozornosti, což se mu vcelku dařilo, protože byl mnohem průbojnější a ctižádostivější než Václav. Navíc měl vysokou a štíhlou postavu, kterou nešlo přehlédnout už jen tím, že se s přibývajícím věkem měnila barva jeho vlasů na rezavou, rusou až ryšavou. A už tehdy ve středověku byla rezavá barva symbolem lstivosti, zákeřnosti a falše, což odkazovalo zejména na interpretace pasáží z Písma. Živému a rychle dospívajícímu chlapci však bylo snadné podlehnout, protože disponoval bystrým rozumem a zájmem o svět kolem sebe.

   Většinu raných let svého života prožil Zikmund v Praze a na braniborském Tangermünde, kde Karel IV. strávil po roce 1373 téměř polovinu svých posledních pěti let života. Starostlivý otec zajistil Zikmundovi vynikající výchovu, jež se neomezovala pouze na duchovní vzdělání, ale také rozvoj fyzických dovedností. Zikmund se tak naučil jezdit na koni, šermovat a získal i základní teoretické znalosti v oblasti vojenství, jelikož nikdo nemohl do budoucna vyloučit, že Zikmund nebude muset o vládu v Polsku válčit se zdejší šlechtou či dokonce jiným nápadníkem trůnu. V tomto ohledu prodělal Zikmund poněkud jinou výchovu než Václav, což ještě více prohloubilo rozdílnost obou bratrů. Zikmund se stal totiž mnohem odvážnějším, ráznějším – dnes bychom řekli asi akčnějším – houževnatějším a také celkově otrlejším. Vzhledem k tělesným dispozicím navíc snášel Zikmund tento výcvik velmi dobře, a dokonce v něm nalezl jisté zalíbení. Mnohem větší prostor byl však věnován Zikmundově vzdělávání, protože Karel jako osvícený vladař razil ideu, že duch je mocnější, než meč. Mladému Lucemburkovi se tak dostalo znamenitých vychovatelů, mezi nimiž figuroval zejména známý italský humanista Niccolò Beccari, který pobýval na Karlově dvoře v letech 1374 – 1378, přičemž poslední dva roky se prokazatelně pohyboval v Zikmundově přítomnosti na Tangermünde. Ačkoli nebyl tento humanista v mládí žádný svatoušek, jelikož strávil dokonce nějaký čas ve vězení za pokus o znásilnění dvou cer jedné vdovy v Bologni, rychle rozpoznal princovy vlohy, a to především v jazykové oblasti. Lucemburkové byli velmi talentovaní na jazyky, sám Karel IV. jich ovládal pět, avšak Zikmund otcovo vzdělání ještě překonal, protože v dospělosti mluvil plynně šesti jazyky, a to česky, německy, latinsky, italsky, francouzsky a maďarsky. A to je navíc pravděpodobné, že alespoň částečně ovládal i další slovanské jazyky, ať již polštinu nebo chorvatštinu. Ne nadarmo se později říkalo, že se Zikmund dokáže domluvit takřka po celé Evropě. Pro budoucího státníka evropského formátu to byl důležitý předpoklad. Ale už tehdy se začaly projevovat jisté povahové rysy, které rozhodně nebyly příliš sympatické. Ukazovalo se totiž, že je Zikmund poměrně sebestředný, sobecký a netečný ke svým příbuzným. Otce jistě ctil, ale jen matku opravdu miloval. Na Václava žárlil a k ostatním Lucemburkům nikdy nenalezl hlubší vztah. Nutno podotknout, že rivalitu mezi Václavem a Zikmundem, potažmo mezi Zikmundem a moravskými bratranci záměrně a cíleně živila sama císařovna, která někdy až zbytečně protěžovala svého prvorozeného syna na úkor ostatních členů dynastie.

   Oním machiavelistickým vladařem, který jde cynicky a téměř přes mrtvoly za dosažením svých cílů, a jenž se vždy řídí heslem, že účel světí prostředky, se však stal Zikmund až mnohem později a pod tíhou životních zkoušek i těžkých ran. Zikmund vlastně mohl vděčit tomu, že byl až druhorozeným, protože všechna pozornost se soustřeďovala na Václava, zatímco on sám mohl v poklidu dozrát v mladíka, jenž si je vědom svých schopností i vlastní individuality. První opravdu velkou veřejnou zkouškou tak pro Zikmunda byla v červenci 1376 až Václavova korunovace římským králem v Cáchách. Tehdy již jako formálně povýšený braniborský kurfiřt nesl Zikmund při korunovaci říšský meč, aby tak Lucemburkové demonstrovali celému světu ideu dynastické loajality a soudružnosti. Ve skutečnosti však byly přesně toto okamžiky, kdy si Zikmund musel připadat jako druhořadý člen rodu, jenž musí ctít příkazy svých příbuzných, kteří za své nadřazené postavení mohou vděčit toliko přízni osudu a nikoli vlastním schopnostem. Nepřekvapí proto, že Zikmund nikdy nespatřoval ve Václavovi autoritu, ale naopak konkurenci a překážku, i když to dal otevřeně najevo až mnohem později a v situaci, kdy o Václavově neschopnosti byli přesvědčeni už i ostatní. Po cášské korunovaci se již chystaly přípravy na Zikmundovy zásnuby, ale ty oddálila cesta Karla IV. a Václava IV. do Francie v roce 1378, během níž se snažil Karel neúspěšně zajistit souhlas Paříže s lucemburskou expanzí do Polska. Na více již Karlovi nezbývaly síly. Vysílený císař ještě stihl vstřebat zprávu o papežském schizmatu, zásadním to sporu pozdně středověké Evropy, a dopravit se do rodné a milované Prahy, kde v listopadu téhož roku zemřel. Odchod otce proměnil Zikmundův život velmi výrazně. I když měl za zády stále pečlivý dohled energické a rozhodné matky Alžběty, jež byla odhodlaná uskutečnit vše myslitelné, aby mu zajistila jeho dědictví, další Zikmundova budoucnost byla plně v rukou Václava IV. 

   Každý jistě zná vyprávění o slabém a lenivém králi, který holdoval alkoholu a ženám. Tak je Václav IV. tradičně líčen a rok 1378 je proto považován za výrazný předěl v českých dějinách. Pravda je však mnohem méně dramatičtější. Václav sice skutečně věnoval více času i energie bujarým pitkám s nevěstkami než vládnutí, ale takovým se stal až mnohem později, kdy ztroskotal coby panovník, a především jako člověk. První léta jeho vlády byla totiž vcelku úspěšná, protože Václav důsledně navázal na státnický odkaz Karla IV, a to se týkalo pochopitelně i předurčené role jeho bratra. V tomto ohledu byl mladý římský a český král až nečekaně aktivní. V pozadí však lze vcelku snadno vystopovat přísnou macechu Alžbětu, jež liknavého Václava popostrkovala, aby jednal ve věci Zikmunda rychle a důsledně. Už na jaře 1379, snad v květnu či červnu, se Václav sešel v Trnavě s Ludvíkem z Anjou, s nímž došlo k finální dohodě ohledně plánovaných zásnub. V Trnavě byla osobně přítomna nejen císařovna, ale podle všeho i Zikmund. Ten zde byl formálně zasnouben s Marií Uherskou, nejstarší dcerou krále Ludvíka, neboť starší Kateřina mezitím již zemřela. Zároveň bylo ujednáno, že Zikmund získá s Mariinou rukou nakonec Uherské království, neboť pro odpor polské šlechty nemohl být realizován Karlův záměr. Nejmladší z Ludvíkových dcer Hedvice měla připadnout polská koruna. Praha souhlasila, jak by také ne, neboť Uhry byly v dané chvíli politicky i ekonomicky silnějším článkem polsko-uherské unie. Jak už to bývalo tehdy obvyklé, odvedl si tchán s sebou svého budoucího zetě, který měl být vychováván na Ludvíkově dvoře, aby se tak naučil maďarštině a mohl poznat zvyky i politickou praxi země, jíž měl jednoho dne vládnout. V Uhrách však lucemburský kralevic netrávil nepřetržitě celou dobu, neboť například v roce 1381 je potvrzen jeho pobyt v Braniborsku, a to jmenovitě v Berlíně. Zikmund ovšem víceméně opustil po roce 1379 navždy rodnou zemi, tj. Čechy, i svou rodinu, aby se vydal vstříc vlastnímu osudu. Už současníkům bylo zřejmé, že tak brzký odchod za hranice Zikmunda navždy poznamenal, neboť se Čechám i svým příbuzným rychle a hluboce odcizil. Ano, Zikmund se sice vždy považoval za hrdého příslušníka vládnoucí dynastie, která je pokrevně spřízněna s Přemyslovci, a tudíž i počátky české státnosti, ale ve svém konání a samotném smýšlení vždy uplatňoval princip dynastické loajálnosti velmi vlažně a ryze účelově.

   Po odchodu do Uher byl Zikmund de facto zcela závislý na králi Ludvíkovi. Tomu se příliš nelíbilo, že by měla po jeho smrti polsko-uherská unie skončit, a tak použil Zikmunda jako svého trojského koně k rozbití polského odporu. Vyslal jej proto do Polska. Už v červenci 1382 Zikmundovi holdovali polští páni na zemském sněmu ve Zvolenu na Spiši jakožto pravnuku Kazimíra Velikého a budoucímu manželovi princezny Marie. Ludvík zároveň předal Zikmundovi správu Polska. Všechny další plány však zhatila Ludvíkova smrt, k níž došlo v září téhož roku. Tehdy začala teprve čtrnáctiletému Zikmundovi vskutku drsná škola života, jíž například jeho bratr Václav zcela postrádal. Bez mocné ochrany se musel Zikmund spolehnout toliko na své vlastní síly a schopnosti. Zikmund využil situace a krátce po Ludvíkově smrti se nechal provolat „pánem polského království“. I když nebyl v Polsku tak úplně bez spojenců a sympatizantů, přičemž se mohl teoreticky spolehnout na finanční a vojenskou pomoc z Čech a Moravy, přece jen se pustil do nerovného boje, v němž nemohl i s ohledem na svou zoufalou politickou nezkušenost uspět. Jeho aspiracím navíc zasadilo těžkou ránu dění v Uhrách. Zde se ujala regentské vlády královna vdova Alžběta Bosenská, která převzala poručnictví i nad svými dcerami Marií a Hedvikou, díky čemuž mohla snadno kontrolovat situaci v obou královstvích. Marie byla sice na příkaz matky vzápětí korunována uherskou královnou, ale panovačná a bez skrupulí jednající Alžběta okamžitě zrušila její zásnuby se Zikmundem, přičemž hledala své dceři vhodnějšího ženicha. A nezůstalo jen u toho! Zrušila také přísahu věrnosti polských pánů uskutečněnou Zikmundovi výměnou za slib, že její dceři Hedvice bude přiznáno dědické právo k polskému trůnu. To se také stalo, a tak už na jaře 1383 musel Zikmund odejít z Polska zpět do Uher s nepořízenou a čekat, jaké drobky mu Alžběta Bosenská ponechá z lákavého dědictví.

   Avšak situace se velmi zkomplikovala poté, co se o vládu v Polsku přihlásil mazovský kníže Semovít IV., vzdálený příbuzný v Polsku ještě donedávna panující dynastie Piastovců. [3] To bylo vážné ohrožení Alžbětiných plánů, a tak postavila Zikmunda do čela dvanáctitisícové armády, která vyrazila z Uher do Polska. Ano, teď bylo nezkušené lucemburské lvíče, jehož chtěla Alžběta připravit o dědictví, více než vítané. Na podobně černou práci se v této době stále ještě velmi naivní princ a věčný čekatel na trůn hodil. Zikmund si vedl během tažení poměrně zdatně, neboť donutil uchvatitele na podzim 1383 přistoupit na příměří. Poté se pokusil dobýt Krakov, avšak bez úspěchu. Po návratu do Uher se ovšem Zikmund nedočkal vděku, nýbrž výčitek. Alžběta Bosenská totiž příměří se Semovítem neuznala a vyčetla Zikmundovi, že se pokusil využít situace a zmocnit se Krakova, aby se zde dal provolat polským králem. Rozmary královny vdovy však začaly vadit i samotným Polákům, kteří v březnu 1384 vzkázali bosenská dračici, aby jim buď okamžitě vydala dceru Hedviku, nebo si zvolí vlastního krále. Alžběta se zhrozila a vyslala do Polska novou armádu. A opět v čele se Zikmundem. Poláci Zikmunda do země ovšem nevpustili. Nechtěli riskovat, že by se znovu pokusil využít zmatků v zemi a zmocnit se trůnu. Alžběta tak nakonec musela Hedviku vydat, což se stalo již v červnu 1384. Za velkého jásotu Poláků byla Hedvika následně v říjnu 1385 korunována v Krakově polskou královnou. O rok později ji polská šlechta provdala za litevského knížete Jagella, pohanského vládce východních bažin a pralesů. Poté, co Jagello přijal křesťanství a jméno Vladislav, byl uveden do země jako její nový král. Vznikla tím mohutná polsko-litevská unie a na scéně dějin se objevila nová dynastie – Jagellonci. Zikmund nikdy nezapomněl na tuto urážku a skutečnost, že Poláci dali před ním přednost pouhému nevzdělanému pohanu. Až do konce života tak krále Vladislava II. (1386 – 1434) z hloubi duše nenáviděl a vůči Polákům choval zášť. Po polské facce se Zikmund vrátil do Uher, kde jej čekal pohlavek další. V dubnu 1385 byla Marie Uherská provdána v zastoupení za Ludvíka Orleánského, mladšího bratra francouzského krále. Tím přišel Zikmund v krátkém čase i o nárok na vládu v Uhrách.

   Bez slávy i s mezinárodní ostudou se tak Zikmund musel vrátit do Čech a s prosíkem se ucházet o podporu svých příbuzných. Bylo to pro něj ponížení, ale také zároveň jediný způsob, jak ještě zvrátit neblahý vývoj. Vždyť země Koruny české byly stále ještě do značné míry středoevropskou velmocí, jež mohla snadno zmobilizovat značné lidské i materiální zdroje potřebné k boji o uherskou korunu. Zikmund měl štěstí, že přicházel do vlasti v době, kdy Václav IV. prožíval jedno ze svých světlých období, a tak měl nejen odvahu, ale i chuť vrátit úder všem nepřátelům Lucemburků, kteří mladšího bratra římského a českého krále tak potupili před celou Evropou. Do akce se ochotně hrnuli i moravský markrabě Jošt se svým bratrem Prokopem, které Václav vzápětí pověřil vedením trestné vojenské výpravy do Uher. Rodina tehdy vzácně táhla za jeden provaz a alespoň jednou jedinkrát v celé historii této generace Lucemburků ukázala, kde mohla dynastie být, kdyby panovala mezi příbuznými svornost a harmonie. Lucemburkové rychle svolali početné a dobře vyzbrojené oddíly a vtrhli do Uher. Bleskově obsadili severozápadní oblasti Uherského království a v srpnu 1385 dobyli Prešpurk, tj. dnešní Bratislavu. Tím však zápas o vládu v Uhrách neskončil, nýbrž teprve začal. V zemi se navíc utvořily tři velmi silné a odhodlané mocenské bloky: lucemburský, Alžbětin a anjouovský. Do hry o trůn se totiž na poslední chvíli zapojil nečekaně neapolský král a chorvatský i slavonský bán Karel z Drače, řečený Malý, nepříliš vzdálený příbuzný Ludvíka z Anjou. Zikmund si sice vynutil v říjnu či listopadu 1385 svatbu s tehdy již královnou Marií, ale tento tah mu žádný velký politický kapitál nepřinesl. Už jen proto, že se svatba konala v zastoupení, neboť Marii zatím pevně střežila její matka. To naopak Karel Malý vtáhl vítězoslavně do Budína, načež se nechal v prosinci ve Stoličném Bělehradě korunovat uherským králem a začal vládnout jako Karel II. [4]  

   Zikmund musel znovu pospíchat do Čech a zmobilizovat své příbuzné. Co se dělo dále v Uhrách je dokladem toho, o jak nesmírně bouřlivou a nevyzpytatelnou zemi se ve skutečnosti jednalo. Nechutný boj o moc naplno odkryl surovost doby a ukázal, že atentáty i politické vraždy jsou běžnou součástí uherské politiky. Karel Malý se usídlil v Budíně a jako gesto dobré vůle dovolil Alžbětě i její dceři Marii bydlet na zdejším královském hradě. To však neměl dělat. Alžběta totiž v domluvě se svým ochráncem a spiklencem palatinem Miklósem Garou zosnovala převrat a úkladnou vraždu. Vylákala krále do svých komnat, aby se s ním poradila o obsahu dopisu, jenž měl z Čech do Uher údajně poslat Zikmund. Sotva ale král vstoupil do Alžbětiny komnaty, vrhli se na něj sám palatin ještě s jedním hrdlořezem, který svou oběť brutálně zasáhl do hlavy. I když Karel Malý přišel o oko, dokázal se atentátu ubránit. Byl však uvězněn a v únoru 1386 nakonec stejně uškrcen ve svém vězení. Odstranění rivala okamžitě využili Lucemburkové, kteří v dubnu společně vpadli v čele mohutného vojska do Uher. Česká armáda přitáhla až k Rábu (Győr), kde už v květnu vystupoval král Václav IV. jako rozhodčí celého zápasu. Římský a český král pohnul silou lucemburského vojska a také ještě svou mocnou autoritou uherskou stranu, aby se zavázala respektovat Zikmundova dědická práva k uherské koruně. Korunovace nového krále byla však poněkud nešťastně odsunuta na pozdější dobu, a dokonce se podmínilo, že k ní musí dát souhlas sám český monarcha. Bylo tedy zřejmé, že ona údajně nezištná pomoc Zikmundovi byla Václavem a zejména Joštem vedena daleko spíše vypočítavostí. Oba měli totiž obdržet od Zikmunda řadu politických, územních i finančních ústupků a kompenzací. Teprve až by Zikmund dostál svým závazkům, měl být korunován v Uhrách králem. Byla to osudová chyba, protože Zikmund to svým příbuzným nikdy nezapomněl a v budoucnu jim oplácel nejen stejným, ale mnohem horším. Klín mezi Lucemburky tak byl definitivně vražen. 

   Václav IV. však byl v požadavcích vůči bratru nedůsledný a na jejich vymáhání později netrval. Na rozdíl od Jošta, jak si ještě povíme. Zikmund po smírčím narovnání před Rábem zamířil zpět do Čech a vyčkával. V Uhrách se zatím ujali vlády de facto Alžběta spolu s Garou, avšak popudili si proti sobě místní nobilitu do té míry, že Gara nakonec sbalil Alžbětu i její dceru a zamířil do Slavonie. Cestou byli ovšem zajati stoupenci anjouovské strany a uvězněni na hradě Gomnec, odkud zanedlouho putovali na mnohem pevnější Novigrad. Zatímco byl Gara popraven, královnu vdovu stihl v lednu 1387 boží trest, když byla svými nepřáteli zardoušena ve vězení, a to přímo před zraky své vyděšené dcery! To už bylo moc i na otrlé uherské pány, a tak vyzvali Zikmunda, aby se ujal trůnu a vnesl do rozbouřené země klid. Zikmund takový scénář očekával, a proto už na podzim 1386 sebral trochu vojska a přitáhl do Uher. Byl tak v centru dění, a jelikož si s předstihem zajistil kontrolu oblastí mezi Stoličným Bělehradem a Veszprémem, mohl na Květnou neděli 31. března 1387 přijmout na tradičním korunovačním místě Svatoštěpánskou korunu. Nekorunoval jej ostřihomský arcibiskup, jelikož zdejší arcidiecéze byla momentálně neobsazena, nýbrž pouze veszprémský biskup. Zikmund navíc musel před svou korunovací ustoupit uherské šlechtě v mnoha politických otázkách. Avšak v danou chvíli stanul na začátku své cesty vládce a státníka, a to v pouhých devatenácti letech. Nový král musel slíbit uherské šlechtě, že jí zajistí platnost starých svobod a privilegií, které byly samy o sobě značné, přičemž nebude do světských ani duchovních úřadů uvádět cizince, či se jimi dokonce obklopovat na dvoře jako svými rádci. Nic z toho samozřejmě Zikmund nechtěl a ani nemohl dodržet, vždyť se maďarsky teprve učil a potřeboval mít kolem sebe na slovo vzaté odborníky, jež by mu umožnili konsolidovat rozbouřené poměry v Uhrách. Musel proto spoléhat na cizince. A přistoupit na pravidla hry vytyčené uherskými barony nemohl už z principu, vždyť by se stal jen loutkou v rukách šlechty. Bylo tedy zřejmé, že Zikmunda nečekají lehké začátky uherské vlády. Obzvláště, když v zemi ani zdaleka nepanoval mír a pokoj, neboť zápas o trůn v letech 1382 – 1387 vyvolal v zemi velké vášně a zlou krev.

   To pocítil Zikmund už velmi brzy. Stal se cizincem v zemi, o které toho zatím mnoho nevěděl, a na něhož většina země pohlížela jako na uzurpátora, jenž měl pouze mocné příbuzné. A oproti svému předchůdci i trochu štěstí. Už jen skutečnost, že v korunovační kapitulaci byl zanesen požadavek na propuštění všech zajatců, které Češi získali během tažení do Uher, svědčil o mnohém. Pyšní a horkokrevní Maďaři vždy pohlíželi na Zikmunda jako na cizorodý prvek, českého povýšence, který přišel do země nastolovat pochybné pořádky. Pozdější zprávy z poloviny 15. století dokonce zaznamenaly zajímavou historku. Týká se panoše velmože Štěpána Konta, který skončil stejně jako jeho dobrodinec spolu s dalšími třiceti odsouzenými na popravčím špalku, a to na příkaz samotného Zikmunda. Panoš měl údajně opáčit Zikmundovi na jeho nabídku, aby vstoupil raději do králových služeb, tato slova: „Tobě, česká svině, nikdy sloužit nebudu!“ Ano, můžeme sice zpochybnit pravdivost této zprávy, avšak nikoli její smysl, neboť Zikmund si jistě musel v Uhrách vyslechnout nejednu lichotivou poznámku ohledně svého českého původu. On sám to nesl velmi těžce a stigma státníka, jenž se dlouho nedokázal vymanit ze stínu svého otce, bratrů i bratranců, a zejména svého původu, jej soužilo až téměř do konce života. Paradoxně si však Zikmund na uherské prostředí rychle zvykl. Přijal zdejší mentalitu – bohužel i politickou praxi stojící na principu, že účel světí prostředky a tvrdá ruka mnohdy svede více než složitá jednání – což ještě více prohloubilo některé jeho charakterové nedostatky. Postupem let se tak stal i v závislosti na uherském prostředí mstivým, úskočným a vznětlivým. Uherské království mu však skutečně přirostlo k srdci a mnohokrát dával veřejně najevo svou náklonost k uherské zemi i jejímu lidu. To Zikmundovi nemůžeme nijak vyčítat, vždyť jeho děd Jan Lucemburský miloval své Lucembursko a otec Karel IV. zase Čechy. I když nebyl Zikmund svými současníky v Uhrách líčen nijak vřele, přece jen mu již záhy po jeho smrti přiznala maďarská a zčásti i slovenská veřejnost status ochránce Uher a velikého státníka. Vždyť Zikmund pozvedl zemi za své padesátileté vlády, jenž je mimochodem nejdelší v celých středověkých dějinách Uherského království, mezi skutečné velmoci. V uherských/maďarských dějinách má tak Zikmund podobnou pozici jako u nás Karel IV. A nutno podotknut, že plným právem, neboť jím usedl na uherský trůn muž bezesporu státnicky nadaný, schopný a také odhodlaný povznést a zvelebit svou křehkou, avšak mohutnou říši.

   V Uherském království totiž získal Zikmund jednu z největších a politicky nejvlivnějších zemí ve střední a východní Evropě. Srdcem této říše byly Horní Uhry (dnešní Slovensko), Dolní Uhry (převážná část současného Maďarska a okrajové části Chorvatska), Sedmihradsko (severozápad nynějšího Rumunska), Slavonie a Chorvatsko, jež bylo od roku 1102 spojeno s Uhrami personální unií. Všechny ostatní územní výdobytky byly velmi proměnlivé a s nástupem osmanské rozpínavosti de facto vzaly za své. Uhry se staly královstvím vlivným a na základě historického vývoje se úzce vázaly nejen na papežskou moc a Balkán jako takový, ale také na polské, rakouské a české země, s nimiž měly Uhry ostatně společnou hranici na Moravě. Přímo životním se pak ukázal být poměr k Osmanské říši. Země se stala vyhlášenou svou zemědělskou produkcí, zejména pěstováním a vyvážením vína a hovězího dobytka, a také vydatnou těžbou zlata i stříbra. Jednalo se tedy i o zemi poměrně bohatou, avšak její ohromný potenciál nebyl doposud plně využit, jelikož Uhry limitovala značná zaostalost v agrární a řemeslné výrobě, nerovnoměrné osídlení a také zoufalá potřeba reforem v oblasti správy i výběru daní. V porovnání se zeměmi Koruny české neměly Uhry ani pořádnou sídelní aglomeraci: městská síť nebyla nijak hustá a samotná města se svou velikostí i počtem obyvatel podobala spíše trhovým vesnicím. Skutečná města se navíc koncentrovala v podstatě jen na Slovensku a v Sedmihradsku, přičemž pouze dvojměstí Budín-Pešť a Košice přesahovaly hranici 10.000 obyvatel, a tak mohly být považovány v evropském měřítku za velkoměsta. Jen pro srovnání, Praha měla tehdy kolem 40.000 obyvatel. Ano, Zikmund nastoupil vládu v zemi s celou řadou problémů a značnou zaostalostí za vyspělejšími evropskými oblastmi. Přesto se nezalekl a pustil se do díla podobně jako kdysi jeho otec Karel IV. po příchodu do Čech.

   Za své sídelní město si Zikmund vybral v souladu s historickou tradicí Budín se svým majestátním královským hradem. V červnu 1387 se konečně setkal v Záhřebu se svou manželkou Marií, která byla krátce před tím propuštěna z vězení v Novigradu. Vzájemný vztah novomanželů ale nebyl nijak vřelý. Manžele rozdělovala řada překážek kulturních a osobnostních. Marie byla totiž spíše uzavřená a apatická k věcem veřejným, za což mohly její velmi traumatizující zážitky z minulých let. Z obav před uvězněním nebo dokonce zavražděním se proto snažila vyhýbat politice a příliš se ani nevázat na svého muže, o kterém samozřejmě nemohla tušit, zdali bude vládnout roky či pouze měsíce. To naopak Zikmund byl velmi politicky aktivní, holdoval vybrané společnosti a už tehdy se proslavil svými četnými nemanželskými avantýrami. Sexuálně náruživý Lucemburk si uměl užívat života a zplodil nesčetně levobočků, o kterých však soudobé kroniky taktně mlčí. Na svém dvoře si Zikmund dokonce až do své smrti vydržoval malý konkubinát. Máme-li věřit kronikářům, byla pověstná především jeho posedlost pannami. Levobočků bylo sice dost, ale potomků z manželského lože se jaksi nedostávalo. Poprvé Marie otěhotněla až osm let po začátku společného soužití, což svědčí o mnohém. Marie si ovšem vyjela ve vysokém stupni těhotenství na koni, což se jí stalo osudným. Dne 17. května 1395 se zabila při pádu z koně a spolu s ní zemřel i předčasně narozený potomek, jenž byl podle všech indicií chlapcem. Pro Lucemburky to mělo mít vskutku fatální následky. Zikmund, jenž viděl celý incident na vlastní oči, byl smrtí své ženy natolik zdrcen, že prý dlouho smutně bloudil lesem. Pohřbu své choti se ovšem neúčastnil, pravděpodobně z důvodu zaneprázdnění ohledně turecké výpravy. Avšak bylo to gesto více než výmluvné. Odcizení manželů si uherské prostředí samozřejmě nemohlo nepovšimnout, což ještě zvýšilo odpor k novému králi. Ten navíc musel za poskytnutou pomoc postoupit v roce 1388 bratranci Joštovi Braniborsko, čímž přestal být říšským knížetem. Tím se rozplynul Zikmundův sen o větší angažovanosti v říšské politice. Zároveň musel svým podporovatelům v Uhrách zastavit podstatnou část královského majetku, a tak se celková pozice mladého krále ještě více zhoršila. Během let 1387 – 1392 Zikmund zastavil více královských statků než v následujících pětačtyřiceti letech vlády! Jeho hospodářská základna se tím rapidně ztenčila, a to jej nutilo vyhledat pomoc zahraničních odborníků, kterým dával ve velkém přednost před uherskými pány, jimž po zkušenostech z let 1382 – 1387 oprávněně příliš nedůvěřoval. Do svých služeb tak přijal například původem polského šlechtice Stibora ze Stibořic, jenž se stal jeho hlavním rádcem, italského ekonomického experta Filippa Scolariho, zvaného Pipo Spano, který se o mnoho let později „vyznamenal“ v bojích s Turky a husity, nebo Čecha Petra Kaplíře ze Sulevic.

   První léta Zikmundovy vlády v Uhrách byla nesmírně těžká a vyplněná mnohými rozbroji. O nějaké samostatné vládě se v podstatě nedalo vůbec mluvit. Mladý král se musel potýkat s vlivnou anjouovskou klikou, která se koncentrovala především na jihu země. Starosti mu však dělaly i odstředivé tendence okrajových regionů, a to hlavně Haliče, na kterou si dělalo zálusk Polsko a také jej hned v roce 1387 vojensky obsadilo, i když o něj Zikmund vedl s Poláky spor ještě mnoho let. Dalšími neklidnými teritorii, která v průběhu 14. století střídavě upadala pod moc Polska, Uher či Osmanské říše, se stala území Bosny a moldavské i valašské knížectví. Severozápadní oblasti Uher byly navíc samotným Zikmundem zastaveny Joštovi a Prokopovi náhradou za nedávno poskytnutou vojenskou pomoc. Aby si s těmito problémy poradil, bylo nutné pokusit se o obnovu centrální moci, jež neexistovala de facto od smrti krále Ludvíka. Ve snaze o upevnění moci se musel Zikmund střetnout v prvé řadě s magnátem Jánosem Horvátim, stoupencem zavražděného krále Karla Malého a jedním z iniciátorů poprav Miklóse Gary a Alžběty Bosenské. Ztrestání tohoto nesmírně vlivného chorvatského bána i jeho sympatizantů, včetně například již zmiňovaného Štěpána Konta, tak bylo pro Zikmunda i jeho manželku Marii de facto otázkou prestiže a osobní pomsty. Avšak na podporu Horvátiho vystoupil rázně bosenský král Štěpán Tvrtko I. Jak už to patřilo k běžné praxi uherské politiky, vedl se boj velmi surově a bez lítosti. Jednalo se de facto o zápas, kdo z koho. Poražené tak čekal většinou jen popravčí špalek, což pochopitelně nijak nezvýšilo Zikmundovu reputaci. Byl si toho ostatně dobře vědom. Aby si tak upevnil svou velmi vratkou pozici v Uhrách, snažil se nalézt za hranicemi království vlivné spojence. V dubnu 1388 proto Zikmund uzavřel v Praze spojeneckou smlouvu jak s Václavem IV., tak i Joštem. Byli to však spojenci velmi nestálí a bohužel i nevyzpytatelní. Václav IV. totiž začal mít svých problémů až nad hlavu a Jošt oproti tomu netoužil po tom, aby se Zikmund v Uhrách výrazněji prosadil. Zikmunda chtěl totiž ovládat a dostat pod svůj přímý vliv, jelikož tak mohl snadněji pomýšlet na dlouhodobější držbu zastavených území v Horních Uhrách. V tom se však Jošt přepočítal, protože Zikmund si zatím počínal obratně a energicky. A také úspěšně, vždyť například v březnu 1389 přiměl uznat uherskou svrchovanost i svého dalšího nepřítele, a to srbského knížete Lazara, který ovšem vzápětí padl v bitvě na Kosově poli. Přelomem byla léta 1394 – 1395, kdy Zikmund definitivně zlomil odpor svých odpůrců a zajal Jánose Horvátiho. Ten byl podle pozdější maďarské historické tradice krutě mučen na příkaz samotné královny Marie následně rozčtvrcen zaživa v Pětikostelí (Pécs). Dnešní historikové jsou však k tomuto mnohem pozdějšímu historickému záznamu velmi skeptičtí. Jisté ale je, že po pádu anjouovské strany uznaly svrchovanost uherského krále nejen Chorvatsko, ale i Dalmácie.

   Po tomto těžce vydřeném vítězství se mohl Zikmund začít věnovat i svým mecenášským sklonům. Budín se stal za jeho vlády významným kulturním centrem. Na zdejší dvůr mířili umělci a humanisté takřka z celé Evropy. Zikmund tak definitivně otevřel Uhrám dveře na Západ. Aby zvýšil renomé svého sídelního města v očích evropské veřejnosti, založil v roce 1395 na Starém Budíně univerzitu. Rázem se proto stal Budín i střediskem uherské vzdělanosti. Od ostatních panovníků tehdejší Evropy se Zikmund příliš neodlišoval. O jeho posedlosti něžným pohlavím už byla řeč. Kromě toho byl i vášnivým lovcem, a to zejména v prvních letech své uherské vlády, kdy se stal víceméně zajatcem uherské šlechty. Tehdy velmi rád trávil celé dny v revírech v okolí Zvolena a nedalekého hradu Vígľaš. Tady mohl lovit medvědy, divočáky, jeleny, srnce, lišky i vlky. V maďarských pustách zase zajíce a všemožné ptactvo. Na rozdíl od Václava IV. však Zikmund věnoval svému koníčku jen několik málo letních týdnů. Na loveckých hradech tak rozhodně netrávil celé měsíce jako český monarcha. Co se dnes téměř neví je skutečnost, že Zikmund holdoval i jinému dobrodružnému sportu, a to rybolovu. Měl prý tuze rád chytání vyz, obrovských jeseterovitých ryb, které se vydávaly z Černého moře rozmnožovat proti toku řek. V uherském případě především proti proudu Dunaje. Tyto rybky se onehdy odchytávaly dokonce až v Komárně! I přesto vše se však stával ze Zikmunda pomalu samostatný vládce, který ze sebe setřásl vliv ostřihomského arcibiskupa Jana z Kaniže a jím vedený okruh předních aristokratů. Ten de facto řídil většinu kroků mladého krále. Tehdy však již Zikmunda zaměstnávala záležitost zcela jiná a mnohem závažnější. S uherskou korunou totiž převzal i jeden mimořádně závažný zahraničně-politický problém, a to tureckou otázku.

   V červnu 1389 totiž rozdrtili Turci Srby a jejich spojence v památné bitvě na Kosově poli, čímž začali ohrožovat celý Balkán a nebezpečně se přiblížili i k uherským jižním hranicím. Zikmund si tuto hrozbu uvědomoval a pečlivě se na ní chystal. Pocit vnějšího ohrožení načas otupil nedůvěru a nevraživost mezi králem a uherskými pány, a tak měl Zikmund dostatek času a posléze i prostředků k protiakci. Uherská šlechta se zapojila do obranných a válečných příprav vskutku intenzivně, což umožňovalo Zikmundovi mimo jiné dostatečně konsolidovat vlastní postavení v zemi, a dokonce zvýšit své renomé. Podle základního kréda vojenské doktríny, jež říká, že nejlepší obrana je útok, podnikl Zikmund již v roce 1392 protiturecké tažení do Valašska. Toto tažení bylo vcelku úspěšné. Zikmund zničil na Dunaji turecké loďstvo, vytlačil Turky ze severní části Bulharska, a dokonce dobyl Malý Nikopol na Dunaji, jenž nařídil opevnit, aby tak představoval hráz proti rozpínavosti Osmanské říše. Zikmund velel v této době celkem šesti protitureckým tažením, ale v dlouhodobém měřítku moc úspěšné nebyly. Už tehdy si Zikmund navíc uvědomoval, že Evropa může úspěšně čelit tureckému nebezpečí pouze kolektivním postupem. I k tomu měl směřovat obranný spolek, který byl uzavřen v prosinci 1393 ve Znojmě mezi Zikmundem, Joštem, jenž skutečně na rozdíl od Václava IV. považoval Turky za hrozbu, a také rakouským vévodou Albrechtem III. a míšeňským markrabětem Vilémem. Okolnost, že do tohoto spolku nebyl přizván český král, proti němuž ostatně společná proklamace všech jeho účastníků nezakrytě mířila, svědčí dostatečně o tom, že Zikmund a ani Jošt již v této době nepovažovali Václava IV. za hlavu dynastie a vladařskou autoritu. Tento branný spolek však nedosáhl svého, jelikož sdružoval panovníky s příliš rozdílnými zájmy. Každý v něm totiž spatřoval pouze prostředek k posílení vlastní pozice. Zikmund z něj těžil do budoucna tím, že mohl stále častěji zasahovat do vnitropolitických záležitostí českých zemí. A nejen českých zemí, protože neustálé naléhání říšských knížat na Václava IV, aby se začal více věnovat záležitostem Říše, vedly k tomu, že sám Václav udělil Zikmundovi v roce 1396 titul říšského vikáře, tj. zplnomocněného zástupce.      

   Než však mohl Zikmund z čerstvě nabytého titulu těžit a hledat spojence v Říši proti Turkům i svým příbuzným, přivalila se na něj velká pohroma. Turci totiž mohli i po roce 1392 zvesela pokračovat ve své agresi. Převaha nepřítele byla vskutku drtivá. V letech 1393 – 1395 proto snadno vyvrátili obě bulharská knížectví (trnovské i vidinské) a chystali se k mohutné ofenzívě. Křesťanská Evropa zpozorněla, protože to bylo poprvé, kdy muslimský příboj ohrožoval po mnoha staletích křesťanský Západ. Papež Bonifác IX. proto vyhlásil proti Turkům křížovou výpravu, která se setkala v Evropě s velkým ohlasem. Pod korouhve s křížem se přihlásili bojovníci z německých oblastí Říše, české Koruny, Polska, příslušníci Řádu německých rytířů i johanité, tisíc jezdců z Anglie a také Francouzi i Burgunďané v čele s Janem z Nevers, synem vévody Karla Smělého. Jan z Nevers údajně během tažení nosil legendami ověnčený meč, jímž Godefroy z Bouillonu osvobodil v roce 1099 samotný Jeruzalém. Byla to mezinárodní výprava křesťanských rytířů ze Západu. K výpravě se nejenže připojili Uhři vedení Zikmundem, jenž se na tažení připravoval už od roku 1395, ale sám ryšavý Lucemburk celý podnik vydatně logisticky i finančně zaštítil, přičemž mu zjednal také patřičnou mediální pozornost. [5] Považoval se za velkého vojevůdce, který je předurčen k oslnivým vítězstvím na bitevním poli. A tak on i zhruba 15 – 20.000 křesťanských bojovníků mířili nevědomky vstříc tvrdému nárazu dvou zcela odlišných světů a kultur. Křižáci, věrni své tradici, pobíjeli Turky všude, kde se jim dostali do rukou. Snadno se navíc zmocnili několika hradů a přitáhli k Turky držené Nikopoli ležící na severu dnešního Bulharska. Byla to pevnost na pravém břehu Dunaje, jenž dnes tvoří v dlouhém úseku bulharsko-rumunskou hranici. Nastalo září Léta Páně 1396 a boží bojovníci už brzy podstoupí velkou bitvu ve jménu Páně, která Zikmundovi zodpoví otázku, jestli je vyjma vcelku schopného vládce i úspěšným válečníkem…   

Odkazy a poznámky pod čarou:

1. Je zvláštní, nakolik se i v odborné literatuře dodnes objeví čas od času údaj, že se Zikmund narodil v Norimberku. Je to způsobeno tím, že se Karel IV. nacházel v době Zikmundova narození právě v tomto říšském městě, přičemž rodným městem Zikmundova staršího bratra Václava IV. byl Norimberk. Záměna je tak vcelku pochopitelná. Nepřesnosti provázejí i datum narození, protože např. kronikář Beneš Krabice z Weitmile uvádí, že se Zikmund narodil až 15. února. Avšak má to jednoduché vysvětlení. Ve středověkém chápání a vnímání času totiž končil den po západu slunce, a jelikož se Zikmund narodil právě v této době, kronikář už logicky zapsal do své kroniky, že císařův syn přišel na svět následujícího dne. I tato nepřesnost v denním datu je u Zikmundova narození zcela běžná v odborné literatuře.   

2. I přes oživující se zájem polistopadové české historiografie o postavu Zikmunda Lucemburského neexistuje dodnes žádná původní domácí monografie o tomto státníkovi. O malý medailónek se kdysi pokusil DRŠKA, Václav. Zikmund Lucemburský: liška na trůně. Praha: Epocha, 1996. 87 s. Češi jsou tak stále víceméně odkázáni na zahraniční překlady, z nichž je nejznámější, avšak již poněkud zastaralá publikace BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. Je to o to smutnější, že už i Slováci mají svojí monografii velkého císaře – viz. BARTL, Július, a kol. Prvý cisár na uhorskom tróne: Slovensko v čase polstoročnej vlády uhorského, českého, lombardského a nemeckého kráľa a rímského císara Žigmunda Luxemburského, syna Karola IV. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. 375 s. Velký prostor je však naštěstí věnován Zikmundovi v povšechných přehledech a syntézách, a to zejména ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. a BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s.

 

3. Více informací o polském interregnu let 1382 – 1384 i vztahu Zikmunda a Polska získá čtenář v publikaci FRIEDL, Jiří; JUREK, Tomasz; ŘEZNÍK, Miloš; WIHODA, Martin. Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 690 s.

 

4. Složité politické dění v Uhrách je pro českého čtenáře právem nepřehledné, neboť česká historiografie opět tak troch zaspala a dějiny Maďarska jsou dnes na periférii jejího zájmu. Lze však doporučit buď knihu KONTLER, László. Dějiny Maďarska. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 613 s. či PRAŽÁK, Richard. Dějiny Uher a Maďarska v datech. Praha: Libri, 2010. 536 s., kde získá případný zájemce alespoň nástin hrubého vývoje, který je pro komplexní pochopení Zikmundovy vlády v Uhrách nezbytný. 

 

5. Souvislostem osmanské expanze na Balkán i staletého střetu Západu s islámem se důkladně věnuje kniha CHLUP, Vladimír. Západ. Kronika naší kultury. Olomouc: chlup.net 2017. 1238 s., ve které se autor velmi detailně i s hlubokou znalostí problematiky zaměřuje také na politicko-společenské poměry přelomu 14. a 15. století ve většině Evropy. V podobném duchu prezentuje nejširší veřejnosti evropský středověk i titul DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. 364 s. V obou titulech je prostor věnován nejen bitvě na Kosově poli, ale i následujícímu střetnutí u Nikopole.    

   

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    9

    Star Wars: Jedi Fallen Order

    7

    MediEvil

    8

    eFootball PES 2020

    5

    Tom Clancy's Ghost Recon: Breakpoint

    5

    Bee Simulator

    7

    FIFA 20