​OHAVNÁ REBELIE: české stavovské povstání a třicetiletá válka - 6. díl​

Leon , 09.06.2019 13:01

VI. část - Důsledky

Autor: Leon

Válka se rozšiřuje

České stavovské povstání otevřelo dveře největšímu a nejstrašlivějšímu evropskému konfliktu do vypuknutí první světové války v roce 1914. Porážka protestantů v podunajské říši a pád dědičných držav Fridricha Falckého pohnuly evropské protestantské země k tomu, aby povstaly proti Habsburkům a jejich spojencům. Rozhořel se tak urputný vojenský zápas, do kterého se zapojila většina zemí tehdejší Evropy. Během tří dekád trvajícího válčení se sice ozývaly hlasy volající po ukončení devastující války, ale opravdová vůle ke kompromisu chyběla. Mír totiž mohl být uzavřen až poté, co oba tábory vykrvácely a sáhly si na dno svých sil. Mír z roku 1648 poté de facto potvrdil stav, který platil již v roce 1618, tj. čí je vláda, toho je náboženství. Cena, kterou Evropa musela zaplatit, aby se dozvěděla, že ani jedna z bojujících stran nemá prostředky k úplnému vítězství, byla strašlivá. V dějinách tak bude třicetiletá válka již navždy zanesena jako konflikt stejně strašlivý jako zbytečný. Avšak svět, v němž dnes žijeme, se začal rodit právě v tomto nelítostném boji, neboť jednoznačně demonstroval současníkům i potomkům, že válka není řešením.

   V poslední kapitole se pokusíme shrnout osudy významných aktérů let 1618 - 1620 a pokud možno je propojit s celkovým děním v zemích Koruny české i na velké evropské šachovnici. Je více než příznačné, že i po bitvě na Bílé hoře měly české země pro další vývoj tohoto jednoho z největších i nestrašlivějších konfliktů v dějinách Evropy klíčový význam a válečná fronta se přes české území opakovaně přehnala. Také Češi samotní zanechali v průběhu třicetileté války výrazné stopy, ať již na poli vojenském, diplomatickém nebo dokonce kulturním. A není jistě bez zajímavosti, že válka nakonec skončila v místě, kde také začala, tj. v Praze. Pojďme se tedy ještě naposledy společně ponořit do doby velkých bitev, osudových zvratů a dojímavých příběhů… 

   Válka o Falc skončila v roce 1623 vítězstvím Habsburků a jejich spojenců. Konflikt, který vypukl v roce 1618 v Čechách, se tak zdál být ve střední Evropě úspěšně zažehnán a lidé mohli začít vyhlížet příchod míru i klidných časů. Byl to však pouhý klid před bouří. Katastrofální a potupná porážka protestantů v habsburských dědičných zemích a ve Svaté říši římské totiž nemohla zůstat nepotrestána, neboť v Evropě stále ještě existovaly silné protestantské velmoci. Ty nyní sbíraly síly k odvetě a odčinění svého dřívějšího zaváhání, jež stálo jejich středoevropské souvěrce bez mála holou existenci. Více než náboženské motivy však hrála hlavní roli snaha protestantských zemí zabránit politické hegemonii španělských a rakouských Habsburků v Evropě. Záminkou k aktivnímu vystoupení protestantských velmocí byla ofenzíva ligistické armády pod velením generála Tillyho, která po dobytí Falce operovala v severním Německu a podmaňovala si zdejší protestantská knížata jednoho po druhém. Už v roce 1624 uzavřelo Nizozemí spojeneckou smlouvu s Anglií a Francií, aby tak mohlo lépe čelit tlaku Habsburků. Právě tato aliance se stala zárodkem haagské dohody, jež byla uzavřena v prosinci 1625. Byla to první skutečná protihabsburská koalice v Evropě od počátku vypuknutí konfliktu, a to i přesto, že k haagské dohodě prozatím nepřistoupila Francie. 

   Neúčast Francouzů ovšem vyvažovalo připojení Dánska a také dolnosaských luteránských stavů, kteří se tváří v tvář katolické agresi obrátili o pomoc právě na dánského krále Kristiána IV. Otevřené sympatie si tato mocná aliance získala také u sedmihradského vévody Bethlena Gábora a Fridricha Falckého, který v ní viděl jedinečnou příležitost, jak se vrátit zpět do velké politické hry a dosáhnout navrácení Falce. Možná i české koruny. To byl počátek dánské války (1625 - 1629), kde mohli evropští protestanti snadno zvítězit. Haagská koalice se totiž opřela o tichou podporu Francie, Švédska, Benátské republiky a Savojska. Tyto státy sice prozatím nemínily do války vstoupit otevřeně, alespoň ne do té doby, dokud by se nerozdělovala lákavá habsburská kořist, ale byly ochotny přispět penězi a umožnit protestantským armádám volný průchod svými zeměmi. A zároveň, což platilo především pro Benátsko a Savojsko, účinně bránily přesunům španělských žoldnéřů do střední Evropy, čímž došlo k citelnému oslabení vojenské moci císaře Ferdinanda. Početným českým exulantům po celé Evropě tak svitla reálná naděje na vyhnání Habsburků ze střední Evropy a návrat do vlasti. Avšak Habsburk měl v rukávu eso, které neváhal vytasit. 

   Tímto esem byl český válečník Albrecht z Valdštejna. O Valdštejnovi jsme se v textu zmiňovali mnohokrát, i když jen málokdy v lichotivém světle. To však nic nemění na tom, že Valdštejn byl osobností obdivuhodného formátu, která výrazně přesahovala hranice Českého království a střední Evropy. Byl to schopný organizátor a hospodář, jenž dokonale ovládl ekonomickou stránku této strašlivé války, kde nevítězili skvělí vojevůdci, ale ti, jež dokázali svou armádu finančně a hmotně zabezpečit. V tomto ohledu neměl Valdštejn v tehdejší době konkurenci. Díky oddanosti císaři, úspěšné službě v armádě, pobělohorským konfiskacím a všelijak získanému majetku dosáhl ohromného společenského vzestupu. V této době byl již majitelem rozsáhlého a výnosného frýdlantského panství v severovýchodních Čechách s centrem v prosperujícím Jičíně, které císař povýšil na knížectví a později dokonce na vévodství! Tím si Valdštejn otevřel cestu k velké evropské politice. Jako voják a velitel disponoval tolik potřebnou houževnatostí, rozhodností a v prvé řadě velkou profesionalitou. To vše byly předpoklady pro to, aby mohl být jmenován vrchním velitelem císařské armády, neboť velitelský post byl po smrti Buquoye v roce 1621 dlouhou dobu neobsazen. Získat vrchní velení nad armádou ale nebylo vůbec jednoduché, obzvláště, když žádný jiný Čech před Valdštejnem tuto pozici nezastával. 

   Valdštejn na to ale šel velmi chytře. Jelikož byl císař Ferdinand zadlužen a státní kasa zela prázdnotou, nabídl se, že sám ze svých prostředků postaví a nově reorganizuje císařskou armádu. Ferdinand po krátkém váhání souhlasil a v červenci 1625 jmenoval Valdštejna generalissimem císařské armády ve Španělském Nizozemí i Svaté říši římské[1]. Byl právě nejvyšší čas, protože katolická Liga zanedlouho požádala císaře o intervenci v Říši a pomoc v boji s haagskou koalicí, jejímž vrchním velitelem se stal dánský král Kristián. Ve skutečnosti však za dánského monarchu veleli zkušení generálové, mezi nimiž nechyběl ani nám dobře známý Mansfeld. Dánové zahájili svou válečnou kampaň na začátku roku 1626 vpádem na říšské území. Proti nim stály Tillyho ligistické vojsko a Valdštejnova císařská armáda, jež po úspěšných organizačních opatřeních tohoto špičkového kondotiéra dosáhla úctyhodného počtu 50.000 mužů, tj. asi dvojnásobku počtu, kterým císař disponoval v roce 1620 za války s českými stavy. I přesto, že na sebe Tilly a Valdštejn žárlili a jejich vzájemná spolupráce vázla, dokázal císařský generalissimus 25. dubna 1626 rozdrtit Mansfelda v bitvě u Desavy (Dessau) na Labi severně od Lipska. Mansfeld ztratil vinou své zbrklosti, nešťastných okolností a nečekaného útoku Valdštejnových jezdců téměř 6.000 mužů, což byla zhruba třetina jeho vojska. Bylo to velké vítězství, po kterém Valdštejnův kredit nesmírně stoupl po celé Evropě a zejména ve Vídni. Prezident dvorské vojenské rady Rambold Collalto po obdržení zprávy o Valdštejnově triumfu proto mohl radostně zvolat: „Armáda Mansfeldova se rozplynula vniveč.“ 

   Svého vítězství však císařští nedokázali plně využít. Naopak! Poražený Mansfeld se spojil s ostatními silami protestantských knížat v Říši a v srpnu 1626 vpadl do Slezska. K jeho vojsku se přidaly i početné zástupy českých a moravských exulantů. Mansfeld totiž mířil na Moravu, aby zde vyvolal rozsáhlé protihabsburské povstání za pomoci české emigrace, nezdolných Valachů, kteří opět povstali proti císaři, a zejména Bethlena Gábora. Sedmihradský kníže totiž jako již tolikrát před tím porušil mír s císařem při první vhodné příležitosti. Plány měli spojenci vskutku velké. Mansfeld a Bethlen, jehož vydatně podporovali Turci, měli společně vpadnout do Rakous a dobýt Vídeň. Avšak než mohl být tento záměr realizován, udeřil na Mansfelda Valdštejn, jenž nepřítele odhodlaně pronásledoval. Jelikož vzápětí utrpěl dánský král v Dolním Sasku 26. - 27. srpna debakl od Tillyho v bitvě u Lutteru, pochopil Mansfeld, že tento riskantní tah nevyšel, a proto se stáhl zpět. Bethlen pochopitelně následně okamžitě škemral u císaře o mír, který s ním Ferdinand uzavřel v prosinci 1626 v Prešpurku. Jak už bývalo zvykem, jednalo se z Bethlenovy strany o další z nekonečné řady pokryteckých a falešných mírů. Pro Mansfelda to bylo těžké zklamání. Není divu, že roztrpčeně opustil bojiště a zamířil do Benátek, aby se odsud nechal dopravit do Anglie. Tady hodlal pokračovat v boji proti Habsburkům. Při cestě však onemocněl a v listopadu téhož roku zemřel poblíž Sarajeva. Tento schopný velitel tak odešel z tohoto světa tak, jak jej i po většinu času prožil: jako ryzí dobrodruh bez hlubších kořenů a zásad. 

   Mnohem větším zklamáním ale musela být neúspěšná protestantská ofenzíva pro české exulanty, kteří tehdy skutečně věřili, že se karta obrací a jejich noční můra co nevidět skončí. Byl to počátek nekonečného koloběhu neustálých selhání údajných spojenců, který museli nešťastní čeští vyhnanci prožívat v dalších dvou desetiletích. Tato noční můra byla o to horší, že často upínali naděje i k lidem, jež jí ani nebyli hodni. Cožpak mohli věřit Mansfeldovi, jenž v roce 1620 zaprodal svou čest a nechal katolická vojska postoupit až ku Praze? Ironií zůstává, že císaře v kritických chvílích spasil český válečník, který byl pro mnohé exulanty a politické emigranty doslova symbolem konfesního zrádce, cynického kariérismu a absence jakýchkoli morálních zábran. Valdštejn totiž vystavěl svou oslnivou kariéru na utrpení svých bývalých protestantských přátel a známých z Čech a Moravy. Když se císařští pod Valdštejnem vzchopili v létě 1627 k mohutné ofenzívě proti Dánům, bylo de facto po válce. Generalissimus za pomoci obratných taktických manévrů umně zkombinovaných s efektivním použitím síly vytlačil Dány až k Baltskému moři. Císařská armáda se pod Valdštejnovým velením proměnila v obávanou sílu, jež měla nad nepřítelem jasnou početní i logistickou převahu. To vše bylo dílem Valdštejnova génia. Dánové a jejich spojenci sice ještě nějaký čas odolávali mohutné přesile, ale v roce 1629 musel dánský král zažádat císaře o mír. 

   Ten byl uzavřen v květnu toho roku v severoněmeckém Lübecku. V tomto míru se král Kristián zavázal, že již nebude podporovat severoněmecké protestantské státy. Na oplátku obdržel závazek, že mu bude ponechána vláda nad Dánskem, které tak neztratilo své velmocenské postavení, i když roli severské velmoci nyní na dlouho převzali Švédové. Císař tehdy stanul na absolutním vrcholu své politické moci, protože se mu podařilo vyřadit ze hry nebezpečné Dánsko i doposud vzdorující protestantská knížata v Říši. Zároveň dosáhl prostřednictvím Valdštejna ovládnutí obchodu v Pobaltí, z něhož doposud ekonomicky profitovaly protestantské státy v té oblasti, a to především prostřednictvím zdejších hanzovních měst. Cena za to však byla vysoká. Kromě zpustošeného území v oblasti téměř celého severního Německa, povodí Odry a také Slezska i Moravy, stoupl vliv Albrechta z Valdštejna natolik, že již přestávalo být zřejmé, kdo je vlastně prvním mužem v podunajské monarchii. Ctižádostivý Valdštejn si navíc za své služby nechal udělit od císaře Zaháňské knížectví ve Slezsku, Meklenburské vévodství na severu Německa a nadto ještě titul generála Oceánského a Baltského moře. To již bylo pro říšská knížata příliš. Už takhle nemohli Valdštejnovi přijít na jméno, neboť při vedení války nijak nešetřil jejich území. 

   Valdštejn totiž zastával doktrínu - ve Vídni silně podporovanou - že hlavní tíhu války mají nést říšská knížata, jež musela císařské živit na svém vlastním území. Valdštejnova hlavní vojenská zásada spočívala v tom, aby byl nepřítel poražen v prvé řadě ekonomicky, tj. podlomením nebo dokonce i dlouhodobým obsazením jeho hospodářské základny. Tím si Valdštejn sice na jedné straně vytvořil zástup nepřátel po celé střední Evropě, včetně toho, že pomáhal spoluutvářet hrůzný obraz této války, avšak na straně druhé dokázal vyřadit své nepřátele z války i přes malý počet vítězství v poli. Jako válečník proto Valdštejn nebyl nijak efektivní, ale dokázal války vyhrávat, a to se o celé řadě tehdejších vojevůdců nedalo říci. V Německu doposud krajně neoblíbený Valdštejn se tedy po porážce Dánů stal říšským knížetem, jenž poté dával na odiv svou pýchu a pohádkově lákavé bohatství. Do této velmi napjaté situace, kdy byl z Valdštejnovy bezohlednosti a chorobné ctižádostivosti obviňován říšskými knížaty obojího vyznání sám císař, zasáhlo vydání restitučního ediktu ze dne 6. března 1629. Byla to největší chyba, jaké se kdy Ferdinand II. za své vlády dopustil, protože to byl krok politicky naprosto zbytečný a krátkozraký, jenž pouze přilil olej do ohně a rozdmýchal další kolo válčení a zabíjení. Restituční edikt způsobil katastrofu a uvrhl střední Evropu do ještě většího válečného běsnění a zoufalství.

Vstup Švédů do války

   Jestliže byly naděje na konečný mír po porážce Dánů velmi nadějné, vzaly po vydání restitučního ediktu zcela za své. V restitučním ediktu vyhlásil císař, tehdy zcela opojený snadným vítěstvím nad Dány a protestantskou opozicí, návrat majetkových poměrů v Říši před rok 1552, tj. ještě před přijetí a uzákonění augšpurské konfese z roku 1555. Něco takového by však výrazně omezilo pozice protestantských knížat na celém říšském teritoriu a nastolilo mocenský monopol římskokatolického tábora. Zároveň edikt v Říši zakázal kalvínskou víru, jež odporovala augšpurské konfesi. Následky císařova počínání na sebe nenechaly dlouho čekat. Měli pravdu všichni ti, kteří Ferdinanda od tohoto kroku zrazovali, protože útok na náboženské pořádky v Říši se rovnal útoku na samotnou podstatu politického uspořádání v Německu. Vídeň tak nezpochybnila pouze samotný výsledek německé reformace, ale dávala všem na vědomí, že hodlá mocensky oslabit protestantská knížata, což nelibě nesla i katolická vrchnost v Říši. Kdo totiž mohl mít jistotu, že se císař nakonec nepokusí oslabit i katolická knížata? Před vydáním restitučního ediktu varoval císaře i sám Valdštejn, který jej považoval za nebezpečnou provokaci, jež může přihrát do tábora habsburských nepřátel další stoupence. A Valdštejn si více než kdo jiný u císařského dvora uvědomoval, že pro dlouhodobý válečný konflikt nemá habsburská říše potřebné ekonomické zázemí. 

   Jak se Valdštejn obával, tak se také stalo. Kalvinisté a luteráni v Říši se už krátce po vyhlášení nešťastného restitučního ediktu spojili, aby společně čelili této vídeňské troufalosti. Největší odpor se zvedl nejen v protestantském Sasku, ale také v doposud císaři oddaném Bavorsku. Maxmilián Bavorský se totiž tvrdě postavil proti Ferdinandově snaze po upevnění císařské moci v Říši, což by byl mimo jiné další z důsledků přijetí restitučního ediktu. Už v roce 1630 tak musel císař čelit velmi nebezpečné politické situaci. Tu nepomohla zmírnit ani smrt jeho věčného rivala a rebela Bethlena Gábora, který zemřel v listopadu 1629. Jak jinak, než uprostřed příprav na novou válku s Habsburky. Hodnotit úlohu tohoto „zlého“ muže stavovského povstání a prvního desetiletí třicetileté války je obtížné. Tím, že sledoval především vlastní zájmy a odvracel se od spojenců vždy, když se pro něj začala situace vyvíjet nepříznivě, ve skutečnosti nijak zásadně nevybočoval ze své doby. Oblíbeným a respektovaným mužem v Evropě sice nikdy nebyl, avšak s ohledem na své velké zázemí v Sedmihradsku se jej každá protestantská aliance od roku 1618 dovolávala a vkládala do něj velká očekávání. Ta mohl Bethlen naplnit jen stěží, protože mu byly zájmy protestantů de facto lhostejné. Váhu pro něj měly pouze peníze a politický kapitál, jež se snažil svými neustálými vzpourami proti císaři vylepšovat. Vědělo se to i ve Vídni samotné, kde si po zprávách o Bethlenově smrti mohli jistě oddechnout. A právem, protože se nyní cítili být ve směru z východního prostoru bezpečněji. Alespoň pro nejbližší dobu. Zemřelý kníže totiž neměl syny a o nástupnictví se v Sedmihradsku následně strhl ostrý spor. To na čas vyřadilo Sedmihradsko z velké evropské politiky. 

   V Říši zatím probíhal ostrý spor mezi císařem a protestantskými i katolickými knížaty. Protestanská knížata požadovala okamžité zrušení restitučního ediktu. To naopak katolická Liga prostřednictvím Maxmiliána Bavorského tlačila císaře na říšském sněmu v Řezně k tomu, aby neprodleně odvolal Valdštejna z vrchního velení císařské armády. Maxmilián zcela po právu spatřoval v českém vojevůdci exponenta císařské moci na samotné říšské půdě. Císař ale váhal, neboť vděčil Valdštejnovi za mnohé. Nehledě na to, že adekvátní náhradu za Valdštejna císařská armáda ve svém středu neměla. Ferdinand proto nakonec rozhodl tak, jak by na jeho místě učinil každý monarcha zaslepený pýchou na svou vlastní dynastii. Císař Valdštejna hodil přes palubu a obětoval jej v politické partii, na jejímž konci nemělo být jen zažehnání bezprostředního rozkolu mezi Habsburky a Ligou, ale především zvolení následníka trůnu Ferdinanda III. římským císařem[2]. A tak byl Valdštejn v srpnu 1630 zbaven vrchního velení nad císařskou armádou, což nesl velmi těžce. Své odvolání totiž právem vnímal jako ponížení a zradu ze strany císaře, jenž mu všechny doposud platné služby splatil políčkem před celou Evropou. Odvolání doposud úspěšného generalissima se navíc ihned ukázalo jako velká strategická chyba Vídně. V Evropě se totiž schylovalo k vytvoření nové protihabsburské koalice, a to ještě mnohem mocnější než v předcházejícím případě. 

   Protestantské Sasko, Braniborsko a také Švédsko se rozhodly zvrátit vítězství katolické strany v Říši. Dominantní úlohu převzalo v konfliktu Švédsko, jehož nepočetné, avšak skvěle organizované síly se vylodily v červenci 1630 v Pomořanech. Tím začala švédská válka (1630 - 1635), která se úzce a osudově dotkla většiny aktérů let 1618 - 1620. Švédy vedl odhodlaně sám král Gustav II. Adolf, který byl nejen zdatným a odvážným velitelem, ale také politikem velkého formátu, jenž vnímal své tažení v celoevropských souvislostech. Měl také nesporné charisma, které z něho samotného i jeho armády učinily v očích evropských protestantů osvoboditele od bezohledné protireformace. Vstup Švédů do války udal dějinám nový směr. Na bojiště vstoupila odpočatá a odhodlaná armáda, jež byla zpočátku tvořena nikoli najatými žoldnéři profesionály jako u ostatních armád, nýbrž z větší části z dobrovolníků ze švédského a finského území, pro které nebyla víra jen prázdným pojmem. Švédové navíc vnesli do střední Evropy progresivnější vojenskou taktiku a modernější výzbroj původem z Nizozemí. Díky tomu mohli Švédové dosáhnout v prvních letech války velkých vojenských úspěchů a podmanit si rozsáhlé oblasti v Německu. Už během podzimu 1630 dobyl švédský král většinu Pomořan a zatlačil katolické síly hluboko na jih. Vstup Švédska do války povzbudil ostatní protestantská knížata v Říši, a tak hromadně povstala proti císaři a katolické Lize. V Říši se tak velmi rychle utvořila mohutná a odhodlaná protestantská fronta, kterou od ledna 1631 finančně dotovala bohatá Francie. Poměry se nyní výrazně změnily a dodaly sebevědomí celému protestantskému táboru. 

   Rázný postup Švédů probudil z letargie i české protestanty, kteří už ani nedoufali, že by se mohlo v Evropě ještě něco podstatného změnit na jejich neblahém osudu. V červnu 1631 se Gustav Adolf dokonce sešel ve Špandavě (Spandau) u Berlína se zástupci české protestantské emigrace. Přijal nejen Jindřicha Matyáše Thurna, ale také Jaroslava Sezimu Rašína, bývalého účastníka stavovského povstání, který udělal na švédské straně slušnou kariéru, a tak představoval vhodnou spojnici mezi Švédy a českou emigrací. Thurn naopak v minulých letech působil ve službách dánského krále, a tak bylo jaksi přirozené, že se bude nyní aktivně podílet na válce proti Habsburkům i na švédské straně. Kontakty se Švédy a samotným Gustavem Adolfem mu velmi usnadnila kariéra jeho syna Františka Bernarda, který od roku 1624 sloužil ve švédském vojsku na vysokém důstojnickém postu a vedl si ve své funkci velmi zdatně. Thurn chtěl být i nadále v centru dění, a to i přesto, že mu bylo v této době již čtyřiašedesát let, a tak nebyl ani na dnešní poměry již žádným statným chasníkem, nýbrž mužem, na němž se začaly projevovat náročný vojenský život i neustálé odříkání v emigraci. I přes svůj vysoký věk však stále snil o odčinění Bílé hory a návratu do vlasti, čemuž byl odhodlán obětovat cokoliv. Jeho jediným nedostatkem, zato to však závažným, byla skutečnost, že již nebyl pánem vlastního osudu. Tak jako ostatně drtivá většina české emigrace. Mohl se spolehnout toliko na pomoc a sliby protestantských velmocí. Nyní se naděje Čechů upínaly k Švédsku, jehož agresivní postup dával tušit, že nastanou vbrzku velké věci v celé střední Evropě. Působením Rašína, jenž byl obratným vyjednavačem a liboval si v tajných konspiracích, zahájili Švédové tajné rozhovory se zhrzeným Valdštejnem, jenž po sesazení odešel na své statky a tvářil se, že pro něj politika a armáda již nic neznamenají. 

   To byl počátek dlouhého koloběhu konspirací, obojakého jednání a také přetvářky všech zainteresovaných stran, tj. Švédů, českých emigrantů i Valdštejna samotného[3]. Valdštejn sice skutečně vstoupil v jednání s českou emigrací a také Švédy, a to dokonce opakovaně, ale pravé motivy Valdštejnovy byly skryty za jeho bezmeznou ctižádostivostí, pragmatismem a cynismem. Lze se však celkem reálně domnívat, že Valdštejn v této době nehodlal zradit císaře, natož dokonce přejít na stranu Gustava Adolfa. Pouze se snažil pojistit pro případ, kdyby se protestantské armády objevily příliš blízko jeho vévodství nebo dokonce obsadily Čechy a vyhnaly odtud Habsburky. V takovém případě by se totiž hněv české emigrace zcela logicky obrátil proti němu, jakožto exponentu císařské moci a muži, jenž se nejvíce obohatil na úkor poražených stavů. A že nebyly Valdštejnovy obavy liché, ukázal dramatický vývoj na bojišti. Švédský král totiž na hlavu porazil 17. září 1631 ligisty a císařské pod velením Tillyho v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska, což umožnilo švédské armádě proniknout hluboko na německé území a ohrozit Bavorsko i samotné habsburské dědičné državy. Bitva se strhla jen nedlouho poté, co se v květnu 1631 odehrála nechvalně proslulá „magdeburská svatba“, která se stala po celé Evropě měřítkem bestiality, jíž válka už v této době dosáhla. Téměř třicetitisícový Magdeburk byl po dva měsíce obléhán a nakonec dobyt generálem Tillym, jenž po Valdštejnově sesazení převzal vrchní velení i nad císařskou armádou. Jelikož však Tilly a jeho podřízení nezvládli udržet ve vojsku pořádek, vymkla se jim situace zcela z rukou. 

Porážka císařských v bitvě u Breitenfeldu v roce 1631. Jednalo se o jednu z největších porážek, kterou císař Ferdinand II. zažil za své vlády. Prohraná bitva znamenala mimo jiné začátek saské okupace českých zemí. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Dobyvatelé tak město zplundrovali a vyvraždili. Hořící město se stalo hrobem pro zhruba 20.000 jeho obyvatel, z nichž někteří raději spáchali hromadné sebevraždy i se svými rodinami, než aby byli zmasakrováni vojenskou zvěří. Co naplat, že se řada katolických žoldnéřů „pouze“ mstila na převážně protestantském obyvatelstvu za nedávný incident ve Frankfurtu nad Odrou, který naopak krátce před tím podobně krutým způsobem vyplenili Švédové. Případ Magdeburku vyvolal po celé Evropě zděšení a byl hromadně odsuzován oběma válčícími stranami. Byl to zřetelný doklad postupného rozkladu morálních zábran u žoldnéřů a jejich velitelů, kteří již nebyli schopni ukočírovat své mužstvo. Podobných incidentů proto rapidně narůstalo, i když žádný již nedosáhl zrůdnosti magdeburské svatby. Dobytí Magdeburku navíc nemělo pro císaře téměř žádný strategicko-vojenský význam a nedokázalo zbrzdit švédský nápor. Jelikož tehdy vstoupil do války i saský kurfiřt Jan Jiří, byla situace pro Habsburky velmi složitá, protože císařská armáda byla po tvrdé lekci u Breitenfeldu prakticky zničena. Zatímco Švédové postupovali do nitra Říše, vtrhlo saské vojsko v listopadu 1631 bez většího odporu do severních Čech. Sasové obsadili pod velením generála Jana Jiřího Arnima, bývalého podřízeného samotného Valdštejna, s nímž měl Arnim velmi dobré vztahy, téměř bez boje Prahu a většinu země. Do obsazené Prahy vjel přes bělohorskou pláň i sám kurfiřt Jan Jiří, který se tak nakonec přece jen podíval do města, kde kdysi mohl být během stavovského povstání při větší angažovanosti a menšímu oportunismu své maličkosti zvolen českým králem. V těsném závěsu za saskou armádou postupovali také čeští emigranti ze všech koutů Evropy. Do vlasti se tak znovu vrátili po jedenácti letech Jindřich Matyáš Thurn, Václav Vilém z Roupova nebo Ladislav Velen ze Žerotína. 

   Vraceli se do země znásilněné rekatolizací a spoutané novým státoprávním pořádkem[4]. Byly to jiné Čech, než jaké znali. Avšak přesto se česká emigrace rozhodla obnovit svůj sen o svobodném a protestantském království. První kroky emigrace byly více než symbolické: po téměř deseti letech došlo k pietnímu snesení hlav popravených českých pánů ze Staroměstské mostecké věže a k jejich uložení do prostor staroměstského Týnského chrámu. Nekatoličtí kněží byli zpět uvedeni na své fary, včetně toho, že znovu zahájila svou činnost dolní konzistoř. Opětovně vznikla vláda direktorů, jejímž hlavním úkolem bylo udržení pořádku v Praze a oblastech, jež obsadili Sasové. Zároveň direktorium vyzvalo zbylou emigraci v zahraničí, aby se vrátila zpět do vlasti a co nejrychleji se zapojila do obnovy země. Kontaktovat Fridricha Falckého se však direktorium neodvážilo, přece jen muselo respektovat, že saský kurfiřt Fridrichem pohrdá a jen stěží mohla být řeč o tom, že by se po dobu saské okupace Čech mohl zimní král vrátit do Prahy. Někteří ze šťastnějších emigrantů se dokonce mohli dočasně ujmout i svých dřívějších statků, které ve spěchu a strachu opustili jejich dosavadní katoličtí majitelé. Nejaktivněji si počínal Thurn, který v Čechách vystupoval jako generální komisař švédského krále. Ale vše byla jen pomíjivá epizoda třicetileté války. Dočasná vláda české emigrace nad Čechami, a to ještě ani zdaleka ne nad celým českým územím, byla totiž naprosto závislá na saské vojenské moci a úspěších Gustava Adolfa v Německu. A jak Sasové, tak ani Švédové nemínili nijak významněji podpořit restauraci politických a církevních poměrů v českých zemích. To by totiž znamenala válku s Habsburky na život a na smrt, na kterou protestantská aliance neměla dostatek sil a ani odvahy. 

   Protestantským zemím v danou chvíli bohatě stačila obnova pozic nekatolíků ve Svaté říši římské a posílení svých zemí v regionálním i globálním měřítku. Vyjevilo se to i při osobní schůzce Gustava Adolfa s Fridrichem Falckým, k níž došlo v únoru 1632 ve Frankfurtu nad Mohanem. Švédský král sice oslovoval Fridricha „králi“, ale dal mu pouze neurčitý slib, že pro něj vytrhne z katolických rukou Falc. Výměnou za finanční pomoc Anglie, ovšem. Avšak anglický král - jak už to bývalo obvyklé – nehodlal podporovat finančně ani vojensky svého zetě a už vůbec ne Gustava Adolfa, o kterém se domníval, že si podrží obsazené říšské území ve své moci. To bylo pro Anglii nepřijatelné vychýlení mocenské rovnováhy. Pokud Fridrich doufal, že Švédové nyní potáhnou do Čech a na Vídeň, vyženou Habsburky za Alpy a instalují jej v Praze jako exponenta své moci, trpce se zklamal. O něčem takovém Gustav Adolf ani neuvažoval. Jako schopný válečník totiž věděl, že tažení do Čech by bylo nebezpečným podnikem, jenž by švédské straně nepřinesl žádný větší prospěch. Koneckonců ani Sasové se nehodlali v Čechách zdržovat nezbytně dlouho. Do Čech vtrhli jenom proto, že jim to umožnilo zhroucení císařských v bitvě u Breitenfeldu, a aby připomněli císaři, že jsou schopni ohrozit habsburské dědičné země, pokud nedojde k politickému kompromisu. Saská okupace Čech se proto rychle chýlila ke konci. A neukončil jí nikdo jiný, než Valdštejn. Obojaká Valdštejnova hra vedla k tomu, že český válečník přežil saskou okupaci, jež samozřejmě postihla i jeho vévodství, bez větší úhony. Cítil se být odstrčen, neboť Sasové jej pohrdavě přehlíželi, přičemž se oprávněně obával, že okupace království uškodí jeho rozsáhlé podnikatelské činnosti. 

   A proto již v prosinci 1631 zahájil Valdštejn jednání s Vídní. Císař Valdštejna uvítal s otevřenou náručí, protože pokud mohl někdo zachránit podunajskou monarchii od porážky ve válce, byl to frýdlantský vévoda. Podmínky byly více méně podobné jako v roce 1625, tj. Valdštejn se zavázal převzít znovu vrchní velení nad armádou, doplnit ji novými muži a reorganizovat tak, aby byla schopná čelit Švédům na bojišti. Avšak zároveň získal Valdštejn mnohem větší míru svobody a pravomocí než měl za svého prvního velení[5]. Mezi jeho nové pravomoci patřila například možnost jednat s protivníkem o příměří a dokonce i míru. Netušil však, že právě na posledně jmenovaných výminkách jeho kariéra i život navždy ztroskotají, protože řada Valdštejnových nepřátel spatřovala v jeho pozdějších aktivitách snahu po obejití císaře a tím pádem zrádné jednání. K tomu ale bylo ještě poměrně daleko. Během zimy let 1631/1632 tak dokázal Valdštejn opět vybudovat silnou armádu, čímž jednoznačně prokázal, že nemá v tehdejší době sobě rovného. Byl to husarský kousek špičkového podnikatele a kondotiéra, protože císařské vojsko bylo na počátku 30. let 17. století doslova v rozkladu. Švédové a Sasové znejistěli, neboť Valdštejn měl ve vojenských i politických kruzích značné renomé. Navíc jej obklopovala aula neporazitelnosti. Gustav Adolf proto zavelel k ofenzívě, aby mohl podstoupit měření sil s českým vojevůdcem za podmínek pro něj výhodnějších. Švédové tak 14. a 15. dubna 1632 rozdrtili ligistické vojsko přímo na bavorské půdě v bitvě u Rainu (někdy také nazývaná bitva na řece Lechu). Katolická Liga se ocitla v troskách. Nejenže byl v bitvě vážně raněn sám Tilly, který o pár dnů později zemřel ve svém ležení, ale Gustav Adolf mohl vjet v květnu po boku Fridricha Falckého do bran samotného Mnichova. 

   Pro zimního krále to bylo velké zadostiučinění, neboť vjel do hrdé metropole svého úhlavního rivala Maxmiliána Bavorského, jenž mu před dvanácti lety uštědřil na Bílé hoře hořký debakl. Maxmiliánovi bylo tehdy opravdu úzko, neboť jeho armáda se nacházela v troskách a její vrchní velitel před časem bídně zahynul na bojišti. Ze „svého“ triumfu se však Fridrich Falcký dlouho netěšil. Zemřel poměrně nečekaně a v mladém věku - bylo mu tehdy pouhých 36 let - dne 29. listopadu 1632 v Mohuči[6]. Příčinou jeho smrti byl zřejmě mor, jemuž se v bídě válečných časů skvěle dařilo. Fridrichovou smrtí ovšem neskončil jeho početný rod. Ba právě naopak! Jeho syny Karla Ludvíka a Ruprechta čekala vskutku oslnivá kariéra. Manželka Alžběta Stuartovna, korunovaná česká královna, svého muže přežila o neuvěřitelných 30 let. Zemřela v Londýně roku 1662. Prokazatelně tak přežila všechny aktivní účastníky stavovského povstání. V době, kdy zimní král umíral, se karta na bojišti třicetileté války opět obrátila. Bylo zřejmé, že otázka osvobození Falce z moci bavorského vévody již není na pořadu dne, natož tažení do Rakous a dobytí Vídně, o čemž snili protestanti po celé střední Evropě. Jednalo se o kruté vystřízlivění tohoto lehkovážného muže, který první polovinu svého života prožil jako naděje protestantů v Říši a Čechách, aby v posledních dvanácti letech představoval symbol nenaplněných ideálů a snů o vítězství protestantismu nad katolicismem. Fridrichova smrt hluboce zasáhla především českou emigraci. Zimní král byl totiž pro mnohé stále symbolem nepříliš dávné éry, jejíž vnější lesk zaslepil mnoho moudrých mužů své doby. Například Komenského, jenž se s králem po roce 1620 opakovaně setkal. Ti všichni nepřestávali věřit v obnovu protestantského království v Čechách, k níž byl Fridrich Falcký klíčem. 

   Na podzim 1632 již bylo dávno po saské okupaci Čech. Valdštejn totiž v dubnu 1632 energicky vyrazil ze svého ležení na Moravě a přes jižní Čechy postupoval rázně na Prahu. Během května a června císařští vyčistili severní polovinu Českého království od saských posádek a znovu získali kontrolu nad Prahou. Čeští exulanti, kteří se pokusili v uplynulých měsících zvrátit důsledky Bílé hory, tak museli zamířit už podruhé do emigrace. Většina z nich se již do své vlasti nevrátila. Valdštejn poté bez většího otálení postupoval rovnou do Bavorska, kde v září uštědřil Švédům v bitvě u Fürthu poblíž Norimberku první větší porážku v této válce. Toto střetnutí však bylo jen slabým odvarem památné, rozsáhlé a neobyčejně krvavé bitvy u Lützenu, jež se odehrála 16. listopadu 1632 nedaleko Lipska. Střetnutí skončilo nerozhodně, a to i přesto, že se švédské armádě podařilo opanovat bojiště, kdežto Valdštejn musel ustoupit za pevné hradby Lipska. Obě armády utrpěly citelné ztráty: císařští přišli o 5.000 mužů, včetně celé řady zkušených důstojníků, Švédové poté asi o 4.000 vojáků. Mezi padlými na švédské straně byl ovšem i král Gustav Adolf, což Švédy do budoucna silně demoralizovalo. Odchod přísného a u mužstva oblíbeného velitele byl začátkem konce nejen švédské převahy ve třicetileté válce, ale bohužel také postupného rozkladu švédské armády. Hnacím motorem Švédů do budoucna tak již nebyla snaha po obraně protestantské víry, ale touha po kořisti. Svými výstřelky a surovostí se tak švédská armáda již brzy mohla směle rovnat císařským a ligistům. 

Smrt švédského krále Gustava II. Adolfa v památné bitvě u Lützenu v roce 1632. Tato událost velmi výrazně ovlivnila třicetiletou válku. Podle některých historiků byla počátkem konce koncepčního válčení a promyšlené strategie v tomto konfliktu. Napříště už válku řídili "menší" vojevůdci a politikové, kteří si nedokázali s konfliktem poradit. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).  

   Pro císaře byl Lützen velkým vítězstvím, protože přivodil smrt jeho hlavnímu nepříteli. Není divu, že ve Vídni byly na počest českého vojevůdce slouženy mše a chvalozpěvy. Vojenská rada ve Vídni však brzdila optimismus a naopak zahrnula Valdštejna tvrdou kritikou za bezohledný a cynický způsob vedení boje, který zaplatili císařští velkými ztrátami v mužstvu i důstojnickém sboru. Pád slavného „Lva severu“ se však stal zvratem ve švédské válce, protože zdatní chasníci ze Skandinávie rázem přišli o vojenskou iniciativu. Bohužel se tak zároveň jednalo o další z nekonečných zklamání českého exilu. Bylo zřejmé, že k revizi bělohorského vítězství v nejbližších letech nedojde. Je proto téměř absurdní, že po smrti Fridricha Falckého a Gustava Adolfa, kteří shodou náhod odešli na věčnost ve stejný měsíc, vkládala část českých exulantů naděje de facto již pouze do Valdštejna. Ano, toho Valdštejna, který kdysi z Moravy utekl k císaři do Vídně i s pokladnou moravských stavů a po Bílé hoře se obohatil na úkor popravených nebo vyhnaných českých evangelických pánů. Objektivně řečeno však nebylo divu, protože v Evropě se moc dobře vědělo, že bez Valdštejna císař neznamená prakticky nic. A také to, že Ferdinand je českému bohatýrovi takovým způsobem finančně zadlužen, že mu nedokáže své dluhy a pohledávky nikdy splatit. Stačilo tedy zahrát na notu ješitnosti a chamtivosti císařského generalissima a nabídnout mu více než ve Vídni. Valdštejn však zůstával i nadále věrný císaři, jenž mu během druhého generalátu udělil náhradou za Švédy obsazené Meklenbursko lukrativní Hlohovské knížectví ve Slezsku. To přimělo Valdštejna věnovat pozornost právě Slezsku, jehož osvobození od nepřítele považoval za přednější než poražení protestantské aliance v Říši. 

   Z hlediska vojenské taktiky postupoval Valdštejn rozumně, protože pro rozhodující střetnutí se Švédy a Sasy potřeboval mít dostatečně zajištěný týl. Proto se také po bitvě u Lützenu uchýlil s armádou na přezimování do Čech, což se však nesetkalo u válečné rady ve Vídni s přílišným pochopením. Jelikož ale Valdštejn zůstával i nadále pragmatikem, zahájil v lednu 1633 tajná jednání se švédskou stranou. To byla vedena po smrti Gustava Adolfa kancléřem Axelem Oxenstiernou (1583 - 1654), který stál v čele státu po dobu neplnoletosti rázné a uměnímilovné královny Kristíny I. Švédské (1632 - 1654). Oxenstierna byl obratným politikem, i když postrádajícím pevnou státní a vojenskou koncepci jakou disponoval před časem legendární Lev severu. Valdštejnovy kontakty ale vedly ještě mnohem dále, a to jmenovitě do Paříže, jejíž zahraniční politiku tehdy již naplno řídila známá „Šedá eminence“ kardinál Richelieu. O účelu těchto jednání se můžeme opět jen dohadovat. Zdá se ale, že Valdštejn, jenž byl dlouhodobě nespokojen se zahraniční politikou císaře, hodlal přimět protestantskou stranu zasednout k jednacímu stolu na základě vlastních diplomatických aktivit. Avšak jednat s nepřítelem prostřednictvím důvěrných psaní a pouze Valdštejnovi oddaných diplomatů, obzvláště v době, kdy se císařským zbraním opětovně dařilo, bylo ve Vídni vcelku pochopitelně považováno za věc nepřijatelnou, ne-li přímo zrádnou. Během Valdštejnova laxního chování v průběhu roku 1633, jež však bylo způsobeno i zhoršujícím se generalissimovým zdravotním stavem[7], nervozita ve Vídni značně vzrostla. Vrchní velitel byl obviňován z přílišné letargie a neochoty svést s nepřítelem rozhodující bitvu. Jelikož měl Valdštejn po celý život celou řadu nepřátel u dvora, v Čechách samotných a dokonce i ve svém bezprostředním okolí, zformovala se proti němu v krátkém čase vlivná opozice. Ta jej chtěla nadobro zničit. 

   Valdštejn o sílící opozici věděl, přesto se v květnu 1633 sešel na svém honosném zámku v Jičíně na tajné noční schůzce s českými emigranty Janem mladším z Bubna, bývalým důstojníkem ve stavovském vojsku, nyní sloužícím ve švédské armádě, a Jaroslavem Sezimou Rašínem. Ti jednali z pověření švédského kancléře, jenž chtěl zjistit skutečné postoje tohoto nevyzpytatelného, avšak velmi mocného generalissima. Oba Valdštejnovi hosté byli samozřejmě v úzkém kontaktu s českou politickou emigrací. Otázka, jestli také jednali s jejím souhlasem či dokonce pověřením, zůstává jednou ze záhad české historie a Valdštejnova příběhu. Nejpravděpodobnější vysvětlení však je, že čeští emigranti pouze plnili roli prostředníka při jednáních mezi švédskou stranou a Valdštejnem. Pro Švédy bylo přece jen bezpečnější vyslat do Čech jako emisary muže dokonale znalé jazyka, místních poměrů i Valdštejna, než švédské agenty, kteří se mohli snadno dostat do spárů císařských špehů. Na jičínské schůzce mělo údajně dojít k nabídce ze strany české emigrace, jež za vyhnání Habsburků z Čech nabízela Valdštejnovi českou královskou korunu, ale celá záležitost stojí na vratkých historických pramenech. De facto pouze na tendenční výpovědi samotného Rašína, kterou po Valdštejnově smrti vyhotovil pro císaře, za což mu byla poskytnuta milost. Nehledě na fakt, že nabídka, byla-li skutečně vznesena, mohla na ješitného Valdštejna maximálně tak zapůsobit. Váhu by jí muž jeho intelektu i přes pokračující zhoubnou nemoc jistě nepřikládal. Uvědomoval si totiž nejen slabost pozic české emigrace a její minimální relevantní politickou sílu v Evropě, ale také nestálost protestantské aliance, jež byla pouze křehkou koalicí opírající se o švédskou armádu. 

   A ta nebyla po smrti Gustava Adolfa zrovna v ideálním stavu. Valdštejn tak své hosty posléze slušně vyprovodil ze zámku. Avšak jelikož o tomto setkání neinformoval Vídeň, vstoupil tím na velmi tenký led. Vždyť jen představa, že Valdštejn v jedné místnosti diskutuje s českou emigrací o politických otázkách, musela císařský dvůr nemálo zděsit. Ještě v témže měsíci odtáhl Valdštejn s vojskem do Slezska, ale než mohlo dojít k rozhodující bitvě se Sasy, uzavřel s nimi generalissimus v červnu k velkému překvapení Vídně příměří. To už se na císařském dvoře otevřeně mluvilo o tom, že je Valdštejn zrádce. A generalissimus v tom své odpůrce jen utvrzoval, protože po uzavření příměří se Sasy jednal znovu s českými emigranty, jmenovitě s Thurnem, jenž císařského vrchního velitele přijel osobně navštívit do jeho vojenského tábora u Olešnice (Oleśnica). Muselo to být velmi pikantní shledání. Avšak jeho reálný dopad byl prakticky nulový. Thurn ve své snaze pohnout Valdštejna k jednání o míru totiž neuspěl. Tlak z Vídně, jemuž nemohl Valdštejn dlouho účinně odolávat, donutil posléze císařskou armádu zahájit na podzim ofenzívu proti protestantským armádám ve Slezsku. V září Valdštejn překvapil švédské vojsko vedené Thurnem u Stínavy (Steinau), porazil jej a zajal 8.000 mužů. Do císařského zajetí se tehdy dostal i sám Thurn, kterému reálně hrozilo, že jej Valdštejn obratem pošle v řetězech do Vídně, kde by jej pravděpodobně čekala pouze oprátka. Ve Vídni se už totiž radovali, že se jim konečně dostane do rukou arcirebel a bývalý vůdce českých stavů. Ale Valdštejn císaře zklamal. Thurna propustil výměnou za slib stažení švédských a saských posádek ze Slezska. 

   Ačkoli bylo Valdštejnovo tažení do Slezska v konečném součtu relativně úspěšné a většina země byla nyní opět pod císařskou mocí, mohl se generalissimus už jen stěží zbavit stigmatu zrádce, který bere na nepřítele až příliš mnoho ohledů. Pochyby ve Vídni vzrostly obzvláště poté, co Valdštejn znovu bez konzultace s vídeňskou válečnou radou odtáhl do Čech, aby zde přezimoval. Na jaře příštího roku plánoval vpadnout do Bavorska a osvobodit jej od švédské okupace. Ale k tomu již nedošlo. Během zimy 1633/1634 se totiž odehrálo poslední dějství valdštejnské tragédie. Ve Vídni Valdštejna odepsali jako zrádce a chystali dokonce i jeho fyzickou likvidaci. Jelikož si Valdštejn svými kroky z minulých let získal nedůvěru i na straně protestantské koalice, ocitl se takřka ve smrtelné pasti, ze které nebylo úniku. Nikdo mu již nevěřil. V lednu 1634 tak byl Valdštejn císařem odstraněn z vrchního velení a nahrazen ve své době nepříliš oblíbeným a málo charismatickým hrabětem Janem Matyášem Gallasem[8] (1588 - 1647). O měsíc později byl Valdštejn ve Vídni prohlášen za zrádce, díky čemuž se stal psancem a doslova lovnou zvěří. Z částí armády se Valdštejn ještě pokusil uprchnout za hranice království. Hodlal se pravděpodobně odevzdat do rukou protestantské aliance, v jejíž velkorysost pevně věřil. Avšak v Chebu byl dostižen a spolu se svými společníky úkladně zavražděn. Jeho poslední slovo před tím, než mu setník Walter Deveroux vrazil svou partyzánu do prsou, údajně znělo: „Pax!“, tj. latinsky „mír“. Jaká to ironie u muže, jenž se sám stylizoval ve svém pražském malostranském (dnes Valdštejnském) paláci na známé nástropní fresce jako samotný bůh války Mars.
 
Válka bez konce
 
   Valdštejn byl zrazen snad mimo jiné i proto, že sám po celý život zrazoval jiné. Za jeho oslnivým bohatstvím a mocí se ve skutečnosti ukrývala velká prázdnota i ohromná závist okolí. Zůstalo po něm vzkvétající a ojedinělé panství, jež však svého majitele dlouho nepřežilo: bylo doslova rozchváceno těmi, kteří se podíleli na jeho likvidaci. S Valdštejnem odešla další naděje české emigrace, i když objektivně řečeno pouze teoretická a nestojící na pevných základech. V dalších letech už bude pouze pohasínat, aby jí občas na chvíli rozzářil nějaký vojenský úspěch Švédů na bojišti. Jako například hned ten z roku 1634. Nový vrchní velitel císařské armády Gallas nebyl totiž žádný oslnivý vojevůdce a kvalit svého předchůdce nedosahoval ani zdaleka. Už na jaře 1634 jej Švédové ve Slezsku ohrožovali natolik, že švédská armáda s podporou Sasů vpadla v létě do severních Čech a pronikla dokonce až k branám Prahy. Opět tak svitla naděje českým exulantům. Ale jen do té doby, dokud se protestantské armády opět nestáhly do výchozích pozic. Avšak Švédové za sebou nechali v Čechách velkou spoušť, například vyvražděný Nymburk a téměř zpustošený Žatec. Ve dnech 5. a 6. září 1634 byla však švédská armáda s jejich říšskými spojenci doslova rozdrcena v bitvě u Nördlingenu v Bavorsku, kde se po dlouhé době opět projevila výrazná vojenská a finanční pomoc španělských Habsburků císaři. Bitva, které se osobně účastnil následník trůnu Ferdinand III., jakožto císařem dočasně pověřený vrchní velitel (faktické velení však stále třímal ve svých rukou Gallas), byla bezesporu jednou z nejznamenitějších a nejvýznamnějších vítězství císařské armády během třicetileté války. Není divu, že bitva vstoupila do historie jako den velkého triumfu habsburské dynastie nad jejími mocnými nepřáteli. 

   Otřesení Švédové byli po katastrofě u Nördlingenu snadno zatlačeni do dolního Pomohaní, zatímco císařští opanovali téměř celé jižní Německo. Nikdo tehdy nemohl tušit, že to bylo poslední velké vítězství rakouských Habsburků ve třicetileté válce, protože v dalších letech měla Vídeň kráčet již jen od jedné porážky ke druhé. Protestantské armády si však už nedokázaly vytvořit rozhodující převahu. Válka tak de facto již v polovině 30. let 17. století uvázla na mrtvém bodě, neboť došlo k nastolení vojenského patu na rozsáhlém středoevropském bojišti. Vyčerpaní Sasové se navíc začali klonit k míru. Zanedlouho proto opustili alianci se Švédskem a začali jednat s císařem o míru. Únava byla samozřejmě i na straně císaře a jeho katolických spojenců. Nedávné velkolepé vítězství ale utvrdilo bojovný katolicismus v přesvědčení, že válku je stále možné vyhrát a zadusit tak s konečnou platností reformaci. A tak byl právě tehdy položen základ k dalšímu vedení tohoto již naprosto zbytečného konfliktu. Nördlingen totiž prohloubil spojenectví a vzájemnou materiální pomoc mezi císařem, Španělskem a katolickými knížaty v Říši. Bylo to de facto pokračování před časem zaniklé katolické Ligy, akorát v evropském formátu, díky čemuž se stal z třicetileté války konflikt globální a dalece přesahující dosavadní hranice střední Evropy. Katolické země se slavnostně uvázaly pokračovat v boji až do konečného vítězství, i když na oko hlásaly po celé Evropě, že mají ty nejlepší úmysly zajistit svým poddaným trvalý a spravedlivý mír. Pokrytectví tehdejších politiků bylo snad ještě horší než krutost a surovost jejich generálů, kteří rozsévali smrt a zkázu na široké vojenské frontě. 

   Mezitím byl v květnu 1635 podepsán v Praze za nemalého přispění Ferdinanda III. pražský mír mezi císařem a saským kurfiřtem Janem Jiřím. Do míru byla vzápětí pojata i protestantská knížata v Říši. České emigraci ale nepřinesl mír vůbec nic, protože saský kurfiřt věc českých exulantů opustil v prvním možném okamžiku, jen aby dosáhl důstojných podmínek s Vídní. Mír proto znamenal naopak výrazné zhoršení mezinárodního postavení české emigrace, protože je opustil důležitý saský spojenec, jenž se navíc stal po pražském míru cenným spojencem Habsburků. Pro české země měl mír uzavřený hořkou ironií dějin právě v Praze dokonce ten osudový dopad, že byla pro českou Korunu již navždy ztracena Horní a Dolní Lužice. Obojí Lužice připadla jako dědičné léno Sasku, které se na oplátku zavázalo, že přispěje k vypuzení Švédů z Říše a zvolení Ferdinanda III. císařem. V náboženské oblasti mír ve Svaté říši římské potvrdil výsledky augšpurského porovnání z roku 1555, přičemž odložil platnost restitučního ediktu o 40 let, tj. de facto jej zrušil. Augšpurská konfese se měla tentokrát týkat i Slezska, kde byla však povolena pouze zdejší metropoli Vratislavi a některým knížectvím, jež nebyla pod přímou kontrolou české Koruny. Z dřívějších slibů saského kurfiřta o náboženské svobodě ve Slezsku a Lužici tak nakonec nezbylo téměř nic. 

   Ačkoli pražská smlouva vstoupila do historie jako „mír“, ve skutečnosti nepřinesla nic víc než další a ještě větší válku. Výrazné oslabení protestantské aliance a zmírnění náboženského napětí mezi katolíky a hugenoty[9] totiž vedlo Francii k tomu, že v témže měsíci, kdy byl v Praze uzavřen mír, vyhlásila válku Španělsku a uzavřela jednostrannou spojeneckou dohodu se Švédskem. Již předtím však Francouzi uzavřeli spojenecké smlouvy s Nizozemím a později také se Savojskem, Mantovou a Parmou. Okamžitě se tak otevřely další válečné fronty po celé Evropě: v Savojsku (Casale, Turín), na severní francouzské hranici (Rocroi), v horním Podunají (Alerheim) a také ve strategicky důležité oblasti Alp, kde vzplál boj o údolí horního Rýna (Rheinfelden). Na těchto bojištích však náboženské motivy ustupovaly stranou a hlavní hnací silou válčících stran byly ryze mocenské zájmy. Pro císaře byl vstup Francie do války těžkou ranou, protože vydatnější vojenská pomoc Španělska již nepřipadala v úvahu. Obzvláště, když se po počátečních úspěších Španělů začala válečná Štěstěna citelně obracet v jejich neprospěch. Francii totiž vydatně pomohla protestantská armáda sasko-výmarského vévody Bernarda, který v polovině 30. let 17. století zverboval v Německu žoldnéře nekatolických knížat a vstoupil s nimi do služeb francouzské koruny. Skutečnost, že za zájmy katolické Francie prolévali krev němečtí protestanti, a Paříž uzavřela spojenectví s Nizozemím a Švédskem, je jednoznačným dokladem o minimální relevanci náboženských motivů v západní Evropě během třicetileté války. Francouzi dokázali obsadit řadu pevností ve Svaté říši římské při hranicích s Francií, což spolu s oslabením španělského loďstva způsobeného úspěchy nizozemské admirality prakticky znemožnilo Španělům přesouvat z Nizozemí vojenské posily do střední Evropy. Na Pyrenejském poloostrově navíc došlo k povstání Katalánců a Portugalců proti španělské nadvládě. 

   Ve švédsko-francouzské válce (1635 - 1648), poslední, nejdelší a zdaleka nejničivější fázi celého konfliktu, ve které trpěly zejména německé oblasti a české země, se tak po století a půl začalo smrákat nad kdysi nepřemožitelným domem Rakouským. Většina českých a moravských exulantů se konce války již nedožila. Během následujících let opustili scénu dějin téměř všichni významní aktéři stavovského povstání. V říjnu 1636 zemřel v moravském Přerově Karel starší ze Žerotína, jehož zlá předtucha o válce nedozírných následků se vyplnila do posledního písmenka. O měsíc dříve zemřel v Brně Žerotínův věčný katolický rival kardinál Ditrichštejn, jenž odcházel od díla téměř dokončeného. Podařilo se mu rekatolizovat většinu Moravy a výrazně upevnit pozice katolické církve, a to zejména olomouckého biskupství. Stalo se tak ovšem za cenu zmrzačení země v oblasti duchovní, protože Jednota bratrská měla na moravském území jedno z pomyslných center své vzdělanosti a kultury, jež povznášela moravskou společnost jako celek a zjednávala jí v Evropě všeobecný respekt. Ditrichštejnovi nemohli mnozí protestanti přijít na jméno, obzvláště jeho bývalý sok Ladislav Velen ze Žerotína, který tak jako řada bývalých stavovských velitelů sloužil ve švédské armádě. Roku 1634 byl dokonce jmenován vrchním velitelem švédských vojsk ve Slezsku. Po porážce Švédů u Nördlingenu však ustoupil až do Poznaně, kde také v dubnu 1638 tento bývalý vítěz od Dolních Věstonic zemřel. 

   Žerotínova smrt byla velkou ztrátou pro moravské exulanty. Na české straně měla svou zřejmou paralelu s Thurnem. Jeho pohnutý životní osud se též naplnil v těchto letech. Zlomem v Thurnově životě byl rok 1634, kdy po Valdštejnově pádu málem skončil podruhé v císařském zajetí. Řezno, jež tehdy drželi Švédové, totiž oblehli a následně dobyli císařští, kteří zde zajali téměř celou zdejší švédskou posádku. Thurn tehdy vyvázl jen o vlásek. V následujících měsících se někdejší vůdce českých protestantů účastnil spěšného ústupu Švédů na sever před postupující císařskou armádou. Během postupu císařských padly do rukou Thurnových nepřátel i jeho německé statky, jež mu daroval před časem švédský král. Stárnoucí Thurn pochopil, že ke změně poměrů ve střední Evropě již zřejmě nikdy nedojde, a tak v březnu 1636 požádal o uvolnění ze služeb švédské armády. Bylo mu vyhověno, a tak zamířil do západního Pruska, kde se na čas usadil ve městě Elbink (Elbląg, dnes součást Polska), kde již pobýval dříve. Elbinky se totiž po dobytí Švédy staly jakýmsi centrem české a rakouské emigrace, mimo jiné zde na čas pobývali například Jan Jiří z Vartenberka, Vilém z Valdštejna, Ladislav Velen ze Žerotína se svými syny nebo Pavel Skála ze Zhoře. Později Thurn odjel do Pernavy (dnešní Pärnu v Estonsku) na statek své snachy Magdaleny Thurnové, rozené z Hardeka. V Pernavě nalezl Thurn konečně klid, avšak nikoli vykoupení. Život jej v posledních letech rozhodně nešetřil. Syn František Bernard mu zemřel v náručí již roku 1628, vnuk Kristián roku 1640. I když se snažil zapomenout, přece jen byl nucen neustále přemýšlet o promarněných příležitostech a nešťastném osudu exulanta. Především vlastní bezmoc nesl až do posledních dní svého života velmi těžce. Svědčí o tom i skutečnost, že na propagandistické výpady Vídně proti českým exulantům odpověděl vlastním spisem, tj. Apologií. 

   Ta vyšla v březnu 1636 ve švédském Stockholmu, a i když neměla v Evropě větší ohlas, byla morální vzpruhou pro všechny, jež se po Bílé hoře nalezli ve stejné situaci jako Thurn. Vývoj na válečné frontě sledoval s velkým zklamáním, protože si teprve až nyní uvědomil, že žádné protestantské velmoci v Evropě nikdy ve skutečnosti nešlo o osud Čech. Ve svém dovolávání se Čechů a symbolické pomoci jen hájily vlastní zájmy a sféry vlivu. Thurn, jeden z klíčových mužů stavovského povstání, zemřel 22. ledna 1640 ve věku 72 let. U jeho úmrtního lože se nacházela celá rodina i český exulant Václav Dobranovský, který jej utěšoval a povzbuzoval. V březnu 1641 byl Thurn spolu se svým vnukem Kristiánem pohřben do rodinné hrobky Thurnů v hlavním kostele v Revalu (dnešní Tallin v Estonsku). Nad Thurnovou rakví pronesl německý kazatel revalské evangelické obce pohřební kázání. V něm zaznělo mimo jiné: „Ke své milované vlasti Čechám choval pan hrabě velkou lásku a často prohlašoval, jak by si od srdce přál, aby se ještě dožil konce té německé války, která vyšla z Čech, a aby se mohl po uzavření trvalého a spravedlivého míru vrátit na svá panství a ke svým poddaným, které opustil kvůli ctě Boží...“ Dožít se konce války bylo však jen zbožným přáním. Z předních původců povstání se jej nedožil nikdo. Jedním z posledních významných českých politických emigrantů, který opustil scénu dějin, byl někdejší předseda direktorského sboru Václav Vilém z Roupova. Smrt ho zastihla v září 1641 v Litoměřicích, kam znovu a již po několikáté vstoupil se švédskou armádou. 

   V Thurnově případě však můžeme alespoň hovořit o velmi pevné osobní víře a zásadovosti. Stačí totiž porovnat Thurnův osud po roce 1620 s tím, jaký si zvolili zbylí dva velitelé stavovského vojska Anhalt a Hohenlohe. U knížete Anhalta může být vcelku překvapením, že tento dlouholetý odpůrce Habsburků a jeden z tvůrců falcké a protestantské politiky v Říši po Bílé hoře zcela obrátil. Císař na něj pochopitelně uvalil říšskou klatbu, a tak musel Anhalt hledat zastání ve Švédsku a později v Dánsku. Po čase se však císaři zcela poddal, a ten jej roku 1624 plně omilostnil. Anhalt se tak mohl vrátit na své bernburské panství, kde se snažil pokud možno vyhýbat politické i vojenské činnosti. Ba co více! Roku 1629 mu císař dokonce nabízel vstup do svých služeb a možnost sloužit v císařské armádě. To sice Anhalt odmítl, ale v dubnu 1630 umíral krotký jako beránek a kající se ze svých činů, jimiž pošpinil císařský Majestát. Jaký to rozdíl oproti Kristiánovi mladším z Anhaltu, který nebyl tak bázlivý jako otec. V bitvě na Bílé hoře málem položil život za věc stavovského povstání. Padl zde do císařského zajetí, z něhož jej Ferdinand II. propustil až roku 1621. Po smrti otce se stal v roce 1630 vládcem v knížectví Anhalt - Bernburgu jako Kristián II. S císařem se sice usmířil, ale nikdy se neřadil k jeho stoupencům. Většinu své energie a vlády tak věnoval nápravě škod způsobených válkou v jeho knížectví. Mladý Anhalt je autorem francouzsky psaných zápisků, kde mimo jiné líčil bitvu na Bílé hoře i své zajetí. Zemřel roku 1656 jako úspěšný vladař, jenž byl oblíbený u svých poddaných. Také Hohenlohe se po roce 1620 usmířil s císařem a stáhl se z vysoké politiky. Nakrátko ještě sloužil ve švédském vojsku, ale žádných větších úspěchů zde nedosáhl, asi tak jako kdysi v Čechách. Přežil všechny své spolubojovníky z české války a zemřel roku 1645 v požehnaném věku 80 let. 

   Pro Thurna a Václava Viléma z Roupova mohlo být alespoň malou útěchou, že přežili svého hlavního rivala, jímž byl císař Ferdinand. Ten se ještě dožil katastrofální porážky svých vojsk v říjnu 1636 v bitvě u Wittstocku (severozápadně od Berlína), kde švédský generál Jan Banér porazil císařské i s jejich saskými spojenci. Švédové tak mohli znovu opanovat severní Německo a hrozit odtud českým zemím. Dne 15. února 1637 proto umíral Ferdinand II. ve Vídni s vědomím toho, že válka, jíž pomáhal výrazně rozdmýchat, se opět obrátila v neprospěch katolické koalice. Dědictví, jež po sobě zanechal svému synu Ferdinandovi III. (1637 - 1657), tehdy již korunovanému císaři a českému králi, bylo neradostné a v mnoha ohledech žalostné: zdevastovaná armáda, prázdná státní pokladna a nesnesitelná bída většiny poddaných. Z českého pohledu je Ferdinand II. pochopitelně hodnocen velmi zdrženlivě a v mnoha případech i záporně. Přidáme-li ale k českým brýlím i evropské sklíčko, musíme konstatovat, že porážkou českých a rakouských stavů i výrazným omezením jejich politických a náboženských svobod přispěl tento panovník k položení základů centralizované i absolutistické říše, jež se stala po třicetileté válce přední evropskou barokní velmocí. K tomu ale bylo ještě velmi daleko. 

   Ferdinand III. byl muž mnohem nadanější a schopnější než jeho otec. Dokonce také příznivěji nakloněný k Čechům. Hovořil plynně česky a často osobně zavítal do Čech a zejména na Pražský hrad, kde v řadě případů pobýval i celé měsíce. Byl známým odpůrcem války a jako jeden z mála na vídeňském dvoře si pohrával s myšlenkou kompromisu, možná i ústupků, jen aby ukončil tento strašlivý konflikt. Krutost a nesmyslnost války kromě toho poznal jako vrchní velitel císařské armády na vlastní oči. Ve Ferdinandově případě se nejvíce zrcadlí tragika celého konfliktu, o jehož ukončení se musely postarat lidé, kteří za jeho vypuknutí nenesou žádnou odpovědnost. Sám Ferdinand III. se narodil v roce 1608, a tak mu bylo v době vypuknutí českého stavovského povstání a třicetileté války pouhých deset let. Pro Ferdinanda proto nyní platilo bezezbytku ono pověstné konstatování: „pykat za hříchy otců“. Zastavit válku se mu ale nepodařilo, a to i přesto, že se o to mnohokrát pokoušel. Vídeň totiž neměla v této době osud tak úplně ve svých rukou, neboť byla svými španělskými příbuznými neustále tlačena k odporu vůči Švédsku a Francii, přičemž se nemohla v diplomatické oblasti opřít o žádný větší vojenský úspěch. Ukončení války bylo proto tehdy dále než kdykoli předtím. Oproti Španělsku však podunajská říše nebyla připravena na opotřebovací válku a tíhu konfliktu proto museli nést zejména její poddaní, jež nyní de facto živili vlastní žoldnéře i armádu nepřítele. Nikdy v dějinách existence habsburského soustátí nebyli její obyvatelé vystaveni takovému zoufalství a zkáze jako v letech 1635 - 1648. Nastala zlá noční můra, která neměla mít konce...
 
Zkáza nedozírných následků
 
   Odporný konflikt táhnoucí se už téměř dvě desetiletí se na konci 30. let 17. století již nevedl z náboženských důvodů, a to ani ve střední Evropě, kde byly náboženské pohnutky tradičně hluboko zakořeněné v myšlení a konání odpovědných lidí. Ve hře byla už pouze kořist a lepší výchozí postavení při budoucích mírových jednáních. Brutalita války proto tehdy dosáhla svého vrcholu a bez výjimky platilo, že obě bojující strany nebraly téměř žádné ohledy na vlastní území, natož na území nepřítele, jež se vlastně stávalo pokusnou laboratoří toho, co všehno jsou lidské bytosti schopny udělat jedna druhé. Excesy vojáků vůči civilistům přesahují dalece lidské chápání a krutost i surovost předcházejících staletí. Dovolím si ocitovat z kroniky současníka Václava Františka Kocmánka (1607 - 1679). Ten ve své pozoruhodné kronice popisuje zvěrstva žoldáků s neuvěřitelným zaujetím a dovolává se při tom absentující lidskosti: „Nebo zdali to není ukrutnost, nejprve všeckno pobrati a potom příbytek i s lidmi v něm zavřenými zapáliti? Není-li opět ukrutnost, člověka za obě ruce roztáhnouti a prorazíc skrz každou ruku hřeb, na vrata zaživa přibíti? Není-li opět ukrutnost, člověka za nohy oběsiti a jej slamou a loučí mučiti? Což také není ukrutnost, jakž jsem prve toho dotekl, hlavy knytlovati až voči vylezly, prsty do šroubu dávati, štenflíkem mezi prsty (svážíc je nejprve v hromadu), aneb provazem mykati, až bolestí a horkostí do kostí se promykalo? A to vše trápení ubozí lidé snášeli, aby pověděli, kde jsou peníze skryli, ješto mnozí ani haléře neměli, majíc prve všeckno najednou pobráno. Avšak ukrutnost a zlost mnohých tomu nevěřila, nýbrž předce „Dej! Pověz!“ mučila. Neníť také poslední ukrutnost, člověku usta na roubík podepříti a vodu mu konví do oust líti? A potom nalitého kyjem v břicho bíti a též, s odpuštěním, lejna mu do oust, aby jedl, cpáti? Avšak hle! Ukrutnost tyranských a zlých vojákův (dobrých nedotýkajíc) všeckno to působila!“[10]  

   Kocmánek, paradoxně sám katolík, nemohl pochopit, jak bylo vůbec možné, že se nikdo tak dlouho nezasadil, aby válčící strany konečně zasedly za kulatý stůl. Obzvláště nový habsburský císař měl dostatečně pádné důvody pro to, aby vystoupil z války, a to i za cenu roztržky se španělskými příbuznými. Vždyť císařští mleli z posledního, protože po porážce u Wittstocku přišla v březnu 1638 v bitvě u Rheifeldenu na území dnešního severního Švýcarska další vojenská facka, kterou Bavorům a císařským uštědřily spojené francouzsko-švédské síly pod velením vévody Bernarda. Porážka oslabila vojenskou moc Habsburků v Říši natolik, že Švédové měli v podstatě otevřenou cestu do Čech. Pochopitelně toho náležitě využili již následujícího roku. A byl to právě rok 1639, který se zapsal válečným strádáním do povědomí lidí do té doby nejvíce. V dubnu totiž vniklo švédské vojsko generála Banéra ze Saska do severních Čech. Během tažení dobyli Švédové také saskou Pirnu, kde jejich zuřivosti padly za oběť stovky jejích obyvatel, a to včetně českých exulantů. Za nepředstavitelného pustošení pronikl Banér až před brány Prahy, kterou Švédové marné ostřelovali. Město sice nedobili, ale v červnu zaplavily severozápadní Čechy demoralizované a neukázněné švédské oddíly. Ty se pokoušely proniknout i na Moravu a do Slezska. Po několik měsíců Švédové pálili, loupili a vraždili bezbranný venkov, protože císařská armáda nebyla schopna účinně se postavit nepříteli na bitevním poli. Švédové zároveň odírali města, jež systematicky obsazovali, aby získali výpalné.  

   Válečná vlna se přehnala i přes západní a jižní Čechy. Kam onoho roku šlápla noha Švéda, tam "po několik let tráva nerostla". Zpočátku sice švédští generálové agitovali mezi českým obyvatelstvem, jehož sympatie si chtěli získat proklamacemi o společné víře, avšak bezohledný postup a cynické ožebračování bez tak již těžce zkoušené země způsobily, že Švédové byli jen zcela výjimečně vítáni jako osvoboditelé. Naopak, na mnoha místech se jim lidé stavěli na odpor. Nejvíce škod a ztrát na životech utrpěla města v severních a východních Čechách jako Most, Louny, Žatec, Chrudim, Hradec Králové, Jaroměř, Litomyšl nebo Vysoké Mýto. Většinu těchto měst nepřítel vojensky obsadil a donutil je vyplácet pravidelné kontribuce. Záměrem švédské armády ale nebylo trvalejší obsazení země, a tak vytvoření zázemí pro vpád do Rakous, nýbrž snaha vysát ze země zdroje pro další úspěšné vedení války. Říše byla totiž již natolik zpustošená, že Švédům vlastně ani nic jiného nezbývalo, pokud nechtěli riskovat hospodářský a ekonomický kolaps své armády ve střední Evropě. Švédové byli vytlačeni z Čech až na jaře 1640, kdy se velení nad císařskou armádou dočasně ujal energický arcivévoda Leopold I. Vilém (1614 - 1662), mladší bratr císaře Ferdinanda III. Ten nahradil doposud nepříliš úspěšného Gallase. Z vojenského hlediska však byla pro Vídeň situace tehdy již prakticky neřešitelná, protože vojenská, materiální a logistická převaha Francouzů a Švédů byla jednoznačná. V Říši byli císařští zatlačeni prakticky až k Drážďanům, na jihovýchodě se začal probouzet spící obr v podobě sedmihradského knížete Jiřího I. Rákóczyho (1630 - 1648) a Španělsko tehdy prožívalo velkou vnitřní politickou krizi. 

   Není proto divu, že Francouzi a Švédové začali připravovat mírové podmínky, jež hodlali předložit Habsburkům. Ve chvíli blížícího se triumfu však došlo na evropské mocenské šachovnici k úmrtí klíčových osob. V roce 1641 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také král Ludvík XIII. a na trůn tak usedl jeho nedospělý syn Ludvík XIV. (1643 - 1715), řečený „Král slunce“. V témže roce zemřel i generál Banér, což spolu s politickým střídáním ve Francii zbrzdilo očekávaný švédský úder do srdce habsburské říše. V roce 1642 se však vrchního velení nad armádou ujal schopný a cílevědomý maršál Leonard Torstensson. Jeho záměrem bylo zmocnit se co nejdříve Vídně a vyřadit Habsburky jednou provždy z dalšího vedení války. Nebylo již na co čekat, protože po nedávných událostech ztratila francouzská zahraniční politika svou dosavadní dynamiku a přímočarost. Nyní měla naopak ležet hlavní tíha vojenských operací ve střední Evropě na Švédsku. Žel bohu však směřovaly pro Švédy všechny cesty do Rakous a na Vídeň přes české a moravské území. S reorganizovanou a nově doplněnou armádou proto Torstensson vtrhl na jaře 1642 do Slezska, kde v červnu porazil císařské v bitvě u Svídnice. Toto vítězství mu otevřelo cestu na Moravu. Zkušený skandinávský velitel proto okamžitě obsadil Opavu a dobyl Olomouc i Uničov. Právě dvě posledně jmenovaná města se stala od této chvíle stálými základnami Švédů na moravském území. Švédové si je dokonce podrželi ve své moci i po uzavření vestfálského míru v roce 1648 a opustili je až poté, kdy došlo k ratifikaci mírové smlouvy všemi zainteresovanými stranami. 

   Císařští, kterým stále velel arcivévoda Leopold Vilém, se tehdy vzácně vzchopili k odporu a vytlačili Torstenssona z Moravy a Slezska až na saské území, kde se s ním rozhodli svést rozhodující bitvu. Ta se odehrála 23. října 1642 u Breitenfeldu poblíž Lipska na téměř identickém místě, kde Švédové v roce 1631 rozdrtili generála Tillyho. V literatuře je z tohoto důvodu toto střetnutí označováno jako druhá bitva u Breitenfeldu. Její výsledek určil s konečnou platností další povahu války ve střední Evropě, neboť císařští zde utrpěli debakl hrozivých rozměrů. V této jediné bitvě padlo nebo bylo zajato téměř 10.000 mužů sloužících císaři, což byla rána, ze které se rakouští Habsburkové již nikdy plně nevzpamatovali. V dalších letech tak víceméně pouze odráželi zuřivé útoky Švédů. Torstensson se tak na jaře a v létě 1643 vrátil na Moravu, kde se mimo jiné pokoušel poprvé neúspěšně dobýt Brno. Nakonec byl nucen odtáhnout do severního Německa, protože Dánové poněkud nečekaně vpadli Švédům do zad. Z obav před rostoucí mocí Švédska v oblasti Baltského moře se k Dánům přidali i Poláci, s nimiž Švédové válčili již několik desetiletí. Pro Torstenssona tak padla velmi lákavá příležitost spojit síly se sedmihradským knížetem Jiřím Rákóczim, jenž v této době vyhlásil císaři válku. V dalších měsících válečný ryk ve střední Evropě na čas ustal, protože prostor dostali po dlouhé době diplomaté. Zkáza císařských u Breitenfeldu měla v západní Evropě svůj protějšek v bitvě u Rocroi, kde Francouzi v květnu 1643 přesvědčivě porazili do té doby obávané španělské tercie. Jednalo se o finální zvrat v celé třicetileté válce, protože španělská vojenská moc začala citelně slábnout, stejně tak jako dosavadní pýcha Španělů a jejich fanatické přesvědčení o tom, že mohou porazit své početné nepřátele napříč Evropou. 

   Bitva u Rocroi byla pro císaře Ferdinanda III. zřetelným signálem, že oslabené Španělsko nemůže válku vyhrát a svým tvrdošíjným setrváním ve válečném stavu s Francií a protestantskou aliancí nakonec stáhne s sebou do propasti i podunajskou říši. Císař se proto přiklonil k jednání se Švédskem a Francií a už v červnu 1643 dal souhlas k zahájení mírových jednání. Ta se začala scházet ve dvou vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku na jaře 1644. Avšak mírové rozhovory byly oficiálně zahájeny až v prosinci téhož roku. Jednání navíc byla dlouhá a složitá. Zčásti pro neupřímnost všech zainteresovaných stran a s ohledem na proměnlivý válečný vývoj, který i nadále oslaboval Habsburky ve střední Evropě. Čeští exulanti - tedy lépe řečeno jejich potomci, neboť během války došlo z větší části k výměně generací - ale rychle poznali, že žádná jednající strana nemá zájem učinit z české otázky závazný program jednání o míru. Češi tak doplatili na to, že svůj boj jednoznačně prohráli ještě dříve, než se do války zapojily hlavní mocnosti. Ty se tak necítily být jakkoli vázány ohledy na českou emigraci, jejíž hlas byl jinak výrazně slyšen téměř po celé Evropě. Všechny pokusy emigrace zapojit se do mírových jednání ale narážely na zcela kategorický nesouhlas španělských i rakouských Habsburků. Obzvláště císaři šlo o to, aby se politický a náboženský stav ve střední Evropě nevrátil před rok 1623, kdy byly pro katolickou stranu již bezpečně dobyty České království a Falc. Pro Švédy bylo ale něco takového nemyslitelné, vždyť Habsburkům by zůstalo dominantní postavení ve Svaté říši římské. S ohledem na vysoké lidské a hmotné oběti Švédů během uplynulých let, včetně celé řady přesvědčivých vítězství nad císařskými, by to bylo poněkud nespravedlivé vůči Švédsku. 

   Pro Švédy proto zůstávali Habsburkové zatvrzelým a nebezpečným nepřítelem i po zahájení mírových rozhovorů ve Vestfálsku. Nebylo tedy zbytí a švédská armáda se musela dát znovu do pohybu. Jedním z posledních pokusů rozhodnout válku na bitevním poli byl Torstenssonův památný útok na podunajskou monarchii v roce 1645. V lednu vtrhl do západních Čech s cílem dobýt Vídeň. Navázal jednání s Rákóczim o společném postupu a pronikl hlouběji do nitra Českého království. Císařští se tomu snažili zabránit. Dne 6. března v bitvě u Jankova na Benešovsku se obě armády srazily v nejkrvavějším střetnutí třicetileté války na našem území. Ani lepší znalost terénu a převaha jezdců nepomohli císařským vyhnout se porážce, jež zlomila císařské armádě vaz, protože v bitvě bylo zničeno bavorské jezdectvo, jež tvořilo pevnou část habsburských sil. Navíc se jednalo pouze o zapůjčené jezdecké oddíly, jež měly zanedlouho čelit Francouzům na Rýnu. Torstensson v bitvě využil převahy dělostřelectva a její impozantní mobilitu, kdy švédské baterie během střetnutí opakovaně měnily své postavení, a tak ostřelovaly císařské ze všech stran. Mnohdy dokonce pálily císařským přímo do zad. Švédové přišli v bitvě zhruba o 2.500 mužů. Avšak císařští museli odepsat 3.500 - 4.000 padlých a další asi 4.000 žoldnéřů, kteří upadli do zajetí. V zajetí skončil i dočasně pověřený vrchní velitel císařských polní maršál Melchior Hatzfeld. Druhý z polních maršálů, známý Jan Götz, dokonce padl[11]. Porážka císařské armády způsobila v celé monarchii zděšení nebývalého rozměru, protože se očekávalo, že Švédové neprodleně potáhnou do Rakous a oblehnou spolu se sedmihradským vojskem Vídeň. 

   Císař Ferdinand, který tehdy pobýval v Praze, se po obdržení zprávy o porážce ihned odebral do sousedního Bavorska, neboť byl spolu se svým dvorem přesvědčen, že Vídeň může zachránit už jenom zázrak. A ten se skutečně dostavil. Torstensson sice po bitvě u Jankova pronikl bez většího odporu až na Moravu, kde se mu podařilo ovládnout jihozápad a jih země, ale při obléhání Brna se dočkal krutého vystřízlivění. Brno se totiž dokázalo navzdory všem předpokladům udržet celé čtyři měsíce a tím tak nečekaně zkřížilo plány švédské strany. Bez dobytí moravské metropole se Torstensson neodvažoval táhnout s hlavním tělesem své armády do Rakous, protože potřeboval mít dostatečně zajištěný týl a zásobovací trasu. Když si sedmihradský vévoda uvědomil, že si Švédové na Brnu vylámali zuby, raději uzavřel s císařem mír. Stalo se tak v prosinci 1645 v rakouském Linci. Tím se sen o dobytí Vídně pro Švédy navždy rozplynul, protože jen svými vlastními silami na tento náročný vojenský podnik neměli již dostatek sil. Neúspěšná válečná kampaň v roce 1645 a nedobré zdraví vzápětí připravily Torstenssona o velitelský post, který musel přenechat jiným. Jeho nástupcem se stal polní zbrojmistr Karel Gustav Wrangel, jenž se výrazně spoléhal na své generály Königsmarcka a Wittenberga. Nově vzniklý švédský triumvirát již neměl žádné větší vojenské ambice, protože si už i švédská strana uvědomila, že konec války je již na dohled a všechny válčící strany budou muset chtě nechtě přistoupit na kompromisní řešení. Šlo tedy pouze o to udržet stávající pozice v Říši a opěrné body švédské armády v Čechách a na Moravě. 

   Přesto v létě 1647 pronikl Wrangel přes Cheb do západních Čech, aby se pokusil ještě naposledy zvrátit poměr sil na bojišti, neboť jednání ve Vestfálsku se protahovala a vojáci byli lační kořisti. Bylo to tak de facto sondování obranných možností nepřítele a využití příležitosti k vylepšení hmotných podmínek švédského vojska. Císařští ale byli tentokrát připraveni a v srpnu porazili Švédy v nepříliš známé a nijak rozsáhlé bitvě u Třebele. Zaskočení Švédové se proto už o pouhý měsíc později raději stáhli zpět na říšské území. Bylo to poslední vskutku velké klasické střetnutí třicetileté války na českém území. Mír pro střední Evropu byl totiž již velmi blízko. Už v lednu 1648 byl uzavřen separátní mír mezi Nizozemci a Španěly, který přisoudil Nizozemí po osmdesátiletém urputném zápase se Španělskem status nezávislosti. Bylo to choulostivé vyjednávání, protože hrdí Španělé se nevzdávali Nizozemí s lehkým srdcem. Tušili totiž, že tím jejich velmocenské ambice v západní Evropě utrží velkou újmu. Konec nepřátelství mezi Španěly a Nizozemci uvolnilo diplomatům všech zainteresovaných stran ve Vestfálsku ruce při jednání o konečném narovnání. S ohledem na citelné oslabení Španělska v západní Evropě a zejména rakouských Habsburků ve Svaté říši římské nebylo poté nijak těžké dospět k finální dohodě o novém politicko-náboženském uspořádání Evropy. 

   V březnu 1648 tak byl zformován návrh, aby se náboženské poměry vrátily k datu 1. ledna 1624, s čímž neměly protestantské velmoci větší problém. Skutečnost, že se měly poměry vrátit k datu, kdy již Habsburkové vládli neotřesitelně v Čechách a na Moravě, znamenalo konečný pád všech nadějí české emigrace na pozitivní vyřešení české otázky. Zklamáním musel být takový výsledek především pro Jana Amose Komenského, který se v letech exilu stal osobností mezinárodně uznávanou a respektovanou nejen v oblasti vědecké, ale také politické. Jeho ojedinělá pedagogická činnost mu zjednala uznání po celé nekatolické Evropě. Byl zván na přední evropské univerzity a nejvýznamnější politici i učenci své doby se předháněli v tom, aby si s ním mohli jen potřást rukou. Nepůsobil jen v Polsku. Jeho snaha o celkovou reformu školství podle zásad, jež sám na základě vlastních zkušeností zformuloval a veřejně publikoval, jej přivedla nejen do Anglie a Nizozemí, ale především do Švédska, kde působil od roku 1642. Stal se osobním přítelem kancléře Oxenstierna, s nímž si pravidelně dopisoval. Snad i proto Komenský doufal, že se ve Vestfálsku protestantské velmoci a především Švédsko zasadí za věc české emigrace, jejímž hlasem a svědomím se Komenský stal. Pro Komenského byl výsledek mírových jednání zklamáním, s nímž se nikdy nesmířil, a jež považoval i za osobní selhání. Velice zajímavá jsou slova, jež Komenský napsal 11. října 1648 z Lešna švédskému kancléři, tj. jen pár dnů před tím, než byla uzavřena konečná podoba míru. Stálo v něm: „Mějte ohled na národ, na který první mezi evropskými ráčil shlédnouti Kristus, vychvacuje jej z temnot Antikristových, a který samojediný odolal vzteklosti Antikristově po celé století, aby zatím ostatní národy přijaly osvícení. Také nedávno, když se rozhodli zahubiti všechny, jedny po druhých, první náš národ zachytil útok s tím výsledkem, že svým pádem zůstavil ostatním příležitost k obraně.“ 

   Ačkoli švédská strana s českou emigrací jistě sympatizovala, nehnula pro ni ve Vestfálsku ani prstem. Zachovala se pragmaticky a sledovala své vlastní mocenské zájmy v Evropě. Ba co více. Dokonce připravila Čechám a Praze ještě poslední rozlučku. Jelikož se Švédům nezdálo, že finální verze mírové smlouvy adekvátně odráží velmocenské postavení jejich země a válečné úspěchy na bitevních polích, rozhodli se ještě na poslední chvíli pro vpád do habsburských držav. Spolu s Francouzi, jejichž vojsko vpochodovalo do Říše a spojilo se s Wrangelem, porazili Švédové v květnu 1648 císaře a bavorského vévodu Maxmiliána v bitvě u Zusmarshausenu v dnešním Bavorsku. Vítězství jim znovu otevřelo cestu ke vpádu do Čech. V červnu tak již švédská armáda operovala pod velením generála Königsmarcka ve středních Čechách a o měsíc později pronikla do Prahy. Švédové obsadili Menší Město a Hradčany i s Pražským hradem. Avšak statečný odpor Pražanů, obzvláště ozbrojených a odhodlaných jezuitských studentských legií, zabránil nepříteli obsadit i Staré a Nové Město pražské. Pokatoličtěné obyvatelstvo hlavního města, z něhož už jen pouhá hrstka aktivně pamatovala stavovské povstání, se rozhodlo ubránit zbytek města za každou cenu a během svého zápasu se dovolávalo ochrany Panny Marie a dalších katolických světců. Švédové vzpurnou Prahu usilovně obléhali a ostřelovali ze svých polních děl. Ty části, jichž se zmocnili, bez milosti vyrabovali. Velké škody utrpěly zejména paláce pražských šlechticů i měšťanů, které byly vydány na milost a nemilost rabující soldatesce. Rozchváceny byly mimo jiné i zbytky rudolfinských sbírek na Hradě. Ty byly tak jako většina vzácné kořisti dopraveny na speciálních vorech po Vltavě a Labi do německého Hamburku a poté do švédského Stockholmu. Do švédského zajetí padla i řada významných osobností, včetně některých zemských úředníků, kteří se už ani nedomnívali, že by se v předvečer uzavření míru ještě válčilo. Situaci tak poněkud podcenili. 

   Je pikantní, že jedním z těch, kdo padl do švédského zajetí, byl také Jaroslav Bořita z Martinic, toho času nejvyšší purkrabí pražský. Ten byl během zajetí dokonce poraněn. Utrpěné příkoří a stres nakonec stály Martinice zdraví. V listopadu 1649 přesto zemřel jako osoba velmi zámožná a vlivná. Vždyť byl stejně jako Vilém Slavata krátce po Bílé hoře povýšen do rodu říšských hrabat. Jeho defenestrovaný druh Slavata, který po smrti Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic zastával úřad nejvyššího kancléře a také nejvyššího číšníka, jej přežil o téměř tři roky. Zemřel v lednu 1652. Je zajímavé sledovat Slavatův osud na sklonku života. Byl sice i nadále loajální k císaři, ale zároveň se z něj stal vyhlášený odpůrce poněmčování české šlechty a stavovské obce jako takové, což mimo jiné přinesla Bílá hora. Zanechal po sobě rozsáhlé Paměti, jež jsou vzácným svědectvím doby. Poslední ze tří defenestrovaných, Filip Fabricius, zemřel již kolem roku 1632. Je velkým paradoxem celé epochy, že oba defenestrovaní páni přežili všechny své bývalé odpůrce a umírali jako nejvýznamnější zemští úředníci v Čechách. U obou však spatřujeme patrné známky nespokojenosti s pobělohorským vývojem a rozmrzelost nad tím, že ani návrat jediné „pravé“ katolické víry nepřinesl do Čech rozkvět a obnovu jeho významného postavení z dob vlády císaře a krále Karla IV. Martinic i Slavata totiž pevně věřili, že zničením a pošlapáním odkazu české reformace nastane v českých zemích trvalý mír a všeobecný rozkvět. Hluboce se mýlili. Stali se naopak přímými svědky zániku starého světa, jehož byli neoddělitelnou součástí.

   Během doby, kdy Švédové obléhali a okupovali Prahu, a než stihla dorazit do města zpráva, že byl 24. října 1648 podepsán mír, odehrála se na Pražském hradě událost velmi symbolická a zajímavá. Ve švédském vojsku tehdy sloužil budoucí král Karel X. Gustav (1654 - 1660), který si ihned poté, co dorazil na Pražský hrad, nechal ukázat okna České kanceláře, kde se roku 1618 odehrála defenestrace místodržících. Je to vzácný doklad proslulosti této události a její všeobecné známosti po celé Evropě, jež trvá de facto dodnes. Zároveň nám přes propast mnoha staletí ukazuje, nakolik si byli aktéři tehdejších události vědomi toho, kde a jakým způsobem válka vypukla. Je to udivující o to více, že Karel Gustav se narodil roku 1622 (dokonce 8. listopadu, což je zvláštní hříčka osudu), tj. tedy dva roky po bitvě na Bílé hoře a čtyři roky poté, co válka vypukla! Tento malý exkurz nám asi nejlépe poslouží, abychom si uvědomili, o jak strašlivě dlouhý a věru zbytečný konflikt se jednalo. Vždyť válku ukončila již zcela jiná generace než ta, která jí roku 1618 odstartovala. Ideály, pokud se o nich dá vůbec na počátku války mluvit, již dávno vyprchaly. Válka se stala postupně obrovskou chimérou bez hlubšího smyslu, jež požírala všechny bez rozdílu konfese. Její dopady a důsledky byly strašlivé: zbídačená Evropa, miliony mrtvých a nezvratné morální defekty. Vždyť třicetiletá válka naplno ukázala, že lidé jsou ve jménu Boha, ideálů a světské nadvlády nad sebou navzájem ochotni dopouštět se i těch největších zvráceností a zločinů. 

   Utrpení lidí však neskončilo ani po válce. Švédové se například stáhli z Prahy a Čech až na podzim 1649[12]. Z Moravy dokonce až v červenci 1650. V oblastech zasažených válkou vypukl mor a následoval demografický pokles tak velký, že se s ním české země a zbytek Evropy vyrovnával celá desetiletí. V Říši a českých zemích se vypočítává úbytek obyvatelstva způsobený hladomorem, epidemiemi a válečným strádáním až na 30% předválečného stavu. Vyčíslit skutečný rozsah škod a utrpení však dnes není možné, neboť jej neznali ani současníci. Jezuita a historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688) uvádí ve svých pracích, že během třicetileté války bylo v Čechách vypáleno a zničeno 215 zámků, 80 měst a 813 vesnic. Na Moravě pak 63 zámků, 22 měst a 332 vesnic. I když se jedná o údaje těžko ověřitelné, je zcela evidentní, že škody musely být značné a lidé se s nimi vypořádávali nesmírně dlouho. A výsledek toho všeho? I přesto, že ve skutečnosti nebylo vítězů, ale jen poražených, protože velké lidské i materiální oběti postoupily všichni aktéři války, přece jen se mohl částečně radovat Habsburk. Díky agilní španělské diplomacii a téměř neomezeným finančním zdrojům ze zámořských kolonií se podařilo Madridu během jednání uhájit většinu svých držav i podunajskou monarchii svých příbuzných v téměř neztenčené podobě. Právě to představuje s ohledem na celou sérii katastrofálních porážek císařské armády v uplynulých především patnácti letech malý zázrak, který nám i přes propast dějin dostatečně dokazuje, že v historii jen málokdy vítězí spravedlnost. 

   Cenou za udržení a mezinárodní zabezpečení habsburského panství v Evropě bylo uznání nizozemské a švýcarské nezávislosti na španělské koruně i císařské moci a výrazné omezení postavení císaře ve Svaté říši římské. Ten byl napříště de facto závislý na rozhodnutí říšského sněmu, včetně toho, že spolčovací právo říšských stavů nemělo do budoucna prakticky žádné omezení. Jinými slovy to znamenalo, že se císař stal v Říši pouze formálním vládcem s minimální výkonnou mocí, jenž pouze zastupoval celé soustátí navenek. Smrákání nad španělskou říší se po roce 1648 již nedalo zastavit. Koncem 17. století bylo Španělsko jen pouhým stínem své bývalé slávy. Během třicetileté války se ze španělských držav postupně vymanily Portugalsko a Nizozemí. Uznání španělské nadvlády v Neapolsku bylo jen slabou kompenzací. Koneckonců v poslední velké bitvě třicetileté války, jež proběhla v srpnu 1648 u belgického Lens, utrpěli Španělé od Francouzů další krutou porážku. Největší územní zisky v Evropě získaly pochopitelně Švédsko a Francie. V Říši došlo k mocenskému posílení a územní expanzi Braniborska, Saska a také Bavorska, neboť stařičký vévoda Maxmilián uzavřel s předstihem se Švédy a Francouzi separátní příměří, díky čemuž mu po vestfálském míru zůstaly v držení Horní Falc i zdejší kurfiřtství[13]. Právem tak dávný bělohorský vítěz Maxmilián umíral roku 1651 jako jeden z největších bavorských panovníků, kterému potomci přiřkli přídomek „Veliký“. Z hlediska možností tak vytěžil agilní Maxmilián z třicetileté války maximum možného. 

   V náboženské oblasti bylo zvoleno pro střední Evropu jako datum obnovy, k němuž se měly oba konfesijní tábory navrátit, uspořádání poměrů z 1. ledna 1624, tedy roku, kdy už bylo habsburské panství v českých zemích i zdejší postavení katolické církve pevné a nezpochybnitelné. Tento pro české země osudový druhý paragraf pátého článku osnabrücké mírové smlouvy byl velkým vítězstvím habsburské protireformace. Protestovali proti němu pouze čeští emigranti a protestantští radikálové v Nizozemí. Proti byl také papežský nuncius Fabio Chigi, který zastupoval papeže Inocence X. (1644 - 1655). I když důvodem jeho odporu byla nechuť Svatého otce ke kompromisu s kacíři. Hlavním císařským vyjednavačem v Osnabrücku - ve druhém z vestfálských měst Münsteru jednaly separátně delegace Francouzů a Španělů - byl zkušený rakouský diplomat Maxmilián z Trauttmansdorfu, který se podílel v minulosti na uzavření míru s Bethlenem Gáborem v Mikulově roku 1623 a Sasy v roce 1635. Jeho velké nadání a zaujetí pro věc císaře Ferdinanda III. vedly k tomu, že rakouská delegace byla při mírových jednáních mimořádně úspěšná. Českým exulantům tak posléze zůstaly pouze oči pro pláč, zaťaté pěsti a pochybné sliby Vídně, že se do vlasti mohou beztrestně vrátit ti, jež přestoupí na katolickou víru. Ostatním měl být kompenzován zabavený majetek, k čemuž ovšem nikdy nedošlo. Augšpurská konfese do budoucna zahrnula kromě katolíků a luteránů i kalvinisty, což mimo jiné plně rehabilitovalo potomky zimního krále Fridricha Falckého. 

   Ve Vestfálsku byla navíc deklarována širší vůle evropských států po nastolení systému mocenské rovnováhy, což se víceméně respektovalo až do počátku 20. století. Každý, kdo by se v budoucnu pokusil narušit územní integritu některé z evropských velmocí, tak mohl být velmi snadno označen za agresora a čelit aktivnímu zásahu dalších mocností na pomoc napadenému. Konfese se už neměly nikdy stát záminkou k vypuknutí globálního konfliktu, což se sice částečně podařilo v dalších staletích naplnit, ale objevily se nové a díky vestfálskému míru ještě více umocněné záminky. Rozmach a konsolidace národních států na západě Evropy, včetně jejich hospodářské a ekonomické síly, totiž vedly v dalších staletích k velké rivalitě a tudíž i dalším evropským válkám. Vestfálský mír tak ve skutečnosti nebyl žádnou zárukou trvalého míru. Pouze posloužil jako oddech pro většinu válčících stran. Stěžejní konflikt v západní Evropě mezi Francií a Španělskem dokonce pokračoval až do roku 1659, kdy se obě země dohodly na společné hranici v Pyrenejích, ve skutečnosti však vyčerpaní Španělé přenechali pozici hlavní západoevropské velmoci Francii. Na mnoha místech však vestfálský mír nesporně zastavil válečné akce a dokonce přivodil dlouhé období míru. Svými současníky i potomky tak byl vnímám vesměs pozitivně. Mnohými dnešními historiky jsou navíc vestfálská jednání považována za skutečně první mírový kongres v moderním slova smyslu. Zůstává však věčnou otázkou, nedal-li se při trochu dobré vůle na obou válčících stranách uzavřít už mnohem dříve, než se stalo ze střední Evropy jedno velké spáleniště...
 
Rozhřešení
 
   České stavovské povstání a třicetiletá válka jsou významnými epochami evropských dějin, které zřejmě nikdy nepřestanou fascinovat a lákat širokou veřejnost bez rozdílů na národní nebo konfesijní příslušnost. Lidé v nich budou i nadále hledat a také nalézat poučení, silné lidské příběhy nebo odstrašující příklad hrůz, jež přinášejí moderní globální konflikty. Platí to i pro český národ, v jehož kolektivní historické paměti jsou zejména události let 1618 - 1621 zakotveny velmi silně. Avšak nefigurují v ní ani tak skuteční aktéři a jejich činy, ale daleko spíše mýtus jako takový. Ten má k objektivní pravdě velmi daleko. Je totiž nesporným faktem, že většina negativních jevů, jež s Bílou Horou Češi převážně spojují, namátkou rekatolizace, centralizace habsburské říše, sklony k absolutismu nebo utužování nevolnictví jsou jevy a procesy odehrávající se v české společnosti a českých zemích dlouho před tím, než z oken České kanceláře vyletěli místodržící Slavata a Martinic. Přičítat tedy katastrofální porážce českých stavů tyto faktory a myslet si, že by se řada z nich stejně nějakým způsobem neprosadila nebýt Bílé hory, je tak velmi zcestné a neodpovídá skutečnosti. 

   Musíme tedy vycházet především z faktů a toho, co se odehrálo, nikoli co se odehrát mohlo. Stavovské povstání let 1618 - 1620 je tak v prvé řadě potřeba vnímat jako pokus tehdejších elit české společnosti (panstvo a rytířstvo) zastavit a vychýlit neblahý trend, v němž právem tyto elity spatřovaly ohrožení stavovských i zemských svobod v oblasti politické a náboženské, jež zdědily po svých předcích. Tyto elity však neměly větší podporu zdola (města a venkov) jako v případě vítězné husitské revoluce, a proto na ně byly kladeny extrémní nároky, na které nebyla a ani nemohla být předbělohorská šlechta připravena. Zvolený a vpravdě nešťastný způsob odporu, tj. vzpoura proti legitimním králům, neměl podporu napříč českou společností a nalezl vesměs záporné reakce ciziny, na níž čeští stavové spoléhali. Válka s Habsburky, jakožto tehdejšími hegemony evropského kontinentu s téměř nevyčerpatelnými materiálními a lidskými zdroji, byla totiž úspěšná pouze v případě vytvoření široké protestantské nebo protihabsburské koalice. Stavové se o to opakovaně pokoušeli, ale pomoc byla nedostatečná a nestálá. Oproti tomu Habsburkové dokázali postavit odhodlanou a mnohem mezinárodně silněji zakotvenou frontu, jež povstání v roce 1620 rozdrtila bez větších potíží. Ale i v případě vytvoření protihabsburské koalice by země Koruny české a především České království stále musely nést hlavní zátěž většiny válečných operací. Po ekonomické stránce vedení války však čeští stavové zcela selhali, neboť jim chyběly finance a vhodné zázemí, například odhodlaná města se silnou hospodářskou základnou. Ocitli se tak brzy ve smrtící spirále dluhů, ze které nebylo úniku. Další a bezesporu závažnější byl poté fakt, že stavové - a zde je třeba objektivně říci že daleko více jejich vojenští velitelé - nedokázali využít počátečních problémů Habsburků v letech 1618 - 1619 i opakované převahy nad protivníkem. Postupně tak umožnili nepříteli v kombinaci s malou efektivitou vlastních vojenských operací a jejich bezzubou bezkoncepčností převzít strategickou iniciativu, a tím přivodit dosti nedůstojný pád celého povstání. 

   Stavové navíc nedokázali a dokonce se ani příliš nesnažili zmobilizovat českou společnost. Nejenže veřejnosti dostatečně nevysvětlili své záměry a důvody k povstání, ale dokonce ani nebyli schopni upozornit na všechny negativní dopady, jež by porážka povstání měla pro celou českou společnost. Vždyť Habsburk hodlal vyřešit český problém definitivně a využít při tom princip kolektivní viny. Ten měl postihnout stavovskou obec bez ohledu na její vcelku vlivnou katolickou minoritu, jež byla loajální panovníkovi, a tak bylo z hlediska dějinné spravedlnosti neodpustitelné, že se císař po Bílé hoře rozhodl tresty paušalizovat a potrestat mimo jiné i katolickou šlechtu a města. Opomenout zmínit nesmíme ani fatální selhání jednotlivců, a to především krále Fridricha Falckého a jeho falcká strany, která po prvním výrazném vojenském neúspěchu na Bílé hoře vyklidila pole bez boje a dalšího odporu, jenž paradoxně mohl mít naději na úspěch. Minimálně by prodloužil odboj až do následujícího roku 1621, kdy se již začala výrazně měnit mezinárodní situace směrem, jenž více vyhovoval zájmům Prahy. Málo zmiňovaným faktorem, v němž lze též hledat důležitou příčinu neúspěchu povstání, byla skutečnost, že stavovská obec ve své zjevné většině netoužila po žádných radikálních změnách zemského zřízení typu konfederační Ústavy z roku 1619. Ve skutečnosti byli stavové svými radikálními vůdci k přijetí nových ústavních pořádků de facto tlačeni a přijali je z pouhé setrvačnosti, aniž by se s nimi vnitřně identifikovali. 

   Většině stavovské obce totiž vyhovoval daný stav, netoužili ani tak po rozšíření svých politických a náboženských práv, nýbrž po jejich definitivním zajištění ze strany panovníka. I samotný odboj proti Habsburkům měl ve své počáteční fázi charakter pouhých stavovských revolt let 1609 nebo 1611, kdy stavové chtěli panovníka pouze přimět k povolnosti silovými a obstrukčními prostředky. Během roku 1618 tak jen málokdo skutečně toužil po otevřené roztržce s Vídní a sesazení Habsburků z českého trůnu. Tyto nálady odrážely většinový názor stavovské obce i společnosti. Avšak vlivem pokračující války a postupného pálení mostů, jež mohly snadno vést k možnému mírovému narovnání, došlo k umlčení konzervativních a dynastii loajálních hlasů. Ona domácími i zahraničními zpravodaji zmiňovaná trestuhodná lehkovážnost, laxnost a vlažnost, s níž odpovědní lidé přistupovali v průběhu roku 1620 k obranným opatřením země,  je toho dokladem. Stejně tak jako rychlý kolaps odboje po Bílé hoře, jelikož za věc povstání tehdy už bojovali de facto pouze ti, kterým šlo v případě prohry o majetek a hrdla. Velký národní osvobozenecký boj podobný tomu, jenž po desetiletí probíhal v Nizozemí, se v zemích Koruny české nemohl nikdy zrodit, protože české země byly historicky a nábožensky zcela odlišným státem oproti Nizozemí. Už jen tím, že se v Čechách a na Moravě dalo před rokem 1618 jen stěží mluvit o nějakém nesnesitelném politickém či náboženském útlaku ze strany Habsburků.

   Přesto vše, co stavovské povstání svazovalo a limitovalo v podstatě od prvních dnů jeho existence, je objektivně vzato malým zázrakem, jenž mimo jiné svědčí o velkém vzepětí hlavních protagonistů vzpoury, že se podařilo povstání udržet tak dlouho při životě. V některých momentech dokonce čeští stavové dokázali výrazně ohrozit samotnou existenci celé monarchie i rakouské větve Habsburků, jež mohla mluvit o štěstí, že vyšla z tohoto zápasu jako nesporný vítěz. Poraženi byli čeští stavové totiž až po maximální mobilizaci všech zdrojů monarchie a španělských příbuzných, což byla síla, jež nebylo možné účinně a dlouhodobě odolávat bez výrazné pomoci z ciziny. Stačí si totiž uvědomit, že Habsburky později v průběhu třicetileté války nezničily ani koalice mnohem větší a silnější. V tomto ohledu si stavové jistě zasluhují obdiv a nelze tedy dost přesvědčivě mluvit o pouhé hazardní hře několika jednotlivců, protože při odstranění nebo alespoň zmírnění některých výše uvedených faktorů mohlo mít povstání potencionální naději na delší existenci a možná i budoucí kompromisní řešení. Vždyť Nizozemci své svobody dosáhli také až po mnoha desetiletích opakovaných příměří a válečných srážek. Nepopiratelným faktem ale zůstává, že i když už bylo povstání odsouzeno k pádu, nemuselo se tak stát nedůstojným a bez mála trapným způsobem. Nebylo to totiž ani v nejmenším hodno více než dvě století trvající existence českého protestantismu, jenž kdysi vznikl z vítězného zápasu husitů takřka s celým světem, a ani skutečné síly protestantské obce na počátku 17. století.

   Ale ať již se díváme na stavovské povstání z jakéhokoli pohledu, tvoří důležitou součást našich i evropských dějin. Je to svým způsobem fenomén, který způsobil, že se lidé jako Jindřich Matyáš Thurn, Fridrich Falcký, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nebo Kašpar Kaplíř ze Sulevic spolu s mnohými jinými nesmazatelně zapsali do historie, a to často mnohem výrazněji a v některých případech i pozitivněji než bělohorští vítězové. Svými činy si zjednali nesmrtelnost, a tak zůstávají nešťastné povstání i Bílá hora trvalým mementem výjimečné doby, kdy se na dlouho rozhodovalo nejen o budoucím vývoji českých zemí, ale také Evropy. Jednalo se o důležitý evropský historický příběh, v němž Češi sehráli jednu z klíčových úloh. Takových epoch ve svých dějinách mnoho nemáme. Možná i proto si stavovské povstání zaslouží spravedlivější pohled a - když už nic jiného - alespoň pochopení a občasnou vzpomínku.

 
Odkazy a poznámky:
 
1. Valdštejnova vojenská kariéra i druhá polovina 20. let 17. století je v české historiografii kvalitně zpracována. Dějinami Valdštejnova prvního generalátu a dánskou válkou se detailně zabývá publikace KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625 - 1630. Historie 1. generalátu. Praha: Academia, 1999, s. 452.
 
2. Osobnost Ferdinanda III. se v českém i středoevropském historickém povědomí téměř vytratila, a to i přesto, že se jednalo o panovníka velmi pozoruhodného, jenž byl na hony vzdálen lidské i vladařské nevýraznosti otce Ferdinanda II. Teprve nedávno se naše veřejnost mohla vůbec poprvé seznámit s komplexním životopisem tohoto římského, českého a uherského krále. Jedná se o titul HÖBELT, Lothar. Ferdinand III. Mírový císař proti vůli (1608 - 1657). České Budějovice: Veduta, 2015, s. 489.
 
3. Dějiny valdštejnského „spiknutí“ fascinují českou veřejnost již od nepaměti, ačkoli dnes již nejsou předmětem žádných vzrušených debat jako tomu bylo ještě na přelomu 19. a 20. století. Otázkou Valdštejnovy údajné zrady se dlouhodobě zabýval i jeden z našich nejvýznamnějších historiků Josef Pekař. Doporučuji proto moderní vydání jeho nesmrtelného díla PEKAŘ, Josef. Valdštejn 1630 - 1634. Dějiny valdštejnského spiknutí. 3. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 687.
 
4. Jestliže se saská okupace Čech a návrat české emigrace do vlasti v letech 1631 - 1632 těšila v minulosti velkému zájmu domácích historiků, stala se dnes tématem v českém historickém povědomí prakticky neznámým a neprávem opomíjeným. Ze starších prací stojí za zmínku zejména REZEK, Antonín. Dějiny Saského vpádu do Čech (1631 - 1632) a návrat emigrace. Praha: I. L. Kober, 1889, s. 173. Právě toto Rezkovo dílo se stalo později součástí známé Česko-moravské kroniky, o které jsem se již zmiňoval v minulé kapitole.
 
5. Průběh Valdštejnova druhého generalátu detailně popisuje titul KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631 - 1634. Historie 2. generalátu. Praha: Academia, 2001, s. 275.
 
6. Málo známou skutečností o posmrtných osudech Fridricha Falckého je fakt, že dodnes nikdo přesně neví, kde je zimní král pohřben. Jelikož válka a bavorská anexe falckého Heidelberku trvaly až do roku 1648, nemohl být Fridrich pohřben do rodinné hrobky. Provizorně byl proto pohřben v kostele sv. Kateřiny v Oppenheimeru (dnes ve spolkové zemi Porýní-Falc). Jeho bratr Ludvík Filip hodlal Fridrichovy ostatky převést v roce 1637 do francouzského Sedanu pro případ, že by padly do rukou katolické strany. Skutečně se vydal i s vzácným nákladem na cestu, avšak další písemné prameny již chybí, a tak se dnes můžeme pouze dohadovat, zda-li se podařilo dosáhnout Sedanu, popřípadě ve kterém zdejším svatostánku byl Fridrich Falcký nakonec pohřben.
 
7. Teprve věda 20. století odhalila, že Valdštejn trpěl zhoubným onemocněním syfilis, tj. v 17. století častou a nevyléčitelnou pohlavní nemocí. Tu si Valdštejn podle všeho přivodil během své služby v Uhrách na počátku 17. století. Po roce 1630 u Valdštejna vypuklo třetí a nejvážnější stádium této nemoci, které se vyznačovalo poruchou osobnosti, demencí a progresivní paralýzou. To odpovídá v pramenech dostatečně zachyceným zprávám o Valdštejnově zhoršujícím se fyzickým i psychickém stavu. Antropologický rozbor vévodových ostatků bezpečně prokázal, že vražda v roce 1634 ukrátila život tomuto muži pouze v řádech několika málo let či spíše měsíců. Více informací získá zájemce v publikaci VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993, s. 279 [Kapitola „Zdravotní stav a smrt Albrechta z Valdštejna“, s. 234 - 268].
 
8. Gallas byl po Valdštejnově smrti odměněn rozsáhlými statky, mimo jiné se stal pánem bývalého Valdštejnova Frýdlantu, Liberce a Smiřic. Život i vojenskou kariéru tohoto císařského generála popsal velmi zajímavě titul Rebitsch, Robert: Matyáš Gallas (1588 - 1647). Císařský generál a Valdštejnův „dědic“. Praha: Grada, 2013, s. 399.
 
9. V roce 1628 se královskému vojsku podařilo po dlouhém obléhání dobýt strategicky významné přístavní město La Rochelle, jež bylo jedním z hlavních středisek hugenotů ve Francii. Město, jež opakovaně povstalo proti králi, bylo po dobytí ušetřeno větších excesů a výstřelků. Dokonce byla jeho obyvatelům ponechána velká míra náboženské svobody, což mělo velký vliv na celkové zklidnění náboženských poměrů v zemi. Francouzi se už navíc nemuseli obávat, že by se La Rochelle mohlo stát základnou Angličanů pro případnou invazi na francouzskou pevninu. Obojí umožnilo Paříži vyříkat si konečně účty s Habsburky v západní Evropě.
 
10. Kocmánkova kronika byla zveřejněna spolu s dalšími „válečnými“ zpravodaji třicetileté války v souhrnném vydání TICHÁ, Zdeňka. Kroniky válečných dob. Praha: Mladá fronta, 1975, s. 160.
 
11. Do lidového úsloví vstoupilo více jak na dvě století pořekadlo: „Dopadnout jako Kec u Jankova“, jež odkazovalo na maršála Götze (počeštěně „Kece“) a debakl císařských u Jankova. Více o bitvě se čtenář dozví v knize PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918. Praha: Elka Press, 2003, s. 555.
 
12. Na památku úspěšné obrany Prahy před Švédy a poděkování Panně Marii za ukončení krvavé války ničící tak dlouho celou českou zemi byl na Staroměstském náměstí vztyčen známý Mariánský sloup. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650. Hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Během emancipace českého národa v 19. století se sloup stal postupně symbolem habsburského útlaku a katolického potlačení české reformace, čímž se s ním spojila symbolika, jež neodpovídala dobovým konsekvencím. Po vyhlášení Československé republiky tak byl Mariánský sloup stržen 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který se krátce před tím zúčastnil tryzny na Bílé hoře.
 
13. Bavorsko nakonec získalo jen Horní Falc v těsném sousedství svých předválečných hranic, protože Rýnská Falc byla z vůle protestantských velmocí obnovena vestfálským mírem jako samostatné knížectví s kurfiřtským hlasem (počet kurfiřtů tak v Říši narostl na osm), které bylo navráceno zpět do rukou falcké dynastie. Novým falckým kurfiřtem se stal nejstarší žijící syn zimního krále Karel I. Ludvík. Ten vládl ve Falci až do své smrti v roce 1680.

 
Použité prameny:
 
JANÁČEK, Josef (ed.), Dačický z Heslova, Mikuláš. Paměti. Praha: Akropolis, 1996, s. 280.
JANÁČEK, Josef (ed.), Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Praha: Svoboda, 1984, s. 450.
MAREK, Pavel. (ed.) Svědectví o ztrátě starého světa: manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity, 2005, s. 713.
TIEFTRUNK, Karel (ed.), Pavla Skály ze Zhoře: Historie česká od r. 1602 do r. 1623, sv. 1 - 5, Praha, 1865 - 1870, s. 384, 572, 488, 440 a 401.
TICHÁ, Zdeňka. Kroniky válečných dob. Praha: Mladá fronta, 1975, s. 160.
 
Použitá literatura:
 
BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války: politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice: Veduta, 2011, s. 524.
BÁRTA, Miroslav; KOVÁŘ, Martin, a kol. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, 2011, s. 814.
CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí: kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 - 1667) a protireformace v Čechách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 637.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526 - 1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008, s. 324.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584 - 1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2009, s. 496.
ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004, s. 380.
ČECHURA, Jaroslav. 5. 5. 1609 - Zlom v nejdelším sněmu českých dějin. Praha: Havran, 2009, s. 184
ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo: jezuité v Čechách. 2. vyd. Praha: Hart, 2002, s. 264.
ČORNEJOVÁ, Ivana; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české VIII. 1618 - 1683. Praha: Paseka, 2008. 800 s.
DANGL, Vojtěch. Slovo k historii: [sešity k poznání národní minulosti]; 37., Bethlen proti Habsburkům. Praha: Melantrich, 1992, s. 31.
DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. Díl I. Kniha I., Vítězství církve. Překlad Jindřich Vančura. 4. přehlédnuté vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1931, s. 245.
ENGLUND, Peter. Nepokojná léta: historie třicetileté války. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 679.
FUKALA, Radek. Jan Jiří Krnovský: stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice: Veduta, 2005, s. 396.
FUKALA, Radek. Konec zimního království: a poslední ohniska odporu. České Budějovice: Veduta, 2016, s. 576.
FUKALA, Radek. Sen o odplatě: dramata třicetileté války. Praha: Epocha, 2005, s. 389.
FUKALA, Radek. Třicetiletá válka, nebo všeobecný evropský konflikt 17. století?: otázky, úvahy a problémy. České Budějovice: Veduta, 2012, s. 193.
GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. vydání. Praha: Panorama, 1986, s. 397.
GINDELY, Antonín. Dějiny českého povstání léta 1618 Díl I - IV. (český překlad Bedřich
Tempský. Praha, 1870 - 1880, s. 416, 336, 331 a 463).
HÖBELT, Lothar. Ferdinand III. Mírový císař proti vůli (1608 - 1657). České Budějovice: Veduta, 2015, s. 489.
CHALINE, Olivier. Bílá hora. Praha: Karolinum, 2013, s. 563.
JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984, s. 359.
JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha: Brána, 2003, s. 222.
JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003, s. 564.
JANÁČEK, Josef. Valdštejn a jeho doba. 2. vyd. Praha: Epocha, 2003, s. 636.
JANÁČEK, Josef. Ženy české renesance. 3. vyd. Praha: Brána, 1996, s. 224.
JUST, Jiří. 9. 7. 1609. Rudolfův majestát. Světla a stíny náboženské svobody. Praha: Havran, 2009, s. 157.
KAVKA, František. Bílá hora a české dějiny. Praha: Garamond, 2. vydání, 2003, s. 328.
KILIÁN, Jan. Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu: Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře. České Budějovice: Veduta, 2005, s. 437.
KILIÁN, Jan. 11.12.1617. Zboření kostela v Hrobu: na cestě k defenestraci, Praha: Havran, 2007, s. 170.
KLUČINA, Petr. Třicetiletá válka: obraz doby 1618 - 1648. 2. vyd. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 409.
KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625 - 1630. Historie 1. generalátu. Praha: Academia, 1999, s. 452.
KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec 1631 - 1634. Historie 2. generalátu. Praha: Academia, 2001, s. 275.
KOŘÁN, Josef a REZEK, Antonín. Česko-moravská kronika. Kniha pátá. V Praze: I. L. Kober, 1891, s. 1372.
KOŘÁN - REZEK - SVÁTEK - PRÁŠEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby II. (od r. 1610 do r. 1621). Praha, L. Mazáč, 1940, s. 799.
KUČERA, Jan P. 8. 11. 1620. Bílá hora: o potracení starobylé slávy české. Praha: Havran, 2003, s. 179.
LOUTHAN, Howard. Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém. Praha: Rybka, 2011, s. 384.
MIKULEC, Jiří. České země v letech 1620 - 1705. Od velké války k dlouhému míru. Praha: Libri, 2016, s. 406.
MIKULEC, Jiří. 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství. Praha: Havran, 2005, s. 193.
MUNCK, Thomas. Evropa sedmnáctého století: 1598 - 1700. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 468.
MUSIL, František. Stručná historie států - Kladsko. Praha: Libri, 2007, s. 190.
MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 609.
PEKAŘ, Josef. Valdštejn 1630 - 1634. Dějiny valdštejnského spiknutí. 3. vyd. Praha: Academia, 2008, s. 687.
PÁNEK, Jaroslav. Slovo k historii: [sešity k poznání národní minulosti]; 30., Zápas o českou konfesi. Praha: Melantrich. 1991, s. 40.
PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526 - 1918. Praha: Elka Press, 2003, s. 555.
PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004, s. 320.
POJAR, Miloš. Jindřich Matyáš Thurn - muž činu. Praha: Ivo Železný, 1998, s. 259.
POLIŠENSKÝ, Josef. Anglie a Bílá hora. Praha: Filozofická fakulta univerzity Karlovy, 1949, s. 245.
POLIŠENSKÝ, Josef. Nizozemská politika a Bílá hora. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958, s. 357.
POLIŠENSKÝ, Josef. Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Praha: Svoboda, 1970, s 284.
POLIŠENSKÝ, Josef. Třicetiletá válka a český národ. Praha: Naše vojsko, 1960, s. 238.
Rebitsch, Robert: Matyáš Gallas (1588 - 1647). Císařský generál a Valdštejnův „dědic“. Praha: Grada, 2013, s. 399.
RYANTOVÁ, Marie. Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království. Praha: Vyšehrad, 2016, s. 528.
REZEK, Antonín. Dějiny Saského vpádu do Čech (1631 - 1632) a návrat emigrace. Praha: I. L. Kober, 1889, s. 173.
SYNEK, Jaroslav. Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648: Střední Evropa. Český Těšín: Ottovo nakladatelství, 2013, s. 512.
TAPIÉ, Victor L. Bílá Hora a francouzská politika. Praha: Melantrich, 1936, s. 499.
TREPTOW, Kurt W., a kol. Dějiny Rumunska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 543.
UHLÍŘ, Dušan. Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620. Brno: AVE, 1998, s. 169.
VESELÝ, Zdeněk. Dějiny českého státu v dokumentech. Aktualizované 3. vyd. Praha: Professional Publishing, 2012, s. 882.
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993, s. 279.
VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526 - 1618. Praha: Paseka, 2005, s. 672.

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    Erica

    9

    Fire Emblem: Three Houses

    9

    Bloodstained: Ritual of the Night

    7

    Marvel Ultimate Alliance 3: The Black Order

    7

    The Sinking City

    9

    F1 2019