​OHAVNÁ REBELIE: české stavovské povstání a třicetiletá válka - 5. díl​

Leon , 08.06.2019 07:53

V. část - Potrestání (1621)

Autor: Leon

Poslední odpor

Porážka stavů na Bílé hoře a rychlý kolaps povstání způsobily, že byla celá země v krátkém čase vydána na milost a nemilost bělohorským vítězům. Bojovný katolicismus na dvoře habsburského císaře mohl slavit, neboť se mu naskytla jedinečná a neopakovatelná příležitost uskutečnit v českých zemích celkovou rekatolizaci. Pro Habsburky pak představovala možnost jednou provždy se vypořádat se stavovskou opozicí a intenzivněji prohloubit integraci českých zemí do podunajské monarchie. Pokořená země zbavená relevantní politické síly, jež by mohla čelit všem neblahým trendům přinášejícím pobělohorské období, mohla pouze doufat, že vítězové budou velkorysí a následky alespoň trochu snesitelné. Už brzy se ale ukázalo, že vítězové brát ohledy nebudou. Běda poraženým! Ano, porážka stavovského povstání naplno otevřela stavidla absolutní snahy tehdejších elit po nadvládě nad tělem i duchem. Každý, kdo se byť jen trochu vymykal novému pojetí člověka podle plánů katolíka a Habsburka - katolicky zbožného a panovníkovi naprosto oddaného - musel jít z cesty. Byl popraven, vyhnán nebo přiveden k poslušnosti. A to vše se odehrávalo v době, kdy se válka z Čech rychle šířila i do okolní Evropy.   

   „Nejvyšší Pán konečně přece pohlédl na svatou církev a potřel její nepřátele. K tomuto nádhernému vítězství, jež je po zásluze zváno vítězstvím božím, jsem sice přišel já, viděl jsem je a byl jsem této bitvě přítomen, ale zvítězil zde všemohoucí Bůh, jemuž s převelikou vděčností připisuji naprosto celé vítězství. Vskutku - boží ruka byla s námi a přemohla tak mocného nepřítele, který se mu postavil na tak opevněném místě. Nemohlo se stát bez zvláštního působení boží prozřetelnosti, že jsme se s nepřítelem utkali právě osmého dne po svátku Všech svatých, což byla dvacátá neděle po Svatém Duchu, na niž podle římského ritu připadá čtení z evangelia „Dávejte, co je císařovo, císaři“!“ Tato slova pocházejí z dopisu, který vítězstvím opojený vévoda Maxmilián Bavorský zaslal z Prahy 12. listopadu 1620 papeži Pavlovi V. do Říma[1]. V téže době už se ve Vídni proslýchalo, že byla v blízkosti Prahy svedena velká bitva, v níž byli čeští stavové poraženi, král Fridrich Falcký se dal na útěk a většina země se poddala císaři. Avšak teprve 23. listopadu dorazil na císařský dvůr oficiální posel vyslaný Buquoyem, jenž podal ve Vídni podrobný popis toho, co se v uplynulých dramatických dnech odehrálo v Čechách. Císař Ferdinand byl radostí bez sebe a jeho dvůr propukl v nadšený jásot. Posel dobrých zpráv byl hned na místě odměněn podle dávné antické tradice skvostnými dary a zahrnout císařskou milostí. 

   V dalších dnech oběhla zpráva o porážce českých stavů a zhroucení vlády zimního krále takřka celou Evropu. Téměř všude vyvolala nebývalý zájem. Dvory katolických vládců povětšinou gratulovaly císaři k zaslouženému vítězství a vyjadřovaly naději v obrat, jenž by konečně zjednal římskokatolické církvi v Evropě rozhodující převahu nad protestanty. To naopak hlavní evropská centra protestantismu byla zprávou o debaklu velké české evangelické koalice zaskočena a neskrývala obavy. Bylo totiž zřejmé, že nyní nastane zúčtování vítězů nejen s poraženými, pro které mělo platit beze zbytku pověstné Vae victis!(tj. „Běda poraženým!“), ale také se všemi, jež se v uplynulých dvou a půl letech jakkoli zapletli s rebelujícími Čechy. Největší hněv Habsburků se však zprvu obracel především k vůdcům českého povstání, a to obzvláště těm, kteří měli tu neskonalou drzost, že po bitvě na Bílé hoře zamířili spěšně do emigrace, aniž tak vyčkali příchodu císařské „spravedlnosti“. To byl zejména případ nešťastného zimního krále. Ten se stal pro Vídeň i Madrid de facto nepřítelem číslo jedna, jenž měl být mocensky zničen a mezinárodně zdiskreditován. Stále totiž panovala obava, že by mohl ve svém odporu pokračovat a dožadovat se pomoci u svých protestantských spojenců. Dne 23. ledna 1621 proto byla na Fridricha Falckého uvalena říšská klatba. Do klatby byli dáni i Kristián z Anhaltu a Jan Jiří Krnovský, který byl jakožto člen braniborského vládnoucího rodu Hohenzollernů též počítán mezi říšská knížata. 

   Mimo střední Evropu nemělo vyhlášení klatby nad vůdci české rebelie hlubší odezvu, avšak v zemích Koruny české zapůsobilo dosti výrazně. Zejména ve Slezsku, kde se po staletí křížily zájmy Svaté říše římské s vlivem ze sousedního Polska i Českého království. Slezská knížata chovala k císaři dlouhodobě odpor a nemínila s ním vyjednávat o kapitulaci. Do hry tak vstoupil jako prostředník saský vévoda Jan Jiří, jemuž se podařilo přimět zdejší stavovskou obec i knížata, aby se počátkem února vzdala na sněmu ve Vratislavi podpory krále Fridricha a přijala vcelku mírné kapitulační podmínky. Tím se významně zvýšil vliv saského kurfiřta v celé oblasti. Ve Vídni sice nebyli nadšeni z toho, že saský vévoda zaručil Lužičanům a Slezanům náboženskou svobodu podle augšpurského vyznání, ale mohlo je těšit, že byla lužická i slezská oblast formálně podrobena císaři. Slezsko se navíc muselo zavázat, že vyplatí císaři 300.000 zlatých válečné náhrady, což byla v této době značná částka. Rázný vstup saského kurfiřta do Lužice a Slezska zabránil v první fázi pobělohorského vyřizování účtů tomu, aby zde docházelo k tak radikální a svévolné perzekuci a rekatolizaci jako v Čechách a na Moravě. Není divu, že tím autorita a obliba Jana Jiřího velmi vzrostly, a tak se připojení obojí Lužice k Sasku stalo de facto již jen formalitou. Podrobením Slezska sice oficiálně skončilo povstání proti Habsburkům v české Koruně, ale ani zdaleka to neznamenalo konec války, a to ani v jedné z korunních zemí. 

   Další průběh válčení v zemích Koruny české byl navíc úzce spojen s děním ve Falci a Uhrách. Bezprostředně na českou válku totiž navázala válka falcká (1620 – 1623)[2]. Habsburkové tak museli být stále na pozoru. Obzvláště poté, kdy se část českých politických emigrantů po ostudném útěku Fridricha Falckého do Nizozemí pevně semkla kolem Jana Jiřího Krnovského, jenž se nehodlal vzdát, a kterému se podařilo udržet pohromadě a v bojeschopném stavu podstatnou část slezského vojska. Dále zde byl kníže Bethlen Gábor, jenž koncem předešlého roku znovu povstal proti císaři. Vrásky císaři dělaly i četné posádky stavovské armády v západních a jižních Čechách, jimž nyní formálně velel nevyzpytatelný Mansfeld. Ten totiž poměrně překvapivě zachoval věrnost uprchlému králi. Důvodem byla jistě skutečnost, že Fridrich byl v danou chvíli jediný muž, jemuž mohl Mansfeld sloužit, neboť i plzeňský válečník se ocitl po zhroucení stavovského povstání v trapné izolaci a byl obklopen pouze zeměmi, které ovládal buď Ferdinand nebo jeho spojenci. Jako velitel, na něhož byla už během povstání uvržena říšská klatba, navíc mohl jen stěží vstoupit do služeb vítězných katolických armád. 

   Ligistické vojsko operovalo v Čechách pod velením generála Tillyho i po návratu vévody Maxmiliána do Bavorska, a to po většinu zimy 1620/1621, včetně jarních měsíců, kdy bylo poté z větší části odveleno na falcké bojiště. Ligistům tak připadla v počáteční fázi hlavní tíha vyčištění českého prostoru od stavovských posádek. Císařští pod Buquoyem měli totiž jiný úkol. Museli nejprve zpacifikovat odbojnou Moravu, kde se na mnoha místech ještě ozýval silný hlas odporu. Během prosince 1620 však Buquoy obsadil většinu západní Moravy. Na Nový rok už byl v Brně a vzápětí se mu vzdaly také Ivančice, tradiční protestantská bašta na Moravě. V lednu 1621 již Buquoy pochodoval ulicemi Olomouce a vzápětí císařská armáda vstoupila i do Valašského Meziříčí. Excesy zdivočelých císařských vojáků a jejich spojenců, především polských kozáků, už však byly tak velké, že si na ně musel stěžovat dokonce i kardinál Ditrichštejn, jenž byl tehdy čerstvě jmenovaným císařským komisařem na Moravě. Na jaře zahájil Buquoy za pomoci nových posil ze Španělska tažení proti Bethlenovi do Uher. Zaměřme se tedy nejprve na válku v Uhrách, která se stala poslední kapitolou ve válečnické kariéře mazáka Buquoye, jenž byl jedním z hlavních strůjců bělohorského vítězství katolických armád. 

   Císařští zahájili tažení proti Bethlenovi úspěšně. Do června se jim podařilo ovládnout rozsáhlé oblasti v Horních Uhrách a oblehnout pevnost Nové Zámky. Avšak právě tady se Buquoy rozloučil dosti nedůstojně se svým životem. Stalo se tak při zcela bezvýznamné šarvátce 10. června, kdy byli císařští překvapeni nenadálým útokem obránců během zajišťování proviantu. Nutno ovšem podotknout, že Buquoy zemřel tak, jak se na muže jeho pověsti slušelo: skácel se k zemi po tvrdém odporu a krváceje z jedenácti ran. Vítězství na Bílé hoře si tak Buquoy užíval jen pouhý půlrok. Stejně jako většina generálů české války se nedožil konce tohoto strašlivého konfliktu. Pro císaře to byla nečekaná rána, protože v krátkém čase přišel po Dampierrovi již o druhého zkušeného velitele, jenž shodou okolností padl taktéž na neklidné uherské frontě. Jelikož císařská armáda neměla ve svém středu žádného jiného velitele obdobných zkušeností a schopností, zůstal post nejvyššího velitele císařské armády neobsazen celé dva roky. Všechny vojenské operace tak napříště řídila válečná rada ve Vídni, což nebylo nejšťastnější řešení jak si ukážeme už vzápětí. Buquoy byl po své smrti převezen do Vídně a pohřben s nejvyššími poctami. Skončila jeho slavná kariéra vojevůdce, avšak nikoli rod. Již v únoru 1620 mu totiž císař za prokázané služby a také finanční půjčky udělil rozsáhlé statky v Čechách, a to zejména Nové Hrady na Českobudějovicku, Rožmberk nad Vltavou, Libějovice u Vodňan a další.    

   Tyto statky poté spravovala Buquoyova choť Marie Magdalena za nezletilého syna Karla Alberta, jenž založil v Čechách českou větev rodu existující až do roku 1945, kdy byl rodinný majetek Buquoyům znárodněn na základě Benešových dekretů. Je velmi zajímavé, že listina, jíž císař udělil Buquoyovi statky v Čechách, byla vyhotovena v češtině, řádně notářsky ověřena českou dvorskou kanceláří ve Vídni a vlastnoručně podepsána Ferdinandem. Zdá se, že Buquoy chtěl mít absolutní jistotu, že po jeho převzetí statků nevznikne v Čechách do budoucna žádný právní spor ohledně takto získaného majetku. Ale zpět do Uher. Císařským začalo být úzko již v červenci, kdy Bethlen Gábor zahájil mohutnou ofenzívu, která byla koordinována s aktivním vystoupením Jana Jiřího Krnovského, v jehož okolí se pohybovali i poražení čeští a moravští stavovští velitelé jako Jindřich Matyáš Thurn nebo Ladislav Velen ze Žerotína. Krnovský kníže shromáždil u Nisy početnou armádu o síle 12.000 mužů, s níž vpadl na východní Moravu. Císařským na Moravě tehdy velel Albrecht z Valdštejna, jenž se pomalými krůčky dostával stále více do popředí společenského a vojenského kariérního žebříčku v podunajské monarchii. 

   Jelikož měl však Valdštejn pohromadě jen nepatrné síly, nemohl slezskému vojsku zabránit v tažení do Horních Uher. Zde se armáda Jana Jiřího Krnovského spojila u Trnavy s vojskem Bethlena Gábora. Společnými silami se oba velitelé pokoušeli na přelomu srpna a září dobýt Prešpurk. Pevné město však odolalo, a tak spojená armáda odtáhla a zamířila na Moravu, kde v danou chvíli nebyla síla, jež by jí mohla zastavit. Do poloviny října tak Bethlen a krnovský kníže obsadili Skalici, Strážnici, Veselí na Moravě a Uherský Brod. Pohyblivá lehká uherská jízda vzápětí sužovala svými výpady i samotné moravské vnitrozemí. Vpád početného evangelického vojska na Moravu vzbudil v markrabství velkou odezvu, díky čemuž se znovu ozvali místní protestanti, kteří byli v uplynulých měsících zastrašeni bělohorskými vítězi. Na podporu protihabsburských sil dokonce povstali evangeličtí Valaši pod vedením Jana Adama z Vacíkova, kteří jako jediní na Moravě odmítli po Bílé hoře kapitulovat. Ba co více, nezdolní Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka již od počátku roku 1621 velmi stěžovali císařským jejich pacifikaci Moravy. Pod velením svých fojtů Valaši přepadávali městečka na východní Moravě jako byl Zlín, Valašské Meziříčí nebo Vizovice, a sváděli drobné šarvátky s císařskými. Poté, co se Valaši přidali na stranu Bethlena Gábora a Jana Jiřího Krnovského, dokonce obsadili průsmyky mezi Těšínskem, Moravou a územím dnešního Slovenska, aby tak usnadnili kontrolu celé oblasti a přísun nových jednotek ze Slezska a Uher. Na podzim Valaši už plenili biskupské statky Hranice a Kelč. Valaši se stali pro Habsburky trvalou hrozbou a problémem, jenž je s malými přestávkami znepokojoval až do roku 1644, kdy bylo valašské povstání krutě potlačeno vojskem. 

   Nadějně započatá výprava na Moravu ale ztroskotala již v druhé polovině října 1621. Nestálý spojenec Bethlen Gábor totiž jako obvykle začal jednat s císařem o mír. Byla to jeho obvyklá taktika, kdy se neustálým vzpouzením a vojenským nátlakem snažil přimět Habsburky k uzavření nových podmínek, jež by mu přinesly výhodnější pozici než předešlé příměří. To naopak krnovský kníže se nehodlal jen tak vzdát. Měl v úmyslu se na Moravě pevně uchytit a přezimovat. Jelikož mu však docházely zásoby a proviant, potřeboval nutně pro přezimování město velkého hospodářského zázemí. Dne 12. listopadu se proto pokusil neúspěšně dobýt Olomouc. Po tomto nezdaru odtáhl s Bethlenovými silami zpět do Horních Uher. Avšak to již jej neúprosný válec ekonomické války prakticky finančně zruinoval. Zanedlouho už neměl dalších prostředků pro pokračování ozbrojeného odporu. Posádky, které zanechal na Moravě, proto byly na jaře 1622 přinuceny se vzdát. Na pomoc sedmihradského knížete se totiž krnovský vojevůdce už nemohl spolehnout, neboť Bethlen uzavřel 6. ledna 1622 v Mikulově s císařem další příměří. To učinilo definitivní tečku nejen za pozoruhodnou vojenskou kariérou Jana Jiřího Krnovského, skutečného muže činu, ale také za jediným skutečně vážným pokusem některého z bývalých stavovských velitelů o zvrácení výsledků Bílé hory. Další osud krnovského vévody byl více než hořký. Valdštejn spolu se Sasy vyčistil od jeho posádek i Slezsko, díky čemuž přišel téměř o veškerou vojenskou moc. Císař všemu navíc nasadil korunu, když v březnu 1622 udělil Krnovské vévodství jako dědičné léno svému věrnému Karlovi z Lichtenštejna. Jan Jiří Krnovský tak zemřel v březnu 1624 ve východoslovenské Levoči jako bezzemek a zlomený muž. 

   V této době se chýlil ke konci i odpor posledních stavovských posádek v Čechách. Ještě před začátkem jara 1621 se ligisté spolu s vybranými císařskými oddíly zaměřili na hnízda odporu na západě a jihu Čech. Mansfeld, který během předcházející zimy pochopil, že hlavní těžiště války se již přesunulo do Falce, byl ochoten vydat Plzeň za 150.000 zlatých. Zbylá města, jež držel, si pak cenil 50 tisíci po každém z nich. Císař však souhlasil jen s vyplacením menších míst, a tak Mansfeld nakonec vydal 26. března Plzeň pouze za právo svobodného odchodu. Se svými muži poté nastoupil rychlý pochod do Falce, kde se rozhodl bojovat za ztracenou věc Fridricha Falckého. Plzeň se sice podařilo císaři získat beze ztrát, ale na dalších místech muselo jeho vojsko svádět vskutku těžké boje. Nejprudší boje vypukly o Tábor, jenž držel se svými muži nizozemský plukovník Frank (Frenck). Ten město bránil i s ohledem na mezinárodní situaci, neboť v červnu 1621 vypršelo španělsko-nizozemské příměří, díky čemuž byly obě země znovu ve válce. Vzhledem k iniciativě a předchozích úspěších Nizozemců na válečném poli se v Táboře předpokládalo, že by se mohly v nejbližších měsících objevit před městem nové posily z Nizozemí a Říše. To se ale nestalo, protože nizozemští stavové již považovali českou věc za ztracenou a nehodlali mrhat penězi a vojskem v dalekých Čechách. Plukovník Frank se ale i přesto tvrdě bránil. Odpor Tábora trval i poté, co byl Frank 3. června zajat při výpadu z obleženého města. Tábor kapituloval až v polovině listopadu. 

Obléhání Zvíkova císařskou armádou v roce 1621. I po Bílé hoře trval v Čechách ozbrojený odpor celé řady stavovských posádek, které se odmítaly vzdát. Dobývání takových míst trvalo mnohdy celé měsíce a vyžádalo si bezpočet padlých na straně císařského vojska. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Na začátku března 1621 oblehl Marradas pevnou Třeboň, ale město se bránilo tak zarputile, že obléhání trvalo de facto celý jeden rok. Obránci se nakonec vzdali až v březnu 1622 poté, kdy jim došly všechny zásoby i munice, a proto byl nakonec uzavřen akord, tj. smlouva o volném odchodu posádky. Dne 5. dubna 1621 byl sice císařskými dobyt Orlík, ale po několika dnech jej obsadila a vyplenila stavovská posádka z nedalekého Zvíkova. Pod velením plukovníka Jana Junckhera vzdoroval samotný Zvíkov dokonce až do července 1622 (!), kdy se místní posádka vzdala po uzavření akordu. Tím skončil poslední odpor stavovské posádky v Českém království. Poslední centrum odboje proti Habsburkům v celé české Koruně se však nacházelo v Kladsku[3]. Na zdejším kladském hradu se zarputile bránil František Bernard Thurn, syn jednoho z vůdců českého povstání, jehož nezdolnost a neochota smířit se s porážkou českých stavů je vskutku imponující. Mladý Thurn odolával téměř dvouročnímu obléhání císařských pod velením Maxmiliána z Lichtenštejna. Za slib akordu kladská posádka kapitulovala i se svým velitelem až 28. října 1622. Ozbrojený a účinný odpor všech těchto posádek dokazuje, že při vhodněji zvolené taktice a obsazení strategicky důležitých míst spolehlivými i oddanými muži mohl být výsledek válečné kampaně v roce 1620 poněkud jiný. Avšak stavovští velitelé po Bílé hoře raději hodili flintu do žita a domáhali se v dalších měsících a letech nedůstojně pomoci na všech stranách, než aby se opřeli o zmužilost svých vlastních a stále ještě početných posádek. 

   V roce 1621 se ale skutečná válka odehrávala především ve Falci. Ve Svaté říši římské se tehdy naplno rozhořela válka o dědičné země Fridricha Falckého[4]. V ní se výrazně angažoval Mansfeld, který statečně hájil zájmy svého pána, jenž v době tohoto rozsáhlého konfliktu pobýval v nizozemském Haagu. Tady vedl za peníze nizozemských generálních stavů život plný luxusu, marnotratnosti a požitkářství. Jestli něco charakterizuje skutečnou povahu mladého krále, jenž si před časem troufal měřit síly s Habsburky, a jeho vztah k povinnostem panovníka i zemím, jež přísahal chránit, pak jsou to právě léta jeho exilu. Na veřejnosti i v soukromí se sice i nadále hrdě tituloval jako „král český“ a „kurfiřt falcký“, ale neučinil téměř nic proto, aby se aktivně pokusil hájit - když už ne české země - pak alespoň Falc zděděnou po předcích. Sami Nizozemci se posléze pozastavovali nad tím, proč Fridrich nevěnuje alespoň část jejich peněz poskytnutých na jeho dvůr vojenským účelům. Vždyť uvážíme-li nepotřebné náklady na zbytečně velký dvůr mladého panovnického páru, pak by se z těchto peněz dal postavit vcelku slušný vojenský kontingent. Nejtragičtější na celé situaci je skutečnost, že s králem odcestovala i početná suita českých politických emigrantů, kteří jaksi přirozeně očekávali, že se Fridrich bude snažit dosáhnout v Nizozemí i nedaleké Anglii účinné politické a vojenské podpory na znovuzískání českých zemí. Jak hořké zklamání asi na české emigranty v Nizozemí čekalo! A jak trapně asi musela vyznít audience Bohuchvala Berky z Dubé a Václava Viléma z Roupova před knížetem Mořicem Oranžským a nizozemskými generálními stavy z listopadu 1621, když jí nebyl přítomen Fridrich Falcký, a sám Mořic a stavové projevili více pochopení a soucitu pro trpký úděl českých exulantů než jejich bývalý král. 

   Takové morální dilema ale naštěstí nemusel řešit válečník Mansfeld, který se pokoušel pro Fridricha hájit Horní Falc (tato historická země se dnes nachází v Bavorsku při západních hranicích Čech). Obrana Horní Falce se ale zhroutila ve chvíli, kdy Fridrich převelel Mansfelda do Dolní Falce (dnes rozdělena mezi spolkové země Porýní-Falc a Bádensko-Württembersko). Právě zde měl Mansfeld čelit španělské a ligistické armádě. Mansfeld se však mohl spolehnout na finanční i vojenskou pomoc protestantských knížat v Říši, a to především Kristiána, prince brunšvicko-wolfenbüttelského a Jiřího Fridricha, markraběte bádensko-durlašského. Ofenzíva katolických sil tak byla výrazně zpomalena. Mansfeld se svým spojenci navíc dokázal katolická vojska vedená generálem Tillym porazit 27. dubna 1622 v bitvě u Wieslochu, čímž prokázal své velitelské kvality, jež mu před časem upírali čeští stavové. Vyhraná bitva ale nepřinesla protestantské straně žádnou větší vojenskou převahu, nýbrž pouze oddálila nevyhnutelné. Materiální, logistická a samozřejmě také početní převaha byly jednoznačně na straně Tillyho, který v květnu téhož roku rozdrtil na řece Neckar u Wimpfenu nejprve armádu markraběte bádenského, načež o měsíc později uštědřil lekci v bitvě u Höchstu i knížeti Kristiánovi. Po této porážce se rozhodl vyklidit pole i Fridrich Falcký, který od dubna 1622 krátkodobě pobýval v Mansfeldově armádě, aby se naposledy pokusil obnovit svou pošramocenou autoritu vůdce protestantských knížat v Říši. Tehdy ale byl již jen stínem své dřívější slávy. Bez klíčových spojenců a peněz byl prakticky ztracen, a tak odvolal své velitele a nařídil taktický ústup do Haagu.  

   Část protestantské armády pod velením Mansfelda následovala krále do jeho pozlaceného exilu. Máme-li věřit dobovým zpravodajům, trápila Fridricha ztráta Falce více než ztráta české koruny. Je však otázkou, nakolik král želel nad ztrátou dědičných zemí a nakolik naopak z definitivního pádu své moci. Při pochodu do Nizozemí sice Mansfeldovi přehradili cestu Španělé, ale tento zkušený válečník byl právě na vrcholu své vojenské kariéry, a tak uštědřil španělské armádě 29. srpna 1622 v bitvě u Fleurus hořkou porážku. Po příchodu do Haagu se Mansfeld zapojil do úsilí zdejších generálních stavů vyhnat nepřítele ze Španělského Nizozemí a severního Německa. Falc však byla již ztracena, neboť katolické armády dobyly v této době i hlavní město bývalého Fridrichova panství Heidelberk. Jistou naději na zvrat celé situace, kde získávali Habsburkové jednoznačnou převahu, představoval Bethlen Gábor. Věčný oportunista, kterého měla většina Evropy za nespolehlivého spojence, vyslal do Nizozemí své emisary, aby nabídli jeho jménem protestantským silám společné tažení proti císaři. Nizozemci byli ochotni poskytnout na tuto kampaň peníze, což Bethlenovi v danou chvíli stačilo. Armádu měl obstarat sedmihradský kníže a také Kristián, princ brunšvicko-wolfenbüttelský, jenž měl naverbovat nové protestantské vojsko v Říši. S penězi nizozemských stavů se už dala podniknout velká akce, ale v rozhodující fázi celého podniku opustil středoevropskou scénu Mansfeld. Ten rozpustil svou armádu po nepříliš dobrém začátku tažení v severním Německu a hlavně poté, co se dozvěděl, že v Říši nejeví protestantská knížata příliš ochoty k válce s císařem a jeho spojenci. 

   Následně Mansfeld zamířil na jih Evropy. Tady dočasně vstoupil do služeb Benátské republiky, která společně se Savojskem bojovala proti španělské nadvládě v severní Itálii. Během těchto bouřlivých let byl Mansfeld v čilém kontaktu i s Jindřichem Matyášem Thurnem, s nímž si pravidelně psal. Jak je tedy patrné, pobělohorská tragika oba dřívější rivaly sblížila a dala zapomenout dřívějším neshodám a nedorozumění. Po bitvě na Bílé hoře se Thurn snažil marně organizovat vojenský odpor na Moravě, který však ztratil smysl ve chvíli, kdy se moravští stavové vzdali císaři. Na přelomu let 1620/1621 prožíval hlavní původce nedávného povstání těžkou osobní krizi. Ve chvíli slabosti dokonce napsal prosebný dopis Buquoyovi a hodlal vyslat svou manželku do Vídně, aby u císaře orodovala za jeho milost. Brzy si ale uvědomil, že milosti od císaře nedosáhne, a proto nemělo smysl se dále ponižovat před vítězi. Uchýlil se proto pod ochranu Bethlena Gábora, v jehož službách plnil vojenská i diplomatická poslání. V Horních Uhrách jej také zastihla zpráva o tom, že byl v nepřítomnosti v Čechách odsouzen ke ztrátě hrdla, majetku a cti. Když se k němu doneslo, co se odehrálo v červnu 1621 na Staroměstském náměstí v Praze, byl nadmíru pobouřen, neboť téměř všechny popravené znal osobně, mnozí byli dokonce jeho přáteli. Ve svých dopisech proto označoval staroměstské popravy „činem Neronovým“. Přesto zůstával i nadále optimistou, protože věřil, že nakonec dojde ke vzniku velká protestantské koalice, jež vyžene Habsburka z českých zemí. Ve svém odhodlání se dokonce dovolával odkazu slavných husitských válečníků Žižky a Prokopa Holého. 

   Během roku 1621 se Thurn ochotně účastnil tažení Jana Jiřího Krnovského a Bethlena Gábora na Moravu. Dokonce velel části protestantské armády, kde pod ním opět sloužil jeho syn František Bernard. Po uzavření mikulovského příměří v roce 1622, s nímž se ovšem Thurn nikdy nesmířil, se snažil tento bývalý stavovský velitel domoci zastání a vojenské podpory dokonce i v Osmanské říši, kam osobně vyrazil. Krátký čas také pobyl v Cařihradu. Vedl si zde poměrně úspěšně, a tak nakonec dokázal i s tureckou pomocí pohnout sedmihradského vévodu, aby opětovně zvážil vypovězení příměří s Habsburky. Během svého pobytu v Cařihradu Thurn také jednal s Anglií a Benátskou republikou. Od obou těchto zemí se však dočkával pouze neurčitých slibů a nedůstojných vytáček. Jeho optimismus tak postupně vyprchával. Zlomem v jeho postojích se jistě stal výsledek falcké války, jenž znamenal konečný pád Fridricha Falckého. Říšský sněm totiž zbavil 23. února 1623 Fridricha kurfiřtského hlasu i Horní a Dolní Falce, které i s hlasem kurfiřta přešly na bělohorského vítěze Maxmiliána Bavorského. Zimní král tak byl definitivně pokořen a zbaven jakékoli relevantní politické síly. Jeho kariéra politika a státníka tím definitivně skončily, stejně jako naděje české emigrace na návrat do vlasti. Alespoň na čas. Tečkou za falckou válkou byla porážka prince Kristiána v bitvě u Stadtlohnu, kde Tilly 6. srpna 1623 rozmetal poslední protestantskou sílu v Říši, jež byla ještě ochotna bojovat za Fridricha Falckého.   

   Co se týče Bethlena, tak ten výjimečně dodržel své slovo dané protestantské opozici v Evropě a zahájil další - v pořadí již třetí - válku s císařem. Vypověděl mikulovské příměří a v srpnu 1623 vytáhl ze Sedmihradska a s podporou tureckých oddílů pronikl až na Moravu. Koncem října obklíčily jeho oddíly Hodonín i s císařským sborem, jemuž veleli Jeroným Caraffa a Albrecht z Valdštejna. Uhři a Turci následně podnikali výpravy až po Znojmo, Brno a Olomouc. Avšak nebyl by to náš Bethlen, kdyby se o ukončení tažení nepostaral on sám. Jakmile totiž nedostal slibované peníze z Nizozemí, okamžitě obrátil a začal jednat s císařem o mír. Příměří bylo podepsáno v listopadu a následujícího roku, dne 8. května 1624, byl ve Vídni uzavřen mezi oběma stranami regulérní mír. Bethlen v něm ztratil obě již dříve udělená slezská knížectví a musel se zříci uherské koruny, což už de facto učinil mikulovským příměřím. Tento mír vydržel přesně dva roky, vlastně do té doby, dokud se na scéně neobjevili Dánové. Bethlen vycítil možnost zbavit se pro něj nedůstojného míru a opět pozdvihl válku proti císaři, ale to již přesahuje chronologický rámec této kapitoly. Nám stačí vědomí, že válka o Falc byla ukončena roku 1623 a Habsburk v ní dosáhl svého záměru: ztrestal zimního krále, vyřídil protestantskou opozici v Říši a dařilo se mu kontrolovat i situaci se vzpurným sedmihradským sousedem. Nic tak nemohlo stát v cestě tomu, aby se Vídeň naplno pustila do násilné rekatolizace českých zemí a její přeměny v dědičné království s oslabenou mocí stavů. Ale než se tak stalo, šokovala Evropu zpráva o krvavém zúčtování s povstalci na Staroměstském náměstí v Praze. 

Staroměstská exekuce

   Asi žádná jiná událost spojená s pobělohorskou dobou nerezonuje v českém národě tak silně jako popravy na Staroměstském náměstí. Jejich rozsah a zejména tragika i dojímavost osudu mnohých popravených způsobily, že se tato událost nesmazatelně zapsala do povědomí národa. Díky tomu je často připomínána i po čtyřech stoletích jako tragický den v historii naší země. Myšlenka uspořádat po porážce povstání v Čechách velký hrdelní proces se začala ve Vídni formovat již krátce po vypuknutí rebelie v roce 1618 a neustále sílila[5]. Nalezla širokou odezvu nejen u dvorských úředníků a mezi stoupenci bojovně laděného katolicismu, ale také u českých katolických emigrantů. U některých z nich jako byli defenestrovaní Slavata, Martinic a Fabricius se to dalo celkem pochopit. V myslích těchto mužů se totiž slovo „spravedlnost“ celkem snadno zaměnilo za slůvko „odplata“, jež měla být vykonána na těch, kteří jim způsobili velkou újmu na zdraví, majetku i dobré pověsti. Jiní Češi jako například Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic se svou ženou Polyxenou, kteří byli nejhorlivějšími stoupenci španělského křídla u dvora, si sice přáli oslabení protestantského tábora v zemi, ale exekuce předních evangelických předáků byla z jejich pohledu již za hranou přijatelného. Sám Lobkovic měl totiž mezi rebely nejen dlouholeté přátele, ale i blízké příbuzné. A jako v každé době, tak se i nyní objevili lidé, kteří se přidali na stranu vítězů a pomáhali jim se vypořádat s povstalci jenom proto, že si dělali zálusk na majetek budoucích popravených i těch, jež měla postihnout „pouze“ konfiskace statků.  

   Avšak tím nejhlavnějším důvodem, proč se k exekucím Vídeň vůbec uchýlila, byla touha dvora obnovit autoritu legitimního panovníka nad českými zeměmi v plném rozsahu a personálně i majetkové oslabit českou stavovskou obec jako celek. Jedině tak bylo do budoucna možné uskutečnit dlouhodobý záměr císařského dvora, jenž spočíval v centralizaci habsburské říše a nastolení panovnického absolutismu. To vedlo císaře a jeho okolí v úvahách k tomu, aby se rázně skoncovalo s povstalci. Z hlediska objektivity je však nutné hned na začátek říci, že české povstání bylo zcela nepopiratelným zločinem vůči panovníkovi. Pro Ferdinanda II. zůstávalo české stavovské povstání až do konce života „vysoce ohavnou rebelií“ (tak byl tento slovní obrat zanesen i do Obnoveného zřízení zemského z roku 1627). Z tohoto slovního spojení se dokonce stal mezi Habsburky i obvyklý výrazový prostředek, jenž užíval zcela běžně ještě Ferdinandův vnuk Leopold I. (1657 - 1705) v listinách vydávaných pro české země, ve kterých připomínal dávné události. Nebylo se ani moc čemu divit. Stavové totiž nejenže povstali proti králi Matyášovi a zdvihli proti němu válku, ale po jeho smrti odmítli holdovat jeho nástupci Ferdinandovi II., též legitimnímu panovníkovi, jehož dokonce sesadili z trůnu a zvolili si místo něj vzdorokrále. Ano, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že vina stavů byla zcela zjevná nejen vně habsburské monarchie, ale i za jejími hranicemi. Stejně jako dnes, tak i kdysi byl ovšem velký rozdíl mezi právem jako takovým a jeho vymahatelností, respektive aplikací na konkrétní případy. Při troše velkorysosti ze strany císaře mohla v Čechách nakonec padnout jen hrstka rozsudků smrti. A i ty mohly být snadno zrušeny panovníkem, jenž by odsouzeným udělil milost. Shovívavost vítězů k poraženým však neexistovala. 

   V Čechách i ve Vídni doposud chyběla zkušenost s podobnou situací, jež nyní nastala. Dokonce i když Ferdinand I. v roce 1547 pokořil revoltující stavy, zůstalo pouze u konfiskací majetku a domácích vězení. Na skutečné původce povstání král tehdy politicky velmi prozíravě nestáhl ruku, natož na stavovskou obec jako takovou. Na popravišti navíc skončily jen malé ryby, de facto muži, které král potřeboval popravit jen jako výstrahu pro poraženou stranu. Nikdo v Čechách tedy nepředpokládal, že by měla být situace po Bílé hoře řešena jinak. Někteří dokonce nabyli falešného dojmu, že nedojde k žádným popravám, přičemž se dokonce naivně domnívali, že císař vydá amnestii, de facto jakýsi generální pardon, a tak pravděpodobně ani nedojde k větším konfiskacím majetku. Povstalce uchlácholilo i chování bělohorských vítězů, jež zprvu nikoho nezatýkali a ponechali i nedávné vůdce povstání na svobodě. Některé dokonce i v jejich úřadech! To bylo ovšem způsobeno tím, že vítězství přišlo tak rychle a nečekaně, že se ve Vídni na přelomu let 1620/1621 teprve radili, jak by mělo být v této věci postupováno. Nehledě na to, že nejradikálnější křídlo stavů, tj. skuteční původci povstání, již v zemi nebyli nebo dokonce zemřeli během povstání. Ze země se takticky vzdálili Jindřich Matyáš Thurn, Václav Vilém z Roupova nebo Bohuchval Berka z Dubé. Albrecht Jan Smiřický zemřel již roku 1618, Linhart Colona z Felsu padl jako hrdina na bitevním poli na jaře 1620 a ve stejném roce zahynul na útrapy vojenského života i Oldřich Vchynský ze Vchynic. Ostatní jako Jáchym Ondřej Šlik nebo Václav Budovec z Budova byli zase přesvědčeni, že jsou příliš významnými a důležitými osobami s konexemi v zahraničí, a tak si k nim vítězové nic nedovolí. Krutě se ale zmýlili. 

   Do Čech navíc pravděpodobně nedoputovaly zprávy o tom, co se odehrávalo ve Vídni, když sem dorazily zprávy o vítězství na Bílé hoře. Katoličtí kazatelé a jezuité vzdávali dík Bohu za velké vítězství a nabádali veřejně lid i jeho politické představitele, že v této rozhodující chvíli nesmí ztratit odvahu, ale naopak projevit vůli a odhodlání ochránit katolickou víru. Rozhodující bylo v tomto ohledu kázání, jež uskutečnil dvorní kazatel kapucín P. Sabinus před samotným císařem. Sabinus rozdělil své plamenné kázání na několik částí. Nejprve připomněl přítomným všechny prohřešky Čechů, aby následně radil k co nejtvrdší odvetě. Hřímal slovy z Bible: Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny. (Ž 2:9). A nakonec varoval před tím, co by se stalo, kdyby odpovědní lidé - v tomto případě slova evidentně mířila směrem k císaři - zaváhali, a jaké dopady by to mohlo mít na spásu jejich duše. Ferdinand II. byl mírumilovný člověk a horlivý křesťan, takže se mu myšlenka hromadných poprav příčila, a to dokonce i v případě, kdy měli na popravišti skončit vůdci „ohavné rebelie“. Ale díky podobným fanatickým projevům a reakcím svého bezprostředního okolí postupně ustupoval těm, kteří za něj de facto připravili celou pochmurnou scenérii. Dopady Sabinusova kázání, jemuž se na české straně dodnes nevěnuje mezi historiky prakticky žádná pozornost, byly veliké. Tištěná forma kázání byla totiž záhy vydávána tiskem a šířena po celé střední Evropě. 

   Z textu kázání kromě toho vyplývalo, že panovník musí postupovat tvrdě nejen vůči vůdcům povstání, ale i obecnému lidu, jenž se prý provinil stejně, když zavrhl právoplatného krále. Právě v kázáních tohoto typu a v mediální pozornosti, jichž se jim dostalo, byla zakotvena pochybná náboženská legitimizace nejen poprav na Staroměstském náměstí, ale i celá násilná rekatolizace v zemích Koruny české. To zbavovalo odpovědné muže té doby morálních zábran, a tak se rozhodli postupovat tak, jak by bylo pro ně za normálních časů prakticky nemyslitelné. Ve Vídni ale byli vedeni i politickými ohledy. K tvrdým postihům a radikálnímu řešení celé české otázky, a to včetně rozsáhlých státoprávních úprav české Koruny, nabádal císaře i Maxmilián Bavorský, jehož kredit na císařském dvoře po Bílé hoře nesmírně stoupl. Nejprve byla jmenována zvláštní komise složená z císařských radů a dalších významných dvorských hodnostářů, jež měla vypracovat strategii potrestání české stavovské obce. Komise fungovala velmi rychle a efektivně, a tak již záhy přišla s třemi hlavními stupni provinění a konkrétních trestů, jež byly v pobělohorském období v podstatě aplikovány v této podobě. První skupinu měli tvořit nejtěžší provinilci, tj. skuteční původci povstání a vůdci rebelie. O jejich vině se nepochybovalo a čekala je pouze ztráta hrdla. Do druhé skupiny měli být zařazeni všichni ti, kteří během povstání zastávali nějaký úřad a aktivně se angažovali v rebelii. Jim měly být konfiskovány statky a majetky, a to podle míry provinění. Třetí skupina by poté zahrnovala ty, jež se sice do povstání nezapojili, avšak uznali králem Fridricha Falckého. Na ně čekala pokuta, kterou by zaplatili státu.

    Tento žebříček perzekucí byl na císařském dvoře přijat s hlubokým zájmem a nadšením, protože svým způsobem kriminalizoval většinu stavovské obce, a to samozřejmě včetně celé řady katolických pánů, rytířů a měst, neboť zimního krále přijali i mnozí katolíci. To císaři umožnilo držet v šachu celou stavovskou obec, výrazně ji mocensky oslabit, a tak podlomit její revitalizační schopnost. Jinými slovy zabránit tomu, aby se ještě někdy v budoucnu opakovalo povstání podobného rozsahu. Mělo to být řešení definitivní a trvalé. A také bylo. Vůdci povstání, o jejichž osudu již bylo rozhodnuto ve Vídni, zatím stále meškali na svých statcích a nejevili nejmenší obavy. Odejít do emigrace nikoho z nich ani nenapadlo. Nevěděli tak, že již na počátku prosince 1620 obdržel královský místrodržící Karel z Lichtenštejna, jenž měl nyní stejně jako Ditrichštejn na Moravě titul císařského komisaře, tajné instrukce z Vídně. Měl ohlídat přední vůdce nedávného povstání, aby neuprchli ze země. Kdyby nabyl dojmu, že se někdo chystá za hranice, mohl jej i uvěznit. Avšak stavové mu to svým lehkovážným chováním velmi usnadnili. Zadržena a uvězněna tak byla zatím jen hrstka mužů. Velké zatýkání nastalo až o něco později. Dne 17. února 1621 byly totiž v Praze veřejně vyvěšeny patenty, které vyzývaly všechny odpovědné muže uplynulých dvou a půl let, aby se do šesti týdnů dostavili k hrdelnímu procesu. Zní to téměř neuvěřitelně, ale ani ve chvíli, kdy bylo z dikce patentů zřejmé, že se chystá velký hrdelní proces, nikdo za hranice neodešel. 

   Dodnes si lámou historikové i laičtí badatelé hlavu nad tím, proč stavové nevyužili této poslední možnosti a nezachránili si život. Odpověď se pravděpodobně skrývá nejen v již vyřčeném, tedy že se odpovědní lidé nechali obelstít počáteční zdrženlivostí bělohorských vítězů, ale také ve skutečnosti, které dnes již nepřikládáme váhu. Šlechta totiž byla historicky, majetkově i společensky svázána se svým domovem. Odejít dobrovolně do emigrace bylo tedy pro řadu z nich nemyslitelné. U některých dokonce sehrála roli i jejich odevzdanost Bohu a zmužilé přijetí budoucího trestu, včetně toho, že spoléhali na velkorysost „měkkého“ císaře. Buď jak buď, již 20. února došel do Čech z Vídně kompletní seznam devadesáti šlechticů a měšťanů, kteří měli být neprodleně zatčeni. Ve vězení skončilo 61 z nich, na zbylé byla uvalena domácí vazba. Ze způsobu, jaký byl k zatčení obžalovaných použit, dodnes mrazí, neboť až příliš nápadně připomíná praktiky totalitní moci. Lichtenštejn totiž pozval všechny v Praze přítomné osoby, jejichž jména byla na seznamu, aby se dostavili na úřední jednání na Pražský hrad, kde jim mělo být přečteno důležité sdělení od císaře. V Praze kolovala - snad záměrně - zpráva, že bude na slyšení u Lichtenštejna čten generální pardon. Dostavila se tedy naprostá většina v Praze přítomných pánů, rytířů a měšťanů. Když dorazili, bylo jim přečteno sdělení, že jsou všichni obžalováni z těžkých přečinů proti královskému Majestátu a z moci panovníka uvězněni. Obvinění byli vsazeni do hradních a radničních vězení, kde k nim za pár dnů přibyli i ti, jež se zdržovali na venkově a mimo Prahu. 

   Pro některé z obžalovaných si dokonce zajeli osobně císařští. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl na počátku března zatčen Valdštejnovým regimentem přímo na hradu Pecka ve východních Čechách. Ale zřejmě nejdobrodružnější a také nejtragičtější zatčení absolvoval Jáchym Ondřej Šlik. Vždy chtěl být velkým politikem, proto rád a často vstupoval do vysoké mocenské hry, aby nakonec dostal tvrdou lekci z pokrytectví tehdejších mocipánů. Šlik totiž původně opustil Čechy a usadil se v hornolužickém Zhořeleci, kde se snažil dosáhnout císařské milosti a přímluvy saského kurfiřta Jana Jiřího, kterého důvěrně znal, neboť byl kdysi jeho vychovatelem i učitelem. Považoval jej dokonce za osobního přítele. Když ale zjistil, že nemá nejmenší naději na milost, rozhodl se ukrýt u svého příbuzného Kryštofa Rederna na Frýdlantu v severních Čechách. Tady jej ale vypátrali saští agenti a dopravili do Drážďan. Saský kurfiřt poté bez jakýchkoli ohledů a sentimentu vydal Šlika jako gesto dobré vůle císaři. Spoutaný, zrazený a ponížený Šlik doputoval do Prahy v polovině května jako pouhý lapka. Byl uvězněn na Hradě ve společnosti svých důvěrně známých stavovských kolegů. To už byl sestaven soudní tribunál, jenž měl vynést očekávané rozsudky. Je příznačné, že v soudním tribunálu odmítli účast téměř všichni oslovení katoličtí páni, a to včetně Slavaty a Martinice! Nikdo totiž nechtěl být spojen s tím, že pošle na popraviště elitu země, neboť velký počet obžalovaných byl příbuzensky spojen s předními katolickými osobnostmi Českého království. 

   Předsedou tribunálu se tak stal nakonec sám Lichtenštejn, i když poněkud nedobrovolně. Jeho zástupcem byl jmenován nejvyšší hofmistr Adam z Valdštejna. Funkci žalobce si vysloužil Přibík Jeníšek z Újezda. Jmenovat deset přísedících se ale ukázalo jako velký problém. Do tribunálu se totiž hlásili buď méně známí katoličtí páni a měšťané, kteří nebyli zrovna reprezentativní složkou české společnosti, nebo rovnou patolízalové, jejichž podlézavost a rychlé převlékání kabátu se hnusilo i samotným vítězům. Nakonec museli v senátu usednout dokonce dva radové z Dolních Rakous, čímž však císař porušil platné zákony království. Přísedícími u soudů totiž mohli být pouze rodilí Češi. Řízení soudního tribunálu započalo na konci března. Nebyl to spravedlivý soud, ale fraška, jež měla vyvolat zdání legitimity. Obžalovaní totiž neměli téměř žádný prostor na obhajobu. Posuzovala se jen míry jejich viny. Všichni se měli zodpovídat z obžaloby těžké urážky královského Majestátu. Soud vypracoval celkem 236 otázek, které byly zformovány nikoli tak, aby dávaly obžalovaným možnost obhájit se, nýbrž aby pouze posoudily výši provinění a odkryly všechny nitky vedoucí od těchto klíčových aktérů povstání ke všem možným i myslitelným osobám v celé Evropě. Habsburk chtěl totiž ve své podezíravosti a touze po likvidaci jakékoli potencionální hrozby vědět naprosto vše: kdo, kdy, jak a s kým vším se zapletl doma i v zahraničí během povstání. Řada obžalovaných vinu popírala. Jiní se dobrovolně přiznávali. Našli se bohužel i tací, kteří svalovali vinu na jiné. Občas ale dostal prostor i někdo statečnější, jenž obhajoval povstání jako akt, jenž měl vést k ochraně království a jeho svobod před svévolí a útlakem nepřátel. Z Vídně, kde císařský dvůr děsila neochota některých obžalovaných spolupracovat na odkrytí údajného všenárodního a evropského spiknutí proti domu Rakouskému, dokonce dorazily instrukce, aby bylo vyšetřování přísnější a v případě nutnosti se užilo i práva útrpného. 

   O výsledku tohoto nespravedlivého procesu si nikdo nedělal žádné iluze, neboť již 5. dubna vynesl soud tresty nad těmi, kteří uprchli po Bílé hoře ze země nebo se v únoru nedostavili k slyšení u Lichtenštejna. Všichni, a to včetně Thurna nebo Viléma z Roupova, byli prohlášeni za věčné psance a odsouzeni ke ztrátě hrdla i majetku. O pár dnů později byli ke ztrátě cti a majetku posmrtně odsouzeni i ti, kteří zemřeli během let 1618 - 1620, tj. zejména Albrecht Jan Smiřický a Linhart Colona z Felsu. Msta se tak obracela i proti mrtvým. Tribunál následně poslal do Vídně ke schválení seznam 51 osob, jež byly shledány vinnými. Císař předložil seznam zvláštní dvorské komisi, ve které zasedla i řada Čechů, např. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Dokonce i pro Vídeň byla konečná bilance šokem. Došlo proto k částečné revizi a zmírnění některých trestů, některým byla dokonce udělena milost. Platilo to zejména o Vilému starším z Lobkovic, který jakožto strýc nejvyššího kancléře dostal milost, ačkoli byl původně odsouzen k trestu smrti. Zmírnila se také většina hrdelních trestů, kdy měla být odsouzenému uťata ruka a teprve poté by následovalo stětí. Z hlediska humánnosti bylo pořadí obráceno, tedy nejprve stětí a až poté utětí ruky. Navrhovaná čtvrcení odsouzených byla taktéž zamítnuta, ta měla v konkrétních případech nastat až po popravě. Poslední slovo ale měl sám císař Ferdinand. Právě nyní mohl panovník prokázat velkorysost vítěze i křesťanské milosrdenství a udělit odsouzeným milost. Původně o tom dokonce uvažoval, ale jeho jezuitští i čeští rádci jej od takového kroku zrazovali. Noc před podpisem strávil Ferdinand v modlitbách a rozjímání. Nebylo to pro něj snadné rozhodování. Ráno druhého dne se obrátil na svého zpovědníka se slovy: „Pod svědomím tě zavazuji, abys mi pravdu pověděl, mohu-li já ty odsouzené s dobrým svědomím životem darovati?“ Jezuitský zpovědník mu údajně odpověděl: „Oboje v tvé císařské moci jest.“ Ferdinand se podle této rady zachoval a zvolil možnost v očích většiny současníků i dalekých potomků špatnou. 

   Dne 16. června císař rozsudky podepsal. Vzhledem k tomu, že už v květnu sepsal závěť, v niž stálo, že na ulehčení svého svědomí a k očištění hříchů vykoná pouť k zázračné Panně Marii do Mariazell, podepsal rozsudky s vlažným klidem cynického státníka. O tři dny později byly rozsudky čteny odsouzeným, kteří se stali oběťmi vykonstruovaného procesu. Nakonec bylo odsouzeno 45 osob, z toho 29 k trestu smrti, avšak popraveno bylo nakonec o dva muže méně. Jak to? K smrti byl totiž původně odsouzen i Martin Fruwein z Podolí, a to způsobem zvláště odpudivým. Před stětím mu měl být vyříznut jazyk, protože nejvíce prý zhřešil proti královskému Majestátu svým jazykem, tedy slovem. Tím bylo samozřejmě myšleno, že se stal jakožto brilantní a erudovaný právník autorem stavovských Apologií a pamfletů. Po vytržení jazyka měl být sťat a poté čtvrcen. Martin Fruwein ale netušil, že jej čeká takový osud. Vězení i výslechy nesl velmi špatně, navíc v žaláři těžce onemocněl. Jelikož byl vystaven neustálému stresu prakticky již od bitvy na Bílé hoře - jeho dům v Praze tak jako mnoho jiných vyrabovali vítězní vojáci, při tom byl Fruwein údajně mučen, aby prozradil, kde má ukryté cennosti - rozhodl se k zoufalému činu. K tomu jej donutila jistě i zpráva, že měl být podroben mučení, neboť ve Vídni nebyli spokojeni s jeho výslechy. Dne 7. června proto Fruwein během výslechu zažádal o odchod na toaletu. V podstřeší věže se protáhl vikýřem a následně byl nalezen mrtvý dole v Jelením příkopu Pražského hradu. Otázka, zdali zvolil dobrovolný odchod ze života, či se pokoušel neúspěšně uprchnout, zůstává dodnes nevysvětlena. Spravedlnost však musela být vykonána i po smrti. Jeho oddělená hlava byla přibita na šibenici na dnešním Václavském náměstí. Jedna čtvrtina těla byla pověšena u silnice na bělohorské pláni, ostatní před městské brány na dalších třech světových stranách. Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, další z odsouzených, který ale nakonec pod katovým mečem neskončil, byl naopak tajně omilostněn již krátce po vynesení rozsudků. Avšak milost mu byla veřejně udělena až na popravčím lešení, a tak do poslední chvíle netušil, že bude ušetřen. 

   Odsouzení k popravě byli převezeni 20. června na Staroměstskou radnici, kde strávili svou poslední noc. Mohli je zde navštívit utrakvističtí a luteránští kněží, kteří je měli duchovně posilnit a připravit na nadcházející poslední cestu. Českobratrským duchovním nebylo dovoleno, aby měli k vězňům přístup. Dokonce i za této situace se kolem odsouzených pohybovali jezuitští zpovědníci, aby se je pokusili na poslední chvíli obrátit ke katolické víře. Nikdo tak neučinil. Naopak, podle četných svědectví se všichni odsouzení chovali mimořádně statečně a někteří dokonce toužili potom, aby již nastalo ráno a oni mohli podstoupit mučednickou smrt. Poslední noc využili odsouzení k vroucím modlitbám a rozjímání. Nazítří, dne 21. června, se v ranních a dopoledních hodinách odehrálo na Staroměstském náměstí krvavé divadlo, jehož se zúčastnily početné zástupy Pražanů. Exekuce se uskutečnila na vyvýšeném dřevěném pódiu. Pódium pokryté černým plátnem mělo rozměry 16 x 16 metrů a přiléhalo k východní straně Staroměstské radnice zhruba ve výši jejího prvního patra. Vedle tohoto vysokého pódia se nalézal pod arkýřem radniční kaple ochoz s místy pro členy soudního tribunálu a další významné zemské úředníky. Celé popraviště obstupoval kordon mušketýrů. Další vojáci střežili klid v ulicích. Ironií dějin se vesměs jednalo o muže z Valdštejnova pluku. Valdštejn sám se v té době v Praze zřejmě nenalézal, a i kdyby, osud povstalců mu byl lhostejný. Přesto o nějakých dvanáct let později vstoupí s českými emigranty do tajných kontaktů a projeví jim otevřené sympatie. 

Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621 se zapsaly velmi silně do paměti současníků i potomků. Do historie vešla především velká statečnost drtivé většiny popravených. Mnozí šli na popraviště s veselou tváří a přesvědčením, že jsou mučedníky protestantské víry a české země. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Popravy vykonal legendární staroměstský kat a chrudimský rodák Jan Mydlář (1572 - 1664), muž ve svém oboru nesmírně vážený a respektovaný. Byl bezesporu jedním z nejlepších katů české historie a celé představení vykonal toho dne jen s pomocí několika pacholků, čtyř mečů a během neuvěřitelně krátké doby pouhých 5 hodin. Ani jednou neminul a přistupoval po celý den k odsouzeným s velkou úctou a nebývalou ohleduplností, za což si vysloužil doživotní obdiv Pražanů. Ve Vídni se totiž těžce přepočítali. Domnívali se, že veřejná exekuce Čechy zastraší a ukáže jim spravedlnost nad těmi, kteří porušili přísahy a zradili panovníka. Jenže v danou situaci, kdy už se lidé v celém království dostatečně přesvědčili o tom, že je bělohorští vítězové rozhodně nebudou nijak šetřit, nevstupoval ani jeden z odsouzených toho dne na lešení jako zavrženíhodný odsouzenec, nýbrž jako mučedník protestantské víry, oběť zlovůle vítězů a také jako ochránce starobylých práv i svobod země. Takto se také staroměstské popravy zapsaly do paměti následujících generací. A kdo byli oni popravení? Uvedeme je všechny: 

1. Jáchym Ondřej Šlik: byl prvním ze tří popravených pánů spolu s Václavem Budovcem a Kryštofem Harantem. Jako přední evangelický radikál a jeden z mála z úzkého okruhu původců povstání, jenž neodešel do emigrace, měl jen minimální naději na milost, ačkoli se jí do poslední chvíle dovolával. Při výsleších se nechoval zrovna dvakrát zmužile a snažil se své činy bagatelizovat. Po přečtení rozsudku však v sobě našel hrdost a na popravčí lešení vystoupil beze strachu, a dokonce s usměvavou tváří. Když se jej ještě naposledy pokoušel jezuitský zpovědník přesvědčit k přijetí katolické víry, odsekl mu rozhodně: „Již mne nech na pokoji!“ Po stětí mu byla uťata pravá ruka. 

2. Václav Budovec z Budova: jelikož byl vzdělaným mužem bystrého intelektu, který po mnoho let tvrdošíjně bránil nejen Jednotu bratrskou, ale i celý evangelický tábor, nazývali jej katoličtí oponenti hanlivě „Kozí brada“, jelikož měl zálibu ve šlechtění a pěstování svého ukázkového plnovousu. Když se jej tedy pokoušeli jezuitští zpovědníci přimět ve vězení Staroměstské radnice ke konvertování, nejenže je odbyl, ale dokonce si z nich tropil posměšky. Na popravčí lešení vkročil odvážně, hladíce si při tom své šediny i dlouhý vous se slovy: „Mé milé šediny, hle, jaká čest vás očekává, když v brzkém čase korunou nebeskou budete poctěny.“ 

3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: poslední z popravených pánů byl více dobrodruhem a renesančním kavalírem než politikem. Habsburk mu však neodpustil odstřelování vídeňského Hofburgu v roce 1619 ani to, že v předvečer povstání konvertoval k protestantismu. Jeho osud je jedním z nejznámějších a nese v sobě všechny prvky tragédie. Do historie vstoupila jeho slova pronesená krátce před popravou: „Ach můj milý Bože! Jaké a kolikeré vzdálené země jsem prošel, v jak mnohých nebezpečenstvích živobytí mého na zemi i na moři jsem býval, častokráte za kolik dní chleba jsem neviděl, pískem jsem jednou všecken zasypán byl, a ze všeho mně dobrotivý Bůh pomohl; a hle, nyní v mé milé vlasti nevinně smrt násilnou postoupiti musím. I odpustiž Pane Bože mým nepřátelům!“ Kryštof Harant narážel na svou cestu do Svaté země, Jeruzaléma a Egypta, kterou sepsal a vydal tiskem roku 1608. V řadách tribunálu, který byl přítomen popravám, seděl Harantův bývalý švagr a společník z cest Heřman Černín z Chudenic. Ten se v roce 1625 dokonce oženil s vdovou po Kryštofu Harantovi Annou Saloménou. 

4. Kašpar Kaplíř ze Sulevic: nejstarší z popravených na Staroměstském náměstí. V době exekuce mu bylo už neuvěřitelných 86 let! Všichni v jeho okolí, a to včetně vlastní rodiny, se jej proto snažili přemluvit, ať požádá o milost. Podle všeho by ji skutečně obdržel pro svůj vysoký věk, neboť Vídeň potřebovala projevit před Evropou akt milosrdenství, jímž mělo být právě udělení milosti stařičkému rytíři, který sloužil čtyřem českým králům z rodu Habsburků (Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II. a Matyáš). Kaplíř to však odmítl s tím, že nebude škemrat o život u vítězů, kterými opovrhoval. Pro své vysoké stáří už nemohl ani vyjít schody na popravčí lešení. Poprosil proto utrakvistického kněze Jana Rosaciuse Hořovského, faráře od sv. Mikuláše na Malé Straně, který trávil s odsouzenými poslední okamžiky, aby jej podpíral. Obával se totiž, že by mohl ze schodů upadnout, srazit si vaz a vystavit se tak pomluvám, že se zabil ze zoufalství, aby utekl potupné smrti. Když na něj bylo ve vězení Staroměstské radnice zavoláno, prohodil vesele k přítomným: „Ve jménu Páně! Však jsem se již toho světa dosti jako lžící nasytil.“ Na popravčím lešení mu však již vetché a nemocné tělo vypovědělo poslušnost, a tak jen s velkými obtížemi poklekl na kolena chvěje se po celém těle... 

5. Prokop Dvořecký z Olbramovic: jen málo z popravených toho dne projevilo ještě na poslední chvíli vzdor. Prokop Dvořecký byl jedním z nich. Na popravčím lešení se totiž obrátil k přítomným císařským rychtářům a zvolal: „Povězte císaři, že já nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on státi musí na hrozném a spravedlivém.“ 

6. Fridrich z Bílé: původně měl být čtvrcen, ale ve Vídni rozsudek zmírnili na „pouhé“ stětí. Na popraviště vystoupil bez většího patosu, zato však pobožně a vesele.

7. Jindřich Ota z Losu: až do poslední chvíle se obával, že bude čtvrcen. Nakonec byl sťat. Ještě než byl zavolán k popravě, prohlásil: „Nu, milý císaři, utvrdiž trůn svůj krví naší. Než jak z toho budeš Pánu Bohu odpovídati v den soudu, to ty zvíš.“

8. Diviš Černín z Chudenic: v jeho případě se nejvíce zrcadlí cynismus bělohorských vítězů. Diviš Černín byl totiž katolíkem, jediným, jenž byl toho dne popraven. Vyčítáno mu bylo to, že v roce 1618 vpustil stavovské radikály do areálu Pražského hradu, což vzápětí vyústilo v defenestraci. Vina na něm ovšem ulpěla zejména proto, že jej Fridrich Falcký jmenoval svým hofmistrem. Za jeho popravou se ale nesporně skrývají i dvorské intriky, neboť nebyl u dvora oblíbený už před rokem 1618. Ve Vídni také potřebovali mít na popravišti alespoň jednoho katolíka, aby před cizinou demonstrovali, že exekuce není zaměřena proti protestantské opozici, nýbrž proti rebelům bez ohledu na vyznání. Přimlouvali se za něj mnozí, dokonce i pražský arcibiskup Lohelius. Sám Černín v milost věřil až do chvíle, dokud se nad ním nezjevil stín katova meče. Na popravčím lešení byl přítomný i jeho bratr Heřman Černín, který se ze zcela pochopitelných důvodů vzdálil v čas popravy do ústraní a na pódium se vrátil až po bratrově stětí.

9. Vilém Konecchlumský z Konecchlumí: stejně jako Kašpar Kaplíř, tak i Vilém Konecchlumský byl v čase popravy již ctihodným kmetem. Bylo mu 70 let a již mu ani pořádně nesloužily nohy. Popraven byl proto, že jako válečný komisař stavů stál v čele zemské hotovosti z Čáslavska a Chrudimska, s níž táhl proti Vídni v roce 1619.

10. Bohuslav z Michalovic: na lešení vystoupil jako poslední z odsouzených rytířů. I jemu byl zmírněn trest. Původně mu měla být totiž před stětím useknuta ruka. Svými posledními slovy dokonale vystihuje svou povahu i smysl pro humor. Byl totiž hrubě pohněván tím, že jde ke katu až jako desátý v pořadí. Když byl před ním volán Fridrich z Bílé, ohradil se proti tomu slovy: „Proč má pán z Bílé přede mnou na smrt jíti, an jsem já v tomto životě jej předcházíval a před ním chodíval?“ Po těchto slovech přistoupil k Fridrichovi z Bílé, objal jej a políbil, přičemž pronesl: „Jdi bratře milý napřed, když tak Bůh chce, a já půjdu za tebou.“

11. Valentin Kochan z Prachové: za vlády zimního krále působil jako písař a purkmistr Nového Města pražského. Na popraviště vešel jako první z měšťanského stavu. Chtěl na popraviště vzít svého malého synka, aby si pamatoval otcovu smrt, avšak kněz Rosacius mu v tom zabránil. 

12. Tobiáš Štefek z Koloděj: jako direktor za městský stav spolupodepisoval konfederace s ostatními zeměmi. Též hlasoval pro sesazení Ferdinanda II. a zvolení Fridricha Falckého. Podílel se i na tvorbě konfederační Ústavy z roku 1619. Na popravišti měl delší projev než ostatní. Jeho poslední slova zněla: „V ruce tvé, o Pane Ježíši Kriste...“, než ale domluvil, byl sťat. 

13. Jan Jessenius: měl nejkrutější popravu ze všech. Kat mu před stětím totiž vyřízl jazyk. Sám Jessenius k tomu ještě před popravou pronesl: „Velice mne to bolí, že svého jazyka, který před knížaty, před králi, před císaři mluvíval, tak potupně zbaven býti mám; ač sice to mrzuté s ním se katování budoucímu vzkříšení nic překážeti nebude.“ Svůj nelehký úděl vzal však statečně a nedal na sobě znát strach ani bolest. Jeho tělo bylo po popravě rozčtvrceno za městskými hradbami. 

14. Kryštof Kober z Koberšperku: byl stařešinou direktorů za městský stav. Popravu absolvoval neobyčejně statečně a soucitně, neboť utěšoval své spoluvězně. K místu popravy pochodoval směle, načež prohlásil odhodlaně: „Tuto mám já umříti? Neumřu, ale živ budu a vypravovati skutky Hospodina v zemi živých.“ 

15. Jan Šultys z Felsdorfu: jako purkmistr v Kutné Hoře a člen direktorského sboru za městský stav byl po popravě posmrtně dopraven do svého města. Zde byla jeho sťatá hlava vystavena potupně na pranýři. Sundána byla až v roce 1724 (!) na povolení císaře Karla VI., když se opravovala městská brána. Jak je dojemně zaznamenáno, myslel v posledních okamžicích především na svou manželku, děti i služebnictvo. Při příchodu na popraviště klekl na kolena a hlasitě zvolal: „Přijď, přijď, Pane Ježíši Kriste a nechtěj meškati!“ 

16. Maxmilián Hošťálek z Javořice: Maxmilián Hošťálek byl purkmistrem v Žatci, kde bylo jeho tělo také po popravě vystaveno na zdejším pranýři. Shodou neobyčejných náhod nebyla Hošťálkova hlava snesena z pranýře ani poté, co v roce 1631 obsadili město Sasové a mohli se sem tak vrátit čeští exulanti. Hošťálkova hlava visela na pranýři až do roku 1637, kdy byla na žádost Jana Zikmunda, Hošťálkova syna z druhého manželství a plukovníka císařské armády, sundána po předchozím souhlasu císaře Ferdinanda III. a uložena do rodinné hrobky. 

17. Leander Rüppel z Ruppachu: byl to významný staroměstský měšťan a doktor práv, jenž působil mimo jiné v diplomatických službách stavů. Byl popraven stětím. Po exekuci mu byla uťata pravá ruka a zavěšena na pranýř u Staroměstské radnice. 

18. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu: před povstáním vykonával funkci advokáta při císařském dvoře. Za panování zimního krále působil jako královský rada nad apelacemi. Byl sťat, poté mu byla uťata pravá ruka. 

19. Jan Kutnauer ze Sonnenštejna: staroměstský purkmistr Jan Kutnauer byl popraven oběšením. Tento způsob popravy byl zvolen ze dvou základních důvodu. Za prvé se jednalo ve své době o potupný způsob exekuce, obzvláště u člena Jednoty bratrské, jímž Kutnauer byl. A to z důvodu biblického prokletí viselce na dřevě a také proto, že byl pro oběšeného předobrazem Jidáš, který se oběsil, když zradil za 30 stříbrných samotného Ježíše Krista. Paralela odsouzeného, jenž zradil císaře, s Jidášem, tak byla pro současníky zcela zjevná. Za druhé také bylo nutné, aby si mistr popravčí odpočinul od fyzicky namáhavého stětí. Pokud by byl totiž kat unavený a vyčerpaný, hrozilo, že může některého z odsouzených pouze ranit a prodloužit mu tak agónii. Jelikož kat Mydlář popravoval de facto svého někdejšího pána, jednal s ním nad míru uctivě, a dokonce jej žádal za odpuštění. Kutnauer Mydlářovi věnoval měšec s penězi a žádal jej, aby vykonal popravu řádně a rychle. To se také stalo. Byl oběšen na trámu vystrčeném z okna Staroměstské radnice. 

20. Simeon Sušický ze Sonnenštejna: Simeon Sušický byl nevlastním otcem Jana Kutnauera, staroměstským radním a stejně jako jeho předchůdce i důležitým členem Jednoty bratrské. Oběšen byl hned vedla Kutnauera, a to tak nešťastně, že se dotýkal obličejem svého nevlastního syna. 

21. Nathanael Vodňanský z Uračova: i pro tohoto významného staroměstského měšťana byla připravena šibenice. Avšak nikoli na Staroměstské radnici, ale na samotném náměstí. Když se to Vodňanský dozvěděl u Staroměstské radnice, zklamaně prohlásil ke svým již popraveným druhům: „O, moji milí tovaryši, líto mi jest, že nemám tu spolu s vámi viseti, ale že k místu ohavnějšímu jíti musím.“ 

22. Václav Maštěrovský z Jizbice: tento pražský měšťan a staroměstský radní byl až do poslední chvíle přesvědčen, že mu bude udělena milost. Jeho strýc Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu měl být totiž původně popraven i s ostatními na Staroměstském náměstí, avšak dostal milost, a to přímo ve chvíli, kdy vstoupil na popravčí lešení po popravě Bohuslava z Michalovic. Byla to ošklivá psychologická hra, protože Sixtovo omilostnění mělo u zbývajících odsouzených vyvolat falešný dojem naděje, aby se tak během probíhající exekuce zbytečně „necukali“. Václav Maštěrovský ale strýcovo štěstí neměl. Byl sťat mečem. 

23. Jindřich Kozel z Peclinovce: novoměstský radní a válečný komisař stavů byl popraven stětím jako dvacátý v pořadí. 

24. Ondřej Kocour z Votína: stejně jako Jindřich Kozel, tak i Ondřej Kocour byl vlivným novoměstským měšťanem, jenž se přidal na stranu vzbouřených stavů. I jeho připravil o hlavu Mydlářův meč. 

25. Jiří Řečický: i tento bývalý novoměstský radní byl sťat za účast v protihabsburském povstání. 

26. Michal Witmann: další z novoměstské rady, který skončil na popravišti. Také Witmann byl sťat. 

27. Simeon Vokáč z Chýš: poslední z novoměstských radní, který zaplatil účast v povstání svým životem. Stejně jako výše předešlí jeho kolegové byl sťat. 

   Pro výstrahu byly hlavy dvanácti nejvýznamnějších rebelů potupně zavěšeny na cimbuří Staroměstské mostecké věže. Jednalo se o hlavy Šlika, Budovce, Bohuslava z Michalovic, Kašpara Kaplíře, Jindřicha z Losu, Prokopa Dvořeckého, Fridricha z Bílé, Jiřího Hauenšilda, Valentina Kochana, Tobiáše Štefka, Kryštofa Kobra a Jesseniuse. Musela to být hrůzná podívaná, která připomínala každodenně Pražanům i všem návštěvníkům hlavního města království, jak bude naloženy s těmi, jež by se snad ještě někdy opovážili povstat proti králi. Jak se asi musel tvářit sám Ferdinand II., když za svých pražských pobytů v roce 1623 a v letech 1627 - 1628 musel mnohokrát při cestě na Pražský hrad nebo na Staré Město pohlédnout vzhůru a spatřit zbytky ostatků mužů, z nichž některé osobně znal? Napospas dravcům a rozmarům přírody byly hlavy ponechány na svém místě až do roku 1631. Pouze Šlikova hlava byla roku 1622 sňata a vrácena rodině. Hlavy popravených českých pánů navíc nesundali jejich kati, ale až čeští exulanti, kteří se po obsazení Prahy saským vojskem mohli alespoň na čas vrátit do vlasti. Ti je také nakonec uložili na neznámé místo[6]. Staroměstské popravy šokovaly celou Evropu a vzbudily odpor i v řadě katolických zemích. I to byl jeden z důvodů, proč se hromadné exekuce už neopakovaly na Moravě, i když tak bylo původně zamýšleno[7].   

   Přesto si kat posvítil na jednu významnou moravskou osobnost. Pamatuje si čtenář na Fridricha, svobodného pána z Tiefenbachu, který v roce 1619 uštědřil císařským potupnou a hořkou porážku v bitvě u Dolních Věstonic? Tento statečný muž si odešel léčit dnu ještě před bitvou na Bílé hoře do lázní Pfeffers ve Švýcarsku, kde byl však zadržen místními katolíky a vydán do Rakous k potrestání. Habsburk na Dolní Věstonice nezapomněl, a proto byl Tiefenbach uvězněn, vyslýchán a nakonec v květnu 1621 popraven v Innsbrucku. Hněv bělohorských vítězů se však i přesto vybil pouze na těch, kteří celou válku začali a strhli do ní i ostatní. Nejvíce nalezla hromadná exekuce českých pánů odezvu v samotných Čechách, neboť s ohledem na pestré příbuzenské vztahy mezi českou šlechtou i měšťanstvem měli popravení nejen mnoho příbuzných, ale i přátel, kteří si vzpomínku na ně udrželi celá desetiletí. Mnohdy se předávaly s úctou i následujícím generacím. V některých rodinách se vzpomínka na popravené uchovala dodnes. Obecný lid, a to bez ohledu na vyznání, vesměs popravy odsuzoval jako zavrženíhodné, už jen pro vysoký věk většiny popravených. Nejmladší z popravených, Jan Kutnauer, měl v době popravy necelých 40 let. To mimo jiné znamená, že se jednalo osoby ve své době poměrně známé a díky stáří také respektované. Očití svědkové dokonce napočítali, že jen deset popravených osob mělo dohromady přes 700 let věku. 

   Popravami ale postihy nekončily, neboť v následujících dnech bylo několik osob postiženo nižšími tělesnými tresty a potupným vymrskáním z města. Do paměti se asi nejvíce zapsal osud staroměstského úředníka Mikuláše Diviše, který byl na několik hodin přibit jazykem k šibenici, protože oslavně vítal Fridricha Falckého po jeho vjezdu do Prahy v roce 1619. Většina těch, kteří byli odsouzeni k doživotí nebo jim byl zmírněn trest smrti na žalář do konce života, se v dalších letech dočkala většinou amnestie a propuštění. Z významnějších osobností tak zemřel ve vězení (lépe řečeno v domácí internaci) v podstatě jen Vilém starší z Lobkovic, jehož život vyhasl roku 1626 na zámku Zbiroh. Některým bylo umožněno odejít ze země, což se týkalo například při staroměstské exekuci omilostněného Sixta z Ottersdorfu. Majetky všech popravených i těch, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti, propadly královské komoře. Císař je většinou později rozdělil mezi své věrné a ty muže, jež se nejvíce zasloužili o porážku stavů. Na konec je nutné zmínit, že všechny provedené tresty i jejich forma plně zapadaly do dobového kontextu, neboť byly běžně aplikovány na rebely, buřiče a obzvláště zavrženíhodné zločince. Nic to ale nemění na tom, že rozsah poprav a nemilosrdné naplnění všech forem raně novověkých trestů až do posledních odpudivých zvyklostí, a to navíc aplikovanými na osoby veřejně známé a respektované, způsobilo, že se popravy na Staroměstském náměstí roku 1621 vymykají všemu, co můžeme nalézt ve starších českých dějinách. To často vede k nesprávným a tendenčním výkladům, ať již nekriticky oslavným či naopak kritickým a dehonestujícím, jež jsou však nedílnou součástí celé bělohorské epochy. 

Pobělohorské konfiskace    

   V dalších kapitolách se pokusíme zmínit o tom, jakým způsobem probíhaly konfiskace majetku, násilná rekatolizace a také státoprávní změny v zemích Koruny české, což vše byly neblahé důsledky, které přinesla Bílá hora. Je to nutné mimo jiné z toho důvodu, abychom plně pochopili stavovské povstání v jeho souvislostech. Známe totiž už předpoklady a průběh revolty českých stavů. Nyní je čas na vysvětlení všech dopadů, jež porážka stavů v roce 1620 přinesla pro celou zemi i její obyvatele, a to i přesto, že se budeme často dostávat až za hranici vytyčeného roku 1621[8]. Soudní tribunál a následně vynesené tresty z první poloviny roku 1621 byly jen pověstnou špičkou ledovce, protože na základě doktríny zformované ve Vídni byla více či méně vina většina stavovské obce. Jelikož pochopitelně nebylo možné aplikovat hrdelní tresty a uvěznění na větší počet osob, neboť by tím mohlo dojít ke zhroucení samotného společenského zřízení v království, přicházely na řadu konfiskace majetku. Ty měly řadu výhod. Nejenže hmotně oslabovaly stavovskou společnost v Čechách a na Moravě, ale také přinášely finanční prostředky do prázdné císařské komory, jež byla zatížena pokračující válkou. Je velkým paradoxem celé epochy, že to byli sami stavové, kdo s konfiskacemi v Čechách a na Moravě začal, a to v měřítku poměrně velkém. Touha po oplacení stejným tak byla na straně postižených katolických osob i institucí velmi silná.  

Moravští stavové před konfiskační komisí v roce 1622. I na Moravě proběhly po Bílé hoře rozsáhlé konfiskace, avšak ty ani zdaleka nedosahovaly rozměrů a přísnosti těch uskutečněných v sousedních Čechách. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Konfiskace majetku lze rozdělit do několika základních etap. První etapa byla spojena s pokutováním předních povstalců, které postihl hrdelní proces, či po Bílé hoře opustili zemi. Druhá etapa byla zahájena v průběhu roku 1622, kdy došlo k pokutování zbylých šlechtických předáků a také královských měst. V této druhé etapě byly provedeny do té doby největší majetkové přesuny v dějinách země. Dokonce ještě rozsáhlejší než v husitské epoše. Ve Vídni vtiskli konfiskacím velmi sofistikovaný rámec. Dne 3. února 1622 byl totiž vydán generální pardon, jenž byl zveřejněn v květnu pro České království a v listopadu pro Moravské markrabství. V něm stálo, že se panovník napříště vzdává všech forem potrestání, jež by obsahovaly ztrátu hrdla. Avšak vzhledem k tomu, jak velké náklady musel císař vynaložit na podrobení země, je každý účastník rebelie povinen se do šesti týdnů od zveřejnění pardonu dostavit před komisi, jež posoudí míru jeho provinění a stanoví výši finanční pokuty. Vzhledem k tomu, že měla většina lidí ještě dost živé vzpomínky na staroměstské exekuce, rozhodla se před komisi dostavit. Aby bylo možné generální pardon stáhnout na co nejširší část stavovské obce, což by přineslo císařské pokladně více financí, byla vyhotovena vcelku vágní, avšak svazující formulace, že rebelem byl v letech 1618 - 1620 každý, kdo se podílel na vojenských výpravách stavů, uznal vládu direktorů, hlasoval pro zvolení Fridricha Falckého a uznal jej za krále. 

   Co bylo však ze všeho nejzáludnější, je skutečnost, že podle interpretace generálního pardonu se stal rebelem každý, kdo stavům platil daně, což byla drtivá většina domácí šlechty i měšťanů. Katolické příslušníky stavovské obce nevyjímaje. V Čechách bylo konfiskacemi postiženo zhruba 700 příslušníků panského a rytířského stavu, přičemž téměř čtvrtina z tohoto počtu přišla o veškerý majetek. O polovinu majetku byla připravena asi půlka postižených. Na Moravě konfiskace postihly přibližně 250 osob. Do budoucna bylo důležité, že i mnozí z těch, jimž byl majetek ponechán, jej museli přijmout od panovníka v podobě manských údělů, de facto lén, a tak došlo k společenskému poklesu těchto jedinců a jejich přímé závislosti na králi. Města byla pokutována většinou odejmutím statků, aby tak byl podlomen jejich hospodářský potenciál. Nejvíce tragické na konfiskacích ovšem bylo, že z nich císařská komora profitovala v konečném součtu jen minimálně. Císař byl totiž zadlužen na všech stranách a po Bílé hoře se samozřejmě poctivě ozvali všichni, jimž panovník něco dlužil. Aby se Ferdinand rychle zbavil svých pohledávek, dával zabavené statky svým stoupencům a kariéristům všeho druhu pod cenou. Jiné věnoval jako odškodnění konkrétním osobám nebo institucím. Některé byly dokonce rozchváceny zkorumpovanými úředníky v Praze. 

Vynesení rozsudku v konfiskačních procesech znamenalo tragédie pro celé panské a rytířské rodiny. Páni i rytíři totiž přicházeli často i majetky, které vlastnil jejich rod po celá staletí. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   S konfiskacemi také úzce souvisí i problém drastického znehodnocení měny, k němuž došlo po Bílé hoře. Byl to důsledek necitlivých zásahů panovnického dvora i četných finančních spekulací, jimž se ve válečné a právně velmi sporné době velmi dařilo. Císař se rozhodl v důsledku nedostatku peněz uchýlit k prostředku ve své době (a nejen v této době) vcelku běžnému - devalvoval měnu tím, že snížil obsah drahých kovů v mincích, tj. především stříbra. Problémem však bylo, že panovník touto operací pověřil 18. ledna 1622 tzv. mincovní konsorcium, v jehož čele stáli Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna, František z Ditrichštejna a Pavel Michna z Vacínova. Skutečným „mozkem“ následných operací byl ovšem zkušený i prohnaný kupec a bankéř Johann de Witte, původně pocházející z Nizozemí, avšak nyní žijící a působící v Praze. Úzce s ním spolupracoval vychytralý a zkušený pražský židovský finančník Jakub Baševi. Toto konsorcium tak bylo bohužel složeno z lidí lačných peněz i majetku a skvěle se orientujících v době, která umožňovala některým téměř vše. Konsorcium získalo od panovníka za jednorázovou sumu šesti milionů zlatých pronájem ražby mince a monopolní právo na výkup neraženého stříbra i předkupní právo na veškeré vytěžené stříbro. Stalo se tak to, co se stát muselo: působením konsorcia došlo k silného znehodnocení měny, což vyústilo ve velkou inflaci. Životní podmínky obyvatel, jež ostatně nebyly vlivem několikaletého válčení nijak dobré, se rapidně zhoršily a nastala všeobecná drahota. Jelikož se za znehodnocenou měnu následně pořizovaly konfiskované statky, tratila na tom především státní pokladna. To naopak řadě lidí umožnila skupovat zabavené statky pod cenou a ve velkém množství. 

   Tak přišel ke svým velkým majetkům a zázračnému společenskému vzestupu i Albrecht z Valdštejna. Tento stav nakonec musel zastavit sám Ferdinand, který 28. prosince 1623 vyhlásil státní bankrot. Správu mince tak musela znovu převzít královská komora, jež už ale mohla pouze jediné, a to „dlouhou minci“, jež se razila v letech 1622 - 1623, devalvovat na osminu její nominální hodnoty. To byla tečka za finančními machinacemi, avšak nikoli za bídou lidí, protože ekonomika království se dávala dohromady dlouhá léta a vlivem pokračující války se de facto vzpamatovala až v době, kdy většina členů konsorcia už nebyla ani na živu. Konfiskace majetku stavů výrazně usnadnily rekatolizaci českých zemí[9]. Bezprostředně po Bílé hoře se do Čech vrátili jezuité i pražský arcibiskup Jan Lohelius, který v únoru 1621 znovu vysvětil katedrálu sv. Víta na Pražském hradě znesvěcenou - alespoň dle mínění katolické strany - korunovací Fridricha Falckého a kalvínským obrazoborectvím z roku 1619. V následujících měsících již začala katolická strana zabírat první protestantské svatostánky v Praze i na jiných místech v zemi. Rekatolizace se však netýkala jen Čech a Moravy, kde s ní měli obyvatelé již výrazné zkušenosti z předbělohorské doby, ale také Horních i Dolních Rakous. Avšak v Čechách byla z pohledu panovníka a jeho dvora přímo otázkou bytí či nebytí. Vždyť habsburská opozice vycházející z Čech po celou dobu trvání podunajské monarchie byla z drtivé většiny protestantská, a tak se ve Vídni jevilo jako účinný prostředek eliminace ducha odporu to, že vezmou Čechům jejich většinové náboženství.  

Zabavování majetku povstalců. Obzvláště těsně po Bílé hoře mělo rámec drancování a okrádání za bílého dne. Všem popraveným na Staroměstském náměstí byl majetek zkonfiskován do posledního pětníku. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   K rekatolizaci byli však Habsburkové vedeni i mezinárodními ohledy, protože například Španěl by asi jen těžko přijal fakt, že by zůstalo v království tak těžko dobytém převažujícím náboženstvím luteránství či Jednota bratrská. Nastala tedy éra úplné konfesionalizace, tj. sjednocení náboženství v rámci jednoho státního celku, v tomto případě podunajské monarchie. To do budoucna významně posílilo i centralizaci říše, protože garantem a ochráncem víry se stával stát sám, nikoli stavové jako doposud. Ačkoli mnozí nebudou nyní souhlasit, české země byly ve své téměř úplné svobodě víry v předbělohorském období unikátem v celé Evropě, který však v dobovém kontextu směřujícím výhradně ke konfesionalizaci jednotlivých evropských zemí představoval svým způsobem anomálii. A tak rekatolizace v Čechách, ačkoli násilná a krutá, zapadala do vývojového trendu ve větší části Evropy. Rekatolizaci Čech a Moravy nelze oddělit od osoby Ferdinanda II., který v ní spatřoval životní poslání a možnost jak si zajistit spásu vlastní duše. Přesto je podivuhodné, že panovník s rekatolizací nijak zásadně nespěchal, a to i přesto, že na základě svých zkušeností s rekatolizací Vnitřních Rakous dobře věděl, jak dlouhodobě náročný proces jej a jeho byrokratický aparát čeká. To dokládá, že i přes svou hlubokou víru a přesvědčení o správnosti takového kroku dokázal uvažovat na prvním místě jako politik a státník. To vrhá na panovníka poněkud jiné světlo. Stejně tak skutečnost, že násilná a rychlá rekatolizace neodpovídaly původním návrhům dvora a ani pražského arcibiskupa. Ten v prosinci 1620 navrhoval císaři, aby se prozatím rekatolizace omezila na odstranění nekatolických duchovních z farností a posílení pozic katolické církve v zemi, zejména předáním pražské univerzity do rukou jezuitů. 

   Původně měla také zůstat zachována domácí utrakvistická církev. Avšak tyto návrhy, které sice k rekatolizaci mířily, avšak postupnou cestou a bez použití hrubé síly, se začaly měnit ve chvíli, kdy na císařském dvoře dostávali prostor cizinci, jež neznali český historický vývoj. Ti svými necitlivými návrhy prokázali hlubokou neznalost a minimální ohled na výlučnost českých zemí v náboženské oblasti. Zastáncem radikálního kurzu byli ovšem i příslušníci katolického kléru, který se netajil snahou získat absolutní monopol v zemi. Už v roce 1621 se tak ukázalo, že začíná dominovat radikální kurz. Přestal se brát jakýkoli ohled na Majestát, a tak již v tomto roce de facto přestala fungovat dolní konzistoř, která spravovala utrakvistickou církev. Dne 13. prosince 1621 pak Karel z Lichtenštejna na příkaz panovníka vypověděl ze země většinu nekatolického duchovenstva (toho, jež se hlásilo k České konfesi). To byl fatální zásah do náboženského života v zemi, protože nekatolíci tím rázem přišli o své duchovní pastýře. V patentu vypovídajícím nekatolické duchovní však nestála jako důvod jejich odchodu víra, nýbrž argument, že prý: „...tu jedovatou, hrozně škodlivou rebelii rozsili a rozplamenili.“ Ve Vídni totiž museli stále brát ohled na mezinárodní dopady svých kroků i nebezpečí masových pozdvižení v Čechách. Pravdou však zůstává, že aplikováním principu kolektivní viny - ne všichni nekatoličtí duchovní totiž s povstáním sympatizovali - který se nese dějinami lidstva až do současnosti a přinesl vždy potoky krve a bezpráví, byla jasně deklarována vůle Habsburků uchýlit se při rekatolizaci země i ke krokům morálně a právně velmi sporným.  

Násilná rekatolizace českých zemí patří k tragickým kapitolám českých dějin. V minulosti byla často nadbytečně protěžována, kdežto dnes nepatřičně opomíjena a bagatelizována. Obsazování protestantských kostelů vojáky a vyhánění evangelických kněží bylo první fázi tohoto procesu. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Reálný dopad patentu ale nebyl příliš velký. Řada duchovních v zemi totiž zůstala, jen opustila nebezpečí velkých měst a uchýlila se na statky nekatolických pánů a pod jejich ochranu. Jelikož se patent vztahoval jen na duchovní České konfese, byli prozatím v bezpečí luteránští kněží, a to jistě s ohledem na postoj saského kurfiřta Jana Jiřího, jehož nebylo radno pohněvat. Tyto ohledy však skončily ve chvíli, kdy se zdála být válka o Falc rozhodnuta. Luteránští kněží tak byli z Čech vypovězeni 25. října 1622. O měsíc dříve byli vypovězeni z Moravy také novokřtěnci. Avšak utrakvistické a bratrské duchovenstvo dostalo příkaz opustit markrabství až v roce 1624. To už byla dávno v plném proudu systematická rekatolizace. V říjnu 1622 se totiž ve Vídni konala osudová porada císaře a jeho rádců s papežským nunciem Caraffou, tvrdým zastáncem radikálního kurzu. Na této schůzce byl vytyčen další postup. Na řadě byli nyní měšťané královských měst, jež se měli stát katolíky. Nejprve byly obměněny městské rady, v nichž byli zastoupeni již výhradně katolíci, přičemž docházelo k odstraňování všech památek na protestantskou minulost země. Zmizet musely sochy, oltáře i vnitřní výzdoba svatostánků. Kostely byly zasvěcovány katolickým mučedníkům a mariánský kult se stal jediným povoleným kultem v zemi potomků husitů. Během roku 1624 vydal panovník celkem tři patenty nařizující měšťanům přestoupit na katolickou víru. První z nich z března se dokonce stahoval i na poddané. Zbylé z dubna a května zpečetily osud královských měst i jejich obyvatel. Spolu s dalšími vydanými patenty totiž zakazovaly nekatolickým měšťanům vlastnit majetek a přikazovaly jim účastnit se katolických bohoslužeb a posílat své děti do katolických škol. O něco později dokonce nesměli nekatolíci ve městech ani uzavírat řádná manželství. Byla to diskriminace se vším všudy. 

Neutěšená situace na venkově, rekatolizace a sociální bída vedly ke vzniku rozsáhlých organizovaných povstání v Čechách v letech 1627 - 1628. K potlačení povstání musely být dokonce odveleny celé regimenty z bojišť třicetileté války. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Rekatolizace v městech byla velmi drastická a bezohledná. V letech 1624 - 1626 se totiž běžně používalo jako donucovacího prostředku vojska. Města s nekatolickou většinou byla zpravidla obsazena vojskem, jež bylo ubytováno v domech nekatolíků. Ti museli zdivočelé a hrubě se chovající žoldáky živit a snášet jejich násilnické choutky. Útisk museli snášet do té doby, dokud se na místní radnici nezřekli víry svých předků. Pak vojsko odtáhlo, avšak jelikož takto konvertovaní lidé se následně často vraceli k bývalé víře, vedlo to spolu s nedostatkem katolického kléru k vytvoření celé generace vlažných katolíků. Není divu, že v dalších desetiletích se rekatolizační vlny musely opakovat a definitivně skončily vítězstvím katolické církve až za vlády Leopolda I. Po měšťanech přišla na řadu šlechta. Zde byl problém zdaleka nejtěžší, protože šlechta se rekatolizačnímu tlaku dlouho a úspěšně bránila. Císař na ní navíc musel brát ohled, protože bez privilegovaných plátců daní by stát doslova zkolaboval. Jsou dokonce zaznamenány případy, kdy sama nekatolická šlechta popouzela své poddané, aby se vzbouřili a domáhali svých práv. To nebylo příliš těžké, neboť životní podmínky poddaných byly po Bílé hoře katastrofální. Náboženské motivy tak byly úzce provázány i s motivy sociálními. Největší nepokoje vypukly v roce 1627 na Kouřimsku a Čáslavsku a byli do nich zapleteni i příslušníci nižší utrakvistické šlechty a nekatolických duchovních. Na Čáslavsku rebelie dokonce skončila známou popravou utrakvistického kaplana z Čáslavi Matouše Ulického, u něhož však pravděpodobně došlo k justiční vraždě, neboť nebyl do nepokojů přímo zapojen. Selské bouře zasáhly v roce 1628 i trčkovská panství ve východních Čechách na Opočensku a Náchodsku. O rok později byl rozzuřenými sedláky na Jičínsku dokonce ubit k smrti jezuitský misionář P. Burnatý, takže jak je patrné, byla situace v celé zemi velmi napjatá. 

Rekatolizace se na mnoha místech země spojila i se sociálním útlakem a perzekucí měšťanů. Během 20. let 17. století tak byly vzpoury měšťanů a chudiny proti vrchnosti běžnou součástí života českých měst. Hněv utlačovaných se často obracel především proti vojákům, kteří lid trýznili a okrádali. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Trpělivost Vídni došla 31. července 1627, kdy byl vydán patent nařizující nekatolické šlechtě, aby přijala katolickou víru. V opačném případě byla nucena do půl roku opustit království a před odchodem prodat své statky příbuzným nebo katolickým zájemcům. Dodržování tohoto i dříve vydaných patentů měla na starosti zvláštní rekatolizační komise složená ze státních úředníků a katolického kléru. Sídlila v Praze, ale měla několik podkomisí, jež zasedaly zpravidla v jednotlivých krajských městech. Tato komise předvolávala ještě doposud neobrácenou šlechtu, měšťany, ale i poddané (samozřejmě nikoli individuálně, nýbrž prostřednictvím předvolání rychtáře konkrétní vsi) k „výslechu“. Dožadovala se vědět, kdy dojde k přestoupení na katolickou víru. V případě záporné odpovědi si zpravidla vynutila termín a postup, jež zvolí nekatolické rodiny při odchodu ze země. Odejít ze země však mohla pouze šlechta a zámožnější měšťané. Poddaní měli smůlu, protože je na panstvích drželo nevolnictví. Ti museli jedině konvertovat, jinak je čekaly kruté a přísné tresty. Pro mnohé byla konverze nepřijatelná, a to z celé řady důvodů, a proto volili bolestný odchod z vlasti. Habsburk to samozřejmě neviděl rád, protože z ohledů ekonomických a hospodářských potřeboval co největší počet poddaných a plátců daní. Na druhou stranu odchodu do exilu nijak zásadně nebránil. Na tragice českých nekatolických exulantů nic nemění ani fakt, že první vlnu odchodu do exilu odstartovali sami stavové už v roce 1618, kdy vypověděli ze země jezuity a podnítili k odchodu i celou řadu osob spojených s habsburskou mocí. 

Povstalci táboří v lesích. O velkých povstáních poddaných koncem 20. let 17. století se dnes již téměř nic neví. Ve skutečnosti to byly velmi traumatizující události, které končily téměř vždy krvavým potlačením rebelií vojskem. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).  

   Největší vlnu exulantů vyprodukovala ostrá rekatolizační opatření ve 20. letech 17. století, a to zejména v jejím závěru po roce 1627. Tehdy už Vídeň dostávala pod kontrolu neklidnou situaci v Čechách i na Moravě a oběma zemím již nehrozilo bezprostřední válečné ohrožení, a tak rekatolizační komise mohla postupovat rázněji a bez větších ohledů. Počty těch, jež museli nedobrovolně opustit zemi v této největší emigrační vlně, nejsou známy, a to i přesto, že se v literatuře občas objeví přibližné údaje. Nejednalo se zcela určitě o sta tisíce jak tvrdila ještě donedávna starší literatura a dokonce ani o desetitisíce. Nehledě na to, že všechny takové počty mají velké úskalí v tom, že nijak nereflektují zpětné posuny masové migrace, tj. případy, kdy se vystěhovalci později vraceli, neboť v cizině zchudli nebo se rozhodli z různých důvodů k návratu. Přibližné odhady hovoří o zhruba stovce šlechtických rodin a tisících rodin měšťanů. Z Prahy odešlo dokonce asi jen zhruba 1.300 osob, což jistě není číslo nijak extrémně vysoké. I když se může následné konstatování zdát někomu cynické, nejde ale ani tak o to, kolik lidí muselo odejít do emigrace, ale o jaké muže a ženy se jednalo. Byli to totiž většinou lidé morálně pevní a zásadoví, kteří navíc díky humanistickým kořenům evangelických církví a jejich zaujetí pro rozvoj vzdělanosti i kultury - to platí zejména u Jednoty bratrské - představovali svým způsobem intelektuální a kulturní elitu předbělohorské společnosti. Nejznámějším pobělohorským exulantem je jistě Jan Amos Komenský (1592 - 1670), který kolem sebe soustředil elitu českobratrské církve. Avšak odešla i řada dalších velkých osobností. Mezi jinými například farář Jan Rosacius Hořovský, jenž dával poslední útěchu popraveným českých pánům v roce 1621. Dále šlechtické rodiny Harantů z Polžic a Bezdružic, Kaplířů ze Sulevic a mnozí příbuzní popravených na Staroměstském náměstí. Za hranice odešel také žatecký městský písař a historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož dílo o stavovském povstání je základním a ojedinělým pramenem pro poznání tohoto období české a evropské historie.  

Čeští exulanti po Bílé hoře. Dodnes není známo, kolik lidí muselo upustit vlast kvůli své víře. Byly to však jistě tisíce lidí a celé rodiny. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Z Moravy musel de facto odejít i Karel starší ze Žerotína, i když ten měl alespoň možnost se občas vrátit do rodné země. Při jedné takové cestě v roce 1636 zemřel v Přerově. U něj byl úděl exulanta dvojnásobně bolestný, neboť nebyl nepřítelem Habsburků ani katolické církve, dokonce prokázal Vídni během povstání i po něm cenné a platné služby. Doplatil však na důsledky prohraného zápasu českých stavů, před kterým tak dlouho a neúspěšně varoval celé své okolí. Čeští exulanti neodcházeli daleko, věřili totiž, že se jednou budou moci vrátit domů. Pokud to tak bylo jen trochu možné, volili převážně sousední země jako bylo například Sasko, kde se ve zdejší Pirně, ležící u Labe asi 25 km od českých hranic, zrodilo na přelomu 20. a 30. let 17. století jedno z největších center české emigrace. Dále odcházeli do Lužice, jež už de facto přináležela k Sasku, Slezska nebo Polska, kde ve zdejším Lešně pobýval dlouhodobě i Komenský s početnou bratrskou komunitou. Z Moravy odcházeli exulanti často také do Horních Uher na území dnešního Slovenska. V Uhrách se totiž podařilo Habsburkům naplno zahájit rekatolizační proces až ve druhé polovině 17. století. Hmotné podmínky většiny exulantů byly ovšem nedůstojné a často naráželi nejen na neznalost jazyka a nevraživost místního obyvatelstva, ale také na trestající ruku císařských vojáků. Nezapomeňme totiž, že válka zuřila bez přestání až do roku 1648 a zavítala často i do měst, kde se vytvořily početné komunity českých exulantů. Asi nejznámějším případem bylo dobytí a vydrancování Pirny Švédy v roce 1639, při kterém přišla o život i řada Čechů. Na druhou stranu je potřeba znovu zdůraznit, že se řada exulantů později do Čech a na Moravu vrátila a dokonce přestoupila na katolickou víru. Mohly za to převážně zcela neutěšené hmotné podmínky takových nešťastníků a kruté vystřízlivění, neboť se rychle ukazovalo, že náboženské a politické poměry nejsou ani za hranicemi o nic lepší než v českých zemích.

Obnovené zřízení zemské    

   To vše byl kolorit doby, která neznamenala jen tisíce zničených lidských údělů, ale také fatální státoprávní změny českých zemí, jež zcela změnily povahu českých politických dějin až do roku 1918. Hlavním důvodem, proč k těmto dalekosáhlým změnám mohlo po Bílé hoře vůbec dojít, byla skutečnost, že došlo k prosazení zásady, jíž císaři neustále ponoukali světští a církevní představitelé. Ona zásada zněla tak, že České království a Moravské markrabství přišly o všechna svá starobylá práva vinou stavovské rebelie vedené proti legitimnímu panovníkovi. Tato privilegia a svobody propadly a pozbyly svou platnost, a tak je nyní pouze na panovníkovi, která z nich obnoví a znovu uvede v život. Ferdinand II. jako absolutistický monarcha nezapochyboval ani na chvíli, že se bude při posuzování řídit jen vlastním úsudkem a míněním svého okolí, přičemž českým a moravským stavům připadne úloha konzultanta jen ve velmi omezené míře. Panovník se tak rozhodl nikoli o obnovení zemského zřízení, nýbrž o jeho kompletní revizi. Nebezpečí takového postupu si dobře uvědomovali i zemští úředníci v Čechách, a to včetně takových jako byl kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Zemská rada složená z nejvyšších úředníků se proto už v roce 1624 pokusila tlumočit císaři své znepokojení a obavy, ale císař na její dobrozdání nedbal. Už jen to, že císař pohrdal názorem zemských úředníků, jež navíc mohl po Bílé hoře kdykoli odvolat jen na základě vlastní vůle, svědčilo dostatečně o tom, že dokonce ani katoličtí stavové v Čechách a na Moravě nebudou mít možnost podílet se na nové Ústavě. Nehledě na to, že aktivita zemské rady z roku 1624 císaře velmi pohněvala, neboť ve Vídni evokovala závan českého předbělohorského kverulantství, a to se nesmělo již nikdy opakovat! 

   Obzvláště kancléř Lobkovic nesl velmi těžce, že stavovský stát jak jej znal před rokem 1618 je již nenávratnou minulostí. Jeho nespokojenost s pobělohorskou politikou v českých zemích byla značná, i když se nikdy neobracela proti císaři, neboť v něm Lobkovic i jeho žena spatřovali až do posledních dní svého života - Lobkovic zemřel roku 1628, jeho žena až v roce 1642 - dobrotivého ochránce nevinných a trpících. V tomto ohledu Lobkovic ani jednou nezapochyboval, že se v letech 1618 - 1620 zachoval správně, když se jednoznačně postavil za císaře. Všechna pochybení a přehmaty po roce 1620 dával za vinu císařovým rádcům a zejména zemským úředníkům v Praze. Více než zánik stavovského státu, který dobře pamatoval a zvykl si na jeho svérázný charakter, a malý vděk Vídně k českým katolickým pánům, jej znepokojovala bezohlednost, podbízivost a cynismus členů mladé katolické generace. Ta využila fatální porážky protestantského tábora k tomu, aby se na úkor potrestaných a ožebračených vyšvihla do společenského a politického popředí. Lobkovic nenáviděl nejen knížete Lichtenštejna, ale zejména Valdštejna. Jím dokonce hluboce opovrhoval a ve své korespondenci jej nazýval „Chvastounem“, čímž narážel na Valdštejnovu pověstnou pýchu a aroganci[10]. Na konci života prožíval Lobkovic zklamání a deziluzi z radikální proměny celé české společnosti. Známé je jeho povzdechnutí: „Tento svět již není takový, jaký byl. Čím je dnes člověk vychytralejší, tím má větší štěstí.“ Ano, i takové příběhy přinesla Bílá hora.

    Nové zemské zřízení měla vypracovat komise ve Vídni, kterou císař jmenoval v roce 1625. Je více než příznačné, že z jejích osmi členů byla jen polovina složena z členů české stavovské obce. Zbytek pocházel z rakouských a německých zemí. V komisi z české strany navíc zasedli Karel z Lichtenštejna a Albrecht z Valdštejna, a to byli známí exponenti habsburských zájmů, od kterých se nedala čekat shovívavost a ohleduplnost k zájmům stavovské obce. Práce komise navíc probíhala tajně, protože se očekávalo nepříliš vřelé přijetí nové Ústavy ze strany českých katolických stavů. Před některými osobami jako byli kancléř Lobkovic nebo Jaroslav Bořita z Martinic byla činnost komise dokonce záměrně tajena. Oba muži byli totiž pověstní svými nonkonformními názory ohledně budoucí podoby českého státu, kde podle jejich mínění měla mít přinejmenším šlechta podobné postavení jako před povstáním. Avšak byli i tací, s nimiž se nové zemské uspořádání přímo konzultovalo. To byl příklad Slavaty, jenž se stal po Bílé hoře tvrdým zastáncem panovnického absolutismu a de facto hrobníkem předbělohorské stavovské obce, jejímž byl sám tak dlouho členem. Jaký to opak jeho defenestrovaného druha Martinice, který jakožto nejvyšší komorník stál jednoznačně na straně nejvyššího kancléře a dokonce Slavatu nabádal, aby se ve Vídni zasadil o zvětšení stavovských práv! Jak naivní byl tento pán, jenž si zřejmě neuvědomoval, či možná nechtěl připustit, že se stav před rokem 1618 již nikdy nevrátí, neboť to nebylo ani v nejmenším v zájmu císaře Ferdinanda. A tomu se naskytla jedinečná příležitost vyřešit český problém, jenž sužoval Habsburky již sto let, jediným elegantním tahem pera. 

   Dne 10. května 1627 tak bylo pro České království vydáno památné Obnovené zřízení zemské. Znění tohoto poměrně obsáhlého dokumentu vyšlo v českém i latinském jazyce. „Obnoveným“ se nazývalo proto, že z hlediska právního mělo mít kontinuitu s předbělohorským zřízením, jež bylo zpřetrháno vzpourou stavů v letech 1618 - 1620. Podobné zřízení bylo vydáno 10. května 1628, tj. na den přesně za rok, i pro Moravu. Na této verzi se pro změnu podílel kardinál Ditrichštejn. Není důležité zde sáhodlouze popisovat obsah Obnoveného zřízení, stačí když uvedeme, že se panovník v jeho úvodu rozhodl uplatnit (jako již tolikrát po roce 1620) princip kolektivní viny, tedy provinila se země i její lid. Hned v první článku císař vyhlásil dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, a to jak v mužské, tak i ženské linii. Tím zaniklo právo svobodné volby českých stavů, které se konstituovalo v politickém životě země již od 15. století. Posledním svobodně zvoleným českým králem je tak v našich dějinách zimní král Fridrich Falcký, jenž byl zároveň i posledním panovníkem, který vykonal holdovací cestu po vedlejších korunních zemích. Napříště už byl totiž panovník automaticky přijímán i ve všech zemích Koruny české a toto přijetí se zároveň rovnalo i holdování. Dále panovník odňal stavům právo udělení inkolátu, tj. obyvatelského práva v zemi, čímž výrazně omezil suverenitu českých zemí. Jedině panovník si do budoucna osoboval právo usadit v zemi kohokoli bez ohledu na to, ovládá-li český jazyk, což bylo až doposud rozhodujícím kritériem, i když ne vždy striktně uplatňovaným. To byl počátek vzniku celých generací šlechtických rodů, jež se staly členy české stavovské obce, aniž by ovládaly zemský jazyk nebo byly nějak hlouběji spjaty s podporou českého živlu. 

   Ze zemských úřadů se definitivně staly úřady královské, protože jedině panovník je mohl obsazovat. Oslaben byl osudově i zemský soud, neboť přišel o svou výlučnost. Proti jeho rozsudkům se totiž mohl každý odvolat k panovníkovi. Katolická víra byla uzákoněna jako jediné povolené náboženství, díky čemuž se duchovenstvo vrátilo po více než dvou stoletích na scénu jako čtvrtý svobodný stav. Vysocí preláti tak získali právo zasedat na zemském sněmu. Na Moravě, kde prelátský stav existoval i po husitské revoluci, byl povýšen na stav první, a tak získal mnohem větší vliv. Jen slabou útěchou bylo, že Ferdinand vrátil 29. května 1627 Českému království všechna jeho starobylá a staletá práva, pokud ta nebyla v rozporu s Obnoveným zřízením. Pro Moravu následovala tato vpravdě císařská milost opět až o rok později. I přes hluboko zakořeněné stereotypy nebylo Obnovené zřízení zemské koncem samostatnosti Čech a Moravy, neboť i nadále si obě země udržely svou svébytnost a nezávislost. To bylo demonstrováno i tím, že zde Habsburkové až do roku 1918 vždy vládli z titulu českých králů. Došlo „pouze“ k výraznému a takřka absolutnímu posílení panovnické moci. Jeho dosavadní protiváha, tj. stavovská obec, byla ovšem zlikvidována, a to způsobem velmi nedůstojným uvážíme-li, že se jednalo o privilegia a svobody, jež si předci vybojovali ve složitých zápasech s panovníkem prakticky od počátku vrcholného středověku. 

   Symbolickým ukončením složité doby „přestavby“ Českého království a Moravského markrabství byl dlouhý pobyt Ferdinanda II. a jeho dvora v Praze. Od října 1627 až do června 1628 se Praha těšila z okázalého dvorského života i korunovace císařova syna Ferdinanda III. českým králem, k níž došlo v listopadu 1627. Před deseti lety přijížděl Ferdinand do Prahy jako muž plný očekávání i strachu z české stavovské opozice, se kterou museli svádět těžké zápasy všichni jeho předchůdci na českém trůně. Nyní však vjížděl na Pražský hrad jako jednoznačný vítěz dějinného zápasu, jemuž se podařilo to, co nedokázal žádný z jeho bezesporu mnohem schopnějších předchůdců: vyřešit jednou pro vždy český problém a pevněji začlenit země Koruny české do habsburské podunajské říše. I přes těžkosti následujících let a staletí byl napříště v českých zemích jediným mocenským hráčem panovník, jenž vládl zemi, kde byla násilně udušena dvě století trvající reformace, první svého druhu v celé Evropě. Uvědomoval-li si Ferdinand osobně, kolik utrpení, neštěstí a zoufalství toto úsilí stálo, se můžeme jenom dohadovat. V danou chvíli se jistě cítil jako vítěz, jak by také ne, když porobené Čechy mu ležely u nohou a český válečník Albrecht z Valdštejna proměnil císařskou armádu v obávanou sílu ve střední Evropě, před kterou se třásli všichni nepřátelé domu Rakouského. Avšak konec války, jíž Ferdinand pomáhal rozdmýchat, byl stále v nedohlednu. Bude trvat ještě více jak dvacet let, než umlknou děla. Toho se ale již Ferdinand a většina jeho současníků nedožije. Nám zbývá už jen jedna kapitola, a to "Důsledky", v níž se podíváme na osudy mužů, kteří sehráli v letech 1618 - 1620 klíčovou úlohu. Teprve poté skutečně vynikne dramatická doba, již tito muži pomáhali utvářet a vtiskli jí neopakovatelný nádech. 

Odkazy a poznámky:

 

1. Papež Pavel V. se po obdržení zprávy o vítězství katolických sil na Bílé Hoře osobně účastnil slavnostního „Te Deum“ a všelijak dával najevo své nadšení nad tím, že byli kacířští Češi konečně poraženi, což se nepodařilo žádnému jinému papeži od propuknutí husitských válek. Slavnosti však postaršího papeže natolik vyčerpaly, že byl stižen záchvatem mrtvice a již v lednu 1621 skonal. Nedočkal se tak ani výstavby karmelitánského kostela v Římě, jenž měl být zasvěcen Panně Marii Vítězné. Kostel tak vysvětil až jeho nástupce Řehoř XV. (1621 - 1623). Je nesporně zajímavé, že se v tomto kostelu dodnes uchovaly čtyři veliké olejové malby od neznámého autora, které zachycují jednotlivé fáze bitvy na Bílé hoře.

 

2. Vzhledem k úzké provázenosti konfliktů v Čechách, Falci a Uhrách si česká i zahraniční historiografie občas vypomáhá s užitím terminus technicus „česko - falcká válka“, jež je chronologicky vymezena léty 1618 - 1623. V textu jsme se však přiklonili k známějšímu vymezení, s nímž ostatně pracujeme už od první kapitoly.

 

3. O účasti Kladska ve stavovském odboji i jeho hospodářských a sociálních poměrech na počátku 17. století pojednává poměrně obsáhle a erudovaně titul MUSIL, František. Stručná historie států - Kladsko. Praha: Libri, 2007, s. 190.

 

4. I když jsme v textu souhrnně používali označení „Falc“, jedná se ve skutečnosti o dvě samostatné historické země, a to o Dolní (Rýnskou) a Horní Falc.

 

5. Přípravou, provedením, ale i celou bělohorskou tématikou zasvěceně provází publikace PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004, s. 320. Ta je mezi veřejností i v odborných kruzích natolik ceněna a vyhledávána, že se dočkala a jistě ještě dočká několika vydání.

 

6. Ani přes úsilí několika generací historiků a všemožných badatelů se nikdy nepodařilo zjistit, kam byly hlavy popravených pánů uloženy poté, co došlo v roce 1631 k jejich snesení českými emigranty. Původně byly uloženy v Týnským chrámu na Starém Městě pražském, kde se nacházely prokazatelně ještě v květnu 1632, kdy začal kvapný ústup Sasů z Prahy. Poté záhadně zmizely, respektive musely být tajně ukryty domácími evangelíky, aby znovu nepadly do rukou nepřátel. Historikové se kloní k domněnce, že mohly být odvezeny z Prahy a postupně předány zbylým rodinným příslušníkům, kteří je následně bez větší pozornosti uložili do rodinných hrobů.

 

7. I na Moravě se konal hrdelní proces a docházelo k rozsáhlým konfiskacím majetku. V roce 1621 byl vypracován moravský seznam hlavních vůdců povstání a ještě v průběhu téhož roku došlo k jejich zatýkání a vyslýchání. Hrdelní proces začal na Moravě i s ohledem na válečnou situaci až v květnu 1622 a padlo v něm celkem 20 rozsudků smrti. Císař však i na základě negativních reakcí ciziny na staroměstské popravy všechny omilostnil. Rozsudky tak byly zmírněny na doživotí. Na hrdle byl nakonec popraven jen jediný Moravan, a to Václav Bítovský z Bítova. Ten sice opustil včas Moravu, ale během Valdštejnova tažení proti Dánům byl v roce 1627 zajat a eskortován do Brna. Valdštejn měl totiž s Bítovským nevyřízené účty ohledně majetkových sporů, a proto se osobně angažoval v tom, aby Bítovský, jenž byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti již v roce 1622, dostal císařskou spravedlnost. Kardinál Ditrichštejn nechal Bítovského krutě mučit a v březnu 1628 jej nařídil popravit před brněnskou radnicí. Kardinál totiž vinil Bítovského mimo jiné ze smrti Jana Sarkandera v roce 1620.

 

8. O pobělohorské době dnes existuje početná literatura. Za zmínku stojí především dvě starší a málo známé práce. První je DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. Díl I. Kniha I., Vítězství církve. Překlad Jindřich Vančura. 4. přehlédnuté vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1931, s. 245 [I. díl obsahuje léta 1620 – 1648]. Druhá poté KOŘÁN, Josef a REZEK, Antonín. Česko-moravská kronika. Kniha pátá. V Praze: I. L. Kober, 1891, s. 1372 [J. Kořán zpracoval úvodní část panování Ferdinanda II. až do roku 1630; od saského vpádu - tj. od sloupce 682 - pokračoval A. Rezek, který vylíčil i vládu Ferdinanda III. od roku 1637 až do roku 1648]. Nejnovější pohled shrnuje MIKULEC, Jiří. České země v letech 1620 -1705. Od velké války k dlouhému míru. Praha: Libri, 2016, s. 406.

 

9. Rekatolizace je věčným tématem. Doporučujeme tyto publikace, které pokrývají širokou škálu názorů a přistupují k problematice odlišnými prostředky: MIKULEC, Jiří. 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství. Praha: Havran, 2005, s. 193LOUTHAN, Howard. Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém. Praha: Rybka, 2011, s. 384CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí: kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 - 1667) a protireformace v Čechách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 637.

 

10. Manželskou korespondenci mezi Lobkovicem a jeho ženou Polyxenou, jež je vzácným dokladem nejen jejich vzájemného hlubokého vztahu, ale i svědectvím o deziluzi, kterou po Bílé hoře pociťovalav Čechách řada katolíků, přibližuje titul MAREK, Pavel. Svědectví o ztrátě starého světa: manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity, 2005, s. 713.

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    Destiny 2: Shadowkeep

    5

    Bee Simulator

    9

    The Outer Worlds

    8

    eFootball PES 2020

    8

    Plants vs. Zombies: Battle for Neighborville

    8

    Trine 4: The Nightmare Prince