​OHAVNÁ REBELIE: české stavovské povstání a třicetiletá válka - 4. díl​

Leon , 07.06.2019 17:12

IV. část - Zhroucení (1620)

Autor: Leon

Rok rozhodnutí

V průběhu roku 1620 se proti českým stavům vytvořila ve střední Evropě široká katolická fronta, kterou vydatně podporovali také Španělé i papež. Proti soustředěnému a odhodlanému bloku, jenž získal snadno vojenskou převahu, již byli čeští stavové a jejich spojenci bezmocní. Už na jaře 1620 ztratili Češi v Rakousích vojenskou a strategickou iniciativu, což vedlo spolu s nedobrým stavem české armády k hluboké defenzívě. Zatímco mnohem početnější nepřítel vtrhl do Čech a rychle mířil na Prahu, snažili se čeští stavové i Fridrich Falcký pohnout evropské protestanty k aktivnímu vystoupení ve věci boje proti habsburskému absolutismu a nesmiřitelné rekatolizaci. Reakce Evropy ale byla minimální. V listopadu 1620 tak na bělohorské pláni stanuli Češi de facto sami. Během několika málo hodin bylo po všem a celá země padla do rukou vítězů. Kdo mohl, vzal nohy na ramena, protože bylo zřejmé, že nastane zůčtování s provinilci, kteří uvrhli celou habsburskou říši do války. Konflikt se však v Čechách nezastavil. Lavinově se šířil do mnoha částí Evropy a přinášel s sebou smrt a zkázu. Češi padli jako první. Teprve teď se Evropa probouzela. Avšak bylo již pozdě.

   V roce 1620 došlo ke zhroucení a kolapsu stavovského povstání. Dnes nám to připadá jako samozřejmé. Avšak ve skutečnosti nepředpokládala ani jedna z bojujících stran na počátku roku 1620, že v následujících dvanácti měsících dojde k rozuzlení jejich zápasu, který se zatajeným dechem sledovala takřka celá Evropa. Čeští stavové si sice byli vědomi toho, že situace na bojišti a ani na mezinárodním poli není pro povstání nijak příznivá, avšak s náhlým a neheroickým koncem nepočítali ani ti největší pesimisté. Také ve Vídni si na základě zkušeností s rokem 1619 ani v nejmenším nemysleli, že by mohlo dojít k porážce stavů ještě v roce 1620. I tak zkušený válečník jako Buquoy byl přesvědčen o tom, že následující rok může přinést císaři při opatrně vedených vojenských operacích a zmobilizování veškerého vojenského potenciálu monarchie rozhodující převahu, avšak jistě ne vítězství. Obě strany tak byly v netrpělivém očekávání. Osudovost zápasu byla všem aktérům dobře známa. Na české straně mělo být paradoxně výhodou vědomí, že celá řada osobností napříč stavovskou obcí za sebou spálila mosty a svou další existenci tak de facto svázala s úspěchem povstání. Namísto toho se však šířila v celé zemi nebezpečná apatie a lhostejnost k výsledku zápasu s Habsburky, jenž měl definitivně určit budoucí charakter a směřování českého státu i jeho obyvatel.   

   Odrazem nálad v české společnosti bylo rozpoložení samotné stavovské armády, která během zimy živořila v Dolních Rakousích. České vojsko leželo spolu s císařskými na pravém břehu Dunaje. Nevyzpytatelný nepřítel v blízkosti českého ležení a nepřízeň počasí, které zničilo provizorní most přes Dunaj u Prešpurku způsobily, že se stavovští generálové ocitli v nepříjemné pasti. Byli se svými muži uvězněni a odříznuti od domácí základny, z níž jí tak nemohly plynout nutný proviant a zásoby. Situaci alespoň trochu zachraňovaly válečné operace spojenců. Na levém břehu Dunaje totiž kontrolovali situaci žoldnéři najatí dolnorakouskými stavy a v prostoru kolem Prešpurku ležely i nadále mocné uherské síly, jež mohly kdykoli znovu vpadnout do Rakous a podpořit tak české vojsko. Stejně jako loňského roku, tak i nyní přinesla zima do ležení obou armád strádání a bídu. Vojska téměř vyjedla a zpustošila celý kraj. Situace byla dokonce tak zlá, že vojáci museli pít vodu z Dunaje nebo znečištěných studen. Pochopitelně se tedy opět rozmohly nakažlivé a zhoubné nemoci, jež početně oslabily stavovskou armádu i císařské. Neuspokojivý stav v českém vojsku způsobil, že se nebezpečně rozšířila také dezerce. Nebylo se ostatně čemu divit, protože někteří muži nedostali dlužný žold ani po několika měsících čekání a urgencí. Během zimy se tak početní stav českého vojska zmenšil na nějakých 7.000 mužů. Jen díky Moravanům a Slezanům, jejichž vojenské sbory byly řádně placeny a doplňovány novými muži, se tak dalo i před koncem zimy mluvit na české straně ještě stále o akceschopné armádě. 

   Avšak císařští na tom nebyli o mnoho lépe. Nemoci a dezerce řádily i u nich. Úmrtnost byla velmi vysoká zejména u pluků složených z vojáků původem ze Španělska a Itálie, kteří nebyli zvyklí na drsné klimatické podmínky "nehostinné" střední Evropy. Teprve koncem zimy se stavovská armáda rozhodla uniknout z obklíčení. Úspěšně přešla u Prešpurku na levý břeh Dunaje a zamířila na západ do dolnorakouského Weinviertelu. Moravané a Slezané naopak postoupili přes řeku Dyji na sever. Hlavní stan české armády přesunuli Thurn a Hohenlohe do Eggenburku ve Waldviertelu. I přes těžkou zimu a podzimní hořké zklamání před Vídni byli oba stavovští generálové pevně rozhodnutí nedovolit Buquoyovi, aby opustil Rakousy a vtrhl znovu do jižních Čech. Je však ironií, že o dalším osudu povstání se tehdy již rozhodovalo na úplně jiném bojišti. Během zimy se totiž na mezinárodním politickém kolbišti odehrálo několik důležitých událostí, jež výrazně zlepšily vyhlídky císaře Ferdinanda na celkové vítězství ve válce. To naopak česká diplomacie utrpěla během několika málo měsíců řadu citelných a hořkých neúspěchů.

   Habsburk totiž dosáhl bezezbytku toho, oč tak dlouho usiloval. Podařilo se mu ve střední Evropě téměř kompletně izolovat Čechy a získat důležité spojence. Smlouva uzavřená v říjnu 1619 mezi vévodou Maxmiliánem Bavorským a Ferdinandem získávala během zimy konkrétní obrysy. Maxmilián si vojenskou pomoc cenil velmi vysoko. Císaře spojenectví s tímto ctižádostivým Wittelsbachem stálo nemalé ústupky. Kromě příslibu udělení kurfiřtského hlasu v Říši, který měl na Bavorsko přejít po porážce zimního krále a pádu jeho vlády v samotné Falci, se mohl Maxmilián těšit i z dočasné zástavy Horních Rakous. Tyto ústupky, jež by byly pro Habsburky ještě před několika měsíci téměř nemyslitelné, vzešly především z hlavy hraběte Oñata. Ten byl španělským králem zplnomocněn uskutečnit vše možné i nemožné pro to, aby byly Čechy zpět získány pro císaře ještě před vypršením španělsko-nizozemského příměří, jež mělo skončit v roce 1621. Dalo se totiž očekávat, že poté bude španělská pomoc pro císaře výrazně omezena, neboť sami Španělé budou mít plné ruce práce s válkou proti Nizozemcům. A byla to právě obava z toho, že rakouští Habsburkové bez španělské pomoci nedokáží Čechy porazit, jež vedla Vídeň k dalekosáhlým ústupkům vůči svým novým spojencům. Avšak pomoc, kterou mohla katolická Liga nabídnout, byla pro další vedení války zcela rozhodující. Už v listopadu 1619 se totiž členové Ligy sjeli do Würzburgu, kde se dohodli, že najmou 21.000 pěšáků a 4.000 jezdců, s nimiž měla Liga vstoupit příští rok do české války. 

   V této vpravdě rozhodující chvíli ještě nemuselo být pro české stavy nic ztraceno, protože se v témže měsíci sešel v Norimberku i sjezd protestanské Unie, kam se osobně dostavili z Prahy i sám Fridrich Falcký a Kristián z Anhaltu. Pokud by Unie vystoupila stejně rozhodně jako Liga, pravděpodobně by se ligistické vojsko neodvážilo v roce 1620 aktivně zasáhnout do války proti českým stavům. Namísto toho ale Unie znovu proklamovala svou neutralitu a pouze zaslala listy s finanční pomocí do Anglie, Francie, Benátek a Lotrinska. Společné usnesení o nevměšování se do české války s odůvodněním, že se konflikt v Čechách protestantů v Říši netýká a Falc není bezprostředně ohrožena císařem, byla politickým fiaskem Fridricha Falckého. Zároveň se stala hořkou pilulkou pro všechny, kteří Fridricha před časem zvolili českým králem. V mezinárodním měřítku se ale ze všeho nejvíce jednalo o osudovou chybou, za kterou měl protestanský tábor v celé střední Evropě zaplatit v dalších letech a desetiletích krutou daň. Na české stavy se proto nyní valil příboj, který nešlo zastavit. V této době přicházel do Prahy celý řetězec velmi špatných zpráv. Po neúspěchu v Norimberku přišlo selhání sedmihradského vévody, které uzavřel s císařem v únoru 1620 příměří. Tím se uherská pomoc de facto rozplynula a do budoucna s ní nebylo možné ve větším měřítku počítat. Bethlenovo příměří s císařem vyvolalo v Praze doslova zděšení, protože stavové a ani král neměli žádný záložní plán pro případ, kdyby další vedení války leželo toliko pouze na bedrech Českého království a vedlejších korunních zemích. Země byla vyčerpaná, demoralizována a doslova paralyzována defétizmem. O válce mluvil každý, ale jen málokdo byl ochoten v ní pokračovat.

   Když byl hrabě Thurn během vánočních svátků roku 1619 navštívit po delším čase Prahu, využil této příležitosti k tomu, aby se pokusil zajistit pro své muže žold. Narážel však na všech stranách na neochotu a laciné výmluvy. Pro Thurna bylo natolik ponižující a zároveň nepříjemné, když musel doslova škemrat o peníze, že dokonce hrozil svou rezignací. Stavové jí samozřejmě ihned zamítli, ale peníze neposkytli. Stejně dopadla i Thurnova agitace v Brně, kde pobýval na přelomu února a března 1620, když se zotavoval z nemoci, jíž si přivodil ve vojenském ležení. Teprve až nyní si tak Thurn naplno uvědomil, že povstání nemá všestrannou podporu české společnosti. Šlechta se totiž ustavičně přela s městy o výši závazků a dávek pro armádu. Poddaní naopak strádali a nehodlali již na své útraty živit ani jednu z válčících stran. Stavové spoléhali na krále a ten zase na stavovskou obec, od které očekával vyšší aktivitu a finanční oběti. Byl to začarovaný kruh, z něhož bylo těžké vystoupit. Králi ale nelze upřít snahu vypořádat se s obtížnou situací a zorientovat se v zemi, kde by v danou chvíli těžko uspěl i panovník mnohem nadanější a schopnější. Na počátku roku 1620 Fridrich Falcký dokonce absolvoval náročnou holdovací cestu po vedlejších korunních zemích, jež měla upevnit jeho autoritu v české Koruně a zároveň trochu povzbudit celý povstalecký tábor. Z Prahy král vyjel koncem ledna i s početným dvorem. Cesta mířila nejprve na Moravu, kde králi 7. února holdovali v Brně moravští stavové. 

   Uvítání v Brně bylo velkolepé, neboť se každý chtěl předvést v tom nejlepším světle a zaujmout mladého monarchu. Holdování nenarušil ani incident s Karlem starším ze Žerotína, který králi odmítl složit přísahu věrnosti s vcelku logickým a správným odůvodněním, že nezrušil svou předchozí přísahu Ferdinandovi. Na Moravě strávil Fridrich Falcký v ceremoniálních povinnostech i dvorních radovánkách plné tři týdny. Poté se přesunul do slezské Vratislavi, kde pobýval až do 4. března. V dalších dnech král ještě zavítal do Zhořelce v sousední Horní Lužici. Avšak poté rychle zamířil zpět do Prahy, aniž stačil vykonat holdovací cestu v plném rozsahu. K jejímu úspěšnému zakončení chyběla ještě návštěva Dolní Lužice. V Praze se totiž v březnu a dubnu sešel důležitý generální sněm, na kterém chtěl být král přítomen osobně. Jednalo se o vcelku závažných otázkách, ať již o konkrétních obranných opatřeních země nebo ratifikaci česko-uherské konfederace. Na pořad dne se jako obvykle dostaly i spory mezi šlechtou a městy o výši odvodů pro armádu. Pozorovatelé z ciziny si nemohli nepovšimnout, že se většina delegátů chová podivuhodně laxně a lehkovážně, jako by snad ani zemi nehrozilo žádné reálné nebezpečí. Ani přítomnost krále nedokázala vyburcovat přítomné delegace jednotlivých korunních zemí a obzvláště české stavy k větší aktivitě a zaujetí pro složitou situaci. Sám Fridrich Falcký však doslova skákal radostí, když nejvyšší purkrabí Bohuchval Berka z Dubé 27. dubna navrhl sněmu prohlásit jeho nejstaršího syna, tehdy sotva šestiletého Jindřicha Fridricha, za následníka českého trůnu. Byla to velmi choulostivá záležitost, a proto sněmu tuto žádost raději navrhl nejvyšší purkrabí. Samozřejmě po předchozí konzultaci s panovníkem. Vždyť taková žádost na hony zaváněla opakováním zkušeností s „minulou“ dynastií, jež se vždy snažila obejít volitelnost českého trůnu tím, že dávala zvolit nástupce ještě za života stávajícího panovníka. 

   Přesto sněm bez okolků návrh přijal, k čemuž současník Mikuláš Dačický z Heslova trefně poznamenal do své kroniky: „A tak ten čas království České tři krále před rukama mělo, skrze což k zarmouceným věcem se pospíchalo.“ Dačický z Heslova narážel na to, že tu kromě korunního prince byli i dva volení a korunovaní čeští králové, a to Ferdinand II. a Fridrich Falcký. Přijetí následníka trůnu se odehrálo ve chvíli, kdy už Fridrichův dvůr dobře věděl o výsledku tajných jednáních císaře se saským kurfiřtem. Také na severu totiž rychle vyvstal nový a nebezpečný soupeř. Už od ledna jednali císařští diplomaté se saskou stranou s cílem získat kurfiřta Jana Jiřího na stranu Ferdinanda II. Byl to chytrý tah, protože pokud by se podařilo Sasko přetáhnout do protičeské aliance, ocitli by se Češi ve smrtelných kleštích. Jednání s luteránským Saskem nebylo pro císaře nijak příjemné. Přece jen se jednalo o delikátní záležitost, při které musely jít stranou pokrytecké předsudky radikálních katolíků u dvora, jež až doposud vehementně odmítali aktivní spolupráci s kacíři. Naštěstí ve Vídni obratně využili nenávisti saského kurfiřta k falckým kalvinistům a jeho žárlivost na novopečeného českého krále. Stejně jako v případě bavorského vévody, tak i nyní musel císař podstoupit nemalou oběť. Za finanční a vojenskou pomoc nabídla Vídeň Sasku zástavu obojí Lužice, což bylo pro Jana Jiřího až příliš lákavé sousto, než aby mohl odmítnout. Dne 20. března tak byla v Mühlhausenu podepsána spojenecká smlouva. Pro české stavy to bylo nečekané ohrožení ze severu, s nímž nikdo nepočítal. Obranné možnosti severních Čech, natož Lužice, byly totiž velmi omezené a česká armáda byla dlouhodobě vázána na jihu. Vojensko-strategická situace byla tedy před koncem zimy pro české stavy alarmující. Kruh se nebezpečně utahoval. 

   Také ve vyjednáváních se Saskem se výrazně uplatnil hrabě Oñate. Díky jeho neochabující diplomatické aktivitě a urgencích v Madridu vyslalo Španělsko 12.000 mužů z flanderského bojiště do Falce. Pro Habsburky bylo totiž přímo otázkou cti potrestat Fridricha Falckého vpádem do jeho vlastní země. Španělé se kromě toho zavázali platit císaři po neomezenou dobu dalších 12.000 pěšáků a 4.000 jezdců, jež měli být naverbováni v Alsasku, Lotrinsku a také v Chorvatsku. Dokonce i 3.000 polských jezdců, jež poslal polský král Zikmund III. císaři, mělo být sponzorováno španělskými penězi. Finanční injekci poskytl Madrid také katolické Lize. Ve Vídni okamžitě zavládla euforie, protože císařská pokladna zela prázdnotou a na naverbování nových mužů nemohl císař prozatím pomýšlet. Po vzoru Španělska vypomáhal od podzimu 1619 Vídni finančně také papež Pavel V. Ten dokonce v březnu slíbil zdvojnásobit své pravidelné válečné subsidie ve výši 10.000 zlatých měsíčně. Nebylo nejmenších pochyb o tom, že Habsburkové chystají frontální útok na české povstalce. Zmínění polští jezdci [1] byli ve své době nechvalně proslulí svou divokostí a neustálým hladem po kořisti. V Polsku byli de facto na obtíž, neboť okrádali i místní obyvatelstvo, a tak se polský král rozhodl vyslat je raději na pomoc císaři, čímž pragmaticky přehodil horký brambor z Krakova do Vídně. Už koncem roku 1619 vtrhli Poláci do Horních Uher, kde potrápili knížete Bethlena. Po porážce Rákocziho se soustředili na hranicích se Slezskem, odkud podnikali bezmála trestné výpravy na statky knížete Jana Jiřího Krnovského. Poláci způsobili ve Slezsku tolik škody a zhouby, že se musel sám tento slezský kníže vydat se svými muži hájit vlastní zemi. Slezské oddíly se proto z větší části odtrhly od českého vojska v Dolních Rakousích, čímž museli stavovští generálové oželet jedny ze svých nejschopnějších a nejzdatnějších jednotek. 

Jelikož poddaným nedokázala poskytnout ochranu vrchnost ani stavovská armáda, museli prostí sedláci často vzít spravedlnost do vlastních rukou a cizákům se opřít se zbraněmi v rukou. Málokdy byl takto neorganizovaný a chaotický odpor účinný, avšak české prameny praví, že po bitvě na Bílé hoře se podařilo na Moravě poblíž Přerova zastihnout jeden z mnoha kozáckých sborů a v nedalekých lesích jej zmasakrovat ruzzuřenými místními. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).   

   Poláci podpořili císařské již na přelomu let 1619/1620, kdy přivedl plukovník Jeremy Kleskowski zhruba 1.000 jezdců do Dampierrova tábora v Rakousích. Další oddíly měly přitáhnout na pomoc císařským ze Slezska, a to rovnou přes moravské území. Poláci zahájili pochod přes Moravu v únoru, kdy zrovna pobýval v markrabství král Fridrich. Snad i to způsobilo, že Moravané byli nenadálým nepřátelským vpádem dokonale zaskočeni a nevzmohli se na účinnou obranu. Za strašlivého pustošení a rychlých i neočekávaných pochodů proklouzli Poláci Moravanům takřka mezi prsty a přes východní Moravu se dostali snadno do Rakous, kde se spojili s císařskými. Cestou od Těšína až po jižní moravskou hranici za sebou nechali jen spáleniště a nevinné oběti. Psychologický efekt byl značný a není divu, že protestanti na Moravě i v Čechách hledali viníky. Rychlý a snadný průchod Poláků skrze moravské území si mnozí neuměli vysvětlit jinak, než kolaborací katolických obyvatel a místního duchovenstva s nepřítelem. Rozeběhl se proto koloběh represí a šikanování ze strany moravských stavů. Emoce rozvířily i domněnky o tom, že Poláci měli údajně zajmout samotného krále, což je však absurdní, neboť polské oddíly asi jen stěží věděly, že Fridrich Falcký tehdy mešká na moravské půdě. Jisté však je, že při jednom z nejznámějších incidentů byl zatčen a umučen katolický kněz a farář v Holešově Jan Sarkander [2], který podlehl svým trýznitelům 17. března v Olomouci. Doplatil nejen na své kontakty s předními katolickými osobami na Moravě, ale též na svoji zbožnou pouť do Polska v roce 1619. Do říše bájí lze však téměř jistě odkázat známou pověst o zázračném procesí s monstrancí vedeném osobně Sarkanderem, jež mělo odvrátit polské nájezdníky od poplenění Holešova. Buď, jak buď, stal se jednou z mnoha obětí této strašlivé války. Ta nyní vstoupila do rozhodující fáze.

Chmurné vyhlídky

   Politická převaha, které císař dosáhl během zimy, nalezla v soudobé Evropě velký ohlas. Janovská republika a vévodství Lucca, doposud nepříznivě nakloněné Habsburkům, rázem poskytly Vídni finanční půjčky. To naopak Benátská republika od dalších finančních injekcí pro české povstalce raději upustila, aby si tak nevykoledovala ještě větší hněv obou větví habsburské dynastie, o jejichž vítězství nad českými povstalci na severu Itálie již nepochyboval téměř nikdo. Vládce Toskánska, velkovévoda Cosimo Medicejský, dokonce poslal císaři na pomoc 500 florentských jezdců. Avšak tou zdaleka největší ranou, jíž české povstání v této době utrpělo na mezinárodním poli, byl postoj savojského vévody Karla Emanuela, jenž nyní hledal cestu k narovnání s Habsburky. Bez peněz savojského vévody, který dotoval Mansfelda a jeho muže, se Češi ocitli takřka nad propastí. Těžko říci, zdali si byl vrchní velitel české armády kníže Kristián z Anhaltu vědom, jak bídné vyhlídky mají nyní čeští stavové. Formálně se stal vrchním velitelem stavovského vojska až po Fridrichově usednutí na český trůn v listopadu 1619, i když direktoři už v létě minulého roku rozhodli na generálním sněmu, že Kristián z Anhaltu nahradí dosavadní nepříliš úspěšné duo Hohenlohe - Thurn. Fakticky se ovšem tento hlavní architekt falcké politiky ujal svých povinností až na počátku roku 1620. 

   Stavové si od muže tohoto formátu slibovali celkové povznesení armády, a to jak po stránce hmotné, tak i organizační. Díky dosavadní autoritě a schopnosti vyjednávat se Anhaltovi skutečně podařilo alespoň částečně konsolidovat stavovskou armádu a oddálit bezprostřední riziko jejího rozkladu. Ten byl zapříčiněn zadržovaným žoldem, díky čemuž některé pluky dokonce vstoupily během zimy do otevřené vzpoury. K armádě se Anhalt dočasně připojil počátkem března u Eggenburku a jeho příchod na bojiště byl velkou vzpruhou, která jasně dokazuje, jak málo tehdy stačilo, aby se stavovská armáda zmátořila a opět proměnila v obávanou sílu. Kristián z Anhaltu s sebou totiž nepřinesl jen svůj počáteční entuziasmus, ale také nové moravské a uherské oddíly. Zároveň přivezl do českého tábora z větší části dlužný žold, což významně povzneslo morálku celé armády. Lze se tak jen domnívat, co by asi v průběhu roku udělaly se stavovským vojskem podobné návštěvy samotného panovníka, jenž mohl mužům přinést kromě naděje také nějaké hmotné prostředky, jež by se na královském dvoře a zejména v Praze jistě našly bez větších potíží. Neposiloval tedy jen císař, ale také čeští stavové. I navzdory postoji Unie, jež se rozhodla ponechat české stavy na holičkách, se Fridrich Falcký mohl spolehnout na postoj některých menších protestantských knížat v Říši, například na knížata z Bádenska, Hessen-Kasselu nebo Sasko-Výmarska. Právě z posledně jmenovaného knížectví dorazil do Čech rovnou celý jeden pluk. Dánský král Kristián IV. kromě toho poskytl králi půjčku ve výši 500.000 zlatých, což byla vysoká částka.

   Pod sílícím tlakem anglikánského duchovenstva a parlamentu, kde byly dlouhodobě silné nálady nakloněné Čechům, začal pozvolna měnit svůj postoj také král Jakub I. Nebyl by to však opatrnický anglický monarcha, kdyby nezaštítil veřejnou sbírku v zemi a najímání 2.000 mužů s odůvodněním, že tak anglický národ činí na ochranu jediné královské dcery Alžběty, která je v dalekých Čechách vystavena svízelné situaci. Ve skutečnosti ale měly peníze takto získané spolu s pomocným sborem posloužit českým stavům ve válce s císařem. Jelikož bylo nadšení Angličanů pro pomoc Českému království vskutku míněno vážně, byl nakonec postaven sbor o síle 2.400 mužů. Ten pod velením plukovníka Graye vyplul z Anglie počátkem června a složitou oklikou - opět další důkaz toho, jak byla iluzorní představa českých stavů o účinné a efektivní pomoci z ostrovní říše - se dostal přes přístav Hamburk na říšskou půdu. Odtud zamířil po proudu Labe a pak skrze Braniborsko až do Lužice. Dalších 2.250 anglických chasníků bylo králi Fridrichovi vysláno na pomoc pod velením sira Horace Vera o dva měsíce později. Tento anglický oddíl však zamířil do Falce, kde měl čelit očekávanému náporu katolických armád. Nutno podotknout, že se na zformování a vypravení tohoto pluku výrazně podíleli Nizozemci.   

   Jisté naděje skýtal i křehký mír mezi císařem a Bethlenem Gáborem. Sedmihradský vévoda totiž uzavřel mír pouze z toho důvodu, aby se dostal z obtížné vojenské situace způsobené nenadálým vpádem Poláků do Horních Uher. Tak jako pokaždé v následujících letech, tak i nyní uzavřené mírové podmínky vědomě porušoval a jednal tajně s nepřáteli císaře, z nichž chtěl vymámit pro sebe co nejlepší podmínky. Už v březnu tak česká strana začala opět vyjednávat s Bethlenem. Jednání s Bethlenem Gáborem bylo jako vždy složité a poněkud nedůstojné. Nevyzpytatelný sedmihradský vévoda totiž požadoval po Češích peníze, a to hodně peněz. Avšak to bylo to jediné, co Češi nemohli poskytnout, protože jich sami neměli nazbyt. Přesto došlo k dohodě, i když za okolností nepříliš dobře ozřejmených - pravděpodobně byl Bethlenovi skutečně nabídnut podíl z kořisti v podobě části rakouského území, pokud bude císař poražen a jeho dynastie smetena z trůnu - a proto už v květnu překročil pomocný sbor 3.000 uherských jezdců pod velením Jánose Bornemisza moravskou hranici, aby zamířil do Dolních Rakous a spojil se s českým vojskem. Následně se k Thurnovi, jenž tehdy meškal na Moravě, přidalo dalších 800 uherských jezdců. Uherská pomoc tak byla v roce 1620 podstatně menší než minulého roku. Ve chvíli nejvyšší nouze, kdy musel Thurn dokonce opakovaně žadonit u zemských úředníků, aby poskytli vojsku alespoň nějaké peníze, se čeští stavové pustili také do vyjednávání s tureckým vyslancem. Bylo dokonce usneseno, aby se do Cařihradu vyslal speciální zplnomocněnec stavů. K tomu ale již nedošlo. 

   Válka se tentokrát rozhořela mnohem dříve, a to z toho důvodu, že Buquoy byl císařem tlačen k rychlému zahájení ofenzívy a vytlačení nepřítele z Rakous, neboť pobytem obou armád země nesmírně trpěla. Boje vzplály ještě za zimních nečasů v dolnorakouském Waldviertelu. Buquoy přešel Dunaj s 8.000 muži již 10. února. O čtyři dny později jej následoval Dampierre, a to s vojskem přibližně stejně početným. Oba generálové měli neprodleně rozvinout válečné operace na sever od Dunaje v nejjižnější části Waldviertelu směrem na Eggenburg, kde byl hlavní stan Čechů. V následujících dnech a týdnech proběhlo několik dílčích střetnutí se střídavými úspěchy pro tu či onu stranu. Po příchodu knížete Anhalta však aktivita českého vojska vzrostla, i když pouze dočasně. Jelikož se stavové z Horních a Dolních Rakous rozhodli už v lednu spojit své vojsko s českou armádou, vzrostl počet ozbrojených sil českých stavů o dalších cca 9.000 mužů, kterým velel podplukovník dolnorakouských stavů Hoffkirchen. Stejně rychle jako se válečná Štěstěna přiklonila krátce po zahájení tažení na stranu Buquoye, opustila jej v následujících týdnech téměř úplně. Ve dnech 7. až 12. března byly svedeny nejprudší boje, za něž zaplatily obě armády mimořádně krutou daň. Vojsko stavů přišlo o 1.200 mužů, kdežto císařští o téměř 2.000 vojáků, a tak se nedalo dost dobře mluvit o nějakém vítězství ani na jedné ze stran. Císařští však ztratili postupně iniciativu, a proto se Buquoy odvážil k náročnému ústupu přes kopcovitý terén Waldviertelu až ke Kremži na Dunaji. A právě tehdy se mezi císařskými veliteli rozhořely prudký spor a hašteřivost, které hrozily přerůst ve vážnější roztržku, jež by mohla mít pro císařské vážné důsledky na bojišti. Dampierre totiž neschvaloval opatrný postoj Buquoye i jeho snahu vyhnout se jakékoli větší polní bitvě se stavovským vojskem. Horkokrevný hrabě dokonce osočil svého nadřízeného ve Vídni z diletantství a záměrného prodlužování války. Buquoy však vždy raději několikrát ustoupil a vydal nepříteli důležitá místa, jen aby se mohl znovu zformovat a postoupit vzájemné měření sil za podmínek pro něj výhodnějších. 

   Jako zkušený generál se proto držel v blízkosti Dunaje, který pro něj představoval hlavní zásobovací tepnu a spojnici s Vídní. Hodlal se však stáhnout více na západ podél Dunaje, aby se mohl bezpečně spojit s Marradasem a jeho posilami, které přicházely od Pasova. Poprvé za celou dobu války se však ostře ohradila válečná rada ve Vídni, která Buquoyovi tento postup rezolutně zakázala, a naopak jej nutila k zahájení ofenzívy na sever od Dunaje. Byla to satisfakce pro Dampierra a malý políček Buquoyovi, jemuž císařský dvůr vyslal jasný signál, že již nehodlá tolerovat jeho dosavadní samostatnost a volnost, a namísto toho bude muset od této chvíle brát v potaz i politické ohledy svých činů. To nejhorší, co by totiž mohlo císaře potkat v dalším roce války, by byla nějaká nečekaná porážka na samotné rakouské půdě či opětovné obléhání Vídně, která si v roce 1619 již vytrpěla své. Obdobné spory panovaly i v českém vojsku, protože poté, co počátkem dubna opustil ležení Kristián z Anhaltu, znovu naplno propukla roztržka mezi Hohenlohem a Thurnem. Hohenlohe radil vyčkat dalšího průběhu, kdežto Thurn naopak preferoval donutit Buquoye co nejdříve svést rozhodující bitvu. Aby toho nebylo málo, začal do kompetencí obou velitelů zasahovat i Hofkirchen. A tak se stalo, že česká armáda nedokázala využít sporů mezi císařskými veliteli, a naopak umožnila Buquoyovi začít hrát znovu podle jeho pravidel. V čele 3.000 jezdců a 1.000 mušketýrů vyrazil Buquoy ze svého ležení a nečekaným nočním pochodem došel až k vesnici Sitzendorf, která leží na řece Schmidě mezi Eggenburgem a Hollabrunnem. Zde vylákal 13. dubna Linharta Colonu z Felsu a jeho sedm jezdeckých setnin k bitvě, jež přivodila českým stavům zbytečnou porážku s vážnými důsledky pro celé povstání. 

   V nepříliš známé, o to však tragičtější bitvě u Sitzendorfu Buquoy opět dokonale zmátl svého protivníka. Jádro svých jednotek rozestavil v nedalekém lese, zatímco poslal do Sitzendorfu oddíl polských lisovčíků. Ti vesnici zapálili, a tak nalákali Colonovy rejtary do připravené pasti. Horkokrevný Fels, jenž měl již plné zuby věčných hádek mezi stavovskými veliteli, o kterých si ostatně myslel své, vyrazil za nepřítelem odhodlán mu uštědřit patřičnou lekci. Napadení lisovčíci se dali na předstíraný útěk, díky čemuž zavedli své pronásledovatele do dokonalé záhuby. Buquoyovi připravení jezdci totiž české jezdce doslova sevřeli a v prudké a krvavé řeži jich většinu pobili. Znovu se proslavil Buquoy, jenž vedl své muže v přední linii a bojoval tak zarputile, že ani nemyslel na vlastní život. Nejenže pod ním padl kůň a kulka z muškety mu přerazila péro na klobouku, ale měl prý podle očitých svědků kord i ruce zbarveny rudě krví nepřátel. V bitvě padlo 400 až 600 českých jezdců, dalších asi 300 skončilo v zajetí. Velitel Colona z Felsu, jeden z předních vůdců povstání a bezesporu velmi statečný muž, který skutečně takřka celou válku strávil se svými muži v poli a neustálém ohrožení vlastního života, byl v této bitvě vážně raněn. Svým zranění vzápětí podlehl v českém ležení. Jeho smrt těžce otřásla celým povstaleckým táborem, neboť byl osobností všeobecně známou a respektovanou. Muži podobného ražení českému povstání zoufale chyběli. V bitvě však padla i zhruba stovka urozených mužů, vesměs příslušníků české šlechty. Byla to proto rána pro povstání velmi tragická a tíživá. 

   Buquoy vyvázl z bitvy u Sitzendorfu jen s minimálními ztrátami a představoval nyní pro českou armádu větší nebezpečí než kdykoli předtím, neboť měl z Vídně nařízeno převzít strategickou iniciativu. To se v Praze všeobecně vědělo, a tak se stavové ve chvíli nejvyšší nouze obrátili na Mansfelda, což bylo tak trochu pokrytecké. Mansfeld totiž již řadu měsíců nedostal od českých stavů smluvený žold, přičemž bylo na stole stále ještě kyselé jablko v podobě neférového jednání stavů po bitvě u Záblatí. V Praze totiž svalili vinu za porážku pouze na bedra tohoto věčně opomíjeného a nedoceněného harcovníka. Je pochopitelné, že Mansfeld nejevil ochotu uposlechnout rozkazu z Prahy a vytáhnout se svými muži z pevné Plzně do Rakous, kde měl podpořit stavovskou armádu. Stavové však věděli, jak jednat s tímto samolibým a ctižádostivým generálem. Dne 2. května byl proto Mansfeld povýšen na polního maršála, což de facto znamenalo, že byl nyní formálně kariérně na stejné výši jako Hohenlohe a Thurn, tj. mohl teoreticky skutečně převzít vrchní velení nad celou armádou. Mansfeldova ješitnost neodolala, a tak se již o pouhých pět dnů později objevil v ležení u Eggenburgu s 5.500 muži a částí zemské hotovosti. V této době se do českého ležení navrátil také vojenský sbor Jana Jiřího Krnovského. V danou chvíli se tak stavovští velitelé cítili být na koni, a proto se rozhodli zahájit pochod na Buquoyův hlavní stan u Kremže. V předtuše rozhodujícího střetnutí se v českém táboře objevil 15. května opět také Kristián z Anhaltu. Thurn, který po většinu roku operoval na Moravě jakožto velitel moravského vojska, se dostavil do Eggenburgu dokonce i s uherským Bornemiszovým kontingentem. 

   Mobilizace všech tehdy dostupných sil stavovské armády byla však hrubou chybou, a to i přesto, že spojené vojsko mělo poté nějakých 25.000 mužů, díky čemuž převyšovalo Buquoyovu armádu. Koncentrace stavovské armády na jednom jediném úseku bojiště totiž prohloubila všechny dosavadní krizové jevy ve stavovském vojsku. Jelikož větší část mužstva nedostala za uplynulé tři měsíce válčení žádný žold, postavilo se několik českých pluků na odpor a vstoupilo do „stávky“. Příkladu Čechů navíc následovali také Moravané. Nekázeň a odpírání poslušnosti velitelům se ve spojené armádě šířilo jako mor a podlomilo její akceschopnost. Plánovaná ofenzíva se tak zhroutila ještě dříve, než vůbec začala. Naštěstí se Buquoy nikam nehnal a v poklidu vyčkával na příchod nových posil. Zhoršená vojenská situace vedla k tomu, že byla na straně českých stavů vytvořena válečná rada. Jejím hlavním úkolem byla reorganizace armády a zlepšení koordinace všech vojenských sborů operujících v rozsáhlém prostoru zemí Koruny české a stále ještě na rakouské půdě. V čele válečné rady stanuli ze známějších osobností nejen Hohonlohe, Thurn a Mansfeld, ale také například vůdce hornorakouských stavů Tschernembl, který jako jediný přicházel se stále novými a vcelku neotřelými způsoby, jak zlepšit postavení stavovské armády a zvýšit obranyschopnost českých zemí.   

   Avšak ani válečná rada nemohla nic podstatného zvrátit na špatných vyhlídkách pro stavovskou armádu, jež byla v mnoha ohledech ve strašlivém stavu a často paralyzována vzpourami nespokojených žoldnéřů, kteří se domáhali svého žoldu. Je zajímavé, že podobnou válečnou radu měl i císař. Ve Vídni měla ovšem válečná rada dlouhou tradici a Ferdinand II., jakožto bytostný nevoják, jí přikládal velkou váhu. Ve vídeňské válečné radě zasedal i značný počet osob pocházejících z českých zemí. Císař si byl totiž dostatečně vědom toho, že je ve válečném úsilí nutné co nejvíce využít znalostí mužů, kteří byli dokonale obeznámeni s vojenskými možnostmi Čechů i celkovou situací v odbojném království a sousedním markrabství. Vůdčí roli sice měl v radě Jan Kašpar hrabě Stadion, ale stále více se prosazoval Albrecht z Valdštejna a schopný i úspěšný velitel Jindřich Hýzrle z Chodů. Ten byl jedním z mála Čechů, který udělal už před stavovským povstáním u dvora slušnou vojenskou kariéru a mohl se těšit oblibě i u samotných Habsburků. Obě válečné rady měly nyní poměrně dlouhé období oddychu, protože situace na rakouském bojišti de facto zamrzla až do půli léta. Protikladem patové situace v Rakousích však bylo horečné dění na evropské mocenské šachovnici, kde se schylovalo k velkému dramatu.
 
Osudový zvrat
 
   Již záhy po vypuknutí války bylo zřejmě, že české povstání nezůstane izolovaným konfliktem. Avšak teprve v průběhu roku 1620 se začaly dávat do pohybu události vedoucí ke třem desetiletím válčení, pustošení a náboženské nesnášenlivosti. Protestantská část Evropy, jež až doposud pohlížela na povstání Čechů a zarputilou snahu císaře po jejich podmanění jako na události lokální a jich se bezprostředně netýkající, byla stále více znepokojována chystanou ofenzívou Habsburků ve Falci. Stranou šly ohledy na to, že chystaný útok na Falc byl jen logickým vyústěním české anabáze Fridricha Falckého. Ve skutečnosti řada aktérů napříč celým kontinentem neměla větší problém s tím, aby si císař v čestném boji vzal zpět, co mu právem náleželo, tj. České království. Avšak nebyla ochotna připustit, aby císař vztáhl ruku na říšské území, jež přímo nespadalo pod jeho vládu. Když se tedy začalo ve Španělském Nizozemí usilovně verbovat pro císaře, který měl pluky z této části habsburského impéria použít pro vpád do Falce, probudila se k činnosti konečně i protestantská Unie. Ta zatím pouze přihlížela tomu, jak katolická Liga v Říši mobilizuje. Unie sice svolala vojsko a položila se s ním táborem u Ulmu, avšak nehodlala jakkoli ohrožovat mnohem početnější ligistickou armádu, jež se shromažďovala nedaleko odtud po proudu Dunaje pod pečlivým dohledem Maxmiliána Bavorského. 

   I když bylo k válce v Říši stále ještě poměrně daleko, zbytek Evropy byl nadmíru znepokojen. Velký konflikt si zatím nikdo nepřál, protože bylo obtížné odhadnout, k jakým koalicím a spojenectvím by mohlo dojít na kontinentu, kde se v předchozích desetiletích utvořily špatně čitelné a nesourodé mocenské bloky, na něž se navázaly formou tajných smluv další aktéři. Nejvážněji se cítila být ohrožena Francie, jejíž državy byly vklíněny mezi španělské a rakouské Habsburky. Francouzi proto vypravili do střední Evropy reprezentativní deputaci vedenou vévodou z Angoulêmu. Deputace dorazila v červnu do Ulmu s jediným cílem: zabránit všemožnými prostředky vypuknutí války mezi Unií a Ligou. A vskutku! Francouzská diplomacie slavila nebývalý úspěch, když už v červenci dojednala podepsání tzv. ulmské smlouvy, ve které se Unie i Liga zavázaly nepodnikat proti sobě žádné vojenské kroky. Pro Prahu mělo dění v Ulmu tíživé následky, protože se všechny zainteresované strany jednomyslně shodly na tom, že ulmská smlouva se týká pouze protestantů v německé části Svaté říši římské. Z mírové smlouvy tak byli vyňati čeští stavové a král Fridrich Falcký se svými říšskými državami. To byl definitivní konec všem nadějím na aktivní pomoc protestantské Unie českému povstání. Z českého pohledu jednoznačně pokrytecké jednání Francie - de facto první „o nás bez nás“ v českých dějinách - je však nutné sledovat v širších evropských souvislostech. Francouzi se snažili v prvé řadě zachránit sami sebe. Ačkoli bylo posílení Habsburků to poslední, co by Francie chtěla, přece jen ulmská smlouva ve svých důsledcích vedla k jednoznačnému vítězství dynastie jako takové, a tak byla Francie stejně nakonec nucena vstoupit do války. Avšak v podmínkách pro ni mnohem horších než v roce 1620.

   Pro Habsburky byla ulmská smlouva další z dlouhé řady nepopiratelných diplomatických úspěchů, ačkoli se Vídeň na těchto jednáních podílela jen okrajově. Pro Ligu totiž mírová smlouva znamenala zažehnání nebezpečí konfrontace s Unií, což jí umožnilo energicky zasáhnout na východě ve prospěch císaře. Už v červnu byl přijat akční plán postupu vůči povstalcům. Zatímco mělo ligistické vojsko podpořit císaře v Rakousích a také v samotných Čechách, vtrhla by císařská armáda najatá ve Španělském Nizozemí ve dvou masivních proudech do Falce. Zimního krále tak měl čekat boj na dvou frontách současně. Díky energickému hraběti Oñatovi, jenž při všech svých jednáních mluvil vždy jménem španělského krále Filipa III., což mu otevíralo dveře téměř všude, byl Maxmilián Bavorský přesvědčen vcelku snadno a rychle, aby se co nejrychleji zapojil do české války. Dne 24. července proto začala českému povstání zvonit hrana, neboť v tento den překročilo mohutné, dobře vyzbrojené a také patřičně motivované ligistické vojsko hranice Horních Rakous. Do české války tak vstoupila armáda o velikosti 30.000 mužů, z toho 24.500 pěšáků a 5.500 jezdců. Vojenská převaha se tímto definitivně přelila na stranu císaře a proti této přesile již neměla stavovská armáda větších nadějí na úspěch. Nepřítel totiž ihned převzal strategickou iniciativu a zatlačil spojené síly českých stavů a jejich spojenců do hluboké defenzívy. 

   Vrchním velitelem ligistického vojska byl formálně sám vévoda Maxmilián Bavorský, který také osobně absolvoval celé tažení. Avšak mužem, na němž ležela hlavní tíha odpovědnosti za výsledek tažení, byl v hodnosti generál-plukovníka Jan Tserklaes hrabě Tilly (* 1559 - 1632). V dějinách třicetileté války je Tilly zapsán velmi výrazně, neboť se jednalo o jednoho z nejschopnějších vojevůdců ve střední Evropě. Pocházel ze šlechtické rodiny původem z Brabantska. V mládí sbíral ostruhy v bojích s Nizozemci i Turky v Uhrách. Právě v habsburských službách získal již v roce 1604 hodnost generála. Poté přešel do služeb bavorského vévody a tím pádem i katolické Ligy. Tilly byl velitelem, jenž takřka mistrovsky ovládl španělskou pěchotní taktiku, jež tehdy patřila k nejlepší v celé Evropě. Oproti mnohým jiným vojevůdcům své doby provozoval Tilly morálně pevný a asketický způsob života, na což měla jistě velký vliv i jeho bigotní katolická výchova. Ta dokonce v některých případech hraničila až s fanatismem. Nepřekvapí proto, že se Tilly ujal tažení proti Čechům velmi ochotně. Netrvalo dlouho a na pochod se dali z Flander také Španělé pod velením markýze Ambrosia Spinoly. Na počátku září vtrhl osvědčený španělský vojevůdce s 22.000 pěšáky, 5.000 jezdci a 18 děly do Falce. Začala tak trestná výprava Habsburků proti dědičným državám Fridricha Falckého.

   Tyto vojenské síly měly zároveň vázat Unii na říšské půdě, pokud by se náhodou rozhodlo protestantské vojsko ještě na poslední chvíli zasáhnout v Čechách. Vstup ligistů na bojiště přinesl okamžité plody. Poté, co se početná ligistická armáda dostala ve třech proudech bezpečně na území Horních Rakous, zmocnila se 4. srpna bez větších potíží Lince. Pád Lince de facto vyřadil ze hry hornorakouské stavy, kteří se museli již 20. srpna poddat Maxmiliánovi, vzdát se účasti v konfederaci s českými stavy, a dokonce přenechat ligistické armádě 3.000 mužů ze svého vojska. Ti byli ihned začleněni do ligistické armády. V Horních a zanedlouho i Dolních Rakousích okamžitě vypukla vlna represálií proti všem účastníkům povstání i nekatolickému obyvatelstvu. Následovalo vypovídání ze země, zatýkaní, a dokonce došlo i k vynesení několika rozsudků smrti. Řada osob však utekla do Čech nebo na Moravu, kde se hodlala i nadále účastnit boje proti Habsburkům. Avšak trestající ruka císaře si je posléze našla i zde. Dne 5. srpna proběhla v Linci důležitá válečná porada mezi Maxmiliánem a zástupci císaře. Jelikož byl Marradas v Čechách vystaven silnému tlaku ze strany Mansfelda, jenž se snažil zmocnit Zlaté stezky, bylo rozhodnuto neprodleně vyslat k české hranici pěší pluk bavorského plukovníka Jana Jakuba von Anholt spolu s 1.000 jezdců. Samotné ligistické vojsko zahájilo pochod k českým hranicím až koncem srpna, když už bylo podrobení Horních Rakous úspěšně dokončeno. U Dolního Dvořiště překročilo hranice království, avšak táhlo nikoli ku Praze, ale přes Kaplici se stočilo k východu. Tažení na Prahu ještě nebylo v plánu, protože prvořadým úkolem bylo úspěšné spojení s císařskými. 

   Vzhledem k postavení stavovského vojska v Dolních Rakousích se Maxmilián rozhodl podstoupit komplikovaný, náročný a také velmi nebezpečný přechod skrze neschůdný terén přes Weitru a Zwettl k Buquoyovi. Ten mu táhl naproti od Kremže za neustálých srážek s Anhaltem, který vcelku úspěšně napadal jeho zásobovací kolony. Jestliže byla situace stavovské armády po vstupu ligistů do Rakous zoufalá, stala se po 8. září takřka ztracená, neboť toho dne se Maxmilián spojil s Buquoyem u obce Neupölla ve Waldviertelu. Na nedalekém renesančním zámku Greillensteinu pak poprvé zasedli ke společnému stolu Maxmilián a Buquoy, aby probrali následující válečné operace. Ani po spojení obou armád nevzniklo jednotné vojenské těleso, nýbrž byla zachována struktura a velení ligistické i císařské armády. Proto se tak v odborné literatuře používá označení armáda císařsko-ligistická. Nebyl jmenován ani žádný vrchní velitel, ačkoli Maxmilián měl hlavní a také poslední slovo ve všech poradách. V dobovém chápání stál totiž v čele armád formálně jejich panovník, jenž pouze propůjčoval vrchní velení svým generálům. Buquoy však nebyl tímto řešením nadšen a dával to také patřičně najevo. Nejenže nedůvěřoval Bavorům, ale také žárlil na Tylliho, protože se obával, že mu uloupí zasloužené a těžce vydřené vítězství nad českými stavy. Jelikož se do věci vložil sám císař, který Buquoye opakovaně káral, nakonec se horkokrevný generál upokojil. 

   Nejbližší plánem pro císařsko-ligistické vojsko bylo podrobení stavů v Dolních Rakousích, čímž by byla úspěšně završena pacifikace rakouských zemí. Nebylo to příliš těžké, protože stejně jako v Horních Rakousích, tak i u jejich sousedních bratrů bojová morálka rychle opadla poté, co mohutné vojsko ligistů vstoupilo na jejich půdu. Maxmilián navíc hrozil nejpřísnějšími tresty všem, kteří by se odmítli vzdát a přísahat věrnost císaři. Podrobení Dolních Rakous proto bylo okamžité, neboť města Horn a Eggenburg se vzdala bez boje a otevřela císaři své brány. Další cenný spojenec tak odpadl od českých stavů. Maxmilián byl rozhodnut ukončit válku ještě před příchodem zimy. V této vojenské kampani byl totiž zainteresován nejen finančně, ale i politicky. Pokud by čeští stavové přežili zimu, hrozilo, že se jim příštího roku dostane vydatnější pomoci ze zahraničí. Maxmilián by naopak musel rozpustit větší část svého vojska, neboť na vydržování početné armády neměl dlouhodobějších prostředků. Proto Maxmilián neztrácel čas a zahájil již 13. září, tj. pouhých pět dnů po spojení ligistické a císařské armády, společný pochod přes Waidhofen na Dyji k české hranici. Stavovské vojsko, jehož další setrvání v rakouském prostoru postrádalo po kapitulaci hornorakouských a dolnorakouských stavů smysl, z nařízení Kristána z Anhaltu spěšně ustoupilo na sever a odtáhlo ke Znojmu. Byl to osudový a chybný tah vrchního velitele českého vojska, který se domníval, že nepřítel jej bude pronásledovat na Moravu. Zde by se totiž stavovští velitelé mohli opřít nejen o bojovně naladěné Moravany, ale také o uherské stavy a Bethlena Gábora. 

   Risk se Anhaltovi nevyplatil, protože Maxmilián překročil 20. září u Nových Hradů české hranice a v čele téměř 50.000 vojska byl odhodlán co nejdříve táhnout na Prahu, dobýt ji a rázně tak ukončit válku. Buquoy nesouhlasil, protože podle něho by i dobytí Prahy nezměnilo nic na tom, že české vojsko zůstane stále bojeschopné a může proto i nadále představovat ohrožení pro obě katolické armády. Thurn se mezitím snažil ve spolupráci s Mansfeldem organizovat obranu Čech. Podařilo se mu svolat část zemské hotovosti a najmout nové žoldnéře, s nimiž operoval v prostoru mezi Táborem a Týnem nad Vltavou. Společně s Mansfeldem dokonce dobyl již 29. července Volary. Avšak po zprávách o postupu katolických armád padla možnost vtrhnout s těmito nepatrnými silami znovu do Rakous. Thurn se tak odebral do Prahy, později do jižních Čech, a nakonec i na Moravu, kde všude ještě na poslední chvíli sbíral nové posily a utužoval odvahu zemských úředníků i samotných stavů. Thurnova aktivita v roce 1620 skutečně udivuje, protože byl jedním z mála, kdo si uvědomoval vážnost situace a nestál nečinně se založenýma rukama jako mnozí jiní.   

   Rázný postup Ligy na východě Říše byl navíc jen jednou ze součástí mohutné válečné kampaně císaře a jeho spojenců. Válka nyní dostala opravdu mezinárodní rozměr. V téže době byly už v plném proudu ostré boje ve Falci a také na severu, kde saský kurfiřt Jan Jiří zahájil tažení do Horní Lužice [3]. Svolal velké vojsko v počtu 15.000 žoldnéřů a 14.000 mužů zemské hotovosti s nimiž zamířil k Budyšínu. Útok ze severu v Praze očekávali, a tak pověřili Jana Jiřího Krnovského, aby se svou armádou, jež čítala cca 18.000 mužů spojeného slezsko-lužického vojska podpořeného severočeskou krajskou hotovostí, bránil podmanění Horní Lužice. Stavové vynaložili na obranu Horní Lužice vskutku nebývalé množství energie a lidských i materiálních zdrojů, jež zoufale potřebovaly na jihu. Bylo to především z toho důvodu, že se v Praze velmi dobře vědělo o choutkách saského kurfiřta obsadit celou oblast a připojit ji k Sasku. Na severu se tak nebojovalo jen za věc stavovského povstání, ale i za setrvání těchto vedlejších korunních zemí ve svazku české Koruny. Budyšín byl obléhán téměř měsíc, a to velmi urputně. Obránci kladli statečný odpor i poté, co jim došly zásoby a munice, a proto museli dokonce střílet ze svých děl hliněnými koulemi. Bez pomoci z Čech se však město uhájit nedalo. Kapitulací Budyšína, k níž došlo 5. října, skončila nejen účast Horní a zanedlouho i Dolní Lužice ve stavovském povstání, ale také více než tři staletí trvající česká přítomnost v lužické oblasti. Ani jedna z Lužic se k české Koruně již nikdy nevrátila, ačkoli jejich definitivní připadnutí Sasku stvrdil v roce 1635 až pražský mír. 

   Čeští stavové se tímto ocitli v neprodyšném obklíčení a protivná strana již jen postupně utahovala smrtící smyčku kolem povstalců. Prorazit toto děsivé obklíčení se snažili stavové všemožnými prostředky. Jedním z posledních stébel naděje byl Bethlen Gábor, kterého se Praha pokoušela přimět k vypovězení nepřátelství císaři takřka po celý rok. V červenci sice sedmihradský vévoda a nepopiratelný vládce většiny Uherského království přislíbil Čechům, že v nejbližší době znovu povstane proti císaři, avšak žádal na oplátku tři sta tisíc zlatých. Když vstoupili do hry ligisté a podrobili si rakouské stavy, zvýšil Bethlen svůj požadavek už na rovných čtyři sta tisíc zlatých. Do války byl ovšem hnán i aktivitou Vysoké Porty v Instanbulu, která prostřednictvím mladého a podnikavého sultána Osmana II. (1618 - 1622) posvětila Bethlenův záměr obnovit válku s Habsburky. A nejen to! Turci také ihned podnikli tažení proti Polákům do Moldávie, díky čemuž uvolnili Bethlenovi ruce na východě, aby se tak mohl plně věnovat císaři. Poláci již záhy pocítili, jak chutná turecká odplata, neboť Osmané spolu se svými tatarskými spojenci porazili 17. září početný polský sbor v bitvě u Cecory na řece Pruttu. Za této velmi měnící se mezinárodní situace, kde se ještě mohli čeští stavové dočkat vydatnější pomoci z ciziny, se sešel na počátku srpna v Banské Bystrici uherský sněm, kam dorazili také zástupci sedmihradských stavů. Na sněmu byla přijata delegace českých a také ještě rakouských stavů. Ti s sebou přiváželi část ze slíbených peněz pro Bethlena Gábora. Ten však již byl i bez toho pevně rozhodnut vyhlásit válku císaři. Než se tak stalo, byl 25. srpna zvolen tímto památným shromážděním uherským králem. Korunovace byla ovšem taktně odsunuta na pozdější dobu, neboť si Bethlen jako vychytralý státník ponechával zadní vrátka pro případ, kdyby musel v budoucnu opět zasednout s císařem za jednací stůl. 

   Přesto bez větších okolků vyhlásil již 1. září válku Habsburkům a jeho vojsko v celkovém počtu zhruba 30.000 mužů zaplavilo území dnešního západního Slovenska a přilehlých částí Dolních Rakous. V polovině září se Bethlen opět zmocnil Prešpurku. Vídeň byla Bethlenovou zradou natolik pobouřena, že okamžitě vyčlenila silný vojenský sbor o velikosti 10.000 mužů, který pod velením Dampierra vyrazil na uherské bojiště. Vojenských sil měl nyní císař díky vstupu Ligy do války poměrně dost, a tak si troufal vést válku na několika frontách současně. Avšak Dampierre císaře zklamal, neboť jeho tažení skončilo blamáží. Císařští se zastavili hned u Prešpurku, který se marně pokoušeli dobýt. Během obhlídky městských hradeb byl 9. října sám Dampierre zasažen kulí do hlavy a na místě zemřel. Nedožil se tak ani bitvy na Bílé hoře. Ani posmrtný osud nebyl pro Dampierra příliš šťastný, neboť se jeho těla zmocnili Uhři, kteří tohoto nepříliš úspěšného generála připravili posmrtně o hlavu. Teprve po složitých jednáních, ve kterých se angažoval i francouzský vyslanec ve Vídni, byly Dampierrovy ostatky vydány císaři a pietně pohřbeny. Jak na smrt svého podřízeného pohlížel Buquoy, netušíme. Vztahy mezi nimi totiž nebyly nikdy dobré. Přesto mu Dampierrova smrt jistě připomněla všechna úskalí boje v první linii. Buquoy měl nyní nicméně úplně jiné starosti. Císařsko-ligistické vojsko stálo v jižních Čechách a 22. září se spojilo u Českých Budějovic s Marradasem a jeho muži. Ještě na rakouském území adresoval Maxmilián Bavorský Čechům zvláštní apel, v němž je vyzýval, aby se po dobrém podřídili císaři. 

Utužování nevolnictví bylo jevem velmi výrazným už před stavovským povstáním, aby dosáhlo svého vrcholu v době baroka. Válka v letech 1618 - 1620 měla na život venkovského obyvatelstva drastické dopady. Během roku 1620 proto docházelo na mnoha místech země k rozsáhlým selským povstáním. Sedlákům se často postavili do čela vysloužilí či neúspěšní důstojníci ve stavovské armádě. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).

   Maxmiliánova výzva měla v Čechách až nečekaný ohlas, neboť se řada šlechticů z jižních Čech podrobila císařsko-ligistickému vojsku a nemínila mu klást jakýkoli odpor. Je však otázkou, nakolik hrál v rozhodování těchto mužů strach z nepřítele, a nakolik touha po ukončení této strašlivé války, jež těžce poznamenala život v celém království. Nejvíce strádal selský stav, tj. poddaní na venkově, jejichž sociální podmínky byly v důsledku utužujícího se nevolnictví neuspokojivé už desítky let před stavovským povstáním. V důsledku neúměrné daňové zátěže během povstání, a především válečných operací, jež přinášely do života venkovského obyvatelstva velké strádání, se tyto podmínky ještě podstatně zhoršily. Na místech, kde se vojáci stavů a císaře pohybovali dlouhodobě, proto docházelo k rozsáhlým povstáním, jejichž dopady byly tragické nejen pro samotné původce těchto revolt - raný novověk znal de facto jen jeden úspěšný prostředek při potrestání selských povstání, a to šibenici - ale zejména pro zdejší vrchnost, jež musela vynaložit velké množství prostředků k uhašení selských bouří. Mnohdy muselo zasahovat i vojsko, které si však často počínalo velmi krutě, a tak zavdávalo příčiny k další nespokojenosti sedláků. K první velkým povstáním docházelo již na konci roku 1619, ale teprve v roce následujícím propukla masová pozdvižení na mnoha místech země. Na jaře a v létě 1620 se vzbouřili sedláci na Táborsku a zejména na Žatecku, kde se poddaní bouřili proti tvrdosti Mansfeldových žoldnéřů. Další revolty se odehrály i na Prácheňsku a Bechyňsku. Selská povstání dokládají nejen to, jak tvrdě válka dopadala na životy prostých obyvatel království, ale i skutečnost, že českou rebelii nelze považovat za žádné „národní“ nebo masové pozdvižení, jež by mělo oporu v širokých vrstvách české společnosti. Ve skutečnosti si tak většina obyvatel země přála konec válčení a odírání ze strany vojáků. Žel bohu měl mír nastat až za téměř třicet let...
 
Poslední týdny odboje
 
   Ani po vstupu na českou půdu a snadném obsazení česko-rakouské hranice se velitelé císařsko-ligistického vojska necítili nijak bezpečně. Sami totiž nemohli uvěřit tomu, jak snadné bylo překročit hranice země, která se v uplynulých dvou letech tak urputně bránila císaři. Na Prahu se však zatím nespěchalo, neboť vše šlo podle plánu. Zatímco císařští pod Buquoyem vytáhli z Českých Budějovic k Prachaticím, ligisté vedeni Maxmiliánem zamířili na Vodňany. Jestliže někdo z řad českého panstva, měšťanů nebo obecného lidu mohl zpočátku skutečně vítat přicházející vojsko jako osvoboditele od útlaku a věčných dávek, pak se musel brzy zklamat. Obě armády totiž při svém tažení krutě drancovaly a dopouštěly se tak otřesného násilí, že tomu ještě nebylo za celou dobu války. Touha po kořisti a odplatě na rebelech, včetně zbytečně zfanatizované soldatesky, kterou zdivočeli horliví náboženští kněží ve vojsku, způsobily, že bezohlednost postupující armády vyvolávala odpor a kritiku dokonce i ve Vídni. Nechvalné proslulosti tehdy dosáhli především císařští, v jejichž řadách v tomto ohledu vynikala zejména lehká polská jízda. Dobyté Prachatice se dočkaly ohavného masakru, když krvežíznivá soldateska i přes protesty a zásahy Buquoye zčásti pobila místní posádku, přičemž nebyla ušetřena ani řada měšťanů loajálních povstání. Podobný scénář se odehrál i ve Vodňanech, které kapitulovaly po tuhém odporu 26. září. Ale to byla jen malá předzvěst největšího válečného zločinu, k němuž došlo v Písku.   

   Město si během války vytrpělo již své. V březnu 1619 se jej pokoušel dobýt Dampierre, který zpustošil písecké předměstí. Po bitvě u Záblatí město obsadil Buquoy, jenž zde zanechal posádku pod španělským despotou donem Martinem Huertou[4]. Písek následně v listopadu 1619 dobyl Mansfeld, což pro místní znamenalo další okrádání a násilnosti ze strany vojáků. Nyní byli na řadě opět císařští, kteří spolu s ligistickým vojskem dobyli město 30. září, a to za okolností velmi nešťastných. Vojáci totiž město obsadili v době, kdy se teprve jednalo o jeho kapitulaci. Následně rozpoutali v ulicích děsivé divadlo, kdy zabíjeli a okrádali každého, kdo jim padl do rukou. Téměř celá posádka - podle svědectví Pavla Skály ze Zhoře cca 500 mužů - byla pobita. Masakr byl prý tak strašlivý, že lidská krev tekla ulicemi města a stékala do řeky Otavy. Že se nejednalo o žádnou propagandu protestantské strany, jež se samozřejmě v případu Písku vzápětí dovolávala svatého zápalu za přežití samotné evangelické víry, dokazují záznamy Buquoyova jezuitského zpovědníka Fitzsimona. Ten si do svého deníku s neskrývanou škodolibou radostí zaznamenal, že jen v Prachaticích a Písku císařští zamordovali na 2.700 „kacířů“. Jak si však mohl být jezuitský zpovědník jistý, že mezi mrtvými nebyli i katolíci, což je jinak dosti pravděpodobné? Zřejmě se tak jako mnozí jiní v této době řídil pořekadlem, že když se kácí les, létají třísky. Ztráta Písku měla pro další válečný průběh zásadní vliv, neboť nepřítel se tím znovu nebezpečně přiblížil k Praze. Buquoy vzápětí dobyl také Sušici a 3. října i Strakonice a Horažďovice. Jižní Čechy tím byly pro krále Fridricha de facto ztraceny. 

   České vojsko zatím spěchalo z Moravy do Čech, aby dostihlo císařsko-ligistické vojsko dříve, než zahájí pochod na Prahu. V sázce bylo vše. Přes Moravské Budějovice, Dačice a Jindřichův Hradec dorazilo 24. září k Táboru. Vrchní velitel Anhalt svolal všechny tehdy dostupné vojenské síly stavů a po spojení s Thurnem se utábořil v ležení u Sedlčan. Situace byla velmi špatná, a to dokonce tak, že Anhalt a ostatní stavovští velitelé naléhali na krále, aby se neprodleně vydal k vojsku a povzbudil ho alespoň svou přítomností. Fridrich Falcký však nevěděl, kde mu hlava stojí. Již 25. září apeloval na Moravany, aby v zájmu obrany vlasti vyslali do českého ležení další posily. Sám se na cestu do českého ležení vypravil z Prahy symbolicky 28. září, tedy na den nejvýznamnějšího českého patrona sv. Václava. V ležení, jež se mezitím přesunulo do lokality severně od Blatné u Bělčic, se král objevil 5. října. Jeho přítomnost vlila unaveným a nespokojeným mužům do žil tolik potřebný entuziasmus před nastávajícím rozhodujícím střetnutím. Císařsko-ligistické vojsko si z přítomnosti české armády nedělalo příliš velkou hlavu. Aby bylo jeho postavení před tažením na Prahu dostatečně upevněno, zaměřilo svou pozornost na západ k Plzni. V ní se spolu se svými muži opevnil Mansfeld, který se v létě odpoutal od české armády, aby mohl kontrolovat západní Čechy. Pokud se stavovští velitelé domnívali, že si Maxmilián Bavorský troufne zaútočit na pevnou Plzeň, čekala je brzy studená sprcha. Mansfeld totiž zahájil jednání s Buquoyem, neboť byl hrubě nespokojen s tím, že mu čeští stavové už po několik měsíců nevyplatili dlužný žold. 

   Mansfeld chtěl zkrátka peníze, a ty mu čeští stavové nemohli dát, a proto se obrátil na císaře. Požadavky měl však velké a velmi troufalé, vždyť jen po finanční stránce žádal o vyplacení 400.000 zlatých. Vyřadit ze hry obávanou plzeňskou pevnost však císaři stálo za to. Svou neutralitu si tak dal Mansfeld zaplatit sto tisíci zlatými v hotovosti. Zbylou částku obdržel jako dlužní úpis. Nebyla to klasická neutralita, ale jednostranná a ryze účelová dohoda, podle níž se Mansfeld za vyplacené peníze zavázal neútočit na císařsko-ligistickou armádu do té doby, dokud se císař nevysloví k jeho ostatním vzneseným požadavkům. Pro stavovské velitele to však byla odpudivá zrada, po které nemohli přijít Mansfeldovi na jméno. Vlastně se ani není čemu divit, protože bez Plzně nekontrolovali stavové již ani západní Čechy. Jedinou nadějí tak posléze zůstávala pomoc shůry. Jen rychlý příchod zimy, která by zahnala obě armády do zimních kvartýrů, mohl odvrátit porážku stavů. A světe div se, klimatické podmínky tentokrát skutečně hrály do karet stavů, protože v druhé polovině října se prudce ochladilo a na některých místech začalo dokonce sněžit. Pochod k Plzni tak byl pro císařsko-ligistickou armádu vážným zdržením, jež je mohlo stát vítězství v tomto roce. Dne 22. října sice zahájily katolické armády tažení na Prahu, ale už brzy se ukázalo, že cesta k hlavnímu městu je ještě dlouhá. 

   Jelikož se Maxmilián chtěl vyhnout střetnutí s českou armádou, rozhodl se táhnout velkou oklikou. Kolem Plzně zamířil velkým obloukem přes Touškov, Plasy a Kralovice na západ od řeky Berounky, která nyní oddělovala vojsko císařsko-ligistické a české. Obě vojska byla od sebe vzdálena jen necelý den pochodu. Maxmilián táhl s ligistickým vojskem v čele. Císařští pod Buquoyem v těsném závěsu za nimi. Buquoy sice upozorňoval, že přicházející zima znemožní rozhodnout válku ještě v tomto roce, ale Maxmilián dále trval na tom, že katolické armády musí být stále iniciativní a zatlačit nepřítele do defenzívy, a tak mu nedopřát žádného odpočinku. Z vojenského hlediska to byl sice risk, neboť i na Maxmiliánovo vojsko padala únava z náročných pochodů, ovšem v tomto tažení byly přednější ohledy politické. Císař a ani Maxmilián si zkrátka nemohli dovolit nechat nebezpečnou českou vzpouru nepotrestanou i další zimu. Jestliže bylo vojsko Ligy odpočatější a lépe organizované, pak se v Buquoyově mužstvu začaly ozývat všechny dosavadní problémy od neukázněnosti, přes špatné zásobování, až po velkou únavu. Vždyť císařští stáli v poli už od začátku února. Během tažení na Prahu se proto císařští za ligistickou armádou značně opožďovali, a tak na ně musel Maxmilián často čekat. Generál Tilly si dokonce stěžoval na váhavost a malou pohyblivost císařských, kterou otevřeně přičítal na vrub Buquoyovi, o němž se domníval, že tažení záměrně sabotuje, aby se tak mohl co nejdříve uchýlit do zimních kvartýrů. 

   Mezi Tillym a Buquoyem to proto začalo nebezpečně jiskřit. Přesto nepřítel pronikal do českého vnitrozemí poměrně rychle a až děsivě snadno. Tomu učinil konec Kristián z Anhaltu, který pohyby císařsko-ligistického vojska sledoval velmi pozorně. Když Maxmilián a Buquoy zahájili pochod na Prahu, nacházela se česká armáda poblíž Rokycan. Odtud zamířila přes Zdice, Unhošť a Nové Strašecí k Rakovníku, aby zahradila oběma armádám cestu na Prahu. Blížil se velký střet, čehož si byl dobře vědom i král Friedrich. Ten opustil bojiště poněkud nešťastně v předvečer očekávané bitvy, jež měla rozhodnout o osudu jeho vlády, a vrátil se zpět do Prahy. S vypětím všech sil dorazila česká armáda 27. října k Rakovníku ještě před příchodem nepřítele, čímž spojené katolické vojsko nemile zaskočila. Maxmilián i Tilly zuřili a ulevovali si nadávkami na zpozdilé císařské, jež jim zkomplikovali situaci, neboť v danou chvíli se strategická iniciativa na jejich straně prakticky rozplynula. České vojsko mělo totiž dost času na to, aby se západně od Rakovníka opevnilo a vybudovalo důmyslnou síť okopů a valů. Anhalt dokonce vyslal proti postupujícímu nepříteli k Senomatům jezdecký předvoj, jemuž velel jeho statečný a nadaný syn Kristián. Tento odvážný stavovský velitel, jenž vnášel trochu života do malomyslného mužstva, svedl s nepřítelem několik srážek, které Tillyho vydatně zbrzdily. V následujících dnech se už před Rakovníkem svedly rozsáhlé a prudké střety, na které se přijel osobně podívat i Fridrich Falcký. Češi v nich ukázali, že na jejich straně existuje ještě velké odhodlání a síla postavit se nepříteli tváří v tvář. 

   Král Fridrich přesto nabyl už tehdy dojmu, že stavovská armáda není žádným silným vojenským tělesem odhodlaným prolít za jeho vládu poslední kapku krve. Naopak, o síle stavovské armády si již nedělal žádné iluze, a proto okamžitě vyslal do Prahy spěšného posla ke své choti Alžbětě, aby opustila město a uchýlila se do bezpečí. Alžběta však v sobě nezapřela svou hrdou anglickou krev, a tak manželovu výzvu rozhodně odmítla. Bojům u Rakovníka se v české historiografii tradičně nevěnuje velká pozornost, přitom se jednalo o poměrně rozsáhlé střety, jež mohly snadno přerůst ve velkou bitvu. Poprvé Maxmilián zaútočil na české postavení již 27. října. Byl to ukvapený a hazardérský počin bavorského vévody, který nařídil svým mužům vyrazit na steč za situace, kdy na bojiště ještě ani nedorazilo jádro ligistické armády, natož Buquoy a jeho císařští. Dne 28. října se obě armády utkaly v lesích u Olešnice nedaleko Rakovníka. Opět útočili ligisté, protože Buquoy byl stále ještě na pochodu. Česká armáda v počtu, jenž tehdy dosahoval cca 25.000 mužů, sice nedokázala nepřítele zastavit, ale ani mu nedovolila získat na bojišti výraznější převahu. Bojovalo se až do hluboké noci, kdy boj skončil stažením českých oddílů zpět k Rakovníku. Další den se ligisté přiblížili k české armádě, ale ta se zakopala, a to tak úspěšně, že byla bezpečně kryta před střelbou z pušek i děl. Císařští dorazili na bojiště až 30. října. Následujícího dne byl podniknout frontální útok na české postavení. Ligisté útočili na levém a císařští na pravém křídle. Útok skončil nezdarem. 

   Císařsko-ligistická armáda se snažila vylákat Čechy k bitvě i za pomoci děl, která pálila na postavení stavovské armády poměrně efektivně. Stavovská armáda se ale nedala vyprovokovat a odpovídala nepříteli stejnou taktikou, díky čemuž nadělala katolickému vojsku velké škody. Jedna z českých kulí dokonce jen těsně minula Maxmiliána a Buquoye, kteří obhlíželi bojiště bok po boku. Zasáhla však v jejich doprovodu plukovníka Filipa Marka Fuggera, potomka slavné augšpurské kupecké rodiny, jemuž urazila obě nohy. Během bojů u Rakovníka zaznamenaly obě strany velké ztráty nejen u mužstva, ale i v důstojnickém sboru. Na české straně padl například podplukovník Hohenlohova jezdeckého pluku Theodor z Donína, bratr známého falckého diplomata Acháce z Donína. Materiální a početní převaha nepřítele se však začala projevovat již záhy. Už 1. listopadu dobyli císařští kostelík sv. Jiljí na návrší za městem, díky čemuž získali výhodné postavení pro umístění baterie svých děl. Odtud pálili nejen na postavení české armády, ale také na město, jež bylo v držení stavovské posádky. Postavení katolického vojska se tím sice zlepšilo, ale patová situace trvala i nadále, i když větší problémy měli nyní Maxmilián a Buquoy. Museli totiž čekat, dokud jim nedorazí zásobovací vozy s potravinami a municí, čehož se obojího ve vojsku nedostávalo. Iniciativu se nyní snažil převzít Buquoy, který 2. listopadu zaútočil na část českého postavení, jež hájili Uhři. Těm se za cenu velkých ztrát podařilo útočníka odrazit. Buquoy svůj útok zopakoval ještě 4. listopadu, kdy se však stavovským vojákům podařilo prorazit hráz nedalekého rybníka, díky čemuž se museli císařští brodit takřka po pás ve vodě. To už ale dorazily do katolického tábora nejen dlouho očekávané zásobovací vozy, ale také 2.500 jezdců a 600 rejtarů, kteří přišli z Bamberka a Würzburgu. 

   Maxmilián však již nehodlal dále mrhat životy svých vojáků a cenným vojenským materiálem, a jelikož byl i nadále rozhodnout pokračovat na Prahu, nařídil 5. listopadu obejít české postavení a pokračovat k hlavnímu městu. Kristián z Anhaltu byl tímto krokem poměrně překvapen, protože očekával, že císařsko-ligistická armáda po čase uzná, že je postavení českého vojska nedobytné, a tak odtáhne do zimních kvartýrů. Stavovské vojsko tak muselo opustit své dobře vybudované obranné postavení a vyrazit stíhat nepřítele. Aby byl ústup katolických armád zamaskován, podnikl Buquoy ještě poslední, tentokrát již zastírací útok. Při něm byl během obhlídky přední linie raněn kulí do stehna, přičemž mu střela poranila také přirození, což bylo pro tohoto požitkářského generála obzvláště choulostivé zranění. Sám však dokázal o této situaci žertovat, když později s úsměvem vykládal, že byl potrestán tím, čím nejvíce zhřešil. Buquoyovo zranění sice nebylo vážné, ale císařský velitel musel další tažení absolvovat v pohodlném a polštáři vystlaném kočáře. Ještě než se katolická armáda dala na pochod, byl 4. listopadu vyčleněn zvláštní oddíl pod velením Albrechta z Valdštejna, jenž měl v čele několika kornet jízdy a menšího oddílu pěchoty dobýt a obsadit město Louny. Valdštejnovým úkolem byla také pacifikace ozbrojených sedláků ve zdejším kraji, kteří povstali se zbraní v ruce na obranu svého majetku proti rabující soldatesce. Valdštejn si jako vždy vedl velmi svědomitě a Louny dobyl. Následně si podrobil takřka celý žatecký kraj. 

   Dne 5. listopadu tedy vyrazil nepřítel na Prahu. České vojsko jej následovalo, a ještě téhož dne proběhla ve štábu stavovské armády válečná porada i za přítomnosti krále Fridricha Falckého. Král chtěl znát názory svých generálů na vzniklou situaci. Kristián z Anhaltu mínil, že Maxmilián táhne na Prahu a pokusí se jí dobýt ještě před začátkem zimy. Thurn byl oproti tomu přesvědčen, že nepřítel nejprve obsadí města a pevná místa kolem Prahy, aby si přichystal výhodné postavení na jaro příštího roku. Porada tak nedošla k jednoznačnému závěru. Avšak k večeru přispěchaly do českého ležení uherské jízdní hlídky, které sledovaly pochod nepřítele, a tak mohly s určitostí sdělit, že Maxmilián a Buquoy táhnou na Prahu. České vojsko reagovalo téměř okamžitě. Thurn se v čele dvou pluků neprodleně vydal do Prahy, aby jí připravil na obléhání, zatímco Anhalt časně zrána 6. listopadu nařídil rychlý pochod směrem k hlavnímu městu království, kam chtěl dorazit dříve než ligisté a císařští. Aby byl jeho postup ještě rychlejší, zbavil se těžkých vozů se zavazadly a odeslal je do Berouna. Následně vyrazil přes křivoklátské lesy vstříc svému osudu. 

   Král se spěšně odebral do Prahy, a to nejen proto, aby se zde setkal s poselstvem svého anglického tchána, ale dle instrukcí Kristiána z Anhaltu také nechal opevnit Bílou horu před Prahou. Katolická armáda táhla již od Rakovníka v bojové sestavě: ligisté vlevo, císařští vpravo. Přes Lišany dorazila 6. listopadu k Novému Strašecí, které ligisté dobyli a obsadili. Stejně jako před několika dny při tažení k Rakovníku, tak i tentokrát docházelo k velkým prodlevám mezi ligisty a císařskými. Ty byly ještě více prohloubeny ostrým sporem mezi Tillym a Buquoyem, který navrhoval odlišnou trasu tažení na Prahu. Spory byly dokonce tak prudké a vážné, že musel zasáhnout sám Maxmilián. Anhalt mezitím předběhl nepřítele a dokonale zmátl katolické vojsko tím, že po celý 7. listopad ležel v otevřené krajině u Unhoště, aby tak vyvolal dojem, že se zde hodlá postavit na odpor. Bylo by to koneckonců logické, neboť Praha byla vzdálena zhruba 20 km východně, a tak nebyl důvod pustit nepřítele ještě blíže k hlavnímu městu. Maxmilián na Anhaltovu lest skočil, protože zvolnil postup ligistického vojska, aby dal odpočinout svým mužům. Hodlal totiž vzápětí udeřit na české ležení. Musel být asi hodně překvapen, když se dozvěděl, že se Anhalt zvedl v noci ze 7. na 8. listopadu se svou armádou a ustoupil k Praze, kde začalo stavovské vojsko obsazovat již za svítání osudného dne bělohorskou pláň. To umožnilo české armádě zaujmout obdobně jako u Rakovníka výhodnější postavení. Uhři a několik oddílů německých rejtarů se usadilo pod kopcem v Ruzyni jako předsunutý předvoj. 

   Anhalt však byl zklamán, protože na Bílé hoře nenalezl vojenský proviant a ani materiál ke stavbě okopů a opevnění. Král selhal a nechal své vojsko na holičkách. Snad v nastalém zmatku zapomněl či nepovažoval svěřený úkol za důležitý. K Unhošti dorazili ligisté 7. listopadu s cílem nespustit české vojsko z dohledu a v nejbližší době jej napadnout. Avšak museli se svého plánu vzdát, neboť císařští byli v té době ještě stále v Novém Strašecí a k urychlenému postupu je nepohnul ani spěšný posel vyslaný za Buquoyem s instrukcemi zahájit okamžitý pochod k Unhošti. Buquoy však nikam nepospíchal, a tak pouze vyslal ligistickému vojsku posilu v podobě 500 rejtarů a 1.000 pěšáků pod velením plukovníka Gauchiera. Posily však dorazily k Unhošti ve chvíli, kdy již bylo stavovské vojsko na Bílé hoře. Tak přišlo císařsko-ligistické vojsko o možnost rozhodnout válku již o den dříve. Když se ligisté dozvěděli o kvapném nočním ústupu Kristiána z Anhaltu, vyslali za českým vojskem právě Gauchiera, který ke svým rejtarům přibral ještě něco málo ligistických jezdců a houf polských kozáků. Tento rychle utvořený předvoj byl českému vojsku v patách a již před svítáním 8. listopadu dosáhl Ruzyně. Tady se střel s Uhry, které na hlavu porazil. Gauchierovi vojáci, kteří se tehdy vyznamenali nebývalou krutostí, pobili na 200 Uhrů, zmocnili se zhruba tisícovky koní a celou vesnici vypálili do základů. Ruzyně tak potkal osud desítek českých vesnic, jež padly v roce 1620 za oběť poslední fáze české války. Ti Uhři, kterým se z Ruzyně podařilo včas zachránit, pelášili na Bílou horu, kde vnesli děs a nervozitu do řad české armády. Kolem deváté hodiny se pak pod bělohorským návrším ozvaly bubny a píšťaly přicházejícího ligistického vojska. Kruh se uzavřel...
 
Bitva na Bílé hoře
 
   O žádné jiné bitvě české historie toho nebylo domácími a zahraničními autory napsáno tolik, jako o bitvě na Bílé hoře [5], která se odehrála v neděli, dne 8. listopadu 1620. A pravděpodobně žádné jiné střetnutí našich dějin není obestřeno tolika mýty, polopravdami a také vyloženými nesmysly, jež bohužel silně zakořenily v českém historickém povědomí [6]. Pro rozhodující střetnutí s císařsko-ligistickou armádu si stavovští velitelé nemohli vybrat vhodnější místo. Bílá hora totiž dávala české armádě velkou strategickou výhodu už jen tím, že nepřítel musel útočit z údolí a střetnout se s připraveným vojskem. Pravé křídlo stavovského vojska se navíc mohlo opřít o zeď obory letohrádku Hvězda, zatímco levé sahalo takřka až k terénnímu zlomu nad Motolem. [7] Stavovské vojsko tak bylo chráněno z obou stran a mohlo se za svými zády spolehnout i na nedalekou Prahu, za jejíž pevné hradby se mohla armáda v případě nutnosti stáhnout. V odborné literatuře se můžeme dočíst, že pevné postavení a Praha za zády byly pro stavovské vojsko psychologickou výhodou. Ve skutečnosti tomu bylo spíše naopak. Stavovské vojsko bylo totiž vyčerpáno dlouhým pochodem, demoralizováno špatně vedenou kampaní v tomto roce, a především nespokojeno s nepravidelným vyplácením žoldu. V mužstvu to tak vřelo. O to více prostí žoldnéři nechápali, proč mají v době, kdy se již vojska zpravidla rozcházela do zimních kvartýrů, bojovat s mnohem početnějším nepřítelem. Rozpaky u mužstva působila právě blízkost Prahy, neboť svádět riskantní bitvu před pevnými hradbami lidnatého a bohatého města, jež se mohlo během zimy důstojně postarat o svou armádu, se mnohým zdálo jako zbytečný risk a opovrhování potřebami vojáků. 

   Dodnes panují dohady o počtu nasazených sil na obou stranách. Tradičně se uvádí, že stavovské vojsko mělo k dispozici zhruba 21.000 mužů, z toho 11.000 pěšáků, 10.000 jezdců a 10 děl. Vojsko nechal Kristián z Anhaltu sešikovat na bělohorské pláni o šíři cca 2 km do dvou sledů podle nizozemského vzoru. Boje se rozhořely hned zrána, kdy se k Bílé hoře přiblížil předvoj ligistické armády. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, odkud generál Tilly poslal na pomoc Gauchierovi, o kterém již věděl, že se u Ruzyně střetl s částí stavovského vojska, na pomoc 200 jezdců generál-strážmistra svobodného pána z Anholtu. U Litovického (Šáreckého) potoka se Anholt dostal do boje o jediný přechodový most s oddílem 500 českých mušketýrů. Ti byli zahnáni až po příchodu ligistických posil. Anholt se svými muži tak mohl přejít most a zaujmout postavení na nedalekém návrší. Když se to dozvěděl Tilly, nařídil celé ligistické armádě přejít tento most a sešikovat se na druhém břehu pod bělohorským kopcem. Jelikož krajinu pokrývala mlha, nemohla česká armáda dostatečně sledovat pohyby nepřítele a znemožnit mu přejít Litovický potok, a to i přesto, že někteří velitelé ve stavovském vojsku radili podniknout útok. Pro útok byl i sám Anhalt, ale ten - snad přesvědčen o nedobytnosti bělohorské pláně - vyhověl Hohenlohovi, který naopak radil opřít se nepříteli na Bílé hoře. České straně tak unikla výjimečná příležitost udeřit na ligistické vojsko a zahnat jej na útěk dříve, než na bojiště dorazí opozdilí císařští. 

   Ti dorazili na bojiště asi hodinu poté a nejevili větší nadšení pro svedení bitvy. Ligisté zaujali postavení mezi Litovickým potokem a silnicí na Unhošť. Císařští naopak přešli potok již u Hostivice a zamířili k Řepům. Jelikož se po zformování obou armád ukázalo, že mezi císařskými a ligisty vznikla až příliš velká mezera, přesunuli se císařští o něco více doleva. Vzhledem ke svému zranění musel Buquoy dočasně přenechat faktické velení zástupci, jímž se stal nejvyšší polní zbrojmistr Maxmilián z Lichtenštejna. V této chvíli se na straně císařsko-ligistického vojska odehrávala vzrušená debata o tom, zdali svést bitvu. Výhodné postavení české armády nemohlo uniknout ligistickému ani císařskému veliteli. Pro nesvedení bitvy tehdy hovořilo snad úplně vše. Katolické armády byly vyčerpány náročným pochodem, vázlo zásobování, ozývala se zima, stavovské vojsko stálo připravené na bělohorské pláni a po zahájení bitvy se dokonce mohlo stáhnout za pevné hradby Prahy. Buquoy jako zkušený velitel proto navrhoval ukončit bojové operace a odebrat se do zimních kvartýrů. Na jeho místě by tak učinil pravděpodobně každý vojevůdce té doby. Dokonce i Tilly se výjimečně ztotožnil s názorem císařského generála a radil neútočit na české pozice. Avšak vévoda Maxmilián si prosadil svou. To on nakonec vahou své autority rozhodl, že bude svedena bitva. Pokud by onoho dne rozhodovali čistě jen vojevůdci a ne politici, k žádné bitvě by s největší pravděpodobností nedošlo. 

   Kolem deváté hodiny prozářily mrazivé dopoledne poslední podzimní paprsky, jež zahnaly mlhu. Stavovští velitelé tak mohli dole pod Bílou horu vidět připravené a odhodlané císařsko-ligistické vojsko. Ligisté zaujali postavení na levém křídle. Císařští na pravém. Síla katolických armád se pohybovala mezi 26 - 28.000 muži. Ligisté disponovali zhruba 12 - 13.000 muži, kdežto císařští asi 14.000. Jak je tedy patrné, z původního téměř padesátitisícového vojska, jež překročilo v létě české hranice, zbyla pouze polovina. Byl to důsledek nikoli válečných operací, nýbrž toho, že armádu oslabily nemoci a z vojska byl vyčleněn silný sbor pod Dampierrem, jenž odešel bojovat do Uher. Další oddíly umístilo vrchní velení do obsazených měst v Čechách. S dalším menším sborem pak ještě operoval Valdštejn v severozápadních Čechách. Je však zvláštní, že katolická armáda nasadila do bitvy jen asi 4 - 6 děl, a to ještě pouze v císařském vojsku, neboť 6 bavorských děl se nacházelo v bezpečné vzdálenosti za Litovickým potokem, a tak do střetnutí nezasáhly. Svědčí to mimo jiné o kvapných přípravách. Početní převaha sice byla na straně Buquoye a Tillyho, avšak už jsme se mohli dostatečně přesvědčit o tom, že v této válce početní faktor příliš mnoho neznamenal. Obzvláště, když byla strategická výhoda na české straně. Na bojišti byli osobně přítomni všichni stavovští velitelé, tj. Anhalt, Hohenlohe i Thurn, kteří již od rána objížděli na koni své mužstvo, konali poslední přípravy a povzbuzovali vojáky. 

   Pravé křídlo stavovské armády sahalo až ke zdi obory letohrádku Hvězda. Podpořeno bylo dělostřeleckou baterií, která se rozkládala v opevněném postavení před pravým křídlem. V této baterii se nacházela tři děla. Další dvoudělová baterie byla umístěna před levým křídlem proti Řepům. Zbylá děla se nacházela na různých místech před bojovou linií a bohužel i v nedokončených opevněních, a tak se jich nepřítel během bitvy zmocnil poměrně snadno. Levé křídlo se opřelo o svahy proti obci Řepy. Zvolená bojová formace podle nizozemského vzoru, kterou Anhalt vytvořil, je dodnes terčem kritiky vojenských odborníků i některých historiků. Tato taktika totiž mohla být úspěšná pouze ve vojsku s mimořádnou kázní a dostatečnou schopností manévrovat. V danou chvíli to ale byla jediná možnost. Většina stavovských velitelů a důstojníků totiž byla vycvičena právě v tomto modelu boje. Stavovská armáda stála ve dvou sledech utvořených tak, že pěší pluky tvořily většinou dva samostatné polopluky, mezi nimiž byly umístěny jednotky jezdectva. V prvém sledu stálo pět polopluků pěchoty, každý přibližně o 1.000 mužích a šesti jezdeckých oddílech (kompaniích), jejichž průměrná síla byla okolo 500 mužů. Ve druhém sledu stálo rovněž pět polopluků pěchoty umístěných šachovitě proti mezerám prvého sledu a šest oddílů jezdectva. Nadto bylo asi 1.800 mužů vyčleněno, aby obsadilo nedalekou oboru letohrádku Hvězda. Jednalo se o pěší pluk Anhalta mladšího, 600 jezdců pluku vévody výmarského a korouhev tělesné stráže krále Fridricha. Byl to chybný krok, protože tito muži následně do bitvy vůbec nezasáhli, a tak oslabili českou armádu, která neměla sil nazbyt. Vždyť téměř celý druhý sled byl početně slabší než první, což zásadně limitovalo možnost účinné podpory sledu prvnímu, na němž tak de facto závisel výsledek celého střetnutí. Za oběma sledy stála jako záloha asi 4.700 uherských jezdců. Před přední linií české armády se táhl příkop, jenž však nebyl dokončen. Před sešikovaným vojskem byl na levém křídle ještě umístěn předsunutý Anhaltův jezdecký pluk.

   Ověřit nelze zprávy, podle kterých se část plukovníků a mužstva zdržovala v okamžiku bitvy v Praze po krčmách a nevěstincích, přičemž nejevila příliš ochoty uposlechnout rozkazu o dostavení se na Bílou horu. Zdali se jednalo o desítky či dokonce stovky případů - tisíce, jak později uváděl Anhalt to jistě nebudou - zůstává dodnes otázkou. Ironií celé bělohorské bitvy je však nesporně skutečnost, že stavovské vojsko nemuselo nikam spěchat, natož přistoupit na bitvu. Stačilo se totiž pouze omezit na obranu bělohorské pláně. V nejbližších dnech by totiž dorazily do českého tábora dlouho očekávané posily, a to 8.000 uherských jezdců vedených Bethlenovým kancléřem Simonem Péchym, jež se v den bitvy nacházeli již u Kostelce nad Černými lesy. Z Moravy mělo navíc co nejdříve vyrazit 11 - 12.000 mužů zemské hotovosti. Moravané totiž uposlechli výzvu krále Fridricha, jenž se dožadoval neodkladné pomoci. Avšak zpět na bojiště. Císařská armáda se sešikovala podle španělského vzoru, tj. ve čtverhranných terciích (většinou dva pluky v jedné tercii), jež umožňovaly maximální využití síly pěchoty v mase útoku i účinnou obranu proti jezdectvu. Císařské jezdectvo bylo umístěno po stranách těchto pěších čtverců. Ligisté oproti tomu stáli ve čtyřech sledech, z nichž jeden byl vždy pěší a druhý jezdecký. Poslední porady štábu katolického vojska vyzněly tak, že bude podniknut pouze lokální útok s cílem vyzkoušet obranné možnosti a připravenost stavovské armády. To už ale katoličtí duchovní, zejména horliví jezuité, povzbuzovali vojáky plamennými kázáními a proslovy [8]. Heslem katolické armády bylo „Sancta Maria!“ Těsně před polednem byly vykonány poslední přípravy. Maxmilián a Buquoy se stáhli za bojovou linii. Ligisty vedl Tilly, císařské Lichtenštejn a plukovník Tiefenbach. 

   Bitva vzplála krátce po poledni, kdy vyrazili do boje více než symbolicky císařští, jimž měl patřit hlavní podíl na následném vítězství katolické armády. Dva valonské pěší pluky, a to Buquoyův a Gauchierův, vnesly nepořádek do řad Thurnova pěšího pluku, jež hájil levé křídlo stavovského vojska. Jezdci nejvyššího strážmistra Jana Varlejcha z Bubna a plukovníka Solmse však dokázali zahnat nepřítele na ústup. Tiefenbach proto musel nasadit do boje kyrysníky hraběte z Meggau, kteří stáli mezi oběma terciemi prvého císařského šiku. Tomuto náporu nemohli zatím vítězící čeští jezdci dlouho odolat, a tak byli nuceni se stáhnout. V tu chvíli se zapojilo do boje šest kompanií Thurnova pěšího pluku, jež zahájilo odhodlaný pochod proti císařským kyrysníkům. Náhle však nastal zvrat, který je dodnes předmětem vzrušených polemik všech znalců bělohorské tématiky. Část Thurnových mužů se totiž zhruba 300 metrů před nepřátelskou formací obrátila na útěk a někteří dokonce demonstrativně vystřelili do vzduchu. Na vině byla nejen neukázněnost mužstva, ale pravděpodobně i výstraha nespokojených žoldnéřů na adresu českých velitelů v tom smyslu, že již další prodlevy s žoldem nebudou tolerovat. Nebyla to tedy ani tak otevřená zrada, jak mnozí soudí, jako spíše snaha domoci se pozornosti velitelů a upozornit znovu na svůj problém. Většina z těchto mužů si však neuvědomila, že tímto činem zásadně změnila průběh bitvy, neboť si svou slabší chvilku vybrala v nejméně vhodný okamžik. Levé křídlo české armády se tím totiž nyní de facto zhroutilo, neboť zde nyní chyběla pěchota, jež by podpořila jezdectvo. Museli sem tak být okamžitě převeleni muži z jiných úseků bojiště, a to byl začátek konce celé bitvy, neboť v téže době zaútočilo levé křídlo císařské armády na oslabený český střed. Císařské zde vedl do útoku Marradasův kyrysnický pluk. To už se však dali Bubnovi a Solmsovi jezdci na útěk. Bitva se začala vyvíjet negativně pro české stavy, ale ještě nebyl všemu konec. 

   Ve chvíli, kdy se před očima vrchního velitele české armády rozjel proti císařským kyrysníkům celý jeden jezdecký pluk stavovského vojska, napadl bok Marradasových mužů zuřivým útokem vlastní Anhaltův jezdecký pluk, jehož sám vrchní velitel dirigoval. Avšak oslabené jezdecké pluky nemohly valící se příboj zastavit, a tak se stáhl po chvíli nejen Anhaltův pluk, ale i zbylá část českých jezdců. Stalo se tak v situaci, kdy se levé křído české armády již definitivně zhroutilo po útoku císařských jezdců. Odpor na tomto úseku bojiště následně kladly již jen zbytky pluků Kaplířova a Thurna mladšího. Statečně tito muži odráželi dotírající nepřátelské jezdce, ale byl to boj s jasně daným koncem. Totální rozklad levého křídla znamenal nejen to, že z boje bylo vyřazeno 4. - 5.000 mužů stavovského vojska, ale z vojenského hlediska prakticky zpečetil výsledek celé bitvy. Katoličtí velitelé okamžitě vycítili, že mohou toho dne vyhrát. A přece se právě tehdy česká armáda vzmohla na nečekaně rychlou a ráznou odpověď, jež ještě mohla zvrátit poměr sil. Ve druhém sledu stavovské armády stál v jejím středním úseku se svým jezdeckým plukem arkebuzírů Kristián z Anhaltu mladší, jediný skutečný hrdina české strany v této bitvě. Když viděl pád levého křídla i to, že se zde část stavovské pěchoty stále udatně brání, rozhodl se k nečekanému tahu. Vyrazil do boje a tvrdě udeřil na levý bok Marradasových kyrysníků, kteří pronásledovali prchající stavovské jezdce. I když Anhalt vedl jen asi 700 jezdců, podařilo se mu početně silnější kyrysnický sbor císařských doslova rozprášit. Císařští kyrysníci byli zahnáni na útěk, ztratili svou korouhev a pod jejich velitelem podplukovníkem Avendanem, který velel za nepřítomného Marradase, byl dokonce zabit kůň. Tiefenbach sice poslal proti Anhaltovým jezdcům dva pluky arkebuzírů, ale ty byly též zahnány zpět. Velitel jednoho z pluků, plukovník de la Croix, byl v tomto boji dokonce zabit. 

Útěk Anhaltovy jízdy v bitvě na Bílé hoře. Statečný útok jezdců Kristiána mladšího z Anhaltu, syna vrchního velitele stavovské armády, byl světlým a heroickým okamžikem české armády v jinak dosti pokažené bitvě. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Anhaltův statečný útok, který vešel do dějin a vysloužil si později velké uznání i ze strany vítězů, způsobil řetězovou reakci. Prchající císařští arkebuzíři totiž způsobili rozruch v celé pěchotní tercii stojící za nimi, jíž tvořily pluky velitelů Breunera a Tiefenbacha. Císařští mušketýři se tak nedokázali včas ukrýt za pikenýry a celá jejich sestava se rozpadla ve chvíli, kdy jí rozrazil Anhalt se svými jezdci. Oba pěší pluky byly zničeny, velitel Breuner padl do českého zajetí a jeho pluk navíc v tomto jediném opravdovém českém útoku ztratil několik set mužů! Kdyby stavovští velitelé v této chvíli vyslali na pomoc Anhaltovi čerstvé síly, mohla bitva dopadnout úplně jinak. To se však nestalo a za tuto hrubou taktickou chybu krutě zaplatila celá stavovská armáda. V rámci objektivity je ale nutné říci, že v této době již stavovští velitelé nebyli pány situace a nedokázali ukočírovat armádu v rychle se měnící situaci, kterou podcenili. Pravé křídlo českého vojska se zatím srdnatě bránilo. Jeho jezdci ale v podstatě jen zpomalovali ligistické mušketýry, kteří se škrábali do svahu vzhůru mezi Ruzyní a silnicí. Do bitvy ještě nezasáhlo jezdectvo dolnorakouských stavů a asi 300 slezských jezdců. To naopak Uhři stojící dosud za druhým sledem se do bitvy zapojili. Asi 4.000 uherských jezdců vyjelo pomalu na návrší proti Řepům. I když se jednalo o lehkou a nepravidelnou jízdu pověstnou svou neukázněností, dokázali v řadě případů nahradit nedostatek výzbroje a výcviku statečností i zuřivostí.

   Tilly si byl nebezpečí hrozícího od Uhrů dobře vědom, a proto potřeboval co nejdříve zlikvidovat jezdce mladého Anhalta, kteří stále drtili císařské. Proti anhaltskému princi vyslal jezdce Kratze ze Schartensteinu, kterým nedělalo větší problém unaveného a vyčerpaného protivníka udolat. Sám mladý Anhalt byl raněn a skončil v čestném zajetí. O Uhry se však již mezitím postaral Maxmilián z Lichtenštejna. Ten proti nim zcela záměrně poslal polské kozáky, u kterých se dobře vědělo, že z duše nenávidí Uhry, čímž měli o motivaci postaráno. Kozáci, jež byli sami známými ukrutníky a násilníky, zahnali uherské jezdce nejen z bojiště, ale pronásledovali je přes Motol až k Vltavě. Tady se žádní zajatci nebrali, protože Poláci nikoho nešetřili. V místních vinicích umístěných na příkrých svazích většina Uhrů sesedla z koní a snažila se buď ukrýt nebo přeplavat Vltavu na druhý břeh. Kozáci ale většinu pobili nebo zahnali do Vltavy, kde stovky nešťastných Uhrů utonuly. Kozácké šavle se však snesly na hlavu i řadových žoldnéřů stavovského vojska, jež prchaly ze ztracené bitvy stejným směrem. Kozáci po bitvě předali vítězům nejen 38 ukořistěných uherských korouhví, ale i pět praporců pěchotních a devět jezdeckých. Do jejich rukou padlo údajně i 5.000 uherských koní, které si ponechali jako kořist. Po útěku uherských jezdců byl kolaps pravého křídla české armády již jen otázkou času. Vlastně v této chvíli následoval kolaps celé stavovské armády. Největší ztráty na české straně následovaly právě tehdy, protože mohutná přesila začala válcovat ty, kteří se ještě stavěli na odpor. 

   Moravský pěší pluk vyslaný na pomoc princi Anhaltovi dorazil pozdě a byl zatlačen pravou, tzv. valonskou tercií z prvního sledu císařské armády až na sever k pravému křídlu stavovského vojska. Na tento úsek bojiště se stáhl také mladý Thurn s částí svého pluku a tři doposud bojující praporce pěšího Kaplířova pluku. V danou chvíli se tak skutečně bojovalo již jen na pravém křídle, kde postupující nepřítel dorážel na 3.000 českých pěšáků a nejvýše nějakých 1.800 jezdců. Zbytek vojska již většinou vzal dávno nohy na ramena. Trosky stavovské armády na pravém křídle se však bránily velmi statečně, zčásti i proto, aby si kryly ústupovou cestu. Za ideály nebo kamarády, kteří měli to štěstí a prchali k pražským hradbám, se v těchto tragických minutách skutečně nebojovalo. Více než 1.000 jezdců z Mansfeldova a slezského pluku proto podniklo úspěšný výpad proti mušketýrům prvního sledu ligistického vojska v zoufalé snaze alespoň zbrzdit ligistické vojsko a dát tak pravému křídlu naději k úspěšnému opuštění bojiště. Když ale viděli, že jsou ligističtí mušketýři rozestaveni v plném bojovém šiku, přičemž se zleva blížili vítězní císařští kyrysníci, obrátili se zpět a opustili své druhy ve zbrani. Za nimi pelášili i zbylí uherští jezdci. Na bělohorské pláni tak v této chvíli stála kromě zbytků pravého křídla, kolem něhož se utahovala smrtící smyčka, de facto již jen část pěchoty a dělostřelectvo před pravým křídlem. Opevněnou českou baterii ale dobyli pěšáci Florenvillova pluku, díky čemuž uvolnili prostor pro konečný útok ligistů na pravé křídlo stavovské armády. Poté, co ligisté zatroubili ke konečnému útoku, opustili bitvu i zbytky bojujících pluků Kaplířova a Thurnova. Pole vyklidili i Hornorakušané pod velením plukovníka Pechmana. Pouze Moravané nestihli ustoupit včas a dostali se do obklíčení. 

Mýty opředený statečný odpor Moravanů u zdi obory letohrádku Hvězda. Legenda je pravdivá pouze z části (jak jinak). V prvé řadě se nejednalo o rodilé Moravany, nýbrž žoldnéře najaté moravskými stavy. Statečný boj byl navíc veden především proto, že se tito žoldnéři ocitli v obklíčení a neměli kam ustoupit. Bojovali tedy o své životy, nikoli věc českých stavů. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).  

   Jejich velitel Jindřich Šlik, mnohem chudší a méně známější příbuzný Jáchyma Ondřeje Šlika, rozkázal ustoupit ke zdi obory Hvězda, kde se mohli lépe bránit. Moravané byli v bitvě značně oslabeni, takže v danou chvíli disponovali asi 700 muži, pravděpodobně však ještě méně. Přesto jejich statečný odpor vstoupil do dějin. Ano, je pravda, že bojovali o holé životy a nikoli za čest, slávu nebo dokonce krále Fridricha. Pravdou je také, že to nebyli rodilí Moravané, nýbrž žoldnéři najatí za peníze moravských stavů. Avšak na jejich statečnosti to nic nemění. Odrazili tak útok jezdců plukovníka Löbla a byli zničeni až po tvrdém odporu Spinelliho neapolským plukem. Téměř všichni Moravané zde padli, vzdala se jen hrstka mužů, včetně velitele Šlika, který kapituloval s kordem v ruce. Když bylo po boji, šli si vítězové nevěřícně prohlédnout místo, kde Moravané bojovali takřka do posledního dechu. Viděli zde nejen téměř rozstřílenou zeď obory, ale i velkou hromadu padlých vojáků, v níž se mrtvoly vršily až po deseti nad sebou. Kruh kolem obránců se totiž rychle utahoval a ustupující vojáci museli překračovat těla svých kamarádů, aby jen o několik málo chvil skončili stejně. Krvavou tečkou za bitvou odpor Moravanů ale nebyl. Stále se totiž nacházelo na 1.800 mužů uvnitř obory samotné, kteří neměli doposud možnost zasáhnout do bitvy. Vítězové si však pro ně přišli a začali jednoho po druhém nemilosrdně zabíjet. Někteří ze stavovských vojáků se stavěli na odpor, jiní se snažili přelézt vysokou zeď obory nebo v ní dokonce udělat provizorní průchod, a byli i tací, co se marně snažili vzdát. Nesmyslné vraždění zastavil až osobní příkaz Maxmiliána Bavorského, a to poté, kdy vraždící soldateska ignorovala předchozí Buquoyův rozkaz. Přesto zůstalo na živu jen asi 500 mužů. Zbytek padl a je zajímavé, že byli do jednoho pobiti všichni z královy osobní tělesné stráže, jež ostatně ani nešlo přehlédnout, neboť měli na sobě lesklé zdobené brnění. 

   Asi kolem 14. hodiny odpolední bylo po bitvě. Stavovská armáda se rozprchla, většina mužstva nalezla záchranu v Praze. Mnozí však takové štěstí neměli a padli nebo skončili v zajetí. Češi přišli o všechna svá děla, většinu zásob, proviantu a zásobovacích vozů. Vítězové také ukořistili přes 130 korouhví a standart. Byl to černý den pro stavovskou armádu. Porážka na Bílé hoře byla úplná, i když při troše dobré vůle - a samozřejmě peněz - by se mohla stavovská armáda během zimy postavit znovu na nohy. Jádro stavovského vojska totiž zůstalo zachováno a obléhání Prahy se neočekávalo. Katolická armáda s tímto scénářem ostatně ani nepočítala. Počty padlých na obou stranách nejsou přesně známy. Historikové však dali dohromady alespoň přibližné počty, které jsou i v nejmenších cifrách děsivé. Na české straně padlo nejméně 2.000 mužů. Avšak při detailním zkoumání bitvy a relací týkajících se pobitých během úprku uherských jezdců a masakrů u letohrádku Hvězda i vně obory samotné je zřejmé, že padlí šli do tisíců. Pravda se tak jistě ukrývá mezi čísly 2.000 - 5.000 mužů. Některé údaje dokonce hovoří až o 9.000 mrtvých. Moderní historikové se zpravidla kloní k údajům nižším. Vítězové kromě toho zajali na 700 mužů a dostal se jim do rukou i bezpočet raněných, které zkolabovaná stavovská armáda ponechala na bojišti (později i v Praze) zcela na pospas nepříteli. I to jsou ztráty nutné brát v úvahu. 

   Císařští a ligisté měli ztráty také velmi vysoké, a to nejméně 500 mužů. V některých zprávách se dokonce uvádí, že až 2.000 mužů. V tomto případě platí obrácená logika, tj., že se domácí historikové přiklánějí spíše k dolní hranici, jež však je dle názoru řady historiků a badatelů až příliš milosrdná pro vítěze. Rozhodně lze však bezpečně vyvrátit báchorku o 250 padlých, která se čas od času objeví i v seriózně se tvářících médiích nebo článcích. Bádání není v této záležitosti ještě ani zdaleka ukončeno a bude zajímavé sledovat, jak se v následujících letech mohou tyto počty měnit s ohledem na očekávaný zvýšený zájem domova i ciziny o bělohorskou tématiku. Střetnutí to ovšem bylo bezesporu velké, prudké a krvavé. Vítězství katolické armády se však dostavilo velmi rychle. Bitva trvala asi jen dvě hodiny, a tak Maxmilián a ani Buquoy nemohli zprvu uvěřit tomu, že zasadili protivníkovi rozhodující úder, po kterém se již nevzpamatuje. Císařsko-ligistické vojsko proto sice obsadilo bělohorskou pláň a postoupilo blíže ku Praze, ale neodhodlalo se přiblížit k pražským hradbám. Očekávalo se totiž, že se stavovská armáda ve městě opevní a bude se zuřivě bránit. Zatímco se vítězové opájeli svým triumfem, stala se Praha dějištěm jednoho z nejméně heroických výkonů našich předků. Pro mnohé účastníky povstání, a to včetně těch nejvyšších, totiž válka a odboj proti císaři skončily ve chvíli, kdy umlkly děla a výstřely na Bílé hoře.
 
Běda poraženým!
 
   Bezprostřední dění po bitvě bylo velmi chaotické. Stavovští vojáci se snažili ze strachu před vítězi dostat do Prahy skrze nejbližší Strahovskou bránu, zvanou též Pohořelecká, neboť vedla nejkratší cestou na Pohořelec a k Pražskému hradu. Jelikož byla uzavřena, snažili se vojáci najít cestu do města jinudy. Někteří se pustili podél hradeb motolským údolím k Vltavě, jiní se snažili přelézt hradby. Ke Strahovské bráně se po zprávě o dění na Bílé hoře osobně odebral i král Fridrich v čele asi 500 jezdců. V době bitvy byl na Hradě, kde obědval s anglickými vyslanci. Když se na vlastní oči přesvědčil o chaosu a panice, která zavládla v řadách jeho armády, přičemž mu osobně referovali Anhalt, Hohenlohe i Thurn o prohrané bitvě, proměnil se z doposud hrdého panovníka doslova v hromádku neštěstí. Dění se mu vymklo z rukou a již nikdy nebyl pánem situace. Chtěli bychom být jízlivý, pak ani pánem svého osudu. Zatímco se obrana Prahy rychle zhroutila, protože žádný ze stavovských velitelů neměl v danou chvíli potřebnou autoritu ani větší zájem na obraně města, přestěhoval se král i s královnou z Pražského hradu na Staré Město pražské. V noci z 8. na 9. listopadu se konala válečná porada mezi stavovskými veliteli. Staří a zkušení mazáci jako Kristián z Anhaltu nebo Thurn navrhovali vyklidit pole. To naopak mladší garnitura, především Thurnův bojovný syn František Bernard, radila, aby byla stavovská armáda znovu sešikována, reorganizována a bránila pražská města, včetně zbytku království, které ještě nepadly do rukou nepřítele. Vůdce hornorakouských stavů Tschernembl se dokonce dovolával statečných husitských bojovníků, jež kdysi ubránili Prahu i před mnohonásobnou přesilou. Nic však nepomohlo. 

   Marasmus, do kterého povstání zabředlo, způsobil, že Anhalt a jeho společníci poradili králi opustit se svým dvorem město a přesunout svou aktivitu do slezské Vratislavy. Král na jejich radu ochotně přistoupil, a to i navzdory tomu, že se v Praze stále snažili jednotlivci řídit obranu města a angličtí vyslanci jednali s Maxmiliánem Bavorským o příměří pro českou stranu. Maxmilián to striktně odmítl a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci krále, Prahy i stavů. Fridrich Falcký opustil s celou rodinou i dvorem Prahu ráno 9. listopadu. Doprovázeli jej nejen stavovští velitelé v čele s Anhaltem a Thurnem, ale i mnozí čeští protestantští politici jako například Václav Vilém z Roupova. Přes Nymburk a Náchod se nešťastný zimní král odebral do Vratislavi, kam dorazil 19. listopadu. I když lidé z králova doprovodu věřili tomu, že se do Čech jednou znovu vrátí, smiřoval se Fridrich Falcký pomalu s tím, že česká kapitola jeho života definitivně skončila. Nyní jej čekal boj o falcké panství. To, že král skutečně neměl v hlavě žádná konkrétní opatření a nemínil pokračovat v odporu proti Habsburkům, dokazuje pozoruhodná skutečnost. V Praze král zanechal nejen české korunovační klenoty, ale i materiály ze své soukromé korespondence a dokumenty české dvorské kanceláře, jež zanedlouho posloužily vítězům jako usvědčující materiály pro celou řadu osob v Čechách i za hranicemi. Byla to trestuhodná nedbalost dokazující, že král byl při svém útěku z Prahy hnán více strachem z vítězů než nějakým politickým kalkulem. V ten samý den, kdy král opustil hlavní město Českého království, vstoupili do Prahy Maxmilián a Buquoy. Za nimi následovali natěšení vojáci, jež v dalších dnech loupili a drancovali domy a paláce pražských měšťanů i vůdců povstání, kteří byli nyní vydáni na milost a nemilost císaři. 

Útěk královny Alžběty a jejího chotě Fridricha z Prahy 9. listopadu 1620. I přes propast čtyř století se jedná dodnes o nepochopitelný projev zbabělosti a poraženectví. Po bitvě na Bílé hoře byla totiž česká armáda stále ještě bojeschopná, Praha měla pevné hradby a císařsko-ligistické vojsko by ji jen těžko obléhalo během zimy, natož dobylo, a k Praze se blížili spojenci z Uher a Moravy. Žel bohu byl králův útěk signálem k úplnému vyklizení pole a kapitulantství. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Maxmilián přijal deputaci zemských úředníků vedenou Vilémem z Lobkovic. Deputace žádala zachování zemských svobod a privilegií, tedy včetně Rudolfova Majestátu. Byl z její strany dokonce vysloven požadavek udělení amnestie pro všechny účastníky rebelie, k čemuž se však Maxmilián nemohl zavázat, neboť taková věc již byla plně v moci císaře Ferdinanda. Přislíbil však přímluvu a vyslovil názor, že účastníci povstání nebudou trestáni na hrdle. Ať již vyslovil tuto tezi záměrně nebo tomu v danou chvíli skutečně věřil, dokázal přesvědčit mnohé klíčové muže nedávné rebelie. Ti se tak rozhodli zůstat v Praze a Čechách namísto toho, aby jako někteří jiní zamířili spěšně do emigrace. To naopak Buquoy, jenž byl přijetí deputace osobně přítomen, se bez okolků obořil na zemské úředníky a vykřikl, že jsou všichni zrádci a zasluhují jedině smrt. Buquoy si nebral žádné servítky, čemuž se nelze divit, vždyť posledního dva a půl roku prožil v poli. Mnohé porážky a vítězství císaře si na vlastní kůži vytrpěl, a tak považoval nynější zbabělost a alibismus českých politiků přímo za osobní urážku. Pražská města oficiálně kapitulovala 10. listopadu a stavovská armáda jako taková o tři dny později, kdy byla po marné snaze mladého Thurna svolat nyní již bývalé stavovské velitele k organizování odporu do Brandýsa nad Labem nucena vydat kapitulační a svou dikcí velmi ponižující revers. Dne 13. listopadu předalo Maxmiliánovi Bavorskému 201 českých pánů poníženou prosbu adresovanou císaři. Byl mezi nimi i Václav Budovec z Budova. Podobně se také moravští stavové shromáždění v Rosicích u Karla staršího ze Žerotína a na sjezdu v Brně dovolávali císařské milosti a slibovali podřídit se Ferdinandovi, pokud jim potvrdí jejich svobody a privilegia. 

   To bylo však pro vítěze zcela nepřijatelné. Z Prahy navíc okamžitě vytáhl Buquoy se silným sborem, aby cestou na Moravu, kterou měl za úkol zpacifikovat, obsadil ta místa v Čechách, kde ještě kladly ozbrojený odpor stavovské posádky. Takových míst nebylo zrovna málo, protože kapitulovat odmítly nejen některé posádky, ale také stavové. V odporu vytrvávaly například Tábor, Třeboň, Kladsko nebo hrady Karlštejn, Zvíkov a Orlík. A to nemluvě o Mansfeldovi, který stále působil v Plzni a nadto dobyl během tažení císařsko-ligistické armády na Prahu Tachov. Na severu Čech se až do konce roku 1620 bránil Kryštof z Redernu na svém frýdlantském panství. Na Lokti zase odolával hrabě Jan Albín Šlik. Úplná pacifikace země tak byla ještě otázkou delšího časového horizontu. Maxmilián Bavorský však pobyl v Praze jen několik málo dnů. Když se dostatečně napakoval cennou kořistí z bohaté Prahy - odvezl si domů do Bavorska údajně na 1.500 plně naložených vozů - zamířil v druhé polovině listopadu do rodného vévodství, de facto již kurfiřtství. Moc v Čechách předal podle přání císaře 17. listopadu novému místodržícímu, jímž se stal Karel z Lichtenštejna. Tento nový vládce celé země převzal v dalších měsících energicky veškerou moc nad Čechami a pilně plnil četná nařízení z Vídně. Ještě než Maxmilián Bavorský odjel do Bavorska, kde byl uvítán se všemi poctami jako vítěz, poslal do Vídně císaři symbolicky originál Rudolfova Majestátu. Císař jej údajně poté uprostřed prořízl dýkou, odtrhl pečeť a vhodil jí do ohně. I když neexistují žádné zprávy o tom, že by k tomu skutečně došlo, Majestát se v této podobě opravdu dochoval do dnešních dnů. Ať již Majestát takto znehodnotil kdokoli, bylo to neklamné znamení nejen toho, že dny náboženské svobody v Čechách nenávratně končí, ale bohužel i jiné skutečnosti: Vídeň bude přistupovat k Českému království jako k zemi dobyté, tj. v dobovém kontextu zbavené všech svých práv a svobod, o jejichž opětovném obnovení bude rozhodovat jen jediný člověk, a to císař sám. 

   Pád stavovského povstání byl tedy v Čechách velmi rychlý a nedůstojný, dokonce v mnoha ohledech trapný a vrhl navždy stín nejen na události let 1618 - 1620 jako takové, neboť jsou zpětně posuzovány především zkreslenou optikou z podzimu 1620, ale zdiskreditoval i její čelné osoby. Na Moravě byla větší vůle k odporu, ale ta vydržela jen do chvíle, dokud nevtrhl do země Buquoy se svým vojskem a nezačal obsazovat jedno místo za druhým. Už 13. prosince tak zemský sněm v Brně kapituloval, čímž byla Morava podrobena císařské moci. Skončila tak i marná snaha stavovských velitelů Thurna a Ladislava Velena ze Žerotína zorganizovat na Moravě obranu a vyčkat na pomoc ze sousedních Uher. Když se tento záměr nezdařil, Thurn a Žerotín se přes Olomouc vzdálili do bezpečí Slezska. Avšak ani zde nebyla větší vůle k boji. Poté, co se králi nepodařilo ze Slezska dovolat žádné větší pomoci z ciziny, opustil 23. prosince i tuto poslední korunní zemi svého bývalého panství. Na půdu českých zemí již neměl nikdy vstoupit. Jelikož ve Falci zuřila válka, musel se Fridrich Falcký odebrat do nizozemského Haagu, kam dorazil v polovině dubna 1621. Zhroucení stavovského povstání i dějinné selhání zimního krále tím byly úspěšně dovršeny. Nyní následovala již jen jedna kapitola, a to potrestání. To mělo být kruté a v rozsahu, který šokoval celou soudobou Evropu. Bylo to jasné varování určené všem, že to, co se nedávno odehrálo v Čechách, považují Habsburkové za nejhorší urážku, jaké se jim doposud kdy dostalo.
 
Odkazy a poznámky:
 
1. Jednalo se o oddíly lehkého polského jezdectva, jež byly složeny nejen z kozáků, ale i polských dobrovolníků. Tyto muže naverboval původně již před lety pro plánované tažení proti Moskvě známý polský plukovník Alexandr Josef Lisowski. Odtud se jim ve své době běžně říkalo „lisovčíci“, a to i přesto, že sám Lisowski zemřel již roku 1616 a velení nad těmito muži se ujali jiní velitelé.
 
2. Také v tomto případě dokázala katolická strana Sarkanderovo umučení propagandisticky využít. Jan Sarkander se stal katolickým mučedníkem a symbolem protestantské zlovůle let 1618 - 1620. Jeho kult byl rozšířený v době baroka nejen na Moravě a v Čechách, ale i v sousedním Polsku. Roku 1859 byl Sarkander blahořečen a 21. května 1995 svatořečen papežem Janem Pavlem II. za jeho pobytu na Moravě. Tento akt se však neobešel bez protestů českých evangelíků. Dodnes tak zůstává postava Jana Sarkandera předmětem sporu mezi oběma konfesemi, ačkoli skutečná postava tohoto moravského kněze je většinové české veřejnosti téměř neznámá a je překryta jeho druhým posmrtným životem. Sarkanderův život se snažil zrekonstruovat BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války: politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice: Veduta, 2011, s. 524 [Kapitola „Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník“, s. 233 - 257]. Mimochodem, v této zajímavé publikaci nalezne čtenář také zpracovány medailonky méně známých moravských osobností souvisejících se stavovským povstáním, namátkou například Karla z Lichtenštejna, Františka z Ditrichštejna nebo Ladislava Velena ze Žerotína.
 
3. Boje v Lužici roku 1620 i v dalších korunních zemí, včetně Českého království, detailně zkoumá obsáhlá kniha FUKALA, Radek. Konec zimního království: a poslední ohniska odporu. České Budějovice: Veduta, 2016, s. 576. Zde je kolaps stavovského povstání popsán velmi komplexně a kniha též dokazuje, že vojenský odpor celého Fridrichova zimního království mohl být mnohem rozsáhlejší a vydatnější, kdyby byla česká Koruna s předstihem připravována na defenzivní charakter války, k němuž se schylovalo již na přelomu let 1619/1620.
 
4. Huerta spojil s Pískem úzce svůj osud. Po bitvě na Bílé hoře se totiž stal v roce 1623 z pověření samotného císaře správcem města, v podstatě jeho neomezeným vládcem, jehož hlavním úkolem bylo rekatolizovat místní obyvatelstvo. Činil tak způsobem sice ve své době v Čechách obvyklým, kdy využíval vojsko k šikanování a odírání měšťanů, kteří se zdráhali opustit víru předků a přestoupit ke katolické víře, avšak v jeho podání byla tato taktika dovedena k zvrácené dokonalosti. Měšťany také neustále ožebračoval, neboť museli pravidelně odvádět dávky a peníze pro armádu. Není tedy divu, že působení tohoto muže se zapsalo do paměti místních tak výrazně a negativně, že četné další generace používaly pro vše špatné úsloví: „To je horší, nežli za Huerty!“
 
5. Z novější literatury stojí za zmínku KUČERA, Jan P. 8. 11. 1620. Bílá hora: o potracení starobylé slávy české. Praha: Havran, 2003, s. 179 a CHALINE, Olivier. Bílá hora. Praha: Karolinum, 2013, s. 563. Zatímco prvně jmenovaný titul shrnuje nejnovější poznatky české historiografie, druhý naopak nabízí tolik potřebný zahraniční pohled na bělohorskou problematiku. O. Chaline je totiž vynikající znalec středoevropského prostoru, který působí jako profesor na pařížské Sorbonně. S ohledem na blížící se kulatá výročí stavovského povstání je téměř jisté, že ještě dojde k výraznému oživení publikační činnosti na téma bitvy na Bílé hoře, a proto se výběr literatury značně rozšíří.
 
6. Zřejmě nejznámějším mýtem na téma Bílé hory je báchorka o šarvátce, která vlastně ani není bitvou. Je pozoruhodné, nakolik je tento nesmysl rozšířen i v kuloárech seriózních publicistů a mainstreamových médií. Ve skutečnosti Bílá hora naplňuje všechna běžně používaná kritéria pro označení „bitva“. Nic na tom nemění ani krátkost bitvy a její průběh. Pokud bychom navíc vzali Bílé hoře označení bitva, museli bychom zásadně přehodnotit i náš pohled na další významná střetnutí našich dějin. V české historii je bezpočet příkladů krátkých a vcelku nepatrných vojenských střetnutí, u kterých se běžně operuje s termínem bitva, ačkoli objektivně vzato se jedná o srážky daleko menší a kratší než ta na Bílé hoře, viz. Sudoměř nebo Vítkov (1420). Dalším běžně rozšířeným mýtem je údajně nepatrný odpor české armády či přímá zrada v jeho řadách. Dostupné prameny však nedovolují jednoznačný soud a moderní stav bádání je naopak takový, že považuje celé střetnutí za ničím nevybočující bitvu třicetileté války, jež měla pouze jednoznačného vítěze. Poražená strana se totiž i navzdory nepříliš velkým ztrátám již nezmohla na další účinný odpor. To však nesouvisí ani tak s bitvou samotnou, jako spíše s dovršením celé řady krizových jevů provázejících povstání již od počátku. V neposlední řadě je často opakována fráze o tom, že na Bílé hoře a de facto během celého povstání ve skutečnosti nebojovali žádní Češi, a tak je určitá specifická část dnešní společnosti přímo alergická na označení „česká armáda“ nebo pojem „Češi/Čechové“ používaný v těchto souvislostech. Pravda je ovšem taková, že v 17. století ještě žádný český národ v moderním pojetí a chápání tohoto smyslu neexistoval (to ostatně ani jiné národy té doby). Národ jako jazykově a kulturně pospolitá společnost plně se fixující na konkrétní teritorium je věcí až 19. a následujícího století. V předbělohorské době se jazykové kritérium nerozlišovalo, protože podstatným bylo pouze teritoriální hledisko, tj. Čechem byl v tehdejším chápání ten, kdo v Čechách žil bez ohledu na jeho původ a jazyk. Označení „česká armáda“ v souvislosti se stavovským povstáním je tak samozřejmě označením vojska najatého a financovaného českými stavy, nikoli složené z etnických Čechů. Stejně tak označení „Čechové“ nebo „Češi“ uvedené v tomto textu na mnohých místech nelze brát doslovně.
 
7. Moderní zástavba dějiště památné bitvy již zcela změnila. Dnes je tak Bílá hora cca 380 metrů vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na samé hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole totiž pokrývají vily vybudované v první polovině 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 vztyčeném na paměť třístého výročí bitvy. Bělohorské bojiště bylo předmětem zvýšeného zájmu nejen v době baroka, ale i v národním obrození a první republice. Nás však zajímá doba bezprostředně následující po bitvě na Bílé hoře. Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na výstavbu kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta od pražské Lorety do kláštera v Hájku. Kaple byla skutečně vystavěna a již 8. listopadu 1624 je zaznamenáno první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. Sám Ferdinand II. si prohlédl bělohorské bojiště v dubnu 1623, když na několik týdnů zavítal do Prahy (byla to jeho první návštěva Čech po porážce povstání). Znovu se císař na bělohorskou pláň vrátil 25. dubna 1628, kdy došlo za účasti celého dvora k položení základního kamene ke stavbě kláštera servitů, jenž byl situovaného východně od stávající kaple. Obě stavby však byly v letech 1704 - 1730 přebudovány na Kostel Panny Marie Vítězné, jenž se zachoval dodnes.
 
8. Katoličtí duchovní stejně jako jejich evangeličtí „bratří“ se po celou dobu války snažili na obou stranách rozdmýchat plamen svatého nadšení. Mnohem úspěšnější byla katolická strana, která se opírala nejen o mariánský kult, ale také o velké propagandistické zkušenosti jezuitů. Do historie však vstoupil především karmelitánský mnich španělského původu Dominicus a Jesu Maria, vlastním jménem Domingo Ruzzola. Jako papežský legát se přidal v létě 1620 k ligistickému vojsku, s nímž absolvoval celé tažení do Čech. Už v červenci prý v jednom ze svých proroctví předpověděl porážku českých kacířů. Za pochodu vojska sám nesl hlavní korouhev a údajně mnohokrát úspěšně pobízel samotného Maxmiliána, aby spěchal s tažením na Prahu. Ve Strakonicích našel ve zdejším zpustošeném zámku poničený a zhanobený obraz pastýřů při Kristově narození. Vzplál svatým hněvem a tento budoucí slavný obraz Panny Marie Vítězné, papežem v Římě později vlastnoručně vysvěcený, sehrál před bitvou na Bílé hoře důležitou úlohu. Dominik s ním totiž objížděl celé katolické vojsko a volal po spravedlivé odplatě. Mnoho vojáků tím povzbudil k tomu, že se vrhali do boje s velkým zápalem. Na popud mnicha Dominika založil císař později v Praze karmelitánský klášter, respektive nařídil přebudovat bývalou luteránskou modlitebnu U sv. Trojice na Malé Straně na kostel Panny Marie Vítězné, jenž se stal hlavním sídlem karmelitánů. Tomuto kostelu pak darovala paní Polyxena z Lobkovic v roce 1628 sošku dítěte, jíž přivezla kdysi její matka ze Španělska. Ano, někteří již možná tuší, jedná se o dodnes známou a celosvětově uctívanou katolickou relikvii Pražské Jezulátko. 

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    5

    Tom Clancy's Ghost Recon: Breakpoint

    7

    MediEvil

    7

    Need for Speed Heat

    8

    Call of Duty: Modern Warfare

    10

    Death Stranding

    5

    Bee Simulator