OHAVNÁ REBELIE: české stavovské povstání a třicetiletá válka - 1. díl

Leon , 25.05.2019 18:20

Pod vlivem reformací se Evropa v 16. století postupně vymaňuje z područí dosavadní neotřesitelné římskokatolické církve. Své ztracené pozice se však katolická strana snaží získat napříč Evropou zpět prostřednictvím systematické a mnohdy i nemilosrdné protireformace. Vznikají tak vážné náboženské i politické sváry, jež nebezpečně jitří vztahy mezi velmocemi a rozdmýchávají náboženskou nesnášenlivost. Evropa se proto rozděluje na dva nesmiřitelné tábory: katolíky a protestanty. Jen pouhá jiskra může vyvolat konflikt nedozírných následků. A právě v této době vstupuje zápas českých evangelických stavů s katolickými vládci z rodu Habsburků do vrcholné fáze. Majestát na náboženskou svobodu vydaný roku 1609 císařem a králem Rudolfem II. se zdá být vítězstvím českého protestantismu. Avšak protireformace v Čechách následně paradoxně sílí. Nadchází osudový střet, jenž uvrhne celou Evropu do strašlivé války trvající třicet let a změní navždy české dějiny...   

Autor: Leon

I. část - Předpoklady

Rozdělená Evropa 

Na počátku konfliktu, který uvrhl Evropu do zkázy trvající tři desítky let, byla touha po moci. Asi tak jako obvykle v dějinách. V prvé řadě to byla touha po novém a zdánlivě spravedlivějším rozdělení sfér vlivu v Evropě, kde už po staletí soupeřily o politickou hegemonii významné dynastie a jejich státy. Síla států toužících po takové nadvládě pramenila nejen ze zámořských objevů a následného přílivu zlata i jiných vzácných surovin, což platí zejména pro země západní a jižní Evropy, ale také ze vzniku moderního a efektivního byrokratického aparátu i stálých armád. Byl zde ovšem také mohutný demografický vývoj, který v četných oblastech kontinentu přinesl závěr středověku, a jenž popoháněl některé země k expanzivním válkám. Do smýšlení Evropanů ovšem silně prosakovala i myšlenka univerzalismu, jakožto jednotícího prvku, prostřednictvím něhož docházelo k postupnému vytváření států s dominantním náboženstvím a také jedním hlavním integrujícím národem. To naopak síla evropských dynastií vyplývala ze staletých tradic a neotřesitelné víry v božskou předurčenost i vyvolenost vládnoucích rodů samotným Bohem. Náboženská otázka, kterou ovšem nelze ve třicetileté válce [1] jakkoli zpochybňovat nebo dokonce podceňovat, sloužila ve většině případů pouze jako zástěrka k rozpoutání prvního vskutku velkého evropského krveprolití, po němž zůstalo bezmezné utrpení a zbídačená Evropa. Běsy třicetileté války mají svůj počátek v Čechách. To dnes ví, nebo by alespoň měl vědět každý, kdo dával pozor při hodinách dějepisu. Avšak v Čechách to nebylo ani zdaleka poprvé, kde vyšlehl během raného novověku plamen války mezi protestanty a katolíky. Ohniska náboženských konfliktů byla totiž rozeseta takřka po celé Evropě a sahala svými kořeny hluboko do 16. století. 

   Byl to totiž 16. věk, který přinesl definitivní konec konfesionální jednoty v rámci západokřesťanské civilizace. Od této doby koexistovala v Evropě vedle dosavadního římskokatolického a řeckokatolického vyznání i řada protestantských konfesí, které se poměrně rychle konstituovaly a vyhranily po dogmatické stránce. Všechna tato vyznání byla schopna zaujmout postoj vyznačující se nejen poměrně značnou toleranci ve vztahu k ostatním, ale bohužel také nesnášenlivostí a náboženským fanatismem. Ve spojitosti, a především při přímém prolnutí náboženské otázky s politickými a společenskými krizemi však často převažovala náboženská nesnášenlivost. A Evropa přelomu 16. a 17. století byla plná celospolečenských krizových jevů. Renesance i humanismus a jejich svérázné pojetí svobody člověka totiž sice přinesly do evropské společnosti chvályhodné úsilí o vyvážení práv jednotlivce s právem většiny, tj. de facto demokratizační prvek, avšak na straně druhé vedly člověka jako takového často k bezuzdnému sobectví a pokryteckému materialismu. Když se tyto negativní ideje prolnuly s náboženskou nesnášenlivostí, byl už jen malý krůček k tomu, aby došlo k násilnému prosazování takového způsobu společenského zřízení, které se vyznačovalo lhostejností k odlišnostem i zájmům jednotlivců, a to jak v oblasti politické, tak především náboženské. To vše byly nezbytné předpoklady pro to, aby mohl vypuknout konflikt tak ničivý a dlouhý, že se vymykal všemu, co až doposud Evropa zažila.

   Jaká byla Evropa 16. a první čtvrtiny 17. století, kdy se odehrával příběh českého stavovského povstání? Odpověď mnohé možná překvapí, ale de facto se příliš nelišila od dob, které ještě pamatuje většina lidí, tedy rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Tentokrát však nikoli na Západ a Východ, ale na tábor katolický a protestantský. Jejich animozitu prohlubovala snaha jednotlivých aktérů po mocenské dominanci v konkrétních evropských regionech a složitý proces přeměny dosavadních monarchií v klasické národní státy, a to často za neklidných vnitropolitických poměrů. [2] Nejmocnější dynastií té doby byli Habsburkové. Nejjasnější dům Rakouský (casa d'Austria), od poloviny 16. století definitivně rozdělený na španělskou a rakouskou rodovou větev, vládl takřka nad polovinou tehdejší Evropy. Moc Habsburků se rozprostírala především v západní Evropě na Pyrenejském poloostrově, kde Habsburkové drželi španělskou korunu. Prostřednictvím španělských držav pak vládli i ve větší část dnešního Nizozemí (mimo jiné také ve francouzském Artois a Franche Comté), dále v četných italských oblastech i bohatých zámořských koloniích v Latinské Americe. Není proto divu, že se o španělských králích mluvívalo jako o vládcích, kteří panovali nad říší, nad níž slunce nezapadá. Politická, ekonomická a vojenská moc španělských Habsburků byla proto velmi výrazná a v Evropě se jí nemohl nikdo dlouho otevřeně rovnat. 

   To naopak moc rakouských Habsburků teprve stoupala. I oni však patřili k předním dynastiím střední Evropy, kde ke svým původním rakouským panstvím (kromě Rakous k nim patřily i Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko) připojili po roce 1526 i České a Uherské království. V Uhrách se museli vládnoucí Habsburkové dělit o moc s nevyzpytatelnou a nebezpečnou Osmanskou říší. Právě s „Turkem“ svedli v 16. a na počátku 17. století hned několik vleklých a krvavých válek. Prestiž rakouským Habsburkům však nesporně dodával titul císařů Svaté říše římské národa německého, který jim patřil nepřetržitě od roku 1556. Římskými králi se však rakouští Habsburkové stali již roku 1531, a to prostřednictvím Ferdinanda I. Habsburkové byli už od nepaměti více či méně bigotními katolickými vládci. To platilo pro obě rodové větvě. Udržovali proto úzké vztahy s papežskou kurií v Římě, jejímiž mocenskými exponenty v Evropě se postupně stali. Blízké vztahy měli Habsburkové i s ostatními katolickými vládci v Evropě, i když ne se všemi, především však mezi sebou navzájem. Povědomí o společném původu a zejména neustálé ohrožení ze strany četných nepřátel vedlo Madrid a Vídeň k velmi úzké spolupráci. To se projevilo výrazně například v letech 1618 – 1620, kdy se Španělsko jednoznačně postavilo za své rakouské příbuzné. Tyto úzké vztahy byly deklarovány i opakovanými sňatky mezi oběma větvemi rodu, což dlouhodobě nastolilo stav, kdy jedna dynastická větev mohla snadno dědit po té druhé. Vzájemná pomoc proto byla poskytována i s vědomím, že je v sázce společné dědictví. [3] 

   Vedle Španělska byla tehdejší velmocí také Francie, která jako jediná románská země málem podlehla evropské reformaci. Náboženská otázka byla ve Francii dlouhodobě velmi choulostivá, neboť již ve středověku se země potýkala s vlivnými kacířskými sektami (katarství a valdenství). Pod vlivem kalvinistického učení, které pronikalo do Francie ze Švýcarska, vznikla francouzská protestantská konfese, jejíž vyznavači vstoupili do historie jako hugenoti. Mezi vyznavači reformace a zdejšími katolíky vzápětí vypukly brutální náboženské zápasy, které do značné míry předznamenávaly v Evropě neblahé věci příští. Nevraživost mezi oběma tábory prohlubovala konfesijní nejednotnost v samotné vládnoucí dynastii Valois. Hugenotské války jasně demonstrovaly odvrácenou tvář konfesijní řevnivosti a nenávisti. Důsledkem byl mimo jiné masakr o bartolomějské noci z 24. na 25. srpna 1572, kdy katolíci povraždili v Paříži své hugenotské odpůrce, kteří se sem sjeli oslavit sňatek protestanta Jindřicha Navarrského s katoličkou Markétou z Valois. Během této hrůzné noci, jejíž stín v následujících letech obcházel celou Evropou a nalezl velký ohlas i v Čechách, bylo zavražděno několik tisíc lidí nejen v Paříži samotné, ale následně i na venkově. I přesto však postavení hugenotů v zemi sílilo. Na jejich stranu se postavily Anglie, Falc i Hessenské vévodství v Říši. Za vlády Jindřicha Navarrského, který vládl ve Francii jako Jindřich IV. (1589 – 1610), se postavení hugenotů podstatně zlepšilo. Stalo se tak i přesto, že Jindřich musel před nástupem na trůn přijmout katolickou víru. V roce 1598 totiž inicioval vydání památného ediktu nantského, který zaručil hugenotům v zemi náboženskou a politickou svobodu. Bylo to moudré rozhodnutí, které zemi na dlouho uklidnilo. 
   
   Za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII. (1610–1643) však pozice hugenotů postupně slábly, neboť král s podporou svých rádců, obzvláště kardinála Armanda Jeana Duplessise vévody de Richelieu, začal úspěšně razit model konfesijně jednolitého a absolutistického státu. [4] Francouzskou zahraničně-politickou orientaci zásadně ovlivňovala letitá nevraživost vůči Habsburkům a jejich panství v Evropě, v jehož smrtelném sevření se Francouzi ocitli. A tak Francie, ačkoli se po roce 1610 stávala stále více katolickou velmocí, nikdy netvořila pevnou součást katolického tábora. Během třicetileté války se dokonce otevřeně postavila na stranu protestantských aliancí a vypověděla nepřátelství Španělsku. Podobně schizofrenní postoj jako Francie měly i jiné katolické země, například Benátská republika nebo Savojsko, které se cítily být politicky a ekonomicky ohroženy rostoucí mocí Habsburků, a proto dlouhodobě podporovaly aktivity protestantských zemí po celé Evropě. To jen dokazuje, že třicetiletá válka byla v prvé řadě konfliktem politickým a mocenským, kde náboženské spory sloužily většinou jen jako ideové východisko k rozpoutání války a následnému přeskupování aliancí. Vztahy mezi katolíky a protestanty navíc nebyly v Evropě ani zdaleka tak úzce vymezené a vyhraněné, aby mohly dostatečně překrýt pocit stavovské, zemské či dokonce národní sounáležitosti. Takových příkladů bychom tehdy nalezlo velmi mnoho. 

   Vzácným příkladem může být Nizozemí, tedy lépe řečeno Španělské Nizozemí, které se rozkládalo na území dnešní Belgie, Lucemburska, části severní Francie a po jistou dobu také v oblasti Nizozemska. Habsburkové tuto ekonomicky a hospodářsky velmi bohatou oblast vyženili a rozšířili úspěšnými výboji. Také sem zasáhla reformační vlna, která se tu setkala s jednoznačně odmítavým postojem Habsburků. Převážně protestantské provincie se proto pod vedením vévody Viléma Oranžského odtrhly od Španělského Nizozemí a v roce 1581 sedm z nich vyhlásilo nezávislost na španělském králi Filipovi II. (1556–1598). Vzplála tedy válka, která navzdory všem předpokladům Španělům vítězství nepřinesla. Katolický obr si totiž vylámal zuby na bojovném elánu Nizozemců, které vojensky podporovala Anglie. Nizozemci se mohli spolehnout i na vojenského génia Vilémova syna Mořice Oranžského (* 1567–1625). Konflikt tak po čase uvázl na mrtvém bodě. V roce 1609 bylo uzavřeno dvanáctileté příměří, jehož důsledkem bylo mimo jiné mezinárodní uznání nového státního útvaru – Generální stavy spojených provincií severního Nizozemí (v dalším textu budeme tento krkolomný název zkracovat na pouhé Nizozemí). Ten existoval v dalších letech souběžně s Habsburky i nadále ovládaným Španělským Nizozemím. V nizozemském případě se sice nedalo mluvit o státu s jasnou převahou a dominancí protestantské konfese, avšak Nizozemí se stalo díky svému heroickému povstání proti katolické vrchnosti jednou z předních protestantských velmocí té doby. 

   Nizozemí, jakožto ekonomicky vyspělý stát s rozvinutým stavovským zřízením, sloužilo českým stavům po mnoho let jako vzor hodný následování. Příkladným se zdálo i úspěšné odolávání protestantského Davida katolickému Goliášovi. Nizozemský zázrak Čechům zkrátka imponoval a protestantská opozice se po roce 1609 netajila svými záměry přenést úspěšný nizozemský model i na české poměry. Avšak za úspěchy Nizozemců stály nejen plná pokladna, ale i výteční vojevůdci. Ani jednoho se během povstání českým stavům nedostávalo. V této souvislosti je důležité také zmínit, že příměří z roku 1609 mělo vypršet v roce 1621. Ani jedna z válčících stran jej nehodlala prodloužit, což bylo zřejmé již od počátku. Vypuknutí českého povstání v roce 1618 tak jasně dokládá, že čeští stavové příliš nebrali v potaz mocenskou a politickou konstelaci v západní Evropě, neboť Nizozemí mohlo v době války efektivně vázat v západní Evropě vojenskou sílu španělských Habsburků, kteří by se poté nemohli výrazněji angažovat ve střední Evropě. Přesto Nizozemci jako jedni z mála přispívali českým povstalcům pravidelnou finanční rentou a stali se vítanou morální vzpruhou. Už jen tím, že z Nizozemí opakovaně zazněla slova solidarity a účasti v těžkém zápase Čechů s Habsburky, o kterém Nizozemci věděli své. [5]
 
   V textu už několikrát vystupovala Anglie. Jaká tedy byla situace zde? Velmi složitá a napjatá, což budí zlou krev svým způsobem dodnes. Na počátku evropského reformačního cyklu se král Jindřich VIII. (1509–1547) sice postavil proti Lutherovu učení, a dokonce byl papežem Lvem X. ověnčen titulem „Obránce víry“ (Fidei Defensor), avšak do náboženských postojů Anglie zasáhla dynastická krize. Jindřich VIII. totiž nedosáhl z Říma souhlasu s rozvodem se svou zákonnou manželkou Kateřinou Aragonskou, s níž neměl potomky, a proto svolal roku 1534 reformační parlament, který prohlásil anglickou církev za oddělenou od Svatého stolce, a anglického monarchu za její hlavu. Vznikla tak anglikánská církev, která se v následujících desetiletích fakticky vydělila z římskokatolického tábora a přiklonila se k hlavnímu evropskému protestantskému proudu, z něhož převzala řadu evangelických liturgií. Avšak uchovala si původní episkopální strukturu. Anglie tím sice byla bezprostředně uchráněna náboženských válek, ale její vztahy s Římem citelně ochladly. Za vlády Alžběty I. (1558–1603) se z Anglie stala dokonce námořní velmoc, která sváděla zápasy o světovládu se Španělskem. Během této doby musela tato velmi energická a houževnatá žena čelit četným nepřátelům z Říma, Španělska a také kalvinistického Skotska. Není divu, že se Anglie stále více sbližovala s protestantskými zeměmi a konfesemi kontinentální Evropy. Alžbětin nástupce na anglickém trůnu Jakub I. (1603 – 1625), původně skotský král Jakub VI. z konkurenční dynastie Stuartovců, byl vychováván jako presbyterián, avšak jeho absolutistickým sklonům vyhovovala daleko lépe státní anglikánská církev, s níž se proto identifikoval.    

   Jakub tak byl sice hlavou anglikánské církve, ale svým vnitřním přesvědčením zůstal i nadále horlivým kalvinistou. Za jeho vlády proto začala definitivní změna zahraniční orientace Anglie, která se nyní výrazně upínala k hlavním protestantským velmocem v Evropě a vystupovala jako jejich ochránce. Za zajímavost jistě stojí, že se král Jakub měl stát v roce 1605 terčem vražedného útoku, který byl však s předstihem odhalen. Král měl být tehdy usmrcen výbuchem střelného prachu při zasedání parlamentu v Londýně. Následovaly proto represe zaměřené především proti anglickým katolíkům, na které si však král posvítil daleko více z toho důvodu, že se stavěli proti jeho absolutistickým choutkám, než že by byli výrazněji zapojeni do příprav atentátu. Dopad tohoto „prachového spiknutí“ na další průběh Jakubovy vlády byl ovšem velmi výrazný. Panovník byl totiž poté velmi podezíravý a dával najevo svůj odpor ke všem vzpourám poddaných proti své vrchnosti, které se v následujících letech odehrávaly v Evropě. Když k němu dorazila v roce 1618 zpráva o povstání Čechů proti svým zvoleným a korunovaným králům, nelze se příliš divit tomu, že zprvu zaujal stanovisko velmi odtažité, ba přímo nevraživé. [6]  
   
   Reformace nalezla mohutný ohlas také v severní Evropě, jmenovitě v Dánsku, tehdy ještě spojeném v personální unii s Norskem. Přičiněním významných reformátorů se zde augšpurská konfese stala státním náboženstvím již v roce 1536. V dalších desetiletích se dánská koruna zmocnila většiny bývalého katolického majetku, což přispělo k finanční konsolidaci země a jejímu následnému velmocenskému posílení. Za dlouhé vlády schopného krále Kristiána IV. (1588–1648) prošla země navíc úspěšnými reformami, a to především v oblasti vojenství. Dánsko se tak pomalu, avšak jistě stávalo obávaným protestantským silákem severu. Církev se do područí státu dostala také v konkurenčním Švédsku, kde však nebyl nástup reformace ani zdaleka tak snadný a rychlý jako v Dánsku. Bránila tomu zejména vládnoucí dynastie Vasa, která dosáhla roku 1587 vlády i v tradičně katolickém Polsku. Švédský a polský král Zikmund III. byl navíc horlivý katolík, který se snažil zahájit ve Švédsku protireformaci. Tvrdě však narazil, a proto byl roku 1599 dokonce smeten ze švédského trůnu. Musel uprchnout do Polska, odkud se po mnoho let snažil dobýt Švédsko zpět. Jeho vláda tak přinesla do evropské politiky nejen silné švédsko-polské soupeření přetrvávající celá desetiletí, ale také novou švédskou protestantskou velmoc. Ta se za vlády silného krále Gustava II. Adolfa (1611–1632) stala výrazným hegemonem severní Evropy. 
   
   Protestantské církve tak byly v Evropě na nezadržitelném vzestupu. A to jsme ještě nezmínili převahu evangelických vyznání v samotných državách rakouských Habsburků, a to zejména v Uhrách. Augšpurská konfese zde získala rozhodující vliv i navzdory snahám Habsburků a zpočátku i samotných uherských stavů o její potlačení. V oblasti Horních Uher, tj. de facto na území dnešního Slovenska, se nejvíce uchytila augšpurská konfese. To naopak v oblasti s převahou maďarského obyvatelstva, která ležela více na jihu na teritoriu dnešního Maďarska, převládal naopak kalvinismus. V sousedním Sedmihradsku zase získala rozhodující převahu augšpurská konfese, neboť zde existovala výrazná skupina sedmihradských Němců, kteří velmi snadno přejímali přicházející kulturní vlivy z jazykově německých zemí. Také v Rakousích sílily pozice nekatolíků, a to zejména ve druhé polovině 16. století, kdy na čas povolil rekatolizační tlak habsburských vládců a císařská rezidence se na několik desetiletí přesunula z Vídně do Prahy. Katolická víra si však uchovávala v rakouských zemích i nadále velmi vlivné postavení. Na sklonku 16. století pak došlo ve Vnitřních Rakousích (Štýrsko, Korutany, Kraňsko) dokonce k násilné a systematické rekatolizaci, první toho druhu v habsburských državách ve střední Evropě. O situaci v českých zemích budeme samozřejmě hovořit v samostatné podkapitole. Nyní je však na čase vydat se do Německa, kde byl nejen počátek evropských reformačních cyklů, ale došlo zde k největšímu vyostření náboženské otázky v celé Evropě. Německo bylo totiž vždy neurologickým bodem kontinentu. A tak to, co se odehrávalo na německé půdě, určovalo v dějinách dost často i budoucí osud celé Evropy.

Neklidné Německo

   Tehdejší Německo to byla především Svatá říše římská, která měla za sebou na počátku 16. století již mnoha set letý vývoj. Jednalo se o řadu nesourodých území, které byly víceméně samostatnými mocenskými enklávami, jež uznávaly nadřazenost císařské moci. V nich se mnohdy prolínaly i zájmy okolních zemí. [7] Existovala zde samostatná vévodství, knížectví, biskupství, hrabství i svobodná říšská města. Reformace se zrodila za dlouhé vlády habsburského císaře a „světovládce“ Karla V. (1519–1556) a souvisí s vystoupením teologa a kazatele Martina Luthera, který roku 1517 veřejně brojil proti kupčení s odpustky. O dva roky později již Luther v Lipsku zpochybnil papežský primát, apoštolskou tradici i neomylnost papeže v otázkách víry. To, co zprvu vypadalo jako jeden z mnoha pokusů vyburcovat evropskou veřejnost, aby již nadále nepřehlížela přehmaty římskokatolické církve v souvislosti s kupčením se svátostmi, přerostlo již brzy v otevřený odpor proti Římu. Ten znamenal po české (husitské) reformaci i další výrazné podlomení autority všeobecné církve. Luther tak byl již v roce 1520 prohlášen za kacíře a exkomunikován. I když za ním stála prominentní skupina reformně naladěných knížat, prohrál Luther o rok později disputaci s císařem na říšském sněmu ve Wormsu. Před říšskou klatbou a pravděpodobně i hranicí jej však zachránil saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý, který mu poskytl útočiště na svém hradě Wartburgu. Tady mohl Luther definitivně zformovat své učení a přeložit Bibli do němčiny, což mělo pro další rozmach reformace zásadní vliv. 

   Luther stál na počátku zrodu první velké evropské protestantské konfese, a to luteránství, které se dogmaticky vyhranilo během 20. let 16. století. V roce 1529 podali evangeličtí stavové na říšském sněmu ve Špýru oficiální „protestaci“ (pro testatio = latinsky za účelem dovolání se svědka, v tomto případě Boha) nejen proti počínání Říma, který exkomunikoval stoupence reformace a vyhlašoval interdikty na jejich území, ale i samotného císaře, jenž se stavěl negativně vůči reformačnímu hnutí. Od tohoto data se luteráni začali označovat jako protestanti. Později byl tento slovní úzus rozšířen i na kalvinisty a jiné evangelíky. Situace dále eskalovala, neboť se protestanská knížata spojila v roce 1531 na obranu svých práv v politicko-vojenský spolek, který byl uzavřen ve městě Šmalkaldy (Schmalkalden). Napětí mezi protestanty a katolíky, které vydatně podporovali Karel V. i papež, přerostlo v letech 1546–1547 ve šmalkaldskou válku. V ní císař sice vyhrál, ale vítězství reformace stejně nezabránil, pouze jej o pár let oddálil. Německá reformace v první polovině 16. století silně oslabila tradiční mocenské postavení římskokatolické církve na celém území Říše a dala vzniknout modernímu evropskému protestantismu, který se šířil nejen do okolních zemí, ale stal se zároveň příkladem pro vznik dalších reformovaných církví a náboženských směrů. Jednalo se především o kalvinismus, který vznikl původně ve Švýcarsku a odtud se rozšířil do západního Německa, Francie a Anglie. Kalvinismus byl mnohem radikálnější a puritánštější verzí luteránské konfese, a proto mezi oběma stoupenci reformace nepanovala žádná větší jednota. 

   Dlouholeté napětí a náboženské války mezi říšskými knížaty ukončil až augšpurský náboženský mír z roku 1555. Ten uvedl do politické praxe známé pravidlo cuius regio, eius religio, tj. „čí vláda, toho náboženství“. Augšpurská konfese sice uzákonila většinově preferované luteránství, ale popřela minoritní kalvinismus, což přispělo pouze k částečnému zklidnění náboženských poměrů ve Svaté říši římské. V dalších letech a desetiletích se totiž v německém teritoriu etablovalo několik protestantských a katolických suverénů, kteří jen čekali na příležitost, aby si mohli vjet do vlasů a prosadit tak dominanci svého náboženství. Mezi protestantskými enklávami v Říši hrálo dlouhou dobu prim luteránské Sasko, kde se reformace v podstatě zrodila. Avšak vzhledem k sílícímu vlivu kalvinistů v Sasku se začali saští kurfiřti postupně výrazně vymezovat vůči této víře i jejím exponentům, a to zejména Falci. Na zdejším dvoře v Heidelberku se totiž zrodilo vedle švýcarské Ženevy a nizozemského Amsterodamu jedno z kalvinistických center v Evropě. Z tohoto centra se šířila kalvínská konfese v druhé reformační vlně i dále na východ a jihovýchod, a to jmenovitě do zemí Koruny české, Horních Rakous a Uher. Sasko, žárlící stále více na stoupající politický vliv Falce v Říši, se proto začalo postupně sbližovat s rakouskými Habsburky. Opět krásný doklad toho, jak nedůležité byly ve skutečnosti náboženské motivy pro utváření politických vazeb v Evropě, a že ve většině případů se za chováním jednotlivých aktérů ukrývaly mocenské zájmy.
 
   Do doby druhé poloviny 16. století spadá nástup protireformace. Ta se zrodila v důsledku mohutných náboženských otřesů a citelných ztrát pozic římskokatolické církve po celé Evropě. Reformace v mnoha zemích vítězila, a to vyvolávalo pochopitelné obavy v římskokatolické církvi. Na tridentské církevním koncilu, který zasedal v letech 1545 – 1563, tak byl katolicismus ideově opět stmelen a postaven před osudové poslání. Když už nemohly být výsledky úspěšné reformace zvráceny, chtěla římskokatolická církev alespoň přejít do ofenzívy a znovu si vydobýt své pozice zpět prostřednictvím protireformace. V život proto byly uvedeny i zcela nové řehole, jejichž stěžejním posláním se mělo stát šíření katolické víry a úspěšné duchovní soupeření s protestantskými konfesemi. Mezi nimi byl na prvním místě řád jezuitský, který se rychle rozšířil po celé Evropě. Protireformace, a to je nutné zdůraznit, měla být podle otců zakladatelů této myšlenky původně nenásilná. Uskutečňovala by se pouze prostřednictvím misií a vzdělávání i agitační činnosti. Věřící přivedený ke katolické víře z donucení se totiž mohl s jinou konfesí vnitřně identifikovat jen stěží, a tak vždy hrozilo nebezpečí opětovné konverze k protestantismu nebo dokonce uchýlení k bludařství. 

   Navzdory původní plánům však postupovala protireformace jen pozvolna a v některých regionech Evropy došlo dokonce k ještě výraznějšímu oslabení pozic katolické církve než předtím. Koncem 16. století již bylo zřejmé, že tento postup nevede ke kýženému cíli, a proto se začal dostávat do popředí bojovný katolicismus. Ten dostal kolem roku 1600 již zcela konkrétní obrysy a byl prosazován nejprve v tradičních katolických baštách, tj. ve Španělsku a jeho državách, Francii nebo Itálii, načež se rozšířil i do ostatních evropských zemí. Pronikal i do politické praxe a myšlení v habsburské podunajské monarchii, která tehdy navíc prožívala vážnou politickou a dynastickou krizi. Bojovný katolicismus, jenž razil myšlenku násilné rekatolizace, využil ideové a konfesijní roztříštěnosti protestantského tábora, včetně rivalit mezi jednotlivými evangelickými církvemi. Brzy byl na nezadržitelném vzestupu. V pozadí toho všeho však byl i boj za nastolení nového politického systému, protože protestantismus, a to především kalvinismus, lpěl na zásadách zemské samosprávy privilegovaných stavů. To naopak katolicismus razil cestu modelu absolutistické vlády. V nadcházejícím sporu nešlo tedy jen o to, čí vláda, toho náboženství, ale i o charakter státní moci. Byl to fundamentální a vyhraněný spor. Protestantismus na něj nebyl připraven, protože jeho pozice v Evropě nebyly ještě ani zdaleka tak konsolidované, aby evropští evangelíci mohl zaujmout postoj jiný než defenzivní.
 
   A opět to byla Svatá říše římská, kde se ustavila křehká náboženská rovnováha sil, od níž se de facto odvíjela i rovnováha v celé Evropě. Slabá vláda císaře Rudolfa II. (1576-1612) vedla k výraznému zhoršení vztahů mezi německými katolíky a protestanty. Vzájemné hádky a provokace byly takřka na denním pořádku. Mezi katolickými knížaty se začal výrazně prosazovat bavorský vévoda Maxmilián I. (1597–1651). Toto jméno si dobře zapamatujme, neboť sehraje v českém stavovském povstání klíčovou roli. Tento odchovanec jezuitů, mimořádně zdatný státník a pragmatik udivující houževnatosti i ráznosti, zahájil ve svém Bavorsku tvrdou rekatolizaci. Oslabil moc stavů, stal se neomezeným pánem země a provedl měnovou reformu, díky čemuž učinil během několika málo let ze svého státu skutečnou německou velmoc, která byla úzce svázána s Habsburky. Sám Maxmilián byl totiž bratrancem budoucího císaře a českého krále Ferdinanda II., vládnoucího tehdy zatím pouze ve Vnitřních Rakousích, kde – světě div se – také zahájil úspěšnou rekatolizaci a boj proti vzrostlé moci tamních stavů. Protestanti v Říši se proto měli na pozoru a pocit ohrožení je dokonce vedl k tomu, že nalezli společnou řeč s kalvinisty. Když Maxmilián v roce 1607 vojensky obsadil náboženskými spory zmítané svobodné říšské město Donauwörth, jehož obyvatelstvo bylo většinově protestantské, ulekli se protestanti v Říši natolik, že se dali pod ochranu kurfiřta Fridricha IV. Falckého (1583-1610). 

   Ten byl v Říši velmi oblíbený (jeho přídomek „Upřímný“ svědčí o mnohém), neboť se stal vyhlášeným ochráncem a vůdcem protestantů. Koneckonců měl za manželku dceru nizozemského hrdiny Viléma Oranžského Luisu Julianu, přičemž s Nizozemím udržoval úzké politické spojenectví. Právě z jeho iniciativy odpověděli protestanti v Německu na katolické výhrůžky a nechuť zasednout za jednací stůl tím, že v květnu 1608 založili ve vesnici Ahausenu poblíž Ansbachu společnou Unii na obranu evangelické víry. K Unii se postupně připojilo na deset protestantských knížat v čele s falckým a braniborským kurfiřtem i několik hornoněmeckých měst jako Štrasburk, Ulm nebo Norimberk. Unie si dokonce založila vlastní pokladnu pro případ vypuknutí války, z níž se mělo hradit společné vojsko. Symbolickou hlavou Unie se stal Fridrich Upřímný, od roku 1610 poté jeho mladičký syn Fridrich V. Falcký (* 1596–1632), jehož ale většina Čechů zná jako zimního krále. Avšak ve skutečnosti byl politickým a vojenským lídrem Unie zvolen zkušený kníže Kristián I. z Anhaltu (* 1568 - 1630), který byl v Říši pověstný pro svou rozhodnost a zásadovost. Jeho vliv výrazně vzrostl po roce 1610, kdy se teprve čtrnáctiletý Fridrich V. stal nástupcem svého otce. Samostatně Fridrich zatím nevládl, a tak se Kristián z Anhaltu stal postupně nejen předním rádcem mladého a nadějného monarchy, ale na dlouho také jedním z předních architektů falcké zahraniční politiky. Ta se zaměřila na vytvoření velké mezinárodní protestanské koalice. Výrazným úspěchem bylo v roce 1613 uzavření prestižního sňatku mladého Fridricha s Alžbětou Stuartovnou (* 1596–1662), jedinou dcerou anglického krále Jakuba I. Toto dynastické spojení mělo ve své době velký ohlas a symbolicky tak utvářelo mocenský protestantský triumvirát Anglie – Nizozemí – Falc, neboť Fridrich byl po matce vnukem Viléma Oranžského. 

   Protestantská Unie budila respekt počtem svých členů i jejich potenciální vojenskou silou. Unie disponovala také slušným politickým kapitálem, protože jejími členy se stali dva říšští kurfiřti, tj. volitelé panovníka Svaté říše římské (sbor kurfiřtů se skládal se sedmi členů). Problémem se však ukázalo, že se k Unii nepřipojilo luteránské Sasko, což mohlo do budoucna zásadně ovlivnit spojení Unie s možnými partnery z východu, například s českými nebo hornorakouskými a dolnorakouskými stavy. Unie navíc pouze přihlížela tomu, když vznikl na druhé straně obdobný projekt. Z iniciativy Maxmiliána Bavorského totiž vznikla v červenci 1609 v Mnichově katolická Liga. Do ní vstoupili nejen biskupové z bavorského teritoria, ale i všichni církevní kurfiřti, a to arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský. Do čela Ligy se postavil jak jinak sám Maxmilián, který to myslel s obranou katolické víry vskutku vážně, což však ukázal až čas. Vzhledem k dynastickému rozkolu u sousedních Habsburků nebyl ke vstupu do Ligy přizván císař Rudolf II. Maxmilián tak učinil mimo jiné proto, že si na úkor Habsburků uzurpoval politické prvenství v Říši, což způsobilo, že v těchto letech byla mezi Mnichovem a Vídní poměrně velká rivalita i nedůvěra. Rudolfův nástupce Matyáš Ligu později dokonce zrušil, neboť se obával aspirací bavorského vévody na císařskou korunu. 

   Oba mocné a vlivné tábory ve Svaté říši římské však zůstaly neutrální. V dalších letech se neměly k žádnému aktivnímu vystoupení, neboť si uvědomovaly, že při vzplanutí války by byl výsledek s ohledem na vyrovnané síly velmi nejistý. Ve skutečnosti tak neschopnost ani jedné ze stran získat už od okamžiku svého vzniku strategickou převahu nad protivníkem způsobila, že se Unie i Liga podvazovaly navzájem, a tak vlastně vytvořily v Říši jistý mocenský status quo. Ten mohl narušit pouze nějaký obzvláště závažný incident v zahraničí. Jelikož byla Evropa v těchto letech v podstatě rozdělena na dva přibližně stejně silné konfesijně-politické bloky, které by si sice s velkou chutí vyříkaly účty, ale ve skutečnosti se obávaly spuštění velké řetězové reakce, nezdálo se, že by mohlo v nejbližší době dojít k nějakému většímu ozbrojenému konfliktu. Na válku, jakožto vhodný prostředek vyřešení nastalé patové situace, však s jistými nadějemi mysleli všichni účastníci tohoto pozoruhodného úseku evropské historie. Impulz se však nakonec přece jen dostavil a uvrhl Evropu do zkázy trvající třicet let. Válku spustili Češi ve své zemi, o které mnoho z účastníků předcházejícího vyprávění vědělo buď málo, nebo zhola nic. Bylo to paradoxní, protože české země se staly v náboženské oblasti svým způsobem pozoruhodným úkazem a do jisté míry i možným manuálem pro zbytek Evropy, jak se úspěšně vypořádat s reformací a nastolit konfesijně tolerantní i kulturně plodné prostředí.

České království – soudek se střelným prachem

   V českých dějinách nalezneme jen pramálo událostí, o kterých bychom mohli bezpečně říci, že změnily dějiny celé Evropy. České stavovské povstání let 1618 – 1620 k nim však bezesporu patří, protože provázanost dění v Čechách s evropskou politickou situací byla tehdy obzvláště výrazná. Nahlédneme-li do učebnic dějepisu našich sousedů a faktografických publikacích cizích autorů, pravděpodobně budeme překvapeni, že zmínek o českých zemích by se zde dalo spočítat na prstech jedné ruky. Pravděpodobně v každé z nich však nalezneme zmínku o pražské defenestraci z roku 1618 a údaji o protihabsburském povstání, které rozpoutalo třicetiletou válku. Bílá hora se navíc v české i zahraniční literatuře těší dlouhodobě výraznému zájmu, a tak dnes již dokážeme rozklíčovat všechny příčiny vedoucí k vypuknutí stavovského povstání a tím pádem i třicetileté války. Jsme také schopni uchopit a interpretovat většinu faktů a událostí bez nepatřičného ahistorického zkreslení, balastu, legend nebo, a to platí především pro poslední roky, nevhodného zlehčování, které zbytečně podrývá národní sebevědomí. Po shrnutí evropských předpokladů se nyní zaměříme podrobně na ty české, které nás budou zajímat zdaleka nejvíce.
 
   V žádné jiné evropské zemi na počátku 17. století nebyly politické a náboženské záležitosti tak složité a pro zahraniční pozorovatele těžko rozšifrovatelné jako v Českém království, které se od ostatních zemí v Evropě lišilo unikátním historickým vývojem uplynulých dvou století. Kde hledat kořeny této české výlučnosti? Především v husitství, první fázi evropské reformace, kterou si české země prošly již v 15. století. Husitství přineslo do českých zemí náboženský dualismus, a to první na evropském kontinentu. Vedle římskokatolické církve byla v Čechách a na Moravě na základě přijetí basilejských kompaktát uzákoněna již roku 1436 utrakvistická (kališnická) konfese. Čechy se staly zemí dvojího lidu, avšak společné soužití bylo velmi složité a vzájemné boje byly definitivně ukončeny až kutnohorským náboženským mírem z roku 1485, který obě konfese zrovnoprávnil. Teprve poté vzniklo v českomoravském prostoru skutečné ovzduší náboženské snášenlivosti, které se rychle přeneslo i do politické praxe a každodenního života. Oproti augšpurskému míru uzavřenému o téměř tři čtvrtě století později ponechával mír z Kutné Hory v království úplnou konfesijní svobodu v tom smyslu, že se každý dospělý obyvatel země rozhodoval podle vlastního svědomí, k jaké konfesi má blíže, a nemusel se tak ohlížet na postoj vrchnosti, tj. ani na panovníka. V tom byly Čechy a Morava v Evropě velmi dlouho skutečnou a nadčasovou raritou. 

   Husitství ale nepřineslo jen radikální změnu v náboženské oblasti, ale také nástup revolučních změn v české společnosti, které již v průběhu 15. století vyústily v rozvoj monarchie stavovského typu, kde si moc namísto absentující nebo slabé královské moci postupně uzurpovali stavové. V Čechách se prosadily tři stavy, a to panský (vyšší šlechta), rytířský (nižší šlechta) a městský (zástupci královských měst). Na Moravě nadto zasedal na zemských sněmech i prelátský (církevní) stav, neboť v markrabství nebyly pozice církve během husitské éry otřeseny tak fatálně jako v Čechách. Čeští stavové si během slabé vlády Jagellonců (1471–1526) vydobyli takové postavení v zemi, že považovali panovníka již jen pouze za reprezentativní postavu kontrasignující úřední dokumenty. To se změnilo po roce 1526, kdy na český trůn usedli Habsburkové a následoval tak střet dvou odlišných světů. Na jedné straně stavovská monarchie s náboženským dualismem, a na straně druhé centralistický absolutismus nových a přísně katolických vládců. [8] Jelikož byl Ferdinand v Čechách králem zvolen, a to i přesto, že vznesl prostřednictvím své manželky Anny Jagellonské dědické právo k české koruně, musel před svým nástupem na trůn přijmout volební kapitulaci. Než byl tedy v roce 1527 korunován českým králem, potvrdil stavům všechna jejich privilegia a svobody, a to včetně kompaktát. V Čechách tedy musel Ferdinand čelit velmi svérázné politicko-náboženské situaci, která se obracela proti jeho zájmům.  

   Císař a král Ferdinand I. (1526–1564) však rychle pochopil, co pro dům Rakouský znamená česká Koruna – těžké břímě, ale zároveň neocenitelný zdroj příjmů. V nově se utvářející personální unii českých, uherských a rakouských zemí mělo České království zcela výsadní postavení. Česká Koruna to nebyly jen Čechy a Morava, ale také Slezsko, Horní i Dolní Lužice či Kladsko. Toto soustátí bylo hospodářsky, ekonomicky i demograficky výjimečným státním celkem, a to v celém středoevropském prostoru, jemuž se nemohly v tomto ohledu rovnat rakouské země, ale ani Uhry, jejichž větší část po bitvě u Moháče v roce 1526 okupovali osmanští Turci. Ferdinand proto pochopil, že s Čechy musí nalézt společnou řeč. Všechny své politické a náboženské požadavky proto předkládat opatrně i nenuceně. Měl na to talent, neboť byl geniálně nadaným pragmatikem a opatrným státníkem, který uměl být trpělivý a stáhnout se, pokud narazil na odpor. Jen díky opatrnosti a politické vychytralosti se mu podařilo položit základy habsburského soustátí ve střední Evropě a celé své dílo předat v neztenčené podobě i svým nástupcům. 

Přísaha Ferdinanda I. na česko-moravské hranici roku 1527 před jeho korunovací českým králem. Tímto okamžikem začala čtyřset letá vlády Habsburků nad českými zeměmi. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy)

   Ferdinand se v Čechách pokoušel po celou dobu své vlády o rekatolizaci i omezení moci stavů. V obojím byl až překvapivě úspěšný. Prokázal i dobrý odhad budoucího vývoje, když opakovaně vrážel klín mezi jednotu českých a moravských stavů, které vháněl do vzájemných konfliktů a střetů. Půdu pro úspěšnou rekatolizaci připravil tím, že uvedl do Čech jezuity [9], obnovil pražské arcibiskupství (od roku 1471 neobsazené) a důsledně trval na dodržování husitských kompaktát. Dokonce vymohl v roce 1564 pro Čechy přijímání podobojí způsobou, jež kdysi papežská kurie zrušila, a to jen proto, aby podpořil kompaktáty legalizovanou utrakvistickou církev, v níž viděl vhodnou protiváhu pro stále v Čechách populárnější luteránskou konfesi a Jednotou bratrskou. Tím, čím se však Ferdinand I. zapsal do historie nejvíce, bylo jeho potlačení stavovské revolty v roce 1547. [10] Tato revolta, která byla ve skutečnosti spíše politicky nedomyšleným hazardem s cílem využít obtíží Habsburků v Říši k oslabení panovníkových pozic v Čechách, dala Ferdinandovi jedinečnou příležitost oslabit stavovskou opozici jako celek. Nekompromisní Ferdinand stavy za účast ve stavovské revoltě potrestal na majetku, a to zejména městský stav. Vybraní jedinci si vykoledovali domácí vězení, ale jen hrstka odbojníků musela opustit zemi. 

   Král se tehdy záměrně soustředil zejména na šlechtu hlásící se aktivně k Jednotě bratrské, která byla de facto nelegální konfesí, jež se vydělila v 15. století jako samostatný proud české reformace. Avšak kat si z pověření panovníka došlápl také na dva zemany a dva měšťany, kteří museli být připraveni o hlavu, aby Ferdinand zastrašil stavovskou opozici jako takovou. Represe v roce 1547 ale byly na hony vzdáleny tomu, co Ferdinandovi potomci rozpoutali v Čechách po roce 1620, a to i přesto, že nejhůře dopadl panovníkův hněv na královská města. Jejich privilegia byla omezena a zkrácena, a to v rovině hospodářské i samosprávní, čímž Ferdinand cíleně podlomil jejich politickou, ekonomickou a také vojenskou moc. Do budoucna tak Ferdinand vzal dalším případným stavovským revoltám jejich opěrné body a vhodná zázemí. V letech 1618–1620 se proto královská města stala pro šlechtu de facto pouze nedobrovolným plátcem mimořádných válečných berní a zásobárnou špatně placených a nevyzbrojených mužů. Města se tak nemohla stát plnohodnotným spojencem vzbouřených stavů, nýbrž pouze jejich nedůstojnými vazaly, což se také projevilo na ochotě měšťanů a městských obcí dlouhodobě se angažovat ve válce za větší práva „pánů“. Když tedy Ferdinand I. v roce 1564 umíral, odkazoval nástupcům sice mnoho nedořešených problémů, ale zároveň slibné dědictví a politickou doktrínu, jak přivést sebevědomé české stavy k poslušnosti. Avšak s Ferdinandem odešel patrně jediný skutečný habsburský státník na českém trůnu, který měl cílevědomost a zároveň schopnost prosazovat svou představu o centralizovaném absolutistickém státě. 

Zasedání českého zemského sněmu v 16. století za předsednictví panovníka. Zemské sněmy byly hlavní platformou pro politickou konfrontaci mezi stavy a jejich králem. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Ferdinandovi nástupci státnických kvalit zakladatele středoevropské říše Habsburků již nedosahovali. Platilo to zejména o Maxmiliánu II. (1564–1576), který kromě politické nevýraznosti přinášel dokonce i náboženskou smířlivost. Osobně nebyl nijak zvláště bigotní katolík jako jeho otec nebo řada pozdějších nástupců na trůnu. Projevoval dokonce otevřené sympatie k protestantismu. Na stylu vlády vytyčené Ferdinand sice nehodlal nic podstatného měnit, ale přesto se nekatolíci za jeho panování těšili klidu a pokoji. Maxmilián měl navíc plnou hlavu starostí s Osmanskou říší a zajištěním nástupnictví pro syna Rudolfa, a tak nechtěl jitřit náboženské vášně ve svých zemích, obzvláště ne v Čechách. Za jeho krátké vlády se česká stavovská obec generačně obměnila. Ke slovu přišly skutečné politické osobnosti znalé evropského kontextu a mající diplomatické vlohy i zdravé sebevědomí. Jejich přičiněním se protestantismus v Čechách stal svébytným proudem, kde se mísily vlivy novouktrakvismu, tj. kališnické víry ovlivněné luteránskou konfesí), starouktrakvismu (stará husitská víra) a Jednoty bratrské. Rozvoji českého protestantismu velmi napomohlo zrušení kompaktát v roce 1567, což se stalo na základě žádosti českých stavů, čímž už nebyly nové náboženské proudy v Čechách omezeny zemským zákonem. Výměnou za uznání prince Rudolfa českým králem Maxmilián v roce 1575 navíc ústně potvrdil stavovské obci Českou konfesi [11] (Confessio Bohemica), která byla oficiálním konsenzem všech protestantských církví v českých zemích. Poté už nic nestálo v cestě tomu, aby v Čechách zavládla náboženská tolerance. Nikoli však úplná a bezproblémová, ale pro danou chvíli dostačující a v mnoha ohledech inspirující i další evropské země.

   Po Maxmiliánu usedl v roce 1576 na trůn Rudolf II., za jehož vlády se náboženské a politické spory v Čechách dostaly do horké fáze, a tak připravily půdu pro stavovské povstání. [12] Svým způsobem byl příčinou i sám Rudolf, který v roce 1583 přenesl své sídlo z Vídně do Prahy, čímž v dalších desetiletích výrazným způsobem posílil sebevědomí českých evangelických stavů, a to nejen vůči stavům z vedlejších korunních zemích, obzvláště Moravě, ale také vůči rakouským a uherským stavovským obcím. Vždyť stavové z jednotlivých zemí mezi sebou dlouhodobě soupeřili o rozhodující vliv na císaře a jeho dvůr. Čeští stavové za vlády slabošského Rudolfa sršeli sebevědomím a nebáli se konfrontace s panující dynastií. Protestantský tábor se však nechal postupně ukolébat pocitem momentální převahy a zdánlivě jednoznačného rozložení sil ve společnosti, kde byli v Čechách katolíci jen nepatrnou minoritou (zhruba 10 – 15%, na Moravě o cca 10% více), a proto podcenili ráznou ofenzívu katolické strany, k níž došlo na přelomu 16. a 17. století. Katolíci v Čechách byli sice minoritou, ale velmi vlivnou, která měla ke dvoru katolického císaře v Praze mnohem snadnější přístup než evangeličtí stavové. Jelikož byl Rudolf panovníkem nerozhodným a podléhajícím vlivu svých rádců, což ještě prohloubila jeho duševní choroba, netrvalo dlouho, a již koncem 16. století se na císařském dvoře zformovala skupina radikálních katolíků. 

Pohřeb císaře a krále Maxmiliána II. v Praze roku 1577. Tato smuteční událost byla přerušena velkou strkanicí a rvačkou mezi přihlížejícími, mezi kterými se rozkřiklo, že se v Praze chystá krvavé vyřizování účtů mezi katolíky a protestanty po vzoru francouzské bartolomějské noci. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).  

   Té se přezdívalo „španělská strana“, neboť tato skupina bojovných katolíků udržovala stálé diplomatické kontakty s Madridem a papežskou kurií, která využívala svého vlivu a dvorských intrik k tomu, aby zahájila v Čechách a na Moravě aktivní rekatolizační proces. Někteří členové španělské strany navíc osobně navštívili Španělsko, kde se inspirovali absolutismem a hlubokou konfesijní netolerancí. Jiní měli dokonce za manželku Španělku, či se jinak různými způsoby příbuzensky propojili s touto divokou hispánskou zemí. Za vydatné pomoci nového papežského legáta Filipa Spinelliho a španělského vyslance Guilléna de San Clementa obsadili katolíci v letech 1597 – 1599 přední zemské a dvorské úřady v Českém království a Moravském markrabství. Stalo se tak za ochotné asistence Rudolfa II. V lednu 1597 byl nejvyšším kancléřem jmenován horlivý katolík Jiří Bořita z Martinic, čímž odstartovala velká personální rošáda. Ještě během roku 1597 dosáhli katolíci prostřednictvím Václava Berky z Dubé úřadu nejvyššího zemského sudího. Poté se osobou Adama ze Šternberka zabydleli i v úřadu dvorského sudího. Nejvyšším písařem byl jmenován Jan Klenovský z Klenové. Většina těchto pánů nám dnes již nic moc neřekne, ale svou činností připravovali půdu pro své mnohem známější nástupce. Za zemřelého Jiřího Bořitu byl totiž nejvyšším kancléřem jmenován v srpnu 1599 Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (* 1568–1628), muž natolik nábožensky netolerantní a věřící v nebezpečí kacířské nákazy v Čechách, že to budilo rozpaky i na samotném císařském dvoře. Rudolf II. jej dokonce jmenoval do úřadu až po mnoha měsíčním váhání a nátlaku španělského křídla. Poté, co se Lobkovic oženil roku 1603 s ráznou a nezkrotnou Polyxenou z Pernštejna [13], vdovou po Vilémovi z Rožmberka, která mu přinesla věnem Roudnici nad Labem a veliké jmění, vznikl v Čechách známý i nesmiřitelný katolický manželský tandem. Ten se vyznačoval oddaností katolické víře a hlubokým pohrdáním evangelickými konfesemi. 

   Jmenováním Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic do čela české dvorské kanceláře ofenzíva katolické strany neskončila. Ještě v témže roce převzal úřad nejvyššího hofmistra Kryštof Popel z Lobkovic, který pocházel z tachovské větve rodu Lobkoviců. Nejvyšším komorníkem byl jmenován výše již zmiňovaný Václav Berka z Dubé, jehož bratr Zbyněk Berka zastával v letech 1592 – 1606 úřad pražského arcibiskupa. Adam ze Šternberka obdržel úřad nejvyššího zemského sudího a Volf Novohradský z Kolovrat se stal dvorským sudím. Oba posledně jmenovaní muži však tehdy ještě stáli na počátku své kariéry, a tak se snažili v duchu hodnot tehdejší české stavovské společnosti zaujmout smířlivější postoj k evangelíkům než ostatní členové vlády. To přispělo k tomu, že protestantská opozice zprvu proti kumulaci významných úřadů v rukou katolíků výrazněji neprotestovala. Mnozí nejvyšší zemští úředníci si v Praze vybudovali renesanční paláce, v nichž vzhledem k úřednímu zaneprázdnění trávili více času než ve svých zámcích na venkově. Praha tak byla centrem dění a konfesijní hašteřivosti i poté, co se císařská rezidence přesunula zpět do Vídně. 

Uvedení jezuitů do pražského Klementina v roce 1556 se stalo symbolickým začátkem nastupující protireformace v českých zemích. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Na Moravě obsadili katolíci nejprve úřad zemského hejtmana, kam byl v roce 1598 dosazen Jáchym Haugwitze z Biskupic. Jelikož se však příliš neosvědčil, nahradil jej roku 1603 Ladislav Berka z Dubé, který byl ve vztahu k protestanským stavům mnohem tvrdší a útočnější. Do moravského zemského soudu bylo dále přijato několik katolických přísedících. Zemským podkomořím se stal Zikmund z Ditrichštejna. Největší změnou však bylo přeobsazení postu olomouckého biskupa, jehož se zmocnil papežův chráněnec František z Ditrichštejna (* 1570–1636), jenž se stal posléze hlavním architektem rekatolizace na moravském území. Jeho vliv velmi vzrostl poté, co byl jmenován kardinálem a papežským legátem. Rekatolizace na Moravě byla mnohem otevřenější a důslednější než v Čechách, a to především s ohledem na tradičně silnější katolické pozice v markrabství.

Boj o Rudolfův Majestát

   Personální revoluce, která se odehrála na přelomu 16. a 17. století v Čechách a na Moravě, byla zjevným dokladem, i když protestanskými současníky pozdě pochopeným, že skončila doba oboustranně respektované náboženské tolerance tak, jak se utvářela po kutnohorském náboženském míru v roce 1485. O dalším směřování země proto neměla napříště rozhodovat minulost nebo předcházející česká politická praxe, která měla kompromis zakořeněn ve své samotné podstatě, nýbrž budoucnost. Tedy lépe řečeno ten tábor, který v budoucnosti dokáže prosadit své pojetí politických a náboženských otázek. I přes zjevné vychýlení rovnováhy v české Koruně, kde se katolíci dostali k vlivným zemských a dvorským úřadům, trvalo ovšem několik dalších let, než se mohly v praxi projevit všechny důsledky této atypické situace. Až teprve za několik let se tak nekatolická většina v zemi začala cítit být ohrožena zvyšujícím se tlakem protireformačního procesu, který útočil na samotnou podstatu dvě století dlouhého vývoje české státnosti a společnosti. Nástup protireformace v českých zemích zbrzdila nejen situace, kdy katolická strana teprve začala stabilizovat své postavení, ale také velmi vážná politická krize habsburského soustátí. 

Přijímání podobojí způsobou se stalo hlavním symbolem evangelických církví. V Čechách mělo přijímání krve i těla Kristova laiky nejstarší tradici v celé Evropě, a to díky vítězné české (husitské) reformaci v 15. století. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   K velké krizi podunajské říše se schylovalo již delší čas. Slabá Rudolfova vláda se totiž začala po roce 1600 rychle hroutit. Neúspěšná válka s Osmanskou říší v letech 1593 – 1606 odstartovala celou sérii krizí, se kterými si duševně nemocný císař neuměl poradit. Konflikt vysál císařskou pokladnu a oslabil samotnou armádu, které se podařilo v roce 1602 okupovat Sedmihradsko. Proti habsburské nadvládě však v Sedmihradsku vypuklo na podzim 1604 rozsáhlé povstání zdejšího magnáta Štěpána Bočkaje. V důsledku povstání Bočkaje a následných válečných operací bylo krutě popleněno nejen území Uher, ale také Moravy, což výrazně podlomilo autoritu Rudolfa II. ve větší části jeho říše. Tím nejhlavnějším problémem však bylo, že se v důsledku Bočkajova povstání téměř vytratila podstata samotného konfliktu, tj. úspěšně ukončit válku s Turky. Situace se dokonce ještě zhoršila, protože Osmanská říše díky svému sedmihradskému vazalovi obsadila nová místa v Uhrách. Habsburkům se tak nejenže nepodařilo osvobodit Turky obsazená uherská území, ale ztratily další část země sv. Štěpána, včetně toho, že odstartovali mocenský vzestup Sedmihradska. V něm se s pomocí Osmanské říše ujal v roce 1613 vlády kníže Bethlen Gábor (* 1580–1629). Byl to tvrdý politik a rázný muž, který disponoval velkou inteligencí a vypočítavostí. Jeho záměrem bylo ovládnutí celé oblasti Uher a dosažení uherské koruny. K tomu bylo zapotřebí odstranit či fatálně oslabit Habsburky, a tak Bethlen Gábor vyčkával v Sedmihradsku, aby se při první vhodné příležitosti mohl pustit do svých smělých plánů. 

   Válka s Turky i Bočkajem byla pro Habsburky katastrofou obřích rozměrů. Císař Rudolf se ocitl v politické a následně i rodinné izolaci, protože jeho slabosti obratně využil mladší a chorobně ctižádostivý bratr Matyáš (* 1557–1619), který se v roce 1606 postavil do čela habsburské dynastie s pověřením jejích samotných členů. Ti Matyáše zplnomocnili, aby začal důsledně hájit zájmy podunajské říše, a to i v případě, kdyby se musel postavit samotnému Rudolfovi. I když byl Matyáš jen o pět let mladší než Rudolf a politickými schopnostmi nijak výrazněji nepřevyšoval svého bratra, měl přece jen nespornou výhodu v tom, že byl na rozdíl od Rudolfa mnohem vitálnější a dokázal se obklopit schopnými rádci, kteří úspěšně řídili jeho kroky. Na prvním místě musíme jmenovat vídeňského biskupa a později i kardinála Melchiora Klesla, šedou eminenci Matyášova dvora. Pikantní na celé situaci bylo, že Klesl byl sám konvertitou ke katolické víře, čímž odrážel postoje mnoha svých vrstevníků, a to nejen u dvora, kteří pro lepší kariérní vyhlídky změnili svou konfesi. Matyáš, nyní coby formálně uznávaná hlava rakouských Habsburků, okamžitě uzavřel mír s Turky a Štěpánem Bočkajem. Avšak Rudolf odmítl obě mírové smlouvy ratifikovat, neboť by tím uznal svou porážku a legitimizoval Matyášovu novou roli. A tak bylo zaděláno na pořádný problém! 

Přísaha českých stavů, že nebudou opouštěti jeden druhého. Podobné manifestace byly dokladem odhodlání a pospolitosti českých stavů. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).

   Rozkol mezi oběma bratry došel záhy tak daleko, že se Matyáš i s plnou podporou římské kurie, která spatřovala v Matyášovi důslednějšího a slibnějšího obhájce katolických pozic, rozhodl postavit Rudolfovi vojensky. Na jaře 1608 tak ve Vídni vznikla konfederace rakouských, uherských a překvapivě také moravských stavů, jež sice na jedné straně požadovala po Matyášovi ústupky v náboženské a politické oblasti, ale zavázala se jej podpořit v nároku na vládu v podunajské říši. Matyáš v čele vojska vzápětí vtrhl do Čech a zamířil ku Praze v domnění, že se k němu přidají i čeští stavové. Tehdy se však odehrála věc, jíž čekal jen málokdo, a která v plné nahotě vyjevila nejen míru rozkolu uvnitř habsburské říše, ale i vzrostlé sebevědomí českých stavů. Češi se totiž cítili být uraženi jednáním Matyáše a také „bratrské“ Moravy, s níž ovšem vždy jednali jako s podřízeným partnerem, a proto se důsledně postavili za Rudolfa II. Dokonce svolali na jeho i svou vlastní ochranu vojsko. Žádný boj se nakonec nekonal. Ke slovu totiž přišli diplomaté. Čeští stavové si však svou loajalitu nechali draze zaplatit četnými ústupky a přísliby ze strany císaře. Přesto jednání českých stavů zachránilo Rudolfovi český trůn, vládu nad Slezskem, obojí Lužicí a také císařský titul i formální vládu ve Svaté říši římské. Zbytek vlády v monarchii ale připadl na základě uzavřeného libeňského míru z června 1608 Matyášovi, a to včetně nástupnictví v Čechách, neboť Rudolf neměl žádné potomky. Monarchie a česká Koruna tak byly sice fakticky rozděleny, ale čeští evangeličtí stavové slavili velké politické vítězství, jehož vzápětí obratně využili ve svůj prospěch.   
   
   V průběhu roku 1609 dostoupila dosavadní napjatá vnitropolitická situace v Čechách svého vrcholu. Protestantští stavové požadovali po Rudolfovi písemné potvrzení České konfese z roku 1575, čemuž se však Rudolf urputně bránil. V odporu mu pomáhali i domácí katolíci v čele s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic a dvěma muži, kteří se nesmazatelně zapsali do historie. Byli jimi Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (* 1572–1652), v letech 1604 – 1611 karlštejnský purkrabí, což byl jeden z nejvýnosnějších úřadů v zemi, a královský rada i dvorský maršálek Jaroslav Bořita z Martinic (* 1582 - 1649). Katolickou stranu v Čechách jako obvykle podporovala římská kurie. Avšak katolíci tentokrát tahali za kratší konec, neboť evangeličtí stavové tehdy projevili nebývalou ráznost a vytrvalost. Nejenže si zvolili třicetičlennou vládu direktorů (z latinského diregere, tj. určovat směr, vést), po deseti z každého stavu, ale dokonce svolali zemskou hotovost. Zároveň zahájili čilá jednání s Moravany a Slezany o společné konfederaci, přičemž vypočítavě zatáhli do hry i Matyáše, který toužebně prahl po české a císařské koruně. Na jejich stranu se sice v červnu 1609 postavili pouze Slezané, kteří uzavřeli s Čechy konfederaci, ale tlak, kterému Rudolf musel čelit, byl nad síly nemocného a vladařskými povinnostmi těžce zkoušeného panovníka. Dne 9. července 1609 tak Rudolf vlastnoručně podepsal památný Majestát na náboženskou svobodu, který tak významně pohnul dějinami naší vlasti a celé Evropy. [14] 

   Majestát znamenal definitivní vítězství českého protestantismu a stavovských představ o fungování státu. Stavům i jejich poddaným se zaručovala úplná náboženská svoboda podle dikce České konfese. A nejen to. Stavové získali i plné právo bez souhlasu panovníka obsazovat dle libosti dolní konzistoř, tj. správní orgán staro- i novoutrakvistické (luteránské) církve, a pražskou univerzitu. Dále bylo stavům přiznáno též právo volit si ze svého středu sbor 30 direktorů alias také obránců víry, tzv. defensorů (defensor je latinsky obhájce). Po zapsání do zemských desek se Majestát stal hlavním zákonem země, který zaručoval obyvatelům země největší možnou míru náboženské svobody v celé tehdejší Evropě. Zrovnoprávnil všechny protestantské církve v království. Došlo také k legalizování doposud ilegální Jednoty bratrské. Svými následujícími Dodatky Majestát definoval vztahy mezi všemi konfesemi. Zároveň zpečetil přesun mocenské převahy z rukou panovníka na stavovskou obec, což v danou chvíli znamenalo konec snu Habsburků o vytvoření jednotné a centralizované monarchie s převahou katolické církve. Obdobný Majestát byl vydán i pro Slezsko, kde se výslovně udělovala svoboda luteránské víře, a také Kladsku, které bylo tehdy stále součástí českého státu. Na Moravě platily pro nekatolíky náboženské svobody udělené jim již dříve Matyášem. To naopak Horní a Dolní Lužice žádnou náboženskou svobodu neobdržely, což tamní stavy nesly velmi těžce, a proto se postupně začaly obě země politicky i nábožensky přiklánět k sousednímu Sasku. Vyvrcholením tohoto trendu byla ztráta obojí Lužice během třicetileté války. 

Císař a král Rudolf II. podepisuje na Pražském hradě Majestát na náboženskou svobodu. Tento dokument, který zaručoval obyvatelům Českého království nejvyšší možnou náboženskou svobodu v celé Evropě, výrazně změnil dějiny celého kontinentu. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).    

   Vydáním Majestátu však politická krize v Čechách neskončila, ba spíše naopak ještě více eskalovala. Ponížený Rudolf, který však již uvažoval spíše v rovině politických přeludů a chimér, připravoval po celý rok 1610 pomstu. [15] Ve svém zoufalství se obrátil do Pasova na svého bratrance Leopolda, tamního biskupa, aby za něj najal žoldnéřské vojsko, které mělo vzít útokem Prahu a donutit ke kapitulaci české stavy. V lednu 1611 se tak na 10 - 12.000 dobře vyzbrojených žoldnéřů vydalo z Pasova na pochod k českým hranicím. Bez překážky je překročilo a postupovalo směle na Prahu. Stavové byli dokonale zaskočeni. Než mohli zareagovat, byli Pasovští v Praze, kde se jim podařilo obsadit Menší Město pražské (Malá Strana) a Pražský hrad. Na dobytí Nového a Starého Města pražského však Pasovským nestačily síly, protože čeští stavové svolali zemskou hotovost a nepříteli se statečně postavili na odpor. V bojích s nimi se osobní statečností vyznamenal Jindřich Matyáš Thurn. [16] nová vycházející hvězda české stavovské společnosti a muž, který je právem považován za jednoho ze strůjců budoucí rebelie. 

   Thurn se narodil roku 1567 v tyrolském Innsbrucku Františku hraběti z Thurnu a Valsassiny a jeho druhé ženě Barboře Šlikové. Pocházel z německého knížecího rodu původem ze severní Itálie. V mládí se mu dostalo dobrého vzdělání na moravských protestantských školách v Ivančicích a Velkém Meziřící. Mezi jeho spolužáky patřili mimo jiné Karel starší ze Žerotína či Karel z Lichtenštejna. Jako habsburský diplomat získal Thurn velký přehled o dění v tehdejší Evropě. Během svých cest navštívil mimo jiné Istanbul, Sýrii, Egypt nebo Jeruzalém. Už v roce 1592 začala jeho vojenská kariéra v císařských službách. Bojoval proti Turkům, stal se plukovníkem jízdy, a dokonce i válečným radou. Během své vojenské služby se osobně seznámil i se svými budoucími rivaly na bojišti Albrechtem z Valdštejna či Baltasarem Marradasem. Za peníze získané z dědictví i výhodného sňatku si zakoupil v roce 1605 panství Veliš ve východních Čechách, čímž se začal výrazněji orientovat na zemi svojí matky. Brzy získal inkolát (obyvatelské právo v království), čímž se stal právoplatným členem české stavovské obce, což mu umožňovalo účastnit se zasedání zemských sněmů, sloužit ve stavovské armádě nebo dosáhnout zemských úřadů. Přestože používal češtinu, ve které se necítil příliš jistě, jen zřídka, stal se brzy vůdčí osobností evangelických stavů. 

   Svou rozhodností, životními zkušenostmi i skvělou rétorikou vynikal Thurn nad ostatními. Zasloužil se o vydání Majestátu a v roce 1611 de facto i o záchranu Prahy. O jeho schopnostech (spíše však neschopnostech) toho bylo v minulosti napsáno hodně. Česká historiografie je k Thurnovi tradičně přísná a svaluje na něj vinu za selhání povstání, a to i přesto, že v roce 1620 už nebyl Thurn ani zdaleka ten, na němž ležela hlavní odpovědnost. Jisté ale je, že si kolem sebe Thurn i s pomocí svých sympatizantů vytvořil jistou aulu neomylnosti. V ní se snadno skrylo, že mu ve skutečnosti chybí v politice jistá dávka předvídatelnosti, jelikož málokterá z jeho prognóz vývoje v Čechách a zahraničí se vyplnila. Ve věcech vojenství pak postrádal pevnější koncepci, neboť se často daleko spíše rozhodoval na základě své impulzivní a temperamentní povahy, než aby své činy dokázal důkladněji promyslet a zasadit do celkového kontextu. Avšak byl jedním z mála, o kterém se v letech před stavovským povstáním dalo mluvit jako o muži činu a člověku, který je ochoten ručit za svou pravdu i názory statky a hrdlem. Jeho příkladné chování za bojů s Pasovskými, kdy stál v čele zemské hotovosti přímo v první bojové linii (v bojích dokonce utrpěl průstřel ruky), totiž zabránilo nepříteli v opanování celé Prahy, díky čemuž mohly přijít stavům na pomoc oddíly Moravanů a také krále Matyáše.   

Boj Pražanů s Pasovskými na Karlově mostě v roce 1611. Tato tragická válečná epizoda šokovala celé království, neboť to bylo více jak po 150 letech míru, kdy na české území vpadla cizí armáda. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Pasovští proto narychlo opustili Prahu, ale cestou zpět si ještě vybíjeli zlost na každém, kdo jim padl do rukou, neboť jim nebyl vyplacen slibovaný žold. Zpustošeny byly při tom hlavně jižní Čechy. Případ Pasovských byl pro české stavy mimo jiné ponaučením, že i relativně malý vojenský sbor složený z profesionálních žoldnéřů může být velmi efektivní, a proto později v roce 1618 sázeli více na najaté žoldnéře než zemskou hotovost. Ta se totiž ukazovala být již zastaralým a neefektivním způsobem obrany země. Avšak žoldnéři mohli efektivně válčit pouze tehdy, byl-li jim pravidelně vyplácen žold, a to znamenalo velké finanční výdaje. Vraťme se však k Rudolfovu epilogu. S Pasovskými to Rudolf nedomyslel, a tak byl na generálním (společném) sněmu všech zemí České koruny donucen k abdikaci ve prospěch bratra Matyáše. Ten byl v květnu 1611 korunován českým králem, čímž zahájil svou krátkou a velmi nešťastnou vládu v Čechách. Rudolf si doživotně ponechal císařský titul a Pražský hrad. Dlouho své opětovné ponížení ale nepřežil, neboť zemřel již v lednu 1612. Matyáš musel českým stavům ještě před nástupem na trůn potvrdit Majestát i všechna práva a privilegia, jichž dosáhli v minulých letech, což bylo v rozporu s představami Matyášových rádců a španělského bojovného křídla u dvora. Jednu pozitivní věc však Matyášova korunovace českým králem nesporně přinesla: země Koruny české byly opět sjednoceny. Než ale mohlo dojít k uklidnění, objevily se problémy nové a mnohem závažnější. Do vypuknutí osudového povstání zbývalo sedm let...

Oslabení protestantské opozice 

   Vláda Matyáše nezačala pro české země zrovna příznivě. Po smrti Rudolfa II. se Matyáš ucházel o císařskou korunu, kterou získal již v červnu 1612, kdy byl korunován ve Frankfurtu nad Mohanem císařem Svaté říše římské. Krátce poté odjel do Vídně, kam oficiálně přenesl císařskou rezidenci. Praha tak přestala být po téměř třech desítkách let hlavním městem Říše a habsburské monarchie, což mělo pro její další vývoj zásadní vliv, neboť lesk panovnického sídla rychle vyprchal a pražská města pomalu upadala do provinčního postavení. Do Vídně císař nepřenesl jen svůj dvůr, ale také českou dvorskou kancelář, aby se tak pojistil pro případ dalšího vzbouření stavů, kteří by mohli teoreticky vydávat královské listiny i bez vůle panovníka. Výkonná moc tím de facto přešla na královské místodržící, kteří se však rekrutovali toliko pouze z řad oddaných katolíků. To evangelické stavy v Čechách snášely jen velmi těžko, a to i přesto, že Thurn, který se nyní začal ve stavovské obci výrazněji prosazovat, obdržel za své aktivní vystoupení v roce 1611 od Matyáše úřad karlštejnského purkrabího. Nespokojenost stavů s novým panovníkem ale přesto postupně narůstala, protože císař nedostál mnohým svým slibům. V důsledku obav z opozice dokonce záměrně nesvolal v letech 1612 – 1613 zemský sněm, neboť by se zde musel zabývat požadavky stavů. Sněm nesvolal i přesto, že potřeboval nutně peníze, jelikož jej zápasy o vládu v monarchii i o císařskou korunu přivedly finančně takřka na mizinu. Kromě toho musel v náboženských i politických otázkách ustoupit také stavům v Horních a Dolních Rakousích, Uhrách a také na Moravě. Podunajská říše tak byla nyní již jen de facto formální personální unií, které hrozilo, že se při první vážnější krizi definitivně rozpadne. 

Vjezd krále a arcivévody Matyáše do Prahy v roce 1611. Po Rudolfově odstranění se stal Matyáš novým českým králem. Čechům před svým nástupem na trůn slíbil náboženskou svobodu, rozkvět a mír. Nepřinesl ani jedno. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Matyášova energie a chuť do nových politických zápasů po roce 1612 rychle opadala. Ukázalo se, že za maskou ctižádostivce a rozhodného vládce se ve skutečnosti ukrývá melancholický a váhavý muž, který stále častěji přenáší tíhu vládnutí na svého hlavního rádce Melchiora Klesla, který se stal Matyášovým kancléřem. Klesl byl pragmatik tělem i duší, a proto nehodlal tlačit svého pána k nějakému aktivnímu odporu vůči nekatolíkům, neboť se obával nových rozbrojů a možného povstání. Naopak se snažil udržovat mocenské status quo mezi panovníkem a převážně evangelickými stavy v jednotlivých zemích monarchie. Avšak zároveň nabádal panovníka neustupovat opozičním silám v politických a zejména náboženských otázkách. Tato taktika se mu ale příliš nedařila a například ve Svaté říši římské měla přesně opačný efekt. Klesl se snažil v Říši podkopat a omezit vliv Ligy, aby si tím naklonil protestantskou Unii. O to více, že sílící Bavorsko mohlo být pro císaře potencionálním nebezpečím a ohrožením mocenských pozic v Říši. Vévoda Maxmilián se totiž netajil svým záměrem získat pro svůj rod jeden ze sedmi kurfiřtských hlasů a v budoucnu po smrti Matyáše dokonce aspirovat na samotný římský trůn. V této věci šel Klesl dokonce tak daleko, že bavorský vévoda na jeho nátlak Ligu v roce 1617 de facto zrušil. To byla ovšem vzpruha pro Unii. Katolické pozice v Říši byly naopak citelně oslabeny a Liga musela být později znovu obnovena, avšak stalo se tak až v roce 1619, kdy už v Čechách zuřilo povstání. Císařská politika pod Kleslem proto šla víceméně od ústupku k ústupkům, a jen málokdy dokázala dohlédnout konce svých snažení. Není proto divu, že se Klesl stal pro radikální katolíky osobou velmi nepohodlnou, a dokonce často osočovanou z tajných kontaktů s nekatolíky. 

   Ve vztahu k Čechům byli Matyáš a Klesl však prozatím úspěšní, i když ani ne tolik vlastním přičiněním, jako spíše vinou nejednotnosti, roztříštěnosti a nestálosti protestantské opozice. Po vzoru radikálních katolíků vykrystalizovali v české stavovské obci postupně i evangeličtí radikálové, kteří strhávali svými projevy neústupnosti, oddanosti víře a statečnosti remcající, či často pouze mlčící většinu. Do popředí se dostávali již kolem roku 1609, ale jejich čas přišel teprve po Matyášově usednutí na trůn. Vedle hraběte Thurna, o kterém jsme již mluvili, patřili k radikálnímu křídlu i mnozí jiní muži, jež sehrají v našem příběhu klíčovou úlohu. Na prvním místě to byl velký Thurnův přítel Linhart Colona z Felsu (* 1565–1620) pocházející z urozeného německého rodu, který byl přijat mezi české stavy v roce 1572. Colonův vzestup byl též velmi podobný tomu, který absolvoval i Thurn. Vedl od skupování statků v Čechách – k rodinným statkům s centrem v Andělské Hoře na Karlovarsku připojil ještě slušné majetky v Chebském i Žateckém kraji a dům na Menším Městě pražském – až po službu ve stavovské armádě, kde velel jako plukovník spolu s Thurnem. Oba si byli koneckonců velmi podobní i svou povahou, protože byli charismatickými a odvážnými harcovníky, kteří se nebáli veřejně hájit své názory. Kromě toho je spojovaly podobný věk a také luteránské vyznání. Dalším z významných radikálů byl Jáchym Ondřej Šlik (* 1569–1621), který patřil ke starobylému panskému rodu majícím rozsáhlé panství na Loketsku. Jakožto luterán se silně orientoval na Sasko. O to více, že několik let působil na saském dvoře v Drážďanech jako vychovatel saských princů. Na rozdíl od pána z Felsu a hraběte Thurna ale nebyl tak pevný ve svých názorech a často se nechal zviklat, čímž několikrát ohrozil zájmy protestantské opozice. 

   Jestliže lze všechny tři výše vyjmenované pány považovat za počeštěné Němce, pak byli další budoucí povstalci již ryzími Čechy. Platilo to hlavně o mimořádně vzdělaném, kultivovaném a zkušeném Václavu Budovci z Budova (* 1551–1621), majiteli panství Mnichovo Hradiště. Ten sloužil věrně hned několika císařům, stýkal se s předními protestantskými teology své doby a měl ze všech radikálů největší znalost evropské diplomacie. Bylo o něm například známo, že umí plynule turecky a arabsky, přičemž měl cenné kontakty v Cařihradu, kde kdysi působil jako císařský vyslanec. Svou konfesí byl stoupencem Jednoty bratrské, a proto už svou samotnou podstatou nebyl tak radikální a impulzivní jako Thurn a spol. Dalším českým bratrem byl Václav Vilém z Roupova, jehož rok narození sice neznáme, ale byl jistě mnohem mladší než Budovec. Jeho majetek nebyl příliš velký, patřilo mu zprvu pouze žitenické panství, ale svůj velký intelekt, kultivovanost i vzdělání získané v západní Evropě skloubil se svým talentem řečníka a také schopného manipulátora s fakty, čímž si získal mezi stavy pověst moudrého muže, který přesně ví, co říká. Stejně jako Budovec, tak se i pán z Roupova politicky orientoval na kalvínskou Falc, v níž viděl potenciálního spojence proti Habsburkům. Tím se zásadně odlišoval od Thurna, Colony z Felsu a Šlika, kteří naopak pohrdali kalvinisty a preferovali Sasko a tamního kurfiřta Jana Jiřího I. (1611–1656). To naopak Vilém starší z Lobkovic (* 1567–1626), majitel Horšovského Týna, měl jen pramalé vzdělání a v rodě Lobkoviců, který byl převážně katolického vyznání, byl tak trochu černou ovcí. Vše však vynahrazoval náboženskou horlivostí a rozhodností v politických názorech. 

   Jak je při důkladnějším pohledu evidentní, mezi nejvýznamnějšími protestanskými radikály byly poměrně významné rozdíly nejen v zahraničně-politické orientaci, náboženském vyznání a společenském postavení, tj. majetku, ale také v osobních předpokladech. Nalézt společnou řeč, obzvláště, když byly mezi nimi mnohdy i značné věkové rozdíly, proto nebylo vůbec jednoduché. Byl to velký rozdíl oproti katolické straně, kde byli její členové stmelováni a neustále povzbuzováni pocitem vzájemné náboženské sounáležitosti, podporou císařského dvora a takřka mesianistickým zápalem. Zkrátka a dobře: protestanští radikálové se nedokázali shodnout na základní koncepci svého programu, a tak umožnili protivné straně získávat postupnou převahu. Přitom stačilo velmi snadno využít zemského sněmu a císařových finančních nesnází k tomu, aby byly znovu předneseny na stůl nesplněné nebo dokonce nové požadavky evangelických stavů. To se však nestalo. Když byl tedy Matyáš nucen v lednu 1614 svolat zemský sněm, který se netradičně sešel v Českých Budějovicích, jelikož v Praze řádil mor, dosáhl zde císař celkem uspokojivého výsledku. Původně sice chtěl po stavech mimořádnou finanční daň pro případ vypuknutí války s Osmanskou říší, neboť mír uzavřený v roce 1606 se ukazoval jako velmi křehký, ale po dohodě s některými radikály nakonec couvl a spokojil se pouze s obvyklou berní. Jednota radikálů byla tehdy snadno rozbita, ale nebyl všem dnům konec, protože Matyáš musel slíbit, že do roka svolá generální sněm stavů, kde se zavázal řešit naléhavé otázky království a požadavky opozice. 

Korunovace Anny Tyrolské, manželky císaře Matyáše, českou královnou v roce 1616. Matyáš byl v této době již starý, bezdětný a zahořklý muž, který musel urychleně vyřešit otázku nástupnictví. Co naplat, že českým stavům kdysi slíbil, že za jeho života nebude volen jeho nástupce. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy).  

   Generální sněm se nakonec v červnu 1615 opravdu sešel, ale jeho výsledek byl hořkou a téměř trapnou porážkou radikálů. Matyášovým rádcům se podařilo celkem snadno rozdělit delegace jednotlivých korunních zemí a znovu rozdmýchat dlouholeté křivdy a vášně. Moravané, Slezané, a dokonce i Lužičané, kteří měli arogantního přístupu Čechů již plné zuby, smetli se stolu požadavek českých stavů na společnou konfederaci, jež by zákonitě oslabila moc panovníka. Stejně tak neprošel ani návrh stavů na zřízení krajských sjezdů, které by se mohly scházet bez vůle krále a obcházely by tím tak pravomoci královských úředníků. Ale to nebylo ani zdaleka vše. Zastrašováním, vydíráním a také pouhou domluvou se podařilo císařovým úředníkům a katolickým spojencům pohnout stavovskou obec k tomu, aby povolila Matyášovi berně na pět let dopředu, a dokonce na sebe převzala část habsburských dluhů. To bylo ponížení, jaké čeští stavové již dlouho nezažili! Totální fiasko, které ukázalo, že radikálové nejsou schopni zformovat jednotný program a získat pro něj ve stavovské obci většinu. Teprve tehdy si mnozí uvědomili naplno, že tlaku císařského dvora a jeho katolických exponentů je nutné se postavit mnohem odvážněji, v případě nutnosti se dokonce uchýlit k použití síly, neboť nastavená trajektorie mířila pouze k jednomu cíli, a to porážce evangelických stavů a výraznému omezení jejich politických a náboženských svobod. Jenže jak se Habsburkům postavit, když sněm svolil k berním na pět let dopředu, a Matyáš jej tak v dalších letech de facto nemusel vůbec svolat? Ano, tak krátkozraká tehdy byla politika radikálů, kteří nedokázali dohlédnout dále, než několik měsíců dopředu. 

   Facka, jíž se stavům v roce 1615 dostalo, a která neušla pozornosti ani v cizině, vedla k tomu, že se řada radikálů začala v letech 1615 – 1617 poohlížet po cizině a vést tajná konspirační jednání s dvory protestantských vládců takřka v celé Evropě. Vyzvídali, sondovali a kuli pikle ve snaze zjistit, jak by se na případné povstání proti Habsburkům v Čechách tvářila cizina, popřípadě byla-li by ochotna aktivně přispět vojskem nebo penězi. Avšak radikálové naráželi na jeden podstatný problém, a to ten, že neměli pohromadě dostatek relevantních informací o současném rozložení sil v Evropě a vztazích jednotlivých aktérů. Ano, byli zde zkušení cestovatelé, diplomaté a válečníci jako Thurn, Budovec nebo Vilém z Roupova, ale každý měl jen část faktů, které neumožňovaly sestavit komplexní mozaiku politické situace v Evropě. Čeští stavové tak dopláceli na to, že České království bylo již téměř sto let součástí habsburské říše, a tak kdysi vyhlášená české diplomacie ustupovala ze scény, neboť byla postupně nahrazována císařskými vyslanci, kteří podávali důvěrné informace přímo panovníkovi, nikoli stavům jednotlivých zemí. A pokud už se v Čechách objevil zdatný diplomat, našel uplatnění v císařských službách. Veškerá jednání, která radikálové vedli, tak měla spíše rámec neformálních osobních rozhovorů, jež neodrážely postoje konkrétních zemí a vládců, nýbrž pouze zbožná přání a plány jednotlivců. A s těmito „fakty“ pak radikálové operovali. Nejvíce se nitky spřádaly mezi Prahou, falckým Hiedelberkem a saskými Drážďany. Kontakty ale mířily i do Slezska, kde se stal jedním z předních vůdců protestantské opozice vévoda Jan Jiří Krnovský [17] (* 1577–1624), syn braniborského kurfiřta Jáchyma Fridricha z rodu Hohenzollernů, a jeden z mála rozhodných mužů v české Koruně, který se netajil svým odporem k Habsburkům a snahou vytvořit širokou mezinárodní koalici v boji s touto – dle jeho pohledu – smrtící hrozbou.

   Konspirace se nevyhnuly ani Moravě, zde se dokonce odehrála nejznámější z nich. A to již v březnu 1615. Tehdy se na zámku v Dřevohosticích objevil u Karla staršího z Žerotína (* 1564–1636) důvěrník krnovského vévody, který jej seznámil s ambiciózním plánem Kristiána z Anhaltu, skutečného vůdce protestantské Unie v Říši. Protestanti v Říši, Rakousích, Uhrách a celé české Koruně se měli spojit a společně vyhnat Habsburky a jejich militantní katolicismus ze střední Evropy. Proč právě Žerotín byl zasvěcen do těchto plánů? Protože to byla ojedinělá postava v českomoravském prostoru. Jako člen Jednoty bratrské preferoval vzdělání, a tak studoval teologii, právo i jazyky. Působil v mnoha rolích, vojenských i diplomatických, na řadě míst Evropy, kde se seznámil s nejmocnějšími muži své doby. Všude, kde působil, na sebe upozornil a zanechal hluboký dojem. Vynikal též jako spisovatel, myslitel a velký moravský patriot. Byl osobou respektovanou nejen v zahraničí, ale dokonce i v řadách katolíků. Nebylo tajemstvím, že se o jeho přízeň a rady ucházeli i sami Habsburkové. Žerotín však byl otráven soudobou politikou a narůstající averzí mezi katolíky a nekatolíky. V letech 1608 – 1614 byl sice moravským zemským hejtmanem, ale nedařilo se mu usmířit stoupence obou konfesí, a proto raději dobrovolně rezignoval a stáhl se do ústraní svých statků Brandýs nad Orlicí, Rosice a Přerov. O svůj vliv ale nepřišel. Je pozoruhodné a velmi inspirativní seznámit se s názory tohoto muže na tehdejší politickou situaci. S českými protestantskými stavy totiž v mnohém souhlasil a přiznával jim plné právo bít se za svá politická a náboženská práva, jež jim na základě dědictví minulosti náleží. Jako ctitel myšlenkového odkazu Petra Chelčického, známého středověkého pacifisty a otce Jednoty bratrské, byl však prost všech plánů na povstání proti Habsburkům, protože jej za současné mocenské konstelace v Evropě považoval za nerealizovatelné, ba co více, dokonce za nebezpečné pro celou českou Korunu. V podobném duchu také nejspíše odpověděl krnovskému knížeti. 

   Podobný moudrý duch jako u Žerotína ale nepanoval na straně českých radikálů, kteří naopak na základě svých diplomatických misí nabyli dojmu, že povstání proti Habsburkům by mělo naději na úspěch. Věřili především v aktivní pomoc protestantské Unie, stavů z vedlejších korunních zemí, Rakous i Uher. Přání však bylo otcem myšlenky. Je ale nesporné, že se mnozí z radikálů právě v této době důkladněji seznámili s hlavními myšlenkovými obzory tehdejší evropské společnosti, kde se prolínaly dvě základní teze o vztahu mezi panovníkem a jeho poddanými. V protestantském nahlížení na interpretaci práva, spravedlnosti a individuální odpovědnosti byl tehdy velmi módní názor německého filozofa a teoretika Johannese Althusiuse, který již ve svém stěžejním díle z roku 1603 došel k názoru, jenž dával v mnohém českým stavům naději do budoucna. Althusius byl totiž toho názoru, že panovníkova moc se opírá o vůli lidu. Pokud ale panovník nedbá na přirozená práva svých poddaných, tj. zejména svobodu svědomí (vyznání), dopouští se zrady, ztrácí legitimitu své moci a lze jej v případě nutnosti také sesadit. Teze o odporu vůči tyranovi byla ovšem v přímém rozporu s učením francouzského filozofa Jeana Bodina, který naopak obhajoval silnou autoritářskou vládu panovníka, protože ta jediná mohla zabránit stavu anarchie a dopřát lidem hospodářský a společenský rozkvět. Tyto názory, které spolu s učením italského humanisty a filozofa Justuse Lipsiuse stály na počátku utváření představ o moderní podobě státu (centralizovaném a absolutistickém), našly silnou odezvu v katolickém táboře. Pro další vyprávění je ale nejdůležitější, že evangeličtí stavové v Čechách mohli do svých teoretických úvah o povstání proti Habsburkům zařadit tezi o spravedlivém odboji proti panovníku - tyranovi, jež jim umožňovala snadněji se vyrovnat s morálním rozměrem takového kroku. Úskalí těchto úvah však tkvělo v tom, že znemožňovalo brát radikálům snícím o velkém osvoboditelském boji proti dynastii v potaz legitimní prostředky vedení takového boje.

Osudová volba roku 1617 

   Jaké měli čeští stavové možnosti odporu proti Habsburkům v první čtvrtině 17. století? Poměrně velké. Nejradikálnější z nich tkvěla v tom, aby stavové zabránili nástupu dalšího krále z dynastie Habsburků na český trůn, neboť s ohledem na Matyášův vysoký věk a neschopnost počít legitimní potomky bylo zřejmé, že se otázka nástupnictví dostane na pořad dne již velmi brzy. České království bylo formálně volitelnou monarchií, a to i přesto, že se Ferdinand I. snažil svého času zajistit vládu v Čechách pro své potomky na základě dědičného principu. Částečně se mu to podařilo, ale vzrostlá moc stavů brzy vychýlila rovnováhu v neprospěch panovníka. Stále sice platila praxe, že je panovník přijat na základě dědičného práva, avšak stavové si takovou volbu nechali vždy výhodně „zaplatit“ četnými ústupky ze strany Habsburků. V případě volby Rudolfa II. (1575) a Matyáše (1611) tak již bylo zcela evidentní, že stavové nemíní podléhat nátlaku a nepřistoupí na žádnou jednostrannou nebo tendenční interpretaci v této věci. Přijetí se tak v podstatě změnilo v regulérní volbu. Ve Vídni i v Madridu se již kolem roku 1615 vědělo, že všechny dosavadní naděje na početí potomka se u Matyáše a jeho manželky Anny Tyrolské minuly účinkem, a tak bylo v zájmu biologického zachování rakouské větve rodu nutné přenést celé dědictví na poboční tyrolskou větev rodu, která vládla ve Vnitřních Rakousích. Její hlavou byl arcivévoda Ferdinand Štýrský (* 1578–1637), tj. budoucí císař a král Ferdinand II. Také Ferdinanda si musíme důvěrněji představit, protože byl klíčovým protagonistou stavovského povstání a de facto tím, proti němuž se celá rebelie vedla. 

   Ferdinand byl v prvé řadě bigotní katolík. Jeho výchova probíhala na příkaz matky Marie Bavorské v přísném katolickém duchu. Otcem budoucího císaře a krále byl arcivévoda Karel Štýrský (* 1540 - 1590), nejmladší syn Ferdinanda I. Budoucí císař studoval na proslulé jezuitské koleji v bavorském Ingolstadtu, kde prožil studia po boku bratrance Maxmiliána Bavorského. Jezuitští vychovatelé vštípili Ferdinandovi pevné křesťanské zásady a víru v jedinou spasitelnou církev, jíž musí stůj, co stůj ochraňovat a rozšiřovat. Ferdinandovým posláním se tak měla stát ochrana lidí před bludy, tj. všemi nekatolickými vyznáními, a jejich spása přivedením do lůna římskokatolické církve. Těmito zásadami se Ferdinand řídil po celý svůj život. Jeho přirozenou inteligenci tato výchova poněkud potlačila, avšak dala mu na druhou stranu nezdolnou povahu a přesvědčení o vyvolenosti i předurčenosti. V osobním životě byl laskavý a štědrý, což poněkud nekoresponduje s řadou činů, které se za jeho vlády odehrály. Současníci jej navíc popisují jako člověka bázlivého a úzkostlivého, jehož vláda vlastně ani nebavila, neboť jí tuze rád přenechával svým rádcům. Roku 1595 podnikl Ferdinand kavalírskou cestu do Itálie a navštívil mimo jiné i Řím. Krátce poté začala jeho vláda ve Vnitřních Rakousích. Ta se vyznačovala důslednou a násilnou rekatolizací i potlačováním stavovské opozice. V obojím byl Ferdinand velmi úspěšný, a tak není divu, že byl pro španělskou stranu u dvora a pro bojovný katolicismus vůbec nadějí do budoucna. O to více, že měl již od roku 1608 syna, a tak mohla dynastie bez problémů pokračovat i nadále. Mnoho, velmi mnoho lidí se mu tak snažilo usnadnit nástup k moci.

   Záležitost ohledně habsburského dědictví ale nebyla vůbec snadná. Habsburků schopných vlády bylo tehdy ještě dost. Kromě mladších bratrů Matyáše, arcivévodů Albrechta a Maxmiliána, se totiž mohl o vládu v podunajské říši celkem úspěšně ucházet i španělský král Filip III. (1598 – 1621). Kardinál Klesl a nový španělský vyslanec ve Vídni hrabě Oñate však vzali věci do svých rukou a v lednu 1617 podepsali tajnou dohodu, tzv. oňatovu smlouvu, podle níž se Filip III. výměnou za odstoupení drobných území v severní Itálii a Alsasku vzdal nároků na vládu ve střední Evropě ve prospěch arcivévody Ferdinanda. Matyášovi bratři byli pominuti především proto, že neměli vlastních potomků. Ferdinand se poté cítil být na koni. I přesto, že právě vedl nákladnou válku s Benátskou republikou, vrhl všechnu svou energii do zápasu o českou korunu, protože panovalo obecné přesvědčení, že nejtužší odpor ze všech zemí monarchie vyvinou právě Češi. Stal se ale pravý opak. České stavy sice svolání volebního sněmu na červen 1617 pobouřilo, a to plným právem, protože Matyáš se při svém nástupu na trůn zavázal, že za svého života nebude v Čechách volen jeho nástupce, ale počáteční jednota a odhodlanost radikálního křídla vzala rychle za své. 

   Celé generace domácích a zahraničních badatelů dodnes kroutí hlavou nad tím, jak bezzubě a rozpačitě si protestantská opozice v červnu 1617 počínala. Většina radikálů se totiž nechala zastrašit tehdy výjimečně tvrdou a agresivní rétorikou katolíků, kteří dokonce v některých případech hrozili svým odpůrcům fyzickou likvidací. Do dějin vešel pozoruhodný výrok nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, který si den před zahájením volebního sněmu pozval do prostor České kanceláře na Hradě, kde za několik měsíců poté dojde k defenestraci místodržících, nejvyšší úředníky a rady dvorského i komorního soudu, aby jim sdělil, že se příštího dne bude volit nový král. Jelikož se nejvyšší purkrabí před přítomnými nechtěně prořekl a namísto slova „volba“ pronesl „přijetí“, nastalo mezi stavy, kde nechyběli ani někteří evangeličtí radikálové, nemalé reptání. Odvážnější z nich se dokonce ohradili proti přijetí a přimlouvali se za volbu. Adam ze Šternberka proto ihned raději pronesl: „Zachovej Pán Bůh, kdo by se k tomu přimlouvati chtěl, leč by dvě hlavy míti musel.“ Tím bylo řečeno vše. Váhající, kteří nepodlehli výhrůžkám, se nechali získat příslibem dodržování náboženské svobody ze strany budoucího krále. Buď, jak buď, v rozhodující den sněmování, dne 6. června 1617, se proti Ferdinandově přijetí na český trůn postavili z celého spektra evangelických stavů veřejně pouze dva muži: Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colona z Felsu. 

   Jejich mimořádně statečného příkladu v osudový den nikdo nenásledoval, protože katoličtí úředníci záměrně nechali volbu proběhnout aklamací, aby tak oslabili nejednotnou opozici. Namísto soukromých porad jednotlivých stavovských kurií a následnému vynesení usnesení z úst předem vybraného řečníka, se v tento mimořádně důležitý den volilo tím způsobem, že každý přítomný muž ze všech tří stavů se musel na sněmu postavit a veřejně přede všemi říci, zdali je pro či proti přijetí Ferdinanda za krále. Odvahu v den volby posbírali ze stavovských radikálů jen Thurn a Fels. Oba také byli za svůj odpor po zásluze odměněni. Stali se vyvrheli a snesla se na ně ze strany katolíků odpudivá sprška pomluv a hrozeb. Od této chvíli byli pro císařský dvůr vyvrheli a nepřáteli číslo jedna. Sám Ferdinand se během svého pražského pobytu osobně obrátil na Thurna s otázkou, proč je jeho zarputilým nepřítelem. Zaskočený Thurn se však nezmohl na odpověď. Jeho kariéra tím byla s konečnou platností v troskách, pochopitelně také ihned pozbyl svůj úřad karlštejnského purkrabího, který připadl Martinicovi. Ztrátou úřadu byli potrestáni i další příliš horliví odpůrci nového krále. V této velmi napjaté situaci si neodpustila až mrazivě pravdivý komentář paní Polyxena z Lobkovic, která s cynismem sobě vlastním pronesla: „...již nyní k tomu přichází a přicházeti bude, aby aneb papeženci evangelíkům, aneb evangelíci papežencům na hlavy vsedli a zjezdili se.“ Koncem června byl Ferdinand slavnostně korunován českým králem, když před tím potvrdil stavům všechna privilegia a svobody, včetně Majestátu. Než tak Ferdinand učinil, musel se ovšem poradit se svými jezuitskými rádci, zdali potvrzení Majestátu neublíží jeho cti a katolickému svědomí. Stejně snadno byl Ferdinand přijat za panovníka také ve vedlejších zemích Koruny české.

   Takto jednoduše a bez většího odporu se tedy Ferdinand stal po všech směrech legitimním českým králem. Na trůn usedl muž - faktickou vládu ale převzal až po Matyášově smrti v roce 1619 - od něhož se bylo těžko nadíti něčeho jiného, než tuhé rekatolizace a omezování svobod stavovského tábora. Netřeba hledat výmluvy. Stavové v červnu 1617 prokázali málo odvahy a soudnosti. Zůstalo pouze u předsněmovních proklamací a následného lamentování. Stavové tehdy přišli o jeden z posledních pokusů, jak se postavit Habsburkům legální cestou. Odboj, který by v budoucnu přišel, by tak musel být veden proti řádně přijatému a korunovanému panovníkovi, jemuž členové stavovské obce přísahali věrnost a poslušnost. Kdopak si to tehdy z radikálů uvědomoval? Patrně pouze Thurn a Colona z Felsu, kteří nyní burcovali své kolegy, že jim zbyla už jen jedna jediná možnost, a to postavit se proti útisku se zbraní v ruce. Jejich agitace nyní paradoxně padala na úrodnou půdu, za což nemohlo jen to, že vliv a prestiž obou pánů po nedávném sněmování velmi vzrostla, ale prohlubující se rekatolizace. Ferdinandovo přijetí za českého krále totiž dodalo katolické straně v Čechách sebevědomí, a tak obyvatelé na mnoha místech v království vzápětí pocítili silný rekatolizační tlak, jenž byl veden zásadou, čí vláda, toho náboženství, tj. katolická vrchnost si nyní došlápla na své nekatolické poddané. Tato fáze rekatolizace sice nedosahovala úrovně známé z jiných míst Evropy nebo Ferdinandových Vnitřních Rakous, ale nebezpečně zvyšovala napětí v celém království. Přesně do této doby spadají i známé aféry s kostely v Hrobech a Broumově, které posloužily evangelickým stavům jako důkaz o porušování Majestátu s posvěcením vídeňského dvora, [18] A o co vlastně šlo? 

   Ve skutečnosti se nejednalo o nijak závažné incidenty, které by výrazněji vybočovaly z dobového kontextu. Dokonce lze říci, že na vině byly daleko spíše majetkové spory než konfesijní řevnivost, i když i ta sehrála svou roli. V prvním případě u kostela v Hrobech u Duchcova (v Krušnohoří) došlo v prosinci 1617 ke stržení tohoto evangelického svatostánku, protože byl postaven německými nekatolíky na pozemku pražského arcibiskupa. Případ druhý, který se týkal kostela v Broumově, měl v únoru 1618 podobnou dohru. Také zde byl vystavěn svatostánek na soukromém pozemku, a to pro změnu na klášterním zboží, a tak královská komise, ke které se letitý spor dostal, rozhodla o jeho zapečetění a zavření. Místní luteráni se však postavili na tuhý odpor, a tak mohl kostel i nadále sloužit svému účelu. Spory kolem hrobského a broumovského kostela byly oběma stranami obratně využity v následné propagandě, a tak se snadno proměnily v otázku fundamentálního významu jak pro katolíky, tak i protestanty. Causy proto nebezpečně rozjitřily emoce v celém království a vzbudily dokonce i ohlas v cizině. V následné válce slov a argumentů katolíci velmi správně upozorňovali, že ani Majestát neumožňuje nekatolíkům výstavbu svatostánků kdekoli, obzvláště ne na soukromém pozemku katolické vrchnosti. Nekatolíci naopak argumentovali tím, že dochází ke zlovůli státní moci, neboť královské úřady s tichým posvěcení Vídně nadržují katolické straně, a ani se to nesnaží nijak zakrývat. V tom měli zase nesporně pravdu nekatolíci, jejichž mluvčím se stal sbor defenzorů. 

Zavření a rozboření protestantského kostela v Hrobech roku 1617. Tento akt se stal spolu s jinými podnětem k nespokojenosti českých evangelických stavů s vládou krále Matyáše, neboť byl dokladem zjevného porušování Rudolfova majestátu a sílící katolické rekatolizace českých zemí. Kresba Jan Goth (Dějiny Čech a Moravy). 

   Na jaře 1618 už dostoupily provokace a vzájemná osočování do té míry, že se začaly oba konfesijní tábory vůči sobě navzájem silně vymezovat. Ve Vídni si byli dobře vědomi toho, že situace v Čechách není dobrá a nárůst napětí nevěstí do budoucna nic dobrého. Avšak namísto toho, aby se císař se svými rádci snažili v Čechách usměrnit emoce a ukázat, že se přehmaty úřadů dějí především díky horlivosti katolických úředníků, nikoli z přímého nařízení dvora, nadržovali i nadále katolické straně. Dokonce se snažili zastrašit evangelické stavy, kteří se zcela pochopitelně cítily být zahnány do kouta a obklopeny mořem nepřátel. To mělo za následek nejen větší semknutí nekatolíků v Čechách, jež byli přesvědčeni, že nadchází doba rozhodujícího střetnutí o budoucnost a charakter státu, ale bohužel i radikalizaci stavovské obce. Je velkým paradoxem, že mnohem závažnější byla v této době náboženská situace na Moravě, kde se rekatolizační proces zaštítěný tehdy především olomouckým biskupem Františkem z Ditrichštejna a zemským hejtmanem Ladislavem Popelem z Lobkovic, bratrem českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, rozběhl naplno a prostupoval celou moravskou společností. Rozdíl byl pouze v tom, že katolická strana měla na Moravě tradičně mnohem silnější pozice než v sousedních Čechách. Dění na Moravě neuniklo v Čechách pozornosti a posloužilo vůdcům opozice jako pádný argument pro to, aby přesvědčili své okolí o tom, že rekatolizace na Moravě je jen slabou předzvěstí toho, co by již zanedlouho mohlo nastat v samotných Čechách.

V předvečer povstání

   Nadešlo jaro roku 1618. Ve vzduchu byl přímo cítit střelný prach a zápach krve. Náboženské zanícení prohlubovala řada přírodních úkazů a incidentů, které se odehrály v průběhu roku 1617, a v nichž pověrčivost doby spatřovala předzvěst příchodu osudového zápasu i pohrom na celou českou zemi. Kromě velkého povětří a podivných úkazů na nebi, kde lidé spatřovali „...strašlivá vojska v oblacích společně se potýkající se zbraněmi krvavými“, se jednalo i o jakési hejno vodních pavouků, kteří se zničehonic přihnali k Novoměstské radnici v Praze. Obyvatele děsily i zákeřné smečky divokých psů, které na mnoha místech zaútočily na lidi. Dnes se nám mohou takové historky zdát přinejmenším úsměvné, avšak v dobovém kontextu a myšlení se jim přikládala velká váha, kronikáři je podrobně zaznamenali a lidé se o nich běžně bavili na venkově i v ulicích měst. Na začátku března 1618 tak svolali stavovští defensoři v atmosféře více než dusné poradní sjezd stavů do Prahy, aby prodiskutovali nastalou situaci. Většina stavů byla zneklidněna zprávami o porušování Majestátu, i když je více než zřejmé, že se řada takovýchto incidentů záměrně zveličovala nebo se dokonce překrucoval jejich samotný smysl. Nic to však nemění na tom, že defenzoři měli po ruce dost důkazů o záměrném vychylování konfesijní rovnováhy v království. Stavové sice neměli prozatím chuť k nějakému radikálnímu nebo dokonce násilnému kroku, ale skutečnost, že byla vypracována obsáhlá stížnost k císaři, v níž se protestovalo proti porušování Majestátu a jeho Dodatků, svědčila dostatečně o vážnosti situace. Stížnost ihned zamířila do Vídně. Defenzoři se rozhodli svolat další sjezd na konec května, protože se očekávalo, že odpověď z Vídně dorazí až v průběhu několika týdnů, ne-li měsíců. 

   Stalo se však něco, co nikdo nečekal. Odpověď přišla již za dva týdny, a to v tak ostré formě, že defenzoři dokonce pochybovali, je-li psaní vůbec dílem císařského dvora. Objevily se dokonce názory, že je výtvorem horlivých královských místodržících v Praze. Tzv. těžké psaní ale dílem dvora skutečně bylo. Podílel se na něm kardinál Klesl, který se domníval, že pouze ostrá rétorika odradí stavy od dalších kroků. Byl to však tragicky mylný kalkul. I přes císařův jasný zákaz se totiž většina stavovské obce sešla 21. května 1618 v pražském Karolinu, aby se poradila o dalším postupu. Chyběli pouze zástupci královských měst, což není překvapivé, neboť města byla v úplně jiné pozice než panstvo a rytířstvo, a to díky větší závislosti na panovníkově byrokratickém aparátu. Už na této schůzce Jindřich Matyáš Thurn vystoupil s bojovným proslovem, jenž nabádal všechny přítomné k rozhodným činům, které by daly Vídni jasně na srozuměnou nesouhlas celé stavovské obce s porušováním Majestátu. Avšak vyjma hrstky radikálů se nikdo další nedal strhnout k nějakým bouřlivým výstupům. To Thurna a jeho přátele definitivně utvrdilo v tom, že bez nějakého nečekaného a jednoznačného činu kolektivního odporu, jenž by nešel jen tak snadno zvrátit, se postoje stavovské obce v dohledné době nezmění. K uspíšení příprav chystaného převratu jistě dopomohly i fámy šířící se tehdy stejně jako dnes rychlostí blesku. V Praze se totiž šuškalo, že se protivná strana chystá v nejbližší době k podobnému „řešení“, při němž mělo dokonce dojít i k popravám předních vůdců evangelické opozice. 

   Navečer 22. května se proto v paláci Smiřických na Menším Městě pražském (na dnešním Malostranském náměstí č. 6/18) konala tajná schůzka stavovských radikálů. Nikdy se již nedozvíme, kdo vše se této utajené porady zúčastnil, ale je více než pravděpodobné, že zde byli oba bouřliváci a dlouholetí odpůrci Habsburků, tedy Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colona z Felsu. Dále pak podle všeho i Václav Vilém z Roupova, Jáchym Ondřej Šlik a někteří další. Celkem reálně lze uvažovat i o tom, že zde byli dva významní stavovští politici, které jsme ještě nepředstavili. Tím prvním byl Oldřich Vchynský ze Vchynic (* 1563–1620), původně rytmistr pasovského vojska, který ještě roku 1611 zběhl na českou stranu a stal se jedním z důležitých spolupracovníků hraběte Thurna. Druhým pak neformální vůdce pražských měšťanů Martin Fruwein z Podolí, vynikající právník a jeden z nejhorlivějších defensorů. Jeho účast byla o to pikantnější, že stavové se nijak neobtěžovali zasvětit do svých spikleneckých plánů zástupce městského stavu, což mohlo být pro budoucnost velmi nebezpečné. Královská města se totiž mohla později od povstání celkem snadno distancovat a šlechtu tak izolovat. 

   Pochopitelně zde byl i sám hostitel Albrecht Jan Smiřický (* 1594–1618), nejbohatší muž v království, do něhož se z mnoha důvodů vkládaly velké naděje. Panství Smiřických dosahovalo v této době závratného rozsahu, protože jej tvořilo více než deset panství rozkládajících se převážně ve východních Čechách. Ohromné panství již po mnoho let vzkvétalo díky cílevědomé hospodářské činnosti a podnikatelským schopnostem mnohých členů rodu Smiřických ze Smiřic. Sám Albrecht Jan Smiřický ke svému dominiu přikoupil ještě Malou Skálu, Dymokury nebo Turnov. Osobně byl člověkem podnikavým, energickým a zapáleným pro věc protestantského tábora. Dosáhl dobrého vzdělání v zahraničí, kdy studoval například na vyhlášené kalvínské univerzitě v Heidelberku. Vykonal také několik poznávacích cest po západní Evropě a Itálii, při nichž získal cenné kontakty na přední protestantské osobnosti své doby. Dokladem toho bylo i jeho zasnoubení s hraběnkou Amálií Alžbětou z Hanau-Münzbergu, vnučkou Viléma Oranžského, díky níž by se pokrevně spojil s protestantskou elitou v Říši. I přes svůj velmi mladý věk si získal ve stavovské obci velký respekt. Podle zlých jazyků však více na základě svého jmění než díky vlastním schopnostem a zásluhám. Je však nesporné, že se jednalo o muže velmi obětavého, který šel mnohým v Čechách příkladem. Byl bezesporu nejvýznamnějším členem Jednoty bratrské v české Koruně. Není proto divu, že v úvahách některých radikálů mohl být do budoucna hlavním pretendentem českého trůnu.   

   Ale zpět k oné důležité večerní schůzce. Díky Smiřického zprostředkovatelské činnosti mohl být definitivně zformován akční plán chystaného převratu. Na schůzce bylo smluveno, že se už příštího dne vydají stavové na Pražský hrad, kde využijí audience u místodržících, aby je kolektivně obvinili z porušování Majestátu a vzápětí i potrestali. Defenestrace (pojem samotný je odvozen z latinské předložky de, tj. „z“, též „pryč“, a fenestra - „okno“), neboli vyhození z oken, jakožto způsob likvidace místodržících byla vybrána záměrně hned z několika důvodů. Nejenže odkazovala na starou husitskou tradici (defenestrace z let 1419 a 1483), ale v Dodatcích k Majestátu byla výslovně uvedena jako trest pro vlastizrádce, kteří by jej vědomě porušovali. Paradoxně tak defenestrace měla oporu i v psaném právu. Je však nesporné, že radikálové si defenestraci vybrali i proto, že byla v praktickém směru realizovatelná pouze s velkým počtem pomahačů, neboť vyhodit z oken několik dospělých mužů, kteří by v danou chvíli zápasili o holý život, vyžadovalo značné úsilí. Jinými slovy: radikálové potřebovali, aby se na likvidaci místodržících osobně podílelo co nejvíce mužů, a tak se pocit odpovědnosti rozložil na co nejvíce aktérů. V neposlední řadě šlo i o to, aby byli rušitelé Majestátu veřejně dehonestováni a zostuzeni, protože v tehdejších chápání spravedlnosti musela trest doprovázet ruku v ruce i degradace oběti. Těžko soudit s jakými pocity se účastníci této tajné schůzky rozcházeli do svých příbytků a domovů. Věděli ovšem dobře do jak nebezpečné hry se pouštějí. Nedokázali - a objektivně řečeno ani nemohli - dohlédnout do všech důsledků. Nikdo by to totiž tehdy nedokázal vzhledem ke zcela ojedinělé politicko-náboženské situaci v Evropě i podunajské říši Habsburků. Zítřejší den tak měl změnit české a evropské dějiny jednou provždy. Avšak rozhodně ne k lepšímu.
 
Odkazy a poznámky:
 
1. O třicetileté válce dnes existuje v české i zahraniční odborné literatuře bezpočet titulů, které se zabývají buď dílčími úseky, problémy a předními osobnostmi, či slouží jako komplexní rozbor celé epochy. O dílčích pracích se budu zmiňovat průběžně. Z komplexních a „startovních“ zpracování, tj. vhodných pro úvod do tématu, nabízím z české literatury tituly KLUČINA, Petr. Třicetiletá válka: obraz doby 1618 - 1648. 2. vyd. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 409, kde se autor věnuje převážně válečným událostem a obrazu doby, a FUKALA, Radek. Sen o odplatě: dramata třicetileté války. Praha: Epocha, 2005, s. 389, v němž je prostor naopak věnován politickým dějinám. Starší práce jsou vesměs ovlivněny dobou svého vzniku, avšak dokáže-li se čtenář oprostit od marxistického balastu, vřele doporučuji knihu POLIŠENSKÝ, Josef. Třicetiletá válka a český národ. Praha: Naše vojsko, 1960, s. 238. Její autor prof. PhDr. Josef Polišenský, DrSc. je totiž považován za jednoho z největších českých i evropských odborníků na Bílou horu a třicetiletou válku. Jeho práce jsou tak vysoce ceněny i v zahraničí. Ze zahraniční literatury pak lze doporučit velmi zajímavý, a tak trochu experimentální titul ENGLUND, Peter. Nepokojná léta: historie třicetileté války. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 679, který je de facto napůl beletrií. Dále stojí za zmínku MUNCK, Thomas. Evropa sedmnáctého století: 1598 - 1700. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 468, kde se čtenář blíže seznámí s dobou 17. století a stručným nástinem třicetileté války.
 
2. Už dlouho je známo, že se Evropa nacházela na přelomu 16. a 17. století ve velmi složité politické a konfesijní situaci, kterou ještě umocňovaly ekonomické a sociální problémy jednotlivých zemí. Někteří historikové proto dokonce operují s termínem „evropská krize 17. století“. Česká strana přispěla do této debaty dvěma velmi zásadními studiemi: FUKALA, Radek. Třicetiletá válka, nebo všeobecný evropský konflikt 17. století?: otázky, úvahy a problémy. České Budějovice: Veduta, 2012, s. 193 a POLIŠENSKÝ, Josef. Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Praha: Svoboda, 1970, s 284. Základní shrnutí krizových jevů v předbělohorských Čechách přináší mimo jiné publikaceBÁRTA, Miroslav; KOVÁŘ, Martin, a kol. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, 2011, s. 814. Kapitolu o této epoše zde zpracoval historik Jaroslav Pánek [„Bílá hora a černý pád stavovského státu“, s. 427 -444].
 
3. Pro více informací odkazuji na publikaci GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. vydání. Praha: Panorama, 1986, s. 397.
 
4. O vztahu Francie a tamního královského dvora k českému stavovskému povstání pojednává starší, avšak stále vědecky přínosná publikace TAPIÉ, Victor L. Bílá Hora a francouzská politika. Praha: Melantrich, 1936, s. 499.
 
5. Viz. starší publikace našeho předního odborníka na stavovské povstání a třicetiletou válku: POLIŠENSKÝ, Josef. Nizozemská politika a Bílá hora. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958, s. 357.
 
6. Problematice vztahu Anglie k českým zemím, a především stavovskému povstání se věnoval opět vynikající historik a znalec problematiky Josef Polišenský. Je o to zasvěcenějším odborníkem, že vystudoval anglistiku na FF UK v Praze. Odkazuji proto na jeho knihu POLIŠENSKÝ, Josef. Anglie a Bílá hora. Praha: Filozofická fakulta univerzity Karlovy, 1949, s. 245.
 
7. Politický vývoj Německa sleduje kniha MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 609. Prostor je zde věnován i německé reformaci, augšpurskému míru a třicetileté válce.
 
8. Nejpodrobněji se českým dějinám po roce 1526 a obzvláště vládě Ferdinanda I. věnuje z novější literatury ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526 - 1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008, s. 324 a VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526 - 1618. Praha: Paseka, 2005, s. 672.
 
9. Působením Tovaryšstva Ježíšova v Čechách se detailně zabývá publikace ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo: jezuité v Čechách. 2. vyd. Praha: Hart, 2002, s. 264.
 
10. Příčiny vzniku, průběh a důsledky stavovské revolty z roku 1547 jsou dnes již dostatečně osvětleny. Nejucelenější pohled podává JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984, s. 359.
 
11. Okolnosti vzniku České konfese shrnul PÁNEK, Jaroslav. Slovo k historii: [sešity k poznání národní minulosti]; 30., Zápas o českou konfesi. Praha: Melantrich. 1991, s. 40.
 
12. O vládě Rudolfa II. existuje hned několik podrobných publikací. Uvedu pouze jedinou, neboť je v mnoha ohledech dodnes stále faktograficky nepřekonaná a hodná obdivu i za svůj brilantní jazykový styl a vypravěčské umění - JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003, s. 564.
 
13. Paní Polyxeně Lobkovicové z Pernštejna a dalším významným ženám české renesance se věnuje kniha JANÁČEK, Josef. Ženy české renesance. 3. vyd. Praha: Brána, 1996, s. 224. Pokud by to snad bylo někomu málo, pak se může ponořit do úplné monografie této výjimečné ženy s knihou RYANTOVÁ, Marie. Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království. Praha: Vyšehrad, 2016, s. 528.
 
14. Rok 1609 je jedním z nejvíce probádaných roků vlády Rudolfa II. Nabízím dva tituly, dokonce ze stejné edice, jež se věnují tehdejším událostem: ČECHURA, Jaroslav. 5. 5. 1609 - Zlom v nejdelším sněmu českých dějin. Praha: Havran, 2009, s. 184 a JUST, Jiří. 9. 7. 1609. Rudolfův majestát. Světla a stíny náboženské svobody. Praha: Havran, 2009, s. 157.
 
15. Také Rudolfův konec je probádán velmi dobře, viz. titul JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha: Brána, 2003, s. 222.
 
16. Kompletní životopis jednoho z předních původců stavovského povstání připravil POJAR, Miloš. Jindřich Matyáš Thurn - muž činu. Praha: Ivo Železný, 1998, s. 259.
 
17. Kompletní monografii o tomto pozoruhodném muži českých dějin první čtvrtiny 17. století podává kniha FUKALA, Radek. Jan Jiří Krnovský: stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice: Veduta, 2005, s. 396.
 
18. Těmto známým aférám i dobovému kontextu se věnuje titul KILIÁN, Jan. 11.12.1617. Zboření kostela v Hrobu: na cestě k defenestraci, Praha: Havran, 2007, s. 170. 

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    Erica

    6

    Wolfenstein: Youngblood

    7

    The Sinking City

    9

    Bloodstained: Ritual of the Night

    9

    Super Mario Maker 2

    9

    Dragon Quest Builders 2