Výlet do časů Kingdom Come: Deliverance

SPECIÁL 27

PS4 XONE
 
 

Výlet do časů Kingdom Come: Deliverance

Zimní spánek v herním průmyslu na začátku roku 2014, který byl ještě umocněn střídáním konzolové generace, rázně a nemilosrdně rozťal ostrým mečem známý, úspěšný a pro řadu lidí i kontroverzní vývojář Daniel Vávra (série Mafia či Hidden & Dangerous). Ten tehdy se svým pražským studiem Warhorse po téměř dvou a půl letech vývoje konečně odhalil svou dlouho propagovanou hru: Kingdom Come: Deliverance, tj. v českém překladu „Přijď Království Tvé: Vysvobození“.

Netradiční název hry je dobře zvolenou metaforou. Na jedné straně odkazuje na známý verš z Otčenáše, ve kterém člověk středověku spatřoval naději na konec starého světa a příchod spravedlivější Kristovy říše, a na straně druhé odhaluje základní dějovou zápletku vyvěrající z faktu, že v roce 1403 - datum je umně zakomponováno i do loga hry - kulminoval v českých zemích boj za osvobození krále. Rozsáhlé preview jsme již přinesli, a tak tentokrát půjdeme trochu jinou cestou.

Jelikož Vávra připravuje se svým týmem ve spolupráci s odborníky (především historiky a archeology) realisticky pojaté středověké RPG, které se odehrává ve skutečné době, na autentických místech, a zaměřuje se i na reálné historické osobnosti českých a evropských dějin, způsobil tím nemalý rozruch mezi hráči. Vždyť ruku na srdce a zcela upřímně, kdo by byl schopen alespoň v základních obrysech popsat dobu na přelomu 14. a 15. století a souvisle i smysluplně promluvit o roce 1403? A při tom to bude více než důležité, jelikož příběh a řada questů se budou točit hlavně kolem neklidné a bouřlivé doby, kdy několik členů královské rodiny Lucemburků svádělo urputné a nechutné boje o český trůn, přičemž uvrhlo kdysi mocné a slavné království do víru kruté občanské války. Tvůrci sice slibují do hry přidat historický kodex, tedy jakési sumárum postav, míst a dějinné kulisy v textové formě, ale do vydání hry bychom se asi utopili v přívalu otázek: kde a kdy se bude Kingdom Come vlastně odehrávat.

Tato doba je totiž drtivé většině lidí prakticky neznámá. Ve škole se o ní neučí a na internetu nenajdete téměř nic kloudného. Pokud tedy nechcete navštívit knihovnu nebo knihkupectví, načež se pak dlouhé hodiny prokousávat složitým a odborným textem, možná nám nyní poděkujete. Konzolista se totiž rozhodl jít do rizika a uskutečnit exkurz do časů špinavých intrik, válek a bezpráví, kdy hrdinské skutky na čas nahradila bezohledná a zaslepená touha po moci. Není to suplování dějepisu, ale spíše vzpomínka na nešťastné dny naší země a vzdání poklony těm, kteří se poslední roky věnují tvorbě hry, která se značně vymyká z mainstreamu. Doufáme, že článek zaujme a nebude považován pouze za zbytečnost na místech, kde by zdánlivě neměl co dělat. Ale teď už se dejme na cestu proti proudu času…


Než přišli Václav a Zikmund
Pokud chceme příběh roku 1403 vyprávět celý a tak, aby byl srozumitelný i těm, kteří se o historii běžně nezajímají, musíme se vrátit o pořádný kus nazpět. Když dnes vidíme kolem sebe neutěšený stav naší země, která je mnohým doma i v zahraničí jen pro smích, těžko lze uvěřit tomu, že tomu kdysi bývalo jinak. Že existovaly doby, kdy byla v Čechách hrdost i síla a jméno českých zemí i mužů stojících v jejím čele se vyslovovalo v celé Evropě s úctou i strachem.

Ocitáme se ve 14. století, kdy v Čechách vládla mocná dynastie Lucemburků, jež však u nás velmi rychle a úspěšně zdomácněla. Jedním z vrcholů českých dějin byla bezesporu doba vlády císaře a krále Karla IV. (1346 - 1378), po matce potomka slavných přemyslovských králů. Tento český král byl jedním z největších i nejvýznamnějších středověkých panovníků Evropy. Karel IV. vládl nejen v zemích Koruny české, jež se v této době skládaly z území Čech, Moravy, celého Slezska, Horní a Dolní Lužice, a nakrátko i z Braniborska s centrem v budoucím Berlíně, ale hlavně ve Svaté říši římské, obrovském středověkém impériu složeném z mnoha národů a krajin. Jen pro představu velikosti Říše, které od roku 1346 vládli „naši“ Lucemburkové, si zkuste otevřít dnešní politickou mapu Evropy a vytyčte si rozsáhlou oblast celého dnešního Německa, části západní Evropy, sever Itálie a Rakouska. Tam všude buď přímo vládl, nebo mohl uplatnit svou autoritu největší z českých králů.

Do svazku Svaté říše římské patřily formálně i české země, avšak předchozí schopní a vlivní čeští panovníci si vydobyli takové postavení a vliv, že České království představovalo nejvýznamnější oblast Říše. Neplatily zde však žádné říšské zákony ani normy, neboť na teritoriu českých zemí byl de facto vládcem pouze český panovník. Český král byl zároveň i jedním ze sedmi říšských kurfiřtů, tedy těch, kteří volili římského krále, jelikož římský trůn nebyl dědičný, nýbrž volitelný. Karel IV. vládl svému impériu z Prahy, kterou povýšil na jednu z nejvýznamnějších metropolí Evropy. Stejně tak Karel IV. proměnil české země množstvím reforem na ukázkové evropské království, jehož moc vyplývala z pevných hradů, bohatých měst, hojných nalezišť drahého kovu a moci církve.

Nic však netrvá věčně a roku 1378 velký císař a král zemřel, aniž tušil, že mohutné dílo, jež stvořil, promrhají již jeho synové…

Mladý král a těžké dědictví
Velké říše a dynastie se zpravidla nehroutí nárazem zvenčí, ale vlastní nesoudržností. Své by o tom mohli vyprávět Lucemburkové, kteří na přelomu 14. a 15. století předvedli v Čechách takové divadlo, že se nad tím podivovala i jinak otrlá Evropa.

Nástupcem Karla IV. se na českém a římském trůnu stal jeho nejstarší syn Václav IV. Bylo mu teprve sedmnáct let, když se ujímal vlády, přesto se obecně věřilo, že bude dobrým králem. Podle všeho pohledný a na první pohled i sympatický Václav měl totiž značné vzdělání, moudré rádce a dar největší - mládí. Jenže vládl v době, kdy se v Čechách vzácně kumulovaly nepříznivé jevy, jež středověkou společnost rozežíraly jako rakovina: hospodářská stagnace, morové epidemie, sociální nepokoje a politická krize. K tomu se přidalo i hrozivé napětí v samotné vládnoucí dynastii.

Karel IV. totiž na Václavovi velmi lpěl a nesmyslně jej prosazoval navzdory varování svých moudrých rádců, kteří naléhavě upozorňovali, že tentokrát jablko padlo opravdu hodně daleko od stromu. Ve dvou letech tak byl Václav již korunovaným českým králem a v patnácti mu dokonce ještě za otcova života vložili na hlavu korunu římských králů. Když o pár měsíců později usedl po smrti otce na trůn, museli se před ním klanět nejen všichni členové rodu, ale také okolní vládci, kteří na Václava pochopitelně žárlili a domnívali se - a budoucnost jim dala bohužel z větší části za pravdu - že je jen rozmazleným dítětem, které získalo příliš rychle a mnoho moci. Ve zděděné říši tak měl Václav mnohem více nepřátel, než opor a spojenců.

Václavem pohrdala především jeho macecha a vdova po Karlu IV. císařovna Alžběta Pomořanská, jež na Václavův úkor prosazovala své dva syny Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Ti byli Václavovými mladšími bratry. To se obratem projevilo v nedůvěře a odporu, který Václav choval k oběma bratrům, se kterými měl brzy společného jenom to, že všichni tři měli stejného otce. Rivalita mezi sourozenci později přerostla v otevřené nepřátelství, a co si budeme povídat, doba je pořád stejná, mění se pouze kulisy, a tak není nutné zdůrazňovat, že si mnohdy příbuzní navzájem udělají mnohem horší a odpornější věci, než nejhorší nepřátelé.

Nešlo ale jen o Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Václava neměli v oblibě ani jeho dva bratranci Jošt a Prokop, kteří měli jako markrabata společně vládnout na Moravě. Jošt a Prokop však spolu po celý svůj život válčili na Moravě o větší moc, což pochopitelně nezůstalo bez vlivu na dění v Čechách. Nebyla to tedy vhodná chvíle pro nástup nového krále, od kterého se tolik očekávalo. Vždyť Václav IV. se ujímal vlády nad největším panstvím v Evropě a jaksi logicky se počítalo s tím, že to právě jeho rozhodnutí budou určovat budoucnost větší části kontinentu. Kromě toho měl Václav zvláštní dar dostat se do sporu téměř s kýmkoli, s kým přišel do styku. Po pár letech vlády si tak kromě příbuzných znepřátelil i šlechtu a tehdy všemocnou církev…

Hra o trůny v českém podání
V roce 1387 Václav IV. pomáhal spolu s ostatními příbuznými mladému a chorobně ctižádostivému Zikmundovi získat uprázdněné Uherské království (mohutná a mocná říše zahrnující převážně území dnešního Slovenska a Maďarska). Těžko si uměl tehdy představit, že pomohl na trůn svému pozdějšímu největšímu rivalovi. Lucemburská říše v Evropě se tím zvětšila téměř o třetinu, ale tento mohutný vzestup dynastii paradoxně naopak oslabil, neboť mezi českou královskou rodinou prohloubil dlouho doutnající nevraživost a závist. Tehdy to bylo vlastně poprvé a naposledy, kdy spolu Lucemburkové spolupracovali, jelikož už zanedlouho markrabě Jošt, velmi schopný a zároveň bezohledný vládce Moravy, navázal první tajná jednání s okolními vládci i nespokojenou českou šlechtou s úmyslem Václava svrhnout.

Václav totiž vladařské povinnosti nezvládal a namísto vlády se věnoval raději hojnému popíjení vína, dovádění s ženami a loveckým výpravám. Do Říše prakticky nejezdil a v Praze se objevoval čím dál tím méně. Navíc se obklopil méně urozenou šlechtou, čímž pochopitelně dráždil mocné v království, kteří si výnosné zemské úřady chtěli uzurpovat pro sebe. Královský trůn zarůstal révovím a kdysi tak mocné a vlivné království upadalo. I prestiž země a rodu pomalu bledla. Brzy se k nespokojencům s Václavovou vládou navíc přidal i Zikmund, jenž rychle zapomněl na to, komu nejvíce vděčil za uherský trůn, a který ze všeho nejvíce toužil po české královské koruně. Nutno podotknout, že sám Václav svým chováním, naprosto se neslučujícím s královským titulem, zavdával svým odpůrcům dost příčin k nespokojenosti.

Poprvé byl král s ochotným přispěním Jošta a Zikmunda zajat v roce 1394. Vzbouřenci se ujali vlády v Čechách, ale vojenský zásah Jana Zhořeleckého krále vysvobodil. Jan Zhořelecký, kterému otec jako dědictví udělil nepříliš významné vévodství ve Slezsku, se v této první velké lucemburské krizi postavil na stranu svého vládnoucího bratra, to však neměl dělat. Jen co se Václav dostal na svobodu, obrátil svůj hněv nikoli na původce povstání, tedy na Jošta, Zikmunda a šlechtické předáky, ale instinktivně na nejslabšího člena rodu Jana Zhořeleckého, který se před Václavovým hněvem musel zachránit až včasným útěkem do svého vévodství. Tam za velmi záhadných a podezřelých okolností tento mladý a nadějný Lucemburk zanedlouho zemřel. Historikové se již tradičně kloní k domněnce, že byl otráven některým ze svých příbuzných, kterým svou iniciativou překážel.

Klid ale ani poté nenastal a nastat nemohl. Václav, který se vlastní vinou připravil o svého možná jediného spojence, musel nespokojené šlechtě vzápětí v mnohém ustoupit a vzdát se části své moci, ale to jen přispělo k ještě většímu nepřátelství mezi ním a opozicí. Ve stejné době navíc vrcholila na Moravě další válka mezi Joštem a Prokopem, přičemž Zikmund zanedlouho utrpěl v Uhrách zničující porážku od islámských Turků v krvavé bitvě u Nikopole. Nesoudružnost Lucemburků si tak začínala vybírat krutou daň. Jejich panství v Evropě se začalo pomalu hroutit…

Václavovo postavení v Čechách bylo každým dnem horší. Jošt zcela cynicky a vypočítavě krále zmanipuloval a pasoval se do role jeho spojence a ochráncem před Zikmundem, ze kterého měl Václav doslova až panický strach. Tím však krále pouze izoloval od dění a přispěl tak k jeho pádu. Naivní Václav totiž i díky Joštovi propadl představám, že nic není ztraceno a bude se moci jednoho dne vydat do Říma, aby zde z rukou papeže přijal stejně jako kdysi jeho otec císařskou korunu, symbol absolutní nadvlády nad světskými vládci kontinentu. Jenže realita byla úplně jiná, a tak zatímco České království stálo na prahu povstání, jež mělo neschopného krále odstranit jednou provždy, vyťali dlouholetí nepřátelé Lucemburků ve Svaté říši římské Václavovi políček před celou Evropou. V roce 1400 byl Václav potupně sesazen z římského trůnu a ponížen vydáním prohlášení, ve kterém stálo, že byl jako římský král: „…neužitečný, líný a zcela nezpůsobilý.“ Však je dodnes v německých učebnicích dějepisu zapsán jako „König Wenzel der Faule“, tj. česky „Král Václav Líný“.

Václavovo sesazení z římského trůnu bylo okamžitým signálem k tomu, aby se okolní vládci, jimž byla rostoucí moc českých panovníků vždy proti chuti, vrhli na České království. Statky českých králů na území Svaté říše římské (jednalo se vesměs o hrady, osobní dědictví panovníka) okamžitě padly. Nový římský král navíc vyzval Václava, aby mu jakožto leník vzdal slib poslušnosti a věrnosti, což se v podstatě rovnalo vyhlášení nepřátelství, neboť takový skutek ohrožoval samostatnost a suverenitu českého státu. V roce 1401 dokonce následoval za podpory Jošta a nového římského krále ničivý vpád nepřátel do Čech a obléhání Prahy. Šlechta záměrně ponechala v době nepřátelského vpádu krále na holičkách a ten se nezmohl ani na to, aby svolal vojsko na obranu svého království. Česká středověká královská moc snad ještě nikdy nebyla tak potupena jako onoho léta, kdy nepříliš početné vojsko „cizáků“ pálilo a vraždilo v samotném okolí Prahy, zatímco se král třásl za jejími pevnými hradbami.

Tváří v tvář naprosté zkáze Václav kapituloval a přistoupil na podmínky, které jej prakticky odstranily od vlády. Zdálo se, že je po všem a vláda hýčkaného a milovaného syna Karla IV. je u konce. Jenže na scéně se objevil Zikmund. To nejhorší mělo zemi a její obyvatele teprve čekat…

Ach, ten Zikmund…
Zikmund Lucemburský je v českém historickém povědomí povětšinou vnímán jako jedna z nejméně sympatických postav českých dějin. Jenže historikové říkají něco jiného. Zikmund byl skutečným dědicem politických schopností Karla IV. a poslední, kdo dynastii vrátil na evropské výsluní jen krátce před tím, než v roce 1437 definitivně vymřela po meči. Zároveň však zdůrazňují, že Zikmundův postup v Čechách na přelomu 14. a 15. století a hlavně během husitských válek byl tak bezohledný a drsný, že jej Češi nemohli nechat bez povšimnutí. Většinou je Zikmund vykreslován jako liška ryšavá, což skutečně odpovídá realitě, neboť tento Lucemburk byl pověstný svým politickým cynismem a lstivostí, kdy často jednal bez skrupulí a podle hesla, že jen a pouze účel světí prostředky…

Vraťme se ale zpět do roku 1401, kdy Václav zůstal sám a takřka bez koruny. Zikmund byl odjakživa proti Václavovi, ale po porážce u Nikopole (1396) se na čas stáhl do Uher a věnoval se svým zdejším povinnostem. Je paradoxní, že sám měl s uherskou šlechtou dlouhodobě napjaté vztahy, přičemž byl na čas dokonce uvězněn. Jak je patrné, tak si oba bratři nebyli zase až tolik nepodobní.

Když se Zikmund seznámil se situací v Čechách, rozhodl se konečně odkrýt karty, Václava odstranit a ujmout se vlády v království. Domníval se totiž, že jedině odstraněním neschopných členů dynastie a tvrdou autoritářskou vládou lze zachránit České království a samotné Lucemburky od neodvratné pohromy. Při tom jaksi zapomněl, jaký on sám měl na současném stavu podíl, přičemž si neuvědomil, že velikost, které české země v minulých dvou stoletích dosáhly, vycházela především z vnitřní dynastické soudržnosti.

Zikmund jednal jako opravdová liška, tedy vychytrale a lstivě. Navázal kontakt s Václavem s tím, že mu pomůže se znovu ujmout vlády ve Svaté říši římské a poskytne mu všestrannou pomoc při dosažení císařské koruny i zúčtování s odpůrci v Čechách a v Říši. Naivní Václav se chytl poslední naděje a pozval Zikmunda do Čech i s početným vojenským doprovodem. Na osobní schůzce obou bratrů došlo následně k dohodě, podle které se Václav, jenž odmítal uznat své sesazení z římského trůnu, měl vypravit do Říma za svou císařskou korunovací, jež by významným způsobem zvýšila jeho prestiž v Evropě a hlavně v Říši, zatímco správu království měl po dobu jeho nepřítomnosti převzít Zikmund.

Co následovalo pak, jako by vypadlo z dílny scénáristy dobrodružného historického filmu. Zatímco se Václav v Praze chystal na výpravu do Itálie, Zikmund okamžitě porušil dohodu a začal obsazovat královské hrady svým vojskem a na zemské úřady dosazovat sobě oddané osoby. Převrat měl být podle Zikmunda rychlý a snadný, ale Václav lest včas prohlédl a postavil se na statečný odpor. Zikmund reagoval velmi tvrdě. Václava, který v sobě nalezl odvahu až příliš pozdě, nařídil zatknout a uvěznit na Pražském hradě, aby jej vzápětí odeslal do Vídně pod dohled Habsburků, svých tradičních spojenců. Tady byl Václav vězněn dlouhých a těžko uvěřitelných 615 dnů. Nikdy v českých dějinách nebyl vládnoucí panovník vězněn tak dlouho. I v dějinách jiných evropských zemí podobný případ hledáme jen stěží.

Dlouhé chvíle samoty, strádání a hlavně mučivého pocitu odříznutí od okolního světa, si Václav krátil přemítáním o svém dosavadním životě. Václav nebyl jediný příbuzný, kterého bezohledný Zikmund zajal. Do vězení uvrhl i svého bratrance Prokopa, který v osudných dnech pobýval na hradu Bezdězu a odmítal jej vydat. Po marném obléhání Zikmund Prokopovi a jeho mužům slíbil volný odchod z hradu a beztrestnost. Jen co se však Prokop vzdal a opustil pevné hradby hradu, byl zajat a odvlečen až do uherského Prešpurku (dnešní Bratislava). Tvrdé zacházení Prokop nevydržel a krátce poté, co byl v roce 1405 z vězení propuštěn, zemřel. Další z Lucemburků, který neodešel z toho světa přirozenou smrtí.

Zpráva o králově zajetí zapůsobila v Čechách jako bomba. V zemi ihned vypukla regulérní občanská válka. Meče se chopili nejen ti, kteří patřili ke straníkům krále, ale jak už to bývalo v podobných případech obvyklé i ti, kteří pouze využili zmatků v zemi k vlastnímu obohacení nebo vyřizování účtů s rivaly. Vzplály vesnice, kostely, kláštery i města. Boje se šířily nejen po celých Čechách, ale přeskočily i na sousední Moravu, bez tak již za minulých bojů rozvrácenou, a do Slezska.

V létě 1402 nabrala občanská válka zcela jiný rozměr, když se do čela Václavových přívrženců postavil sám Jošt, který tvrdě a rozhodně vystoupil na obranu králových práv. Jošt byl původně na Zikmundově straně a dokonce pomáhal uvěznit svého bratra Prokopa. Když si ale uvědomil, že Zikmundovi jde hlavně o český trůn a římskou korunu, přičemž by v případě úplného vítězství pravděpodobně odstranil i jeho, a tak se sám ujal celého lucemburského impéria, postavil se proti svému dosavadnímu spojenci. Snad zde sehrála roli i Joštova probuzená odpovědnost za trpící zemi a budoucí osud dynastie, neboť několikaleté bratrovražedné boje uvrhly Lucemburky na roveň provinčního rodu, jaký to rozdíl oproti dřívější dějinotvorné roli, kterou hráli ještě v předchozí generaci. Nejspíše však Jošt přišel s vlastním řešením hluboké vnitřní krize českého státu, která spočívala v návratu pravého krále na český trůn a opětovném obnovení svornosti mezi pražskými a moravskými Lucemburky.

V jedné z rozhodujících chvílí českých středověkých dějin tak Jošt i navzdory minulým pochybením ukázal svou velikost a skutečné státnické smýšlení. Moravský markrabě tedy nyní zachraňoval čest a korunu českému králi…

Za krále a za vlast!
Jošt byl charismatický vůdce. Vydáním památného manifestu, ve kterém se obyvatelé království vyzývali k povstání proti uzurpátorovi trůnu a k boji za osvobození právoplatného krále, dosáhl zintenzivnění odboje proti Zikmundovi. V zemi donedávna ještě skleslé se rázem šířilo bojové nadšení, vyprávěly se pravdivé i přehnané zprávy o uvěznění krále. Jen vědomí, že cizí panovník - a tím Zikmund skutečně byl, vždyť vládl v Uhrách - zajal a uvěznil jako obyčejného zločince krále, který byl sice neoblíbený, ale v jehož žilách kolovala krev slavných přemyslovských i lucemburských králů, a jenž byl přímým potomkem a dědicem „Otce vlasti“, přiměla i dřívější váhavce nebo dokonce stoupence uherského krále, aby proti okupantům povstali. Českými zeměmi se prohnala vlna vlastenectví a patriotismu, ale to byl jen slabý náznak toho, co se v Čechách odehrávalo o několik let později během husitských válek. Plamen války tak pohltil celé království…

Zikmund byl silným odporem Čechů nemile zaskočen a rozčarován. Jelikož nemohl s nepočetnými silami povstalcům dlouho odolávat, povolal z Uher do Čech mohutné vojsko, podle kronikářů údajně čítající až 12 000 mužů, což bylo ve středověku poměrně úctyhodné číslo. Zikmund do vojska najal laciné síly, především původem kočovný asijský divoký lid Kumánů, jenž se ve středověku usadil na území Uher, zároveň však síly neukázněné, které si počínaly velmi brutálně, a to i na poměry středověku. Za strašlivého pustošení a zvěrstev páchaných na civilním obyvatelstvu, které bylo v dobách nepřátelského vpádu do země zcela bezbranné, přitrhl Zikmund před Kutnou Horu, „pokladnici království“, neboť zde se těžilo vyhlášené české stříbro, zdroj moci českých králů.

Po krátkém obléhání Kutná Hora padla a Zikmund měšťany, kteří se mu odvážili postavit, ponížil a uložil jim vysoké výpalné. Tak se choval i na jiných místech. Jeho oddíly se rozjely po celém středočeském kraji a obrátily jej v poušť. Jošt se velké bitvě vyhýbal, stejně tak Zikmund. Ani jeden z nich totiž nebyl vojevůdce a oba byli natolik zkušenými muži, aby věděli, že vsadit všechno na pochybnou válečnou Štěstěnu a svést řádnou polní bitvu by byl více než nebezpečný risk. Dlouhé měsíce tak království strádalo a topilo se v anarchii i kruté občanské válce. Obyčejný poddaný umíral, strádal a stával se pouhým pěšákem a divákem ve vysoké hře mocných, o které toho mnoho nevěděl.

Velké škody během bojů utrpěl hlavně venkov spolu s panskými městy, hrady a tvrzemi. Kláštery a královské hrady zase musely platit Zikmundovi vysoké výpalné. Ze strany Zikmunda se tak jednalo jen o pouhou okupaci a vykořisťování podmaněné země. Myslel si, že krutost a síla přivede Čechy k rozumu tak, jak byl zvyklý v mnohem drsnějších Uhrách. Opak byl pravdou. Nikdo se nepoddal a každý očekával návrat pravého krále. Válka se tak především vedla v rovině lokálních střetů, dobývání pevných míst a partyzánského způsobu boje. I tak byl její následek a dopad na život v celé zemi strašlivý.

Na konci roku 1403 se Václavovi za dramatických okolností podařilo utéci ze zajetí. V přestrojení se vrátil do Čech a jeho návrat byl i přes události z dřívějších dob dojemný a slavný. Ve světle Zikmundova řádění a tvrdé ruky připadal Václav nyní šlechtě lepším králem, než dříve, a než kterým ve skutečnosti byl. Zikmund pochopil, že prohrál, a proto rychle opustil zemi. Před odchodem si ještě vylil zlost na každém, kdo mu padl do rukou, a stihl odnést vše, co mělo nějakou cenu. Poté zamířil zpět do Uher. Do Čech nevkročil celých 17 let, sám si uvědomoval, že by jej lidé asi nevítali s otevřenou náručí. Zikmund si touto svou barbarskou „epizodou“ dokázal v Čechách zničit reputaci tak dokonale, že se pro celou jednu generaci Čechů stal symbolem krutosti a bezpráví. Nepřekvapí tak, že jej po Václavově smrti v roce 1419 většina obyvatel království odmítla uznat králem, a to i přesto, že byl v této době právoplatným dědicem země. Husity byl dokonce označen za největšího nepřítele českého národa a všechny jeho pokusy o zmocnění se českého trůnu silou skončili jak známo katastrofálními a potupnými porážkami. Trůnu se nakonec ujal až roku 1436, pouhý rok před svou smrtí.

Roku 1404 Zikmund nicméně neodolal touze po pomstě a vtrhl s vojskem na Moravu, aby ztrestal Jošta, který se mezitím udobřil s králem a slíbil mu poslušnost. Jenže i tentokrát dopadl Zikmund neslavně. Jošt se bitvě vyhnul a nechal Zikmunda, aby nákladně obléhal pevná moravská města a hrady. Zikmund si zuby vylámal hned na Znojmu, které dva měsíce marně obléhal. Poté, co se nakazil úplavicí, tažení raději ukončil.

Joštovi statečné vystoupení v letech 1402 - 1403 přineslo nejen slávu a vděk částečně „napraveného“ krále, který přeci jen začal brát své povinnosti vážněji, ale hlavně spojenectví s Prahou, které mu umožnilo stabilizovat poměry na Moravě a zčásti převzít zahraniční politiku Lucemburků za pasivního Václava. To mu roku 1410 vyneslo dokonce samotný římský trůn, když s podporou Václava kandidoval právě proti Zikmundovi. Bohužel zemřel již roku 1411, a tak se vytratila jedinečná možnost, aby největší a nejmocnější říši v západním křesťanstvu vládl panovník z brněnského Špilberku. Vyrojily se sice pověsti, že byl Jošt otráven - podezření pochopitelně padalo na Zikmunda - ale historikové ani antropologové, kteří Joštovy tělesné pozůstatky v době relativně nedávné důkladně zkoumali, tuto zprávu nemohou potvrdit. Joštem vymřela moravská větev Lucemburků, a tak dědili příbuzní v Praze, tedy král Václav.

Co se týče Václava IV., tak ten svou druhou polovinu vlády pojal přeci jen odlišně. Snažil se až do své smrti v roce 1419 zachovávat se šlechtou příměří a království, tolik poničené mnohaletým rozvratem Lucemburků, se mohlo alespoň částečně uklidnit. Je velkým paradoxem dějin, že jeden z prokazatelně nejméně schopných českých panovníků se stal předmětem četného lidového vyprávění, pověstí a mýtů, které představují základní pilíř české národní identity a historické tradice. V nich je král Václav IV. líčen sice jako panovník neúspěšný a životem těžce zkoušený, ale zároveň jako člověk spravedlivý, který prý namísto vládnutí raději vyrážel v přestrojení do ulic svých měst, aby trestal každou nepravost a svévoli, jelikož když viděl, že nemá schopnosti být velkým vladařem jako jeho otec, chtěl alespoň pomoci a ulehčit svým poddaným.

Dramatické události, o kterých jsme v předcházejících kapitolách mluvili, jsou neprávem zapomenuty a opomíjeny, a to dokonce i v kruzích historiků. Země na přelomu 14. a 15. věku však utrpěla tolik ran, že se z nich až do vypuknutí husitských válek nevzpamatovala. Autorita krále prudce poklesla, velmocenské ambice Českého království se staly nenávratnou minulostí a celá společnost po všech směrech upadala. Cesty byly nebezpečné, plné zlodějů a lapkovských rot, které připadávaly kupce, vesnice i pevné tvrze, nebo se nechaly najímat do panských služeb, kde bojovaly proti konkurenčním rodům svého pána. Jedním z těchto lapků byl i Jan Žižka z Trocnova, největší vojevůdce českých dějin, muž, jehož osobnost i vojenský um se profilovaly právě v dobách občanské války. Kromě toho ve stejný rok, kdy byl král Václav zajat, se stal kazatelem v Betlémské kapli Mistr Jan Hus, který ve svých kázáních kritizoval kromě rozmařilosti církve i morální úpadek své doby a mocných stojících v čele společnosti. Oba muži, kteří později tak významným způsobem změnili české a evropské dějiny, se zrodili právě v době, o které bude pojednávat hra Kingdom Come: Deliverance…

O Ratajích nad Sázavou
Chlapci z Warhorse jsou doposud hodně střídmí v poskytování informací, co se týče příběhu, a toho, která skutečná místa navštívíme. Prozatím víme jen to, že se hlavní dějová linka bude točit okolo kovářského synka jménem Jindřich (Henry), jehož rodná víska lehne popelem během Zikmundova řádění, přičemž jej před jistou smrtí zachrání dívka, která se o něj postará. Hlavní hrdina proto bude mít dost důvodů k tomu, aby se na svém válečném oři a v plné zbroji postavil Zikmundovi.

Podle již potvrzených informací by měla být mistrem hlavní postavy skutečná historická osobnost, a to rytíř Racek Kobyla ze Dvorce, dvořen krále Václava IV., který se v horkém létě 1403 opevnil na hrádku Stříbrná Skalice, jež vzápětí Zikmund vzal útokem, vyraboval jej a vypálil. Racek Kobyla před přesilou vyklidil pole a útočiště hledal v blízkých Ratajích nad Sázavou (dříve Rataje Hrazené), u kterých tvůrci již mnohokrát potvrdili, že budou středobodem herního světa. Příběh tedy bude hodně sázet na propojení velkých i regionálních dějin a jejich co nejautentičtější provázanost s osudy hlavního hrdiny. Odtajněna byla i další významná lokace, kterou ve hře uvidíme, a to slavný Sázavský klášter.

Z Ratajů, na jejichž panství hlavní hrdina započne své dobrodružství, bylo navíc nedaleko do Kutné Hory, to znamená, že se ocitáme v epicentru všech významnějších událostí, jež se v souvislosti s uvězněním krále Václava IV. staly. Rataje byly ve své době poměrně známým místem, patřily totiž dlouhou dobu ke královským statkům, dokud je král Jan Lucemburský (1310 - 1346) neudělil Jindřichovi z Lipé, významné postavě českých dějin počátku 14. století. V majetku pánů z Lipé Rataje zůstaly až do konce století, kdy přešly do vlastnictví jedné z jejich pobočních větví, a to Pirkštejnům. Nejvýznamnější příslušník pánů z Pirkštejna, jenž na Ratajích také často pobýval, byl Hynce Ptáček, důležitá postava husitských válek a následného období. Do historie se zapsal především tím, že byl mentorem a zčásti i vychovatelem Jiřího z Poděbrad, který se roku 1458 stal posledním vskutku českým králem (původem i rodným jazykem). S místem se tak pojí i hluboká symbolika českých dějin.

Rataje nad Sázavou byly na přelomu 14. a 15. století tvořeny dvěma hrady, jedním výše položeným, kde sídlila vojenská posádka, a druhým umístěným v nižší poloze, kde stával útulný dvoupatrový palác, ve kterém sídlili majitelé panství. Přístup do obytného hradu vedl po dlouhém dřevěném mostě přes hluboký příkop. Dnes se z tohoto druhého a mnohem významnějšího hradu v Ratajích, který se od dob Hynce Ptáčka jmenuje Pirkštejn, příliš nezachovalo, jen mohutná válcová věž obklopená obvodovou zdí. Ale i ta dokazuje, že ve své doby byl Pirkštejn dobře opevněný a bylo prakticky nemožné jej dobýt. Mezi oběma hrady vyrostlo na středověké poměry rozsáhlé městečko s farním kostelem, které bylo obehnáno silnými hradbami, čímž vznikl v Čechách nepříliš obvyklý pevnostní komplex. Podle odhadů zde mohlo v době krále Václava IV. žít přibližně 500 lidí, nepočítaje hradní posádku. Archeologové a historikové mají o vzhledu středověkých Ratajích poměrně dobrý přehled a při shlédnutí trailerů a hratelných ukázek z Kingdom Come, kde jsou všechna námi popisovaná místa dobře ukázána, musí být každému jasné, že Vávra a jeho tým vše pečlivě a důkladně konzultovali s odborníky, a jejich slova o realistickém a historicky věrném RPG nejsou jen plácnutím do vody, ale jsou myšlena smrtelně vážně. Život kováře těžký jest… 

K ratajskému panství patřilo v době, o které mluvíme, zhruba 10 - 13 vesnic, avšak jejich lokalizace je dnes prakticky nemožná, některé v průběhu věků zanikly, jiné se přestěhovaly nebo přejmenovaly. Všechny však měly něco společného, nacházely se v malebné sázavské krajině tvořené hustými lesy, několika rybníky i řekou.

Z jedné z těchto vesnic pochází i hlavní hrdina hry. A on, stejně jako většina obyvatel Českého království na počátku 15. století, žil na venkově, což znamenalo, že měl těžký život plný existenčních problémů, kdy se muselo žít takříkajíc z ruky do úst. I když se měl o poznání lépe, než obyčejný rolník, i on musel tvrdě dřít. Jako specializovaný řemeslník byl pro něj hlavní obživou obchod. Své výrobky, v tomto případě předměty běžné denní potřeby a nástroje, musel prodat na městských trzích nebo v podhradí. I tak byl jeho výdělek nuzný. Jakékoli omezení obchodu, což se v případě válečného času běžně stávalo, pak pro něj znamenalo doslova katastrofu. Nemluvě o tom, že venkov byl během válek vystaven drancování nepřítele, který často vypaloval celé vesnice, aby tak podlomil hospodářskou moc svého konkurenta, rozšířil svoje často nedostatečné zásoby, či si odnášel nějakou kořist, jelikož žold pro vojáky tehdy nebyl pravidelně vyplácen. Obzvláště ne u Zikmundových pohanských Kumánů, pro které byl skutečnou valutou hlavně přísun válečných zajatců, jež později směnili na trzích jihovýchodní Evropy za zlato, stříbro nebo různé vzácné předměty.

Z vesnic taktéž plynuly vrchnosti a církvi dávky v podobě peněz a naturálií. Stejně zničující pro jakéhokoli řemeslníka však byly také nárůst lapkovských rot, které olupovaly obchodníky směřující do města, konkurenční boje mezi jednotlivými vrchnostmi, jež často přerůstaly v soukromou válku, a také spory mezi řemeslnými cechy, neboť ve středověku se řemeslníci sdružovali v cechy, které hájily jejich hospodářské a politické zájmy. Nezanedbatelným nebezpečím pro člověka žijícího na venkově byla i neúroda a jiné živelné katastrofy, ve středověku velmi běžné.

Život středověkého člověka nebyl snadný, o to více si zaslouží naši předci úctu a trochu empatie v dobách, kdy jim jejich životy mařilo něco takového, jako občanská válka, která v Českém království zuřila po mnoho let. Na Kingdom Come je sympatické, že se snaží o maximální důraz na historickou věrohodnost i v prostých detailech, nejen v oblečení, zbroji a ztvárnění krajiny, ale i v tom, jak se postavy chovají a myslí. Nehledě na to, že je ze všech videí a obrázků cítit velmi silná atmosféra naturalistického středověku.

Vzhůru k velkým metám
Kingdom Come: Deliverance je velkým příslibem do budoucna. Pozornost, jaké se hra těší po celém světě, je jasným signálem toho, že o historicky realistické RPG odehrávající se v předem daných dějinných kulisách je mezi hráči velký zájem. Už teď se téměř nekritickému obdivu a zájmu Kingdom Come těší například v sousedním Německu (80 milionový národ s velkým zaujetím pro herní konzole je pro každého vývojáře splněný sen), což je i vzhledem k tématu Lucemburků, kteří vládli v Čechách a na teritoriu dnešního Německa, celkem pochopitelné. Zájem hra vyvolává i v Polsku, na Slovensku a v západní Evropě, takže se před Warhorse otevírá potencionálně velký trh, a to již nemluvě o tom, jaký ohlas má „husitské“ RPG za mořem. Zdá se tak pravděpodobné, že se splní skromná přání D. Vávry, který zatím mluví o tom, že by byl rád, kdyby si na sebe hra alespoň vydělala a v případě úspěchu zaútočila na metu 1 milionu prodaných kusů, což by byla na poměry evropských her vynikající cifra. Pokud by hra zabodovala, mohlo by se navíc jednat o začátek velké série a úsvit nového velkého vývojářského studia ve středu Evropy, jež by v budoucnu nemuselo dělat čistě jen RPG hry.


Ano, je potřeba se držet při zemi a pohlédnout pravdě do očí, že se stěží hra kdy jen přiblíží věhlasu a kvalitám titulů Skyrim, Dark Souls nebo Zaklínač, které tvůrci jmenovali jako studnici inspirace, a to nejen proto, že má v porovnání s nimi zhruba jen několikaprocentní rozpočet, ale může být přesně tou hrou, která osloví náročnější a hloubavější jádro fanoušků žánru a přitáhne k obrazovkám i sváteční hráče. Navíc se stane skvělou propagací českého videoherního průmyslu a slavné a více než zajímavé české středověké historie. V tomto ohledu si ještě nevydaná hra zaslouží již teď bodíky k dobru za odvahu vystoupit z řeky mainstreamu a držet se snů, o kterých si většina vydavatelů až doposud pošetile myslela, že jsou nezajímavé a nerealizovatelné…

Autor článku: Leon

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    9

    Tales of Arise

    9

    Diablo II: Resurrected

    7

    Aliens: Fireteam Elite

    9

    Kena: Bridge of Spirits

    7

    Hot Wheels Unleashed

    9

    Ghost of Tsushima Director's Cut