Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King

RETRO 11

PS2

Konzolista
Hráči

Hodnocení hráčů

10/10 Botonek
9/10 Burtone
10/10 Dawwer
10/10 Deshien
10/10 Devil2000
9/10 Flash
1/10 I1H_SK
10/10 Kami
9/10 Leon
10/10 Liger
9/10 Sheva
10/10 Speirs44
9/10 StefiCZ
6/10 VenoM
10/10 VulcanR
10/10 Washek13
10/10 Wesc
10/10 bjelda
10/10 czDante92
10/10 ghost_cz
10/10 krutoboj
8/10 manny
10/10 orpheus81
10/10 tuffgong
10/10 vatiell
 
 

Dragon Quest VIII: Journey of the Cursed King

Lepší pozdě, nežli později. To si říkali ve Square - Enix, když v roce 2006 vydali v Evropě osmý díl v Japonsku nesmírně populární RPG série Dragon Quest, která nikdy předtím na starý kontinent nezavítala. Pravda, hra v Japonsku vyšla už v roce 2004 a v Severní Americe o rok později, ale na to v danou chvíli nikdo nemyslel, neboť o kvalitách v Evropě právě vydaného titulu nikdo nepochyboval.

Vydání osmého dílu Dragon Quest na evropském trhu byl chytrý tah, kdy před časem nově vzniklá společnost využila nápadů a značky firmy Enix, a za pomoci úspěšné marketingové a obchodní strategie Square přilepila vábivé logo na Japonci milovanou a obdivovanou sérii, která byla v Japonsku vždy populárnější, než podobný klenot společnosti jménem Final Fantasy. Ano, chytrý tah, díky bohu za něj, vždyť tak i hráči u nás mohli poprvé okusit pohádkový opus, který se v rámci žánru řadí k TOP hrám na PS2, a i v dnešní době patří mezi nejlepší a nejoblíbenější JRPG, která v minulém desetiletí vyšla. Dnešní retro bude proto nosit dříví do lesa a představí nám Dragon Quest VIII, který však v našich končinách neužíval číslování, aby nezmátl veřejnost neznalou historie série, ale použil malebný podtitul Journey of the Cursed King. 

Bylo, nebylo. V jednom království za sedmero horami a řekami žil moudrý král… Takto podobně začíná asi každá správná pohádka, kterou známe z dětských let. Jinak nemůže začínat ani Journey of the Cursed King, protože celá série Dragon Quest se už od prvního dílu, který mimochodem vyšel o rok dříve, než první FF, stylizuje do pohádkového hábitu, přičemž roztomilým a nenuceným způsobem využívá známé stereotypy, a tak na krále, princezny, zakletá království nebo draky narazíte na každém kroku.

V našem příběhu hraje ústřední roli poněkud ztřeštěný král Trode, který je starým vdovcem a nade vše miluje svou dceru, po které očkem pokukuje člen královské gardy, který je hlavní hratelnou postavou, a jehož tvůrci podle svého zvyku pojmenovali prostě a jednoduše „Hero“, tj. hrdina. Geniální na celé věci je, že Hero, kterého si může hráč pojmenovat dle libosti, za celou dobu hry ani jednou nepromluví a nemá žádný daný charakter. Ale přesto se díky promyšleně vyprávěnému a vystavěnému příběhu točí vše kolem něj a rozhodnutími, jež učiníte za něj, jej v podstatě utváříte k ideálu hrdiny a vtiskujete mu sympatický charakter člověka, kdo ochotně naslouchá a pomáhá. Skrze něj vstupujete do tohoto světa, s jehož osudy pořádně zamává dvorní šašek krále Troda se zlověstným jménem Dhoulmagus, který ukradne starověké žezlo a začaruje celé království. Z krále je hnedle ošklivý zelený skřet (srovnání s Yodou ze Star Wars se přímo nabízí), jeho dcery kůň a poddaných nehybné trnité keře. Jediný, kdo kletbě šíleného šaška unikne, je Hero. Ten jako jediný může celé království zachránit. Nasedne proto do povozu, posadí si po bok zelenáče, zapřáhne princeznu a vyráží po stopách Dhoulmaguse.

Celkem má hra čtyři hratelné postavy, což není zrovna moc, ale střídmost je zde kompenzována jejich naprostým protikladem, a to nejen po stránce vzhledové, ale hlavně v tom, jakou povahu jim tvůrci vnukli. Postavy, které si snadno zamilujete, jsou následující:

Hero (Hrdina): stejně jako všichni hlavní protagonisté série, tak i Hero z Journey of the Cursed King představuje pouhý avatar bez charakteru, který za celou dobu hry ani jednou nepromluví. Tento osmnáctiletý mladík je všestranným bojovníkem, protože je u něj vzácně vyvážena fyzická síla a schopnost ovládat magii. Mezi jeho primární zbraň patří meč, ale v průběhu hry může stejně obratně využívat také kopí nebo bumerangy. V kapse svého kabátu má navíc roztomilého myšího kamaráda jménem Munchie, za kterého lze v určitých fázích hry hrát krátké a vtipné pasáže.

Yangus: bývalý bandita, který se k partě přidá poté, co se jí neúspěšně pokusí přepadnout a oloupit, přičemž málem přijde sám o život, nebýt toho, že mu zachrání zadek Hero. Za to mu Yangus slíbí své služby, což přinese partě nejen silného válečníka, který používá sekery, kosy nebo kladiva, ale také neocenitelnou porci zábavy. Je to totiž neotesaný tlouštík s vizáží vraha, který mluví slangem, u kterého se zkrátka nelze nesmát. Kromě toho to od začátku jiskří mezi ním a králem Trodem, což vede k mnoha trefným a legračním výměnám názorů.

Jessica: jakožto jediná ženská postava v partě, a hlavně jedna z mála normálně vypadajících žen v celém světě, se často stává terčem sexistických vtípků, které v žádném pořádném JRPG nemohou chybět. Tato silná kouzelnice, jež je původem aristokratka, což vysvětluje její sebevědomé a hrdé chování, může v bitvě používat biče a dýky. K partě se přidá následkem toho, že i jí převrátí život naruby Dhoulmagus. Je také jedinou postavou, u které lze v průběhu hry měnit oblečky. Asi nepřekvapí, že jí lze obléknout i do bikin.

Angelo: charismatický mladík se slabostí pro opačné pohlaví a sklony k hazardu. Od dětství vyrůstal v klášteře a svůj život zasvětil službě v templářském řádu. Jenže když Dhoulmagus zapálí klášter a zabije opata, jenž byl zároveň jeho vychovatelem, přidá se k partě, aby se pomstil. Jeho primární zbraní je meč, ale stejně zdatný je i v používání luku. Má ovšem i silnou magii, hlavně léčivá kouzla.

Příběh není v ničem výjimečný a ani složitý. Avšak vzhledem k tomu, jak je prezentován a vkusně servírován, daří se mu skvěle zacílit na publikum. K rychlé a snadné identifikaci hráče se světem a jeho postavami přispívá neuvěřitelné množství zábavných momentů, vtípků a gagů, které spolu s pohádkovým nádechem dělají ze hry lákadlo pro všechny, kterým nejde primárně pouze o hratelnost, ale naopak hledají ve hře i nějakou jinou přidanou hodnotu. Humor, nadsázka a v některých případech až groteska se nesou celou hrou, a protože jsou prostřídány scénami drsnějšími a smutnějšími, rychle se Dragon Quest zažere pod kůži.

K tomu přispívá i celkové zpracování, protože za vývojem hry stojí mistři z Level-5, které dnes známe z dalších úspěšných a oblíbených JRPG. Z poslední doby stačí uvést jeden příklad za všechny a jsme doma: Ni no Kuni: Wrath of the White Witch. Jejich 3D cel-shading grafika je vysoce ceněna nejen pro svou uměleckou úroveň a schopnost přitáhnout k obrazovkám i hráče, kteří by jinak hru samotnou mnohdy úspěšně ignorovali, ale hlavně pro svou nadčasovost. Vždyť co si budeme povídat, s odstupem mnoha let a po brutální masáži next genu vypadá v dnešní době řada PS2 titulů téměř jako z herního dávnověku. Pokud má však hra kreslenou grafiku, můžeme o ní v řadě případů prohlásit, že zase o tolik nezestárla. To je přesně případ Dragon Quest, u kterého je sympatické, že se mu kromě zdařilého designu postav podařilo vymodelovat svět tak rozlehlý a propracovaný, že se mu zatím nemůže rovnat žádná z her od Level-5. Už v době vydání jsme mohli například žasnout nad tím, že se ve hře střídá noc a den, což má nemalý vliv na rozložení a sílu nepřátel na světové mapě i ruch ve městech a vesnicích. Přitom většina JRPG tento dlouho opomíjený aspekt dlouho neměla. Navíc nejsou ve hře žádné FMV a všechny cutscény se odehrávají jen a pouze v enginu hry. Plynulost hry je tím zachována.

Po stránce prezentace nelze Dragon Quest nic zásadního vytknout, tak tomu bylo v době vydání hry a nejinak je tomu i dnes s odstupem mnoha let. A to jsme ještě nehovořili o kvalitním orchestrálním soundtracku, kterému se úspěšně daří navodit atmosféru přesně odpovídající vzezření hry. Poněkud jiné je to u hratelnosti, protože jestli platí, že prezentace kontroverze nikdy nevyvolávala, pak hratelnost se stávala terčem mnohdy až nepatřičné a neobjektivní kritiky. Asi je řada z vás již alergická na obvyklé slovní spojení: „RPG ze staré školy“, které se v dnešní době dává ke každé druhé hře, jenž tento žánr vyplivne, ale pokud existuje nějaký titul, který by si tento přívlastek skutečně zasloužil, pak je to právě Dragon Quest s pořadovým číslem osm. V Dragon Quest pod pojmem RPG ze staré školy rozumějme především dva aspekty, a to zvýšená obtížnost a závratná délka hry. Tedy vlastně dva prvky, které fanoušci žánru vyhledávají nejvíce, i to je jeden z důvodů, proč se z titulu stala již krátce po vydání klasika v pravém slova smyslu.

Dragon Quest je hra, u které se herní délka pohybuje v řádu desítek hodin. Jen na prvním kontinentu lze teoreticky strávit nějakých 30 hodin, což je obvykle délka většiny JRPG titulů. Rozlehlost světa, množství filmečků, tuny dialogů a četná frekvence náhodných soubojů dokázaly hru časově nabobtnat do obřích rozměrů, kde se utopí +100 hodin, které lze navíc natáhnout plněním některých zajímavých postranních a nepovinných úkolů. Své hrdiny můžete provádět krajinou impozantní krásy a detailního zpracování, od venkovských usedlostí, pohádkových království, hustých lesů, zurčivých vodopádů, až po obří pouště, ledové scenérie nebo množství jeskyní a podzemních labyrintů. Na světové mapě můžete nejen bojovat a získávat zkušenosti, ale také hledat skryté předměty nebo vyzvat na souboj nepovinná monstra, které lze později zužitkovat v Monster aréně. Slídění po světové mapě a v usedlostech během návštěv měst, vesnic a hradů je o to vítanější, že čím více vzácných a kuriózních předmětů hráč nasbírá, tím se zvyšuje jeho šance prostřednictvím funkce Alchemy Pot, který obstarává král Trode, ukuchtit a vyrobit nové předměty, včetně zbraní a léčivých lektvarů.

Bojový systém je prakticky identický s prvními díly série. Kdo s nimi ještě neměl zkušenosti, může být zprvu zaskočen tím, jak dlouhé a mnohdy těžké jsou, obzvláště v posledních dvou třetinách hry. Stejně tak chvíli trvá zvyknout si na netradiční pohled kamery, která z pohledu první osoby snímá nepřátele spolu s tabulkou povelů, přičemž se na klasický pohled přepne až poté, co dojde k nějaké interakci postav nebo nepřátel. Náhodných soubojů je však někdy až příliš, takže postupem času přichází únavový syndrom. O to více, že vývoj postav a jejich atributů je až zbytečně plochý a nevýrazný, přičemž nepřináší nic nového, natož revolučního. Jedná se o klasické přerozdělování zkušenostních bodů mezi jednotlivé dovednosti a schopnosti. Na druhou stranu má hra sympatickou obtížnost, kdy na první pohled infantilní vzezření klame, jelikož souboje s bossy jsou docela těžké a ani běžní nepřátelé nejsou zrovna žádná ořezávátka. Originalita však není slovo, které bychom měli v souvislosti s náplní hratelnosti u Dragon Quest skloňovat. Byla to ze strany vývojářů jednak sázka na jistotu, a jednak tvrdošíjné hájení základů, na kterých série mnoho let stála. Výsledek se dostavil, protože po hře sáhli lidé s jasnou představou, do čeho vstupují, a to v kolosu zvaném herní průmysl nebývá vždy samozřejmostí.

Žádná revoluce v žánru se nekonala, ale pro Evropany se jedna z prvních návštěv série Dragon Quest série stala velkou událostí, a to navíc v době, kdy se životný cyklus PlayStation 2 chýlil ke konci a nad konkurenční FF se pomalu začala stahovat mračna. Značka Dragon Quest dnes vesele kvete dál a nezdá se, že by tomu mělo být v dalších letech jinak. Avšak to, že je osmý díl dodnes považován za jeden z nejlepších, je samo o sobě tím největším uznáním kvality, které se hře mohlo dostat. Kdo někdy hrál, ať na chvíli zavzpomíná a ten, koho hra nějakým zvláštním způsobem minula, by měl tento velký rest rychle napravit a po Journey of the Cursed King sáhnout. Obzvláště uvážíme-li, že se vydání tohoto klenotu podle všeho v nejbližší době dočkáme také na Nintendo 3DS, a to dokonce ve vylepšené grafice a s množstvím přidaného obsahu. 

Konzolista
 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    WRC 9

    7

    Marvel’s Avengers

    8

    Nioh 2 - DLC Darkness in the Capital

    8

    Star Wars: Squadrons

    7

    Mafia: Definitive Edition

    9

    Tony Hawk’s Pro Skater 1 + 2