Diablo II: Resurrected

RECENZE 27

PS4 XONE NSW PS5 XSX

Konzolista
Hráči

Hodnocení hráčů

10/10 Arnie87
5/10 Bakoluk
7/10 BonFire
10/10 Cartman
9/10 Gunther
7/10 Guru44
10/10 HarrY
10/10 Houdini
10/10 Iron Lion
9/10 Kachlo
10/10 Martufi
10/10 Petju
10/10 Redshadow
10/10 Zafik
10/10 nemik 96
 
 
Diablo II: Resurrected ( Diablo II: Resurrected )
9 10 1
Hodnocení hráčů: 9.07 z 10, hodnotilo 27 hráčů

Diablo II: Resurrected

Martin Šmíd, 28.09.2021 15:30

Ještě dnes si pamatuji, jak jsem o Vánoce v roce 2000 dostal od rodičů sběratelskou verzi hry Diablo II na třech CD, které jsem následně neuvěřitelně propadl a nahrál v ní tisíce hodin, stejně jako v později vydaném výborném rozšíření Lord of Destruction, které vše rozšířilo a posunulo do úplně jiné dimenze. Asi není hra, kterou bych dohrál víckrát a znal ji tak dobře, a vlastně se k ní stále sem tam vracím a připomínám si ji, což jen dokazuje, o jak nadčasový videoherní klenot šlo, ačkoliv během vydání to moc nevypadalo a někteří dokonce mluvili o zklamání. Je ale třeba zmínit, že očekávání byla ve své době tak obrovská, že i pro Blizzard bylo nereálné je splnit. I po dvaceti letech jde pořád o jednu z nejpopulárnějších PC her, kterou vývojáři sem tam podporují novými updaty.

Před několika lety se začalo spekulovat, že by Diablo II mohlo dostat remaster, aby se dostalo i na další platformy a své brány otevřelo zcela novým hráčům. Následně přišlo několik bývalých vývojářů s tím, že vytvořit remaster by bylo nesmírně těžké, protože byla ztracena část zdrojového kódu. Tímto prohlášením spekulace trochu utichly, ale znovu se objevily v druhé polovině minulého roku, což následně vyústilo v oficiální oznámení. Ani si neumíte představit, jakou obrovskou radost jsem měl při sledování prvního traileru, zvláště po následném zjištění, že se o remaster starají zkušení borci ze studia Vicarious Visions, kteří nejprve na videoherní mapu vrátili Crashe Bandicoota a následně vytvořili i výborný remaster Tony Hawk’s Pro Skater 1 + 2.

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Hry od studia Blizzard se vždy vyznačovaly výbornou a neskutečně návykovou hratelností, ale nikdy se u nich nezapomínalo ani na strhující příběh podpořený fantastickými CGI filmečky, a Diablo II je toho důkazem. Když v prvním díle udatný hrdina prošel řadou pater nejrůznějších monster kobkami pod Tristramem, porazil Diabla a vrazil si Kámen duše do čela, zdálo se, že je zlu konec. Jenomže to byl od začátku plán Diabla, jehož síla díky tomuto mohla neustálé růst, až nastal čas, aby se vydal do Lut Gholeinu a osvobodil svého ještě děsivějšího bratra Baala. Naštěstí mu jsou v patách hrdinové, kteří ho chtějí zastavit a konečně zlikvidovat, stejně jako jeho bratry. 

Příběh je v základu klasickým bojem mezi dobrem a zlem, ale doplněný o charismatické postavy, které si každý oblíbí po pár minutách hraní, dobře napsané dialogy, které i dnes působí velmi dobře, i výbornou prezentací skrze skvělé filmečky, které nyní byly v remasteru vytvořeny znovu ve vysokém rozlišení a vypadají tedy lépe než kdy dříve (ty běží jen v 1080p a nikoliv ve 4K, což je obrovská škoda). Skvělé určitě je, že remaster zahrnuje i rozšíření Lord of Destruction, takže nechybí důležitá pátá kapitola a tedy i zakončení celého příběhu, které následně vedlo k událostem ve hře Diablo III.

Když byla hra Diablo II: Resurrected oznámena, přemýšlel jsem, jaké novinky bude obsahovat a co vše nakonec vývojáři změní nebo překopou. Diablo II je pro mě obrovská srdcovka a akční RPG hra, která mě doprovází už více než dvacet let a i po takové dlouhé době od prvního vydání se k ní sem tam rád vracím, a vlastně mě dokáže vždy něčím překvapit. Jsem nakonec rád, že vývojáři ze studia Vicarious Visions nijak neexperimentovali a rozhodli se naservírovat nám Diablo II přesně v původní podobě, jen v kompletně novém grafickém kabátku a s několika drobnými úpravami, k nimž se ještě dostanu. Hratelnost je přesně taková, jako před dvaceti lety, ale to není vůbec na škodu, protože všechny ty herní mechaniky stále fungují jako po másle na podtrženou jedničku a nepřišlo mi, že by dnes působily nějak archaicky nebo zastarale, jako je to sem tam u jiných remasterů či někdy i remaků. To jen ukazuje nadčasovost samotné hry a její hratelnosti. Jsem přesvědčen, že hratelností a i díky novému vizuálu je aktuální nejen dnes, ale bude třeba i za deset let.

Vzhledem ke skutečnosti, že remaster obsahuje i rozšíření Lord of Destruction, je v základu hned sedm naprosto odlišných hrdinů, každý s unikátním vzhledem, schopnostmi i vlastnostmi. Pokud rádi řešíte vše hrubou silou jako třeba já v akčních RPG hrách, můžete si zvolit Barbara. Tohoto hrdinu miluji už od originálu a nemohl jsem si nyní nechat ujít příležitost vše za něj znovu rozehrát, abych rozsekával nepřátele skrze vysoké skoky i roztočení. Musím ale dodat, že pro začátečníka může jít o vůbec nejtěžší postavu na zvládnutí, protože ačkoli disponuje velkou silou, nemůže se tolik spoléhat na silná kouzla a útok převážně na dálku. Druhá do party je mnohostranná Amazonka, která si libuje hlavně ve využívání luku s magickými střelami i šípy, a vlastně bojuje spíše na dálku, takže tím pak i odpadá častá oprava poškozeného brnění. Amazonka byla oproti originálu trochu upravena vzhledově. Už nepůsobí jako děva v latexu s velkým poprsím, ale má opravdové brnění, které obří poprsí více zakrývá. Tato změna se nemusí líbit všem, ale byla pro dnešní dobu nutná. Kromě Barbara jsem si už v originálu hodně oblíbil Nekromanta, jenž umí protivníky likvidovat na dálku i zblízka. Zároveň umí oživovat mrtvé, díky čemuž může mít kolem sebe armádu démonů, která za něj bude bojovat až na smrt. Nekromant je moji vůbec nejoblíbenějším hrdinou a i v tomto remasteru je hodně silný, a dalo by se říci, že je společně s kouzelnicí, k níž se dostanu, ideálním hrdinou pro začátečníky.

Čtvrtým hrdinou je udatný rytíř Paladin, jenž se naučil řadu magických schopností a v boji spoléhá hlavně na svoje dovednosti a svůj meč. Ze svých schopností či speciálních léčících a dalších podpůrných aur netěží jen sám, ale i další hrdinové, kteří se s ním vydají do boje. Je tak ideálním hrdinou do kooperativního hraní. No a pátým hrdinou v původní verzi byla Kouzelnice s řadou magických schopností. Stejně jako v jiných hrách je kouzelnice hodně silnou postavou, která dokáže zlikvidovat svými kouzly většinu nepřátel dříve, než se k ní vůbec přiblíží. Pokud máte tedy dostatek many. S rozšířením Lord of Destruction přišli i další dva hrdinové. Druid je válečníkem, který má blízko k přírodě, proto umí používat magii země a proměnit se třeba na medvěda nebo vlkodlaka, případně si přivolat na pomoc armádu zvířat. Posledním hrdinou je Vražedkyně, která si libuje v pastích či využívání kopů a ostrých drápů, ale hlavní její devízou je hlavně rychlost. Ačkoliv jde o dvě zajímavé postavy, musím se přiznat, že jsem jim nikdy na chuť nepřišel a vždy jsem dával přednost originální pětce.

Protože je Diablo II akčním RPGčkem, za levelování, získávané za zabíjení všelijakých monster, je možné jednotlivé hrdiny vylepšovat. Body se přitom nepřidělují automaticky jako u třetího dílu, ale je nutné je manuálně naklikat, čímž sami ovlivňujete, jaký hrdina ve výsledku bude. To stejné platí i o rozmanitých skillech (každý hrdina má své vlastní unikátní tři košaté stromy se skilly), které si odemykáte sami, takže můžete mít ve výsledku jen ty, které využíváte a hodí se vám do plánovaného buildu. Následně je možné skilly ještě dále levelovat a ty, které vám nepřijdou zajímavé, je možné úplně ignorovat. V tomto nabízí Diablo II obrovskou volnost a jsem rád, že tento systém byl v remasteru zachován. Věřím, že nejsem sám, protože si pamatuji, že velké zjednodušení ve trojce hardcore fanoušci hodně kritizovali.

Schopnost hrdinů rychle likvidovat protivníky ovšem není jen ve skillech, ale také ve vybavení, které je svým způsobem naprosto klíčové. Během hraní je možné sbírat nepřeberné množství zbraní, některé jsou exkluzivní pro jednotlivé postavy. Zatímco Barbar si libuje v nošení velkých dvouručních zbraní či dvou zbraní najednou, kouzelnice ráda k sesílání kouzel využívá různé hole nebo hůlky. Brnění je většinou stejné pro všechny hrdiny, ale sem tam se také najdou nějaké ty exkluzivní kousky, hlavně co se přilb týče. Barbar tak může mít na hlavě válečnou těžkou přilbu, díky čemuž vypadá jako démon, Druid zase přilbu v designu vlka nebo jiného zvířete, aby bylo ukázáno, že má silný vztah k přírodě.

Když jsem začal Diablo II znovu hrát, všiml jsem si, že je nutné hlídat daleko více ukazatelů, než tomu bylo ve trojce a pořád jde v tomto o daleko komplexnější a možná i trochu složitější záležitost, která může hlavně nováčky trochu zaskočit. Zvláště, když hra prakticky nic nevysvětluje. Sice je důležitá síla, výdrž, mana nebo život, ale i třeba šance na útok. Můžete mít dobrou zbraň, ale k čemu vám bude, když s ní budete máchat vedle, což platí hlavně o Barbarovi. Důležité tak je nejen to, jaké má vybavení vzhled, ale i statistiky, a to je samozřejmě značně o náhodě, co vám padne. Díky tomu tak každá rozehraná hra může být jiná, protože si pokaždé sestavíte zcela odlišný a efektivní build. A v tom je vlastně i velké kouzlo druhého Diabla, které mě nepřestává fascinovat, a vlastně i kvůli tomu se k němu vracím raději než ke třetímu dílu.

Diablo II: Resurrected má v základu veškerý obsah hry Diablo II a rozšíření Lord of Destruction s posledním updatem, takže se podíváte do pěti kapitol, přičemž každá se odehrává v odlišném prostředí a tedy i části světa Sanctuary. Mapy jsou navíc procedurálně generované pokaždé, když zapnete hru, takže se vždy změní rozvržení monster, cílových lokací a tak dále. Nikdy se nestane, že byste měli úplně stejný zážitek, jako předchozí den. Začnete v Krvavých močálech poblíž tábora Rošťaček, ale podíváte se i do pouštního městečka Lut Gholein, přístavu v Kurastu a vše završíte v zamrzlých barbarských pláních poblíž úpatí Mount Arreat. Každá kapitola má nejen unikátní prostředí, ale také nové druhy různých démonů, bossů a dalších nástrah, takže se neustále na vás bude hnát něco nového. Hlavně ale má každá kapitola kromě čtvrté šest docela dlouhých úkolů, které většinou spočívají v nalezení nějakého toho předmětu či zavraždění nezbedného pekelníka, ale jsou zábavné a každý je tak radost plnit.

Byla radost se znovu moci ponořit do hraní Diabla II a procházet nádherné lokace s fantastickým designem, prozkoumávat nejrůznější kobky a dugeony, ale také likvidovat rozmanité protivníky, od goblinů po obry, velké pavouky, démony a další havěť. Když jsem se navíc poprvé vydal do divočiny, všiml jsem si, že vývojáři před dvaceti lety k designu a vůbec k úkolům přistupovali značně odlišně než u Diabla III. Nijak nevedli hráče za ručičku, takže důležitý byl průzkum a hráč nikdy nevěděl, co ho čeká, kam ho cesta zavede a kde má cílové místo hledat. Diablo III si zachovalo do značné míry náhodně generované úrovně, ale vždy vedlo hráče do cíle a hodně mu v pátrání pomáhalo. Původní styl, kdy hráč musel více úrovně prozkoumávat a najít si cestu sám, mi popravdě pořád přijde sympatičtější a lepší, a je škoda, že se vývojáři rozhodli v dnešní době ukazateli vše usnadňovat, čímž se vytrácí radost z průzkumu i ono objevování neznámého. Remaster Diabla II pak i díky rozhodnutí ponechat vše bez ukazatelů působí tak svěže. Ostatně bez jakýchkoliv pomocníků funguje přímo geniálně průzkum ve hrách od studia From Software, ať už jde o Bloodborne, Dark Souls nebo Sekiro. Ty jsou považovány za moderní akční RPGčka, která ovšem nepřišla s něčím novým a originálním. Jen připomněla, jak byly hry dříve v tomto jedinečné a zábava nespočívala v chození po jedné jasně vytyčené čáře, ale ve vytváření si vlastních příběhů a velké volnosti.

Největším lákadlem druhého Diabla jsou dle mého souboje s finálními bossy jednotlivých kapitol. Jsem toho přesvědčení, že Diablo II nabídlo ty vůbec nejpůsobivější a nejlepší bosse v rámci série, jejichž poražení vždy bylo a vlastně pořád je velkou výzvou. Rozhoduje totiž nejen to, jaké zbraně máte na sobě, případně počet lektvarů v opasku, ale také dobrá strategie a taktika, ať už hrajete sami nebo s kamarády. I nyní jsem si každý ze soubojů s bossy užil, musel během nich řešit řadu prekérních situací, ale také jsem zažil hodně zábavy a srandy při hraní v kooperaci. Andariel, Duriel, Mepfisto, Diablo a Baal, to jsou skvěle navržení bossové, před nimiž pořád mám velký respekt. Bylo skvělé se moci s nimi znovu utkat a porazit, po čemž vždy přišlo obrovské uspokojení.   

Jak už jsem zmínil výše, Diablo II: Resurrected je pořád tou více méně stejnou hrou, která vyšla před dvaceti lety, ale vývojáři ze studia Vicarious Visions přidali některé život usnadňující prvky, které nijak nenarušují kouzlo originálu. Co určitě chválím, tak je novinka v podobě automatického sběru peněz. Pokud jste hráli původní verzi, určitě víte, že z truhel kolikrát vypadla hromada zlata a vy pak každou korunu pečlivě klikem přidávali do inventáře. To nyní odpadá, protože stačí přes zlato přeběhnout. Rozhodně změna k lepšímu, která zkvalitňuje celkový zážitek. Hráč se totiž může soustředit na to hlavní a nejzábavnější, průzkum i likvidaci nejrůznějších monster.

Dále vývojáři přidali ve vesničkách sdílenou truhlu. Do ní můžete odkládat věci, které nepotřebujete a třeba využijete později, až celé dobrodružství rozehrajete s jinou postavou. Odkládat tak můžete sem zbraně, brnění, drahokamy a další důležité předměty, ale také peníze. Musím se přiznat, že odkládání peněz do sdílené truhly jsem docela využíval. Hra totiž tyto peníze bere tak, že nejsou přímo hrané postavy. Nevidí je tedy obchodníci, ale ani monstra. Po smrti vám tak tyto peníze nestrhávají, takže se dá takto solidně ušetřit. Když jsem chtěl něco koupit, jednoduše jsem peníze vybral a znovu následně uložil. No a poslední viditelná novinka je používání lektvarů v opasku. Pokud vám náhodou v opasku lektvary dojdou, ale máte je v inventáři, automaticky je můžete z něj levým D-padem čerpat, dokud vám nedojdou. Tuto novinku chválím, protože už tam odpadá nutnost narychlo lektvary přendávat z inventáře do opasku i během hektického boje. To je ale i na gamepadu celkem rychlé. Na začátku jsem sice lektvary přendával ručně, ale pak jsem si i díky čtenářům ve fóru všiml, že v prázdných políčkách stačí podržet R3 a lektvary do opasku sami z inventáře naskáčou. Nemusí se tak přendávat ručně.

Diablo II: Resurrected nabízí výborný zážitek pro hraní v jednom, ale nejzábavnější je vydávat se na lov různých démonů a monster s kamarády. Remaster podporuje online kooperaci až v osmi lidech. V takovém počtu jsem zatím neměl možnost hrát, ale i ve třech nebo čtyřech jde o pořádnou řežbu, od níž je těžké se odtrhnout. Jen zamrzí, že vývojáři nepřišli na způsob, jak zakomponovat offline gaučové kooperativní hraní, které bylo tak oblíbené u třetího Diabla. Multiplayer je pouze online, takže pokud chcete hrát s kamarádem, musíte každý na své TV i konzoli. Vývojáři podle svých slov chtěli na začátku offline kooperaci, ale pro tu by museli speciálně uzpůsobit interface a herní mechaniky, a hodně by se vzdálili od originálu, což nechtěli. Na jednu stranu se to dá chápat, ale je to určitě škoda, že gaučové hraní chybí.

Co mi u kooperace vadilo daleko více, tak je nemožnost komunikovat s ostatními náhodnými hráči, protože hra nepodporuje voice chat. Jedinou možností je založit Party v PlayStationu či Xboxu, ale do té náhodní hráči neradi chodí. Komunikace s nimi je tak hodně komplikovaná. Vývojáři už ale na fóru napsali, že budou situaci ohledně voice chatu bedlivě sledovat a pokud půjde stále o požadovanou funkci, do hry ji přidají po vydání. Tak uvidíme. Jinak musím říci, že jsem si hraní v kooperaci užíval, jde určitě o nejzábavnější způsob, jak Diablo hrát. I možná proto sem tam zamrzí, že některé dungeony svými úzkými uličkami a chodbami nejsou pro tento způsob hraní uzpůsobeny, jako tomu bylo u třetího Diabla.

Pokud nepojedete speed run, Diablo II: Resurrected vám klidně vydrží na dvacet možná i třicet hodin dle vybrané postavy či zkušenostmi s žánrem. Hra nikdy nebyla zamýšlena jako live service záležitost, a proto po dohrání nelze čekat, že bude obsahovat další propracované aktivity, jako tomu bylo u třetího dílu. Můžete si zahrát s ostatními hráči PvP, případně se pokusit zdolat těžší obtížnosti, kde padá ten nejlepší loot. Také si můžete pohrát s Horadrickou kostkou. Sice se může zdát, že jde jen o příběhový předmět, ale opak je pravdou. Lze v ní vytvořit parádní věci, lepší drahokamy a zvláště ve spojení s runami jde o mocný předmět, který je naprosto klíčový, pokud se rozhodnete hrát na vyšší obtížnosti. Jen je nutné na to přijít, protože hra samotná moc informací neposkytuje, a to je možná i trochu škoda. Do budoucna vývojáři plánují spustit sezóny, během nich bude možné získat řadu exkluzivních předmětů, jako je tomu u Diabla III.

Původní Diablo II se nikdy na konzole nedostalo a bylo navíc navrženo pro ovládání skrze myš a klávesnici. Konzolový port hry Diablo III ovšem ukázal, že tento žánr se může dobře ovládat i skrz gamepad, který mnohdy poslouží i daleko lépe, protože ze hry rázem není jen zběsilá klikačka. Přesto před vývojáři z Vicarious Visions byla obrovská výzva upravit Diablo II tak, aby se dobře ovládalo na gamepadu, protože s ním hra nikdy nepočítala a pro ovládání skrze myš a klávesnici byl uzpůsoben interface a řada herních mechanik. Výsledek je nakonec vlastně docela fajn a velmi dobrý. Přímé ovládání hrdiny, jeho útoků a kouzel je v pořádku, solidní je i práce s přidělováním bodů, skillů nebo prohlížení si úkolů, kvůli čemuž vývojáři překopali na konzolích interface (ten se mi líbí méně jak u PC originálu). Trochu jsem se bál, aby největší kámen úrazu nebyla správa inventáře, který zůstal stejný jako v originále. Nakonec jsem s tímto neměl problém, přesouvání předmětů je rychlé, stejně jako lektvarů do opasku. Je ale nutné říci, že po prvním spuštění mi přišlo ovládání skrze gamepad trochu divné a nepatřičné. V originále mám nahrány tisíce hodin a na gamepad jsem si proto musel zvyknout. Trvalo mi to ovšem jen zhruba dvě tři hodinky, následně už jsem si na něj dokonale zvykl.

Ještě dnes si pamatuji, jak se během vydání původní verze Diablo II řešil technický stav. Hra totiž běžela oficiálně pouze v rozlišení 640x480, což už na tehdejší dobu bylo hodně nedostačující, a trval celý rok, než vývojáři rozlišení zvedli s rozšířením Lord of Destruction alespoň na 800x600, čímž se vizuálně stránka zlepšila, ale pořád to nebyla žádná výhra. Diablo II: Resurrected žádné takové problémy nemá díky novému enginu a rozhodně nebude kvůli vizuální stránce kontroverzní, protože i konzolisté si ji mohou užít v parádním rozlišení 4K. Jednoznačně oceňuji, jakou práci si vývojáři ze studia Vicarious Visions s remasterem dali, protože vypadá opravdu moc pěkně. Textury, objekty, postavy a vůbec prostředí, to vše bylo znovu vytvořeno od nuly, výsledkem čehož je hra, u jejíž vizuální stránky byste vážně netipovali, že je tu s námi více než 20 let. Během hraní jsem si chvilkami říkal, že remaster vypadá přesně tak, jako originál před dvaceti lety. Samozřejmě nevypadá, je to tím, že mám originál značně zidealizovaný, ale vlastně svým způsobem je to obrovská poklona vývojářům. Těm se totiž podařil zachovat jedinečný umělecký směr druhého Diabla a jeho ponurou atmosféru.

Nejde ale jen o upravené textury a nové objekty. Vývojáři přidali i nové efekty a velký vliv na celkový vzhled má i kompletně nové dynamické osvětlení a nejrůznější odlesky. Znatelně zlepšen byl i framerate. Původní Diablo II běželo v dnes těžko představitelných 24fps, ale tehdy to stačilo, zvláště u hry z izometrického pohledu. Remaster už podporuje 60fps, což se hned podepsalo nejen na plynulost hry jako takové, ale i na animacích postav či nepřátel, takže jejich pohyb už není tak trhaný. Ostatně porovnat si remaster s originálem můžete sami, protože do původní verze v poměru stran 4:3 si můžete kdykoliv přepnout (L2 + touchpad na PlayStationu). Zde musím zmínit, že ačkoliv hra jede po většinu času v 60fps, dochází sem tam k viditelným poklesům, a to i během celkem klidných pasáží. Těžko říci, jestli je to špatnou optimalizací nebo skutečností, že se hra renderuje prakticky ve dvou zobrazení najednou. Příjemné to ovšem není a určitě se na tento neduh musí vývojáři ještě podívat. Jinak bych těžko hledal na vizuální stránce remasteru nějaký velký nedostatek, a to samé platí i o hudebním doprovodu. Ten nebylo nutné nijak upravovat, protože ve své době byl hodně nadčasový a na řadu nádherných skladeb si vzpomenu i dnes, ostatně roky jsem je poslouchal samostatně. Kvalitní je i ozvučení, které pak v žalářích či různých kobkách vytváří až hororovou atmosféru.

Protože jsem se na Diablo II: Resurrected v posledních týdnech opravdu hodně těšil, naskočil jsem do něj hned po spuštění. Tedy, chtěl jsem hned po spuštění začít hrát, samozřejmě s online postavou, abych mohl využívat nejen kooperaci, ale také PvP. Bohužel se první den Blizzard potýkal s velkým přetížením serverů, což následně způsobovalo nejen nemožnost připojit se k serverům, ale také ztrátu postupu. Ta vadila určitě nejvíce, a vlastně nechápu, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec dojde. I třeba Destiny má po spuštění nové sezóny nebo vydání nového rozšíření problémy s přetížením, s čímž se tak nějak i musí počítat u online her, ale nikdy to není takový problém, že by hráč přišel o loot nebo postup. Když jsou servery přetížené, hráč se automaticky dostává do fronty a čeká, ale Diablo II: Resurrected nic takového nemá. Jsem toho názoru, že vývojáři se na launch mohli v tomto ohledu lépe připravit. Ukazuje se navíc, že hra má i některé docela závažné chyby v offline režimu, kdy se třeba postup rovněž neukládá, případně se ztrácejí získané věci z inventáře nebo truhly. Launch hry Diablo II: Resurrected se tedy zrovna dvakrát nepovedl, a je to škoda, protože jinak jde o vážně velmi zdařilý remaster, který originálu rozhodně ostudu nedělá. Ba naopak, svým způsobem ho i vylepšuje a dává možnost do světa Sanctuary naskočit novým hráčům.

Diablo II: Resurrected je nostalgický návrat o dvacet let do minulosti, který jsem si ale neskutečně užil díky fantastické práci vývojářů z Vicarious Visions. Ti vzali velkou videoherní klasiku a s citem předělali do nového grafického kabátku, jenž zachovává ducha i atmosféru originálu, díky čemuž si ji mohou užít znovu nejen velcí fanoušci, mezi které se počítám, ale i zcela noví hráči. Hratelnost je svým způsobem stále aktuální, nepůsobí zastarale a navíc je neskutečně návyková, jednotliví hrdinové jsou dostatečně odlišní a rozmanití, aby měl hráč motivaci hru rozehrát vícekrát, a zapomenout nesmím ani na výborný design světa, skvěle napsané postavy, děsivá monstra i nezapomenutelné souboje s bossy. Diablo II ani po dvaceti letech neztratilo nic ze svého kouzla. Remaster jen připomněl, o jak fantastickou hru se jedná. 

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    Insurgency: Sandstorm

    8

    Alan Wake Remastered

    7

    Hot Wheels Unleashed

    9

    Quake

    8

    Far Cry 6

    8

    FIFA 22